Když se ožení vaše první láska
Jedním z jevů, který je jasným ukazatelem toho, že pomalu ale jistě stárnete, je fakt, že se lidé kolem vás začínají vdávat, ženit a rozmnožovat.
Už jste se s tím tak nějak smířili a říkáte si, že se jednou taky jistě dočkáte, a že určitě nebudete mezi posledními, kteří vstoupí do stavu absolutní dospělosti (čtěte zavázanosti a zodpovědnosti). Na jednu stranu po tom toužíte, na druhou stranu se toho bojíte.
A pak se jednou z facebooku nebo jiného moderního média dozvíte, že se oženila i vaše první láska. A to už je, vážení, opravdový konec. Absolutní konec mládí.
Né že byste třeba doufali, že se s Ním ještě někdy v životě potkáte, nebo že se snad dokonce dáte dohromady. Ale když už je i On dospělý, znamená to, že i vy byste měli být.
Pamatuju si, jak jsme měli jednou na základce napsat o každém spolužákovi, co si o něm myslíme. A On mi na papírek, napsal, že jsem fajn, nebýt té "tlustoty". Musím říct, že mě to potěšilo.
A když jsme byli na škole v přírodě, tak za mnou přiběhl do pokoje a řekl mi, že miluje mě a ne Novákovou. Doteď nevím, jestli si ze mě dělal legraci, nebo to myslel vážně.
Každopádně na to, že jsem byla tlustá šprtka, si mě až nějak moc všímal, a to vždycky v dobrém - On, velký sportovec a tak trochu grázlík. Nepamatuju si, že by na mě měl nějaké hnusné poznámky (na rozdíl od ostatních). I když si to možná idealizuju. Myslím, že na mě obdivoval moji chytrost (on byl vždycky takový jednodušší a podle jeho facebookových projevů jednodušším zůstal) a smysl pro humor (co jiného mi zbývalo než dělat si legraci sama ze sebe?).
A co se líbilo mně na něm? Asi to, že se ničeho nebál. Byl odvážný a šel do všeho, neschovával se v koutě (na rozdíl ode mě). A byl hrozně hezký! Už tenkrát jsem měla slabost pro modré oči.
A teď je ženatý. Má manželku. Mladou hezkou ŠTÍHLOU (samozřejmě!) manželku.
A já mám přítele, který je o 7 let starší než já. A o 7 let starší než ta moje první láska. A vzít si mě pořád nechce.
Často přemýšlím nad otázkou, co je vlastně "výhra" - žít spokojený partnerský život bez závazků typu SHD (svatba-hypotéka-děti), anebo žít dospělácké eSHáDéčko?
Kdybych se se svou první láskou potkala na třídním srazu, cítila bych se trapně, že na rozdíl od něj ještě vdaná nejsem (no jo, kvůli "tlustotě" si mě nikdo nechce vzít).
Kdyby naše situace byla opačná, já jsem byla vdaná a on svobodný, cítila bych se trapně, že už žiju ten trapný rodinný život (no jo, musela se vdávat, protože jiný štěstí a dobrodružství jí v životě nečekalo).
Takže shrnuto podtrženo jsem došla k závěru, že je úplně jedno, jestli je člověk vdaný nebo svobodný, zadaný nebo nezadaný, tlustý nebo hubený... vždycky jde o to, jak se cítí. A když je někdo takový lůzr, že se cítí trapně a nezáviděníhodně v jakékoli situaci, tak má sakra problém a měl by ho řešit.
Nebo mu život proteče mezi prsty, zatímco bude zkroušeně čučet do facebooku, lustrovat profily a zkoumat, kde je tráva zelenější.
Ende.
Už jste se s tím tak nějak smířili a říkáte si, že se jednou taky jistě dočkáte, a že určitě nebudete mezi posledními, kteří vstoupí do stavu absolutní dospělosti (čtěte zavázanosti a zodpovědnosti). Na jednu stranu po tom toužíte, na druhou stranu se toho bojíte.
A pak se jednou z facebooku nebo jiného moderního média dozvíte, že se oženila i vaše první láska. A to už je, vážení, opravdový konec. Absolutní konec mládí.
Né že byste třeba doufali, že se s Ním ještě někdy v životě potkáte, nebo že se snad dokonce dáte dohromady. Ale když už je i On dospělý, znamená to, že i vy byste měli být.
***
Pamatuju si, jak jsme měli jednou na základce napsat o každém spolužákovi, co si o něm myslíme. A On mi na papírek, napsal, že jsem fajn, nebýt té "tlustoty". Musím říct, že mě to potěšilo.
A když jsme byli na škole v přírodě, tak za mnou přiběhl do pokoje a řekl mi, že miluje mě a ne Novákovou. Doteď nevím, jestli si ze mě dělal legraci, nebo to myslel vážně.
Každopádně na to, že jsem byla tlustá šprtka, si mě až nějak moc všímal, a to vždycky v dobrém - On, velký sportovec a tak trochu grázlík. Nepamatuju si, že by na mě měl nějaké hnusné poznámky (na rozdíl od ostatních). I když si to možná idealizuju. Myslím, že na mě obdivoval moji chytrost (on byl vždycky takový jednodušší a podle jeho facebookových projevů jednodušším zůstal) a smysl pro humor (co jiného mi zbývalo než dělat si legraci sama ze sebe?).
A co se líbilo mně na něm? Asi to, že se ničeho nebál. Byl odvážný a šel do všeho, neschovával se v koutě (na rozdíl ode mě). A byl hrozně hezký! Už tenkrát jsem měla slabost pro modré oči.
***
A teď je ženatý. Má manželku. Mladou hezkou ŠTÍHLOU (samozřejmě!) manželku.
A já mám přítele, který je o 7 let starší než já. A o 7 let starší než ta moje první láska. A vzít si mě pořád nechce.
Často přemýšlím nad otázkou, co je vlastně "výhra" - žít spokojený partnerský život bez závazků typu SHD (svatba-hypotéka-děti), anebo žít dospělácké eSHáDéčko?
Kdybych se se svou první láskou potkala na třídním srazu, cítila bych se trapně, že na rozdíl od něj ještě vdaná nejsem (no jo, kvůli "tlustotě" si mě nikdo nechce vzít).
Kdyby naše situace byla opačná, já jsem byla vdaná a on svobodný, cítila bych se trapně, že už žiju ten trapný rodinný život (no jo, musela se vdávat, protože jiný štěstí a dobrodružství jí v životě nečekalo).
Takže shrnuto podtrženo jsem došla k závěru, že je úplně jedno, jestli je člověk vdaný nebo svobodný, zadaný nebo nezadaný, tlustý nebo hubený... vždycky jde o to, jak se cítí. A když je někdo takový lůzr, že se cítí trapně a nezáviděníhodně v jakékoli situaci, tak má sakra problém a měl by ho řešit.
Nebo mu život proteče mezi prsty, zatímco bude zkroušeně čučet do facebooku, lustrovat profily a zkoumat, kde je tráva zelenější.
Ende.
Komentáře
Okomentovat