Ze života (asi) introverta

Posledních pár let jsou pro mě společenské akce velkým strašákem. Začalo to nenápadně tím, že jakmile jsem měla jít na nějakou akci, kde bude víc lidí, udělalo se mi špatně. Jít třeba s takovým průjmem do hospody, není nic extra, ale jednou, dvakrát se to dá. Co když se to ale opakuje pokaždé? Ze začátku jsem se s tím snažila bojovat, pak jsem to postupně vzdávala. Střevní a žaludeční potíže, únava, bolest hlavy - důvody a zároveň výmluvy, proč někam nejít. A za tím vším schovaný strach a úzkosti, o kterých jsem ale mluvila nerada, protože jsem před ostatními nechtěla být za blázna. A tak jsem nikam nechodila a postupně mě lidi přestali kamkoli zvát. A já byla ráda. Ale zároveň mi to bylo líto. Mé neustálé dilema.

Nedávno jsem byla pozvaná na oslavu narozenin svého bratrance, který mi je hodně blízký. Nechtěla jsem ho zklamat, chtěla jsem tam jít. Zároveň jsem měla zato, že moje nervozita, stres, úzkosti a psychosomatické potíže výrazně ustoupily, a tak bych to přece mohla zvládnout. Bude to mé znovunavrácení společenskému životu!

Odpoledne jsem byla se svým přítelem na pouti, pak v čajovně a jako třešnička měla přijít zmiňovaná oslava. Už v čajovně se objevila nervozita z budoucího, která se neustále stupňovala. Rozloučila jsem se s přítelem a šla na metro. Čím víc jsem se blížila místu oslavy, tím víc jsem byla vynervovaná (opakovaně jsme si kapala bachovky-krizovou esenci, potírala se voňavkou z čarodějnického obchodu, zhluboka dýchala a prsty mnula oříšek, který mi dal přítel pro štěstí - no magor hadr).

A to byl teprve začátek!

Nejdřív můj příchod do hospody (sklepní hospody, kde člověk ani nevidí ven, tudíž je případný úprk velice komplikovaný - už to mi bylo nepříjemné). Deset lidí sedí za stolem, polovinu znám, polovinu ne. Nejistě pozdravím, všechny zraky se upřou na mě, někam si sednu, prohodím pár frází, objednám si u číšníka. Chvíli je to celkem dobrý. Jenže pak číšník přináší pití i ostatním a všichni si najednou chtějí ťukat (jakoby jim to nestačilo jednou, musí při každé rundě). Jako obvykle piju čaj, takže sklopím oči a dívám se na jeho dno, jakože se mě to netýká. Pak konverzace (bavím se se známými) celkem v pohodě.

Pak přijde sestřenice se svojí kamarádkou a jako obvykle je u toho velké pozdvižení. Na rozdíl ode mě ji pozornost všech v místnosti dělá dobře, nebo ji aspoň nevadí. Začne obcházet jednotlivé kamarády, se všema se zdraví a objímá. Doufám, že mě objímat nebude. Přijde mi to hrané, neupřímné, prostě se nerada objímám, když na to nemám vyloženě náladu. Ale ona už je u mě. Přijdu si trapně a neohrabaně, ale obejmu se s ní. Abych zakryla rozpaky, pronesu něco ve stylu, že na objímání moc nejsem. Zdá se mi, že se jí to trochu dotklo, a odpovídá, že už to dělat nebude. Zase si přijdu jako děcko, které si pořád něco vymýšlí, jen aby bylo zajímavé.

Následuje konverzace s jedním, maximálně dvěma lidmi naráz. Chvílema je to celkem fajn, chvílema se nudím, chvílema si přijdu jako pátý kolo u vozu. Už bych chtěla domů, toho kontaktu bylo až moc.

Pak nastává kritický bod - hromadné přání oslavenci. Všichni si stoupnou do špalíru a jeden po druhém přejí vše nejlepší, hodně štěstí, zdraví a sem tam i něco vtipného. Někdo celou akci fotí. Dostávám se na řadu a jako robot něco blekotám, přijde mi trapné opakovat to stejné, co řeklo deset lidí přede mnou, ale nic originálního mě taky nenapadá. Pak přeje dalších deset lidí. Opakují ty stejné fráze jako ti předešlí. Nudí mě to. Je mi blbě. Jsem z toho všeho vyčerpaná. Mám hlad, ale vůbec chuť, mám sevřený žaludek. Nic z připraveného občerstvení (a že vypadá lákavě!) si netroufnu vzít, určitě by mě rozbolelo břicho. A tak trpím. Psychicky i fyzicky. Už se těším domů.

Při představě toho, jak dlouho bude trvat, než si oslavenec rozbalí dárek, všem poděkuje, dojde si na panáka... než ho odchytnu a rozloučím se s ním... ještě k tomu odpovídat na otázky, proč jdu tak brzo domů a blablabla, možná by bylo i nějaké přemlouvání... určitě by bylo objímání...

Radši si vezmu nenápadně sako, tašku, vytratím se zaplatit na bar a bez rozloučení zdrhám. Jak vyjdu na čerstvý vzduch, ohromně se mi uleví. Cítím se najednou tak volná a svobodná. Konečně se můžu pořádně nadechnout a usmát se. Je mi ale trochu trapně, že jsem takhle zdrhla, jako malá holka nebo nějaká ignorantka. Co si o mně všichni pomyslí? Že jsem divná. A já opravdu divná jsem, jsem nespolečenská, asociální. Co se to se mnou stalo? Dřív jsem taková nebyla. Změní se to někdy?

Cestou metrem zvládnu slupnout müsli tyčinku a doma se konečně pořádně najím. Ve svém útulném křesílku. Vedle na gauči sedí přítel a kočka - všechno jim detailně vyprávím, včetně svých pocitů. Před nimi můžu říct všechno. Dělat všechno. Ví o mně všechno, sdílím s nimi všechno. Všechny strachy, úzkosti a deprese. Nikdy mě neodsoudí. Před nimi nemusím nic hrát.