Budoucnost blogu - mám to zabalit?
Jak mnozí víte, jsem tvor až příliš přemýšlivý. Hrozně mě baví něco neustále analyzovat, v něčem se rýpat. A protože teď nebylo na pořadu dne nic, co by mě vyloženě štvalo nebo trápilo, tak jsem přemýšlela, o čem budu tedy psát.
Když jsem před čtyřmi lety zakládala blog, bylo to proto, abych v sobě našla nějakou tu sebelásku a případně pomáhala holkám, které měly stejné problémy jako já. Napsala jsem pár článků, ale pak mi to všechno najednou přišlo zbytečné - články špatné, čtenářstvo žádné. A tak jsem blog skryla. Jednou jsem se na něj znova podívala a uviděla starý komentář, který jsem kdysi přehlédla. Stálo v něm: "Ahoj, docela mě mrzí, že tenhle blog stojí, chodila jsem sem ráda... ty tipy a články jsou originální". Tenhle jediný komentář mě nabil takovou radostí z toho, že to, co dělám, má smysl, a tak jsem blog oživila a začala znova psát.
Původní téma hubnutí a sebeláska zůstalo a blog se rozrostl o další aspekty mého života - život s úzkostmi a syndromem dráždivého tračníku, vzpomínky na minulost, deníček aj. Přibyly články (aktuálně jich je 88) a rozrostlo se čtenářstvo a já s každým dalším pozitivním komentářem cítila, že to, co dělám, je prospěšné.
Ale abych ze sebe nedělala nějakou samaritánku, tak mě později napadlo, že by mi blog mohl sem tam hodit nějakou kačku, a tak jsem na něm povolila reklamy (kdyby vás to zajímalo, tak aktuálně mám na účtě 131,43 korun, takže pokud blog pojede ještě deset let se stejnou návštěvností jako teď, mohla bych i vydělat ty potřebné 2 000, což je hranice, od které peníze uvidíte reálně). No a pak mi byl nabídnut jídelníček od Ne hladu, což považuju za vrchol své "blogerské" aktivity.
Blog jsem začínala psát jako holka, co má 102 kilo a nulové sebevědomí. Jako holka, která se plácá mezi školou a prací a ani jedno nedělá pořádně. Jako holka, co nemá skoro žádnej svůj život, protože je izolovaná kvůli úzkostem a střevním potížím.
Co se ze mě stalo za ty čtyři roky existence blogu?
Holka, co má 82 kilo a je se sebou v rámci možností spokojená. Holka, co dodělala školu a dělá práci, která ji baví (a baví ji právě proto, že se jí nevěnuje 8 hodin denně). Holka, co má někdy až moc volnýho času, že kvůli tomu přemýšlí zbytečně moc.
Nerada bych platila za věčně nespokojeného a neustále si stěžujícího člověka. Jenže když se ohlédnu zpátky, přijde mi, že většina mých článků bylo právě naříkání nad tím, jak se mi daří špatně, ale že věřím, že jednou vysvitne to slunko a bude zase dobře. A mám dojem, že právě takové články u čtenářů měly největší odezvu. Po přečtení takového článku si čtenář řekl, že on je na tom vlastně ještě dobře. Anebo si řekl, že on je na tom podobně špatně, ale aspoň v tom není sám.
A teď, potom co jsme zažehnali s Koblihou krizi, můžu konečně říct, že jsem šťastná a spokojená a nic mi nechybí. Jsem sice pořád tlustá, ale neštve mě to (a vím, že to brzy půjde dolů a já se z pásma nadváhy do normálu do roka dostanu). Střevní potíže, strachy a nervozitu mám taky pořád, ale v o dost menší míře a už jsem se s tím naučila nějak fungovat. Všechno teď beru nějak víc v pohodě. Uvědomila jsem si, v jakých lidech mám oporu, a to je hrozně posilující. A taky vím, co mě baví a dělá mi radost, co mi pomůže se uvolnit a zrelaxovat. Tak nějak mi přijde, že jsem konečně našla manuál ke svému životu. A tak večer, když jdu spát, usínám s úsměvem na rtech a děkuju někomu/něčemu tam nahoře, že mám takový život, jaký mám.
A tak se vás ptám - o čem můžu ještě psát? O tom, jak jedu na prodloužený víkend do Bratislavy? Jak každý večer hrajeme karetní hru Hra o trůny? Čemu jsme se dneska při lekci se studenty zasmáli? Asi ne, že... to by nikoho nebavilo.
Můj život je tak hrozně obyčejný a tak hrozně nudný na sdílení. Nejsou v něm momenty, které jsou zajímavé pro instagram, žádné velké cestování, pařby, adrenalinové sporty nebo obědy v nóbl restauracích. To, co na něm bylo ke sdílení, byly právě ty problémy a starosti, ve kterých se někteří z vás nacházeli. Ale to ostatní, to dobré, to je nuda, nuda, šeď, šeď...
I když pro mě je to rajská zahrada hýřící všemi barvami. Protože kdo si prošel peklem úzkostí, strachů a depresí, tak se pak dokáže radovat z každého dne. A kdo i po takové zkušenosti hledá mouchy tam, kde nejsou, tak si asi opravdu nezaslouží být šťastný. A já chci být šťastná. Nechci být "samoser", za kterého mě kdysi označila jedna moje kamarádka a měla pravdu.
Takže co s tím? Jestli mám dál psát blog a přitom se neráchat ve vyschlých loužích (vyschlá louže jako metafora mých vyřešených problémů), musím vymyslet, kam bude můj blog směřovat, když ne k věčnému stěžování si.
Budu ráda, když mi napíšete, co vás na mých článcích baví/nebaví. Proč je čtetete/nečtete. O čem byste si třeba chtěli přečíst. A já budu zkoušet psát o všem možném a podle reakcí usoudím, co je a není pro vás zajímavé. A když články zajímavé nebudou, tak toho prostě nechám.
Jinak možná by vás zajímalo, proč už v článcích nejsou fotky. Je to ze tří důvodů. První důvod je, že neumím fotit. Moje fotky vypadají naprosto příšerně a je jedno, jestli fotím sebe, nebo jídlo nebo oblečení, pokaždé je to hrozné. Druhý důvod je, že si chci zachovat alespoň částečnou anonymitu (když už tady píšu takové intimnosti, tak ať si to lidi nespojují s mým obličejem). A zatřetí chci předejít zbytečným komentářům na můj vzhled, protože prostě nejsem zvědavá na to, aby mi někdo psal, že vypadám nereprezentativně nebo že jsem hora sádla. To jsou poznámky, jejichž jediným účelem je si rejpnout a člověku ublížit, a takové komentáře tu nemají co dělat.
Občas dám nějakou fotku na svůj facebook, tak kdyby vás to zajímalo, můžete tam kouknout (klik). Když mě budete odebírat na facebooku, budete informováni, že vyšel nový článek. A to se vyplatí! (ne, dělám si srandu)
Tak to je pro tuhle chvíli všechno, o co jsem se chtěla podělit. Teď jdu Koblihu převálcovat ve Hře o trůny (hraju za Lenistry).
Když jsem před čtyřmi lety zakládala blog, bylo to proto, abych v sobě našla nějakou tu sebelásku a případně pomáhala holkám, které měly stejné problémy jako já. Napsala jsem pár článků, ale pak mi to všechno najednou přišlo zbytečné - články špatné, čtenářstvo žádné. A tak jsem blog skryla. Jednou jsem se na něj znova podívala a uviděla starý komentář, který jsem kdysi přehlédla. Stálo v něm: "Ahoj, docela mě mrzí, že tenhle blog stojí, chodila jsem sem ráda... ty tipy a články jsou originální". Tenhle jediný komentář mě nabil takovou radostí z toho, že to, co dělám, má smysl, a tak jsem blog oživila a začala znova psát.
Původní téma hubnutí a sebeláska zůstalo a blog se rozrostl o další aspekty mého života - život s úzkostmi a syndromem dráždivého tračníku, vzpomínky na minulost, deníček aj. Přibyly články (aktuálně jich je 88) a rozrostlo se čtenářstvo a já s každým dalším pozitivním komentářem cítila, že to, co dělám, je prospěšné.
Ale abych ze sebe nedělala nějakou samaritánku, tak mě později napadlo, že by mi blog mohl sem tam hodit nějakou kačku, a tak jsem na něm povolila reklamy (kdyby vás to zajímalo, tak aktuálně mám na účtě 131,43 korun, takže pokud blog pojede ještě deset let se stejnou návštěvností jako teď, mohla bych i vydělat ty potřebné 2 000, což je hranice, od které peníze uvidíte reálně). No a pak mi byl nabídnut jídelníček od Ne hladu, což považuju za vrchol své "blogerské" aktivity.
Blog jsem začínala psát jako holka, co má 102 kilo a nulové sebevědomí. Jako holka, která se plácá mezi školou a prací a ani jedno nedělá pořádně. Jako holka, co nemá skoro žádnej svůj život, protože je izolovaná kvůli úzkostem a střevním potížím.
Co se ze mě stalo za ty čtyři roky existence blogu?
Holka, co má 82 kilo a je se sebou v rámci možností spokojená. Holka, co dodělala školu a dělá práci, která ji baví (a baví ji právě proto, že se jí nevěnuje 8 hodin denně). Holka, co má někdy až moc volnýho času, že kvůli tomu přemýšlí zbytečně moc.
Nerada bych platila za věčně nespokojeného a neustále si stěžujícího člověka. Jenže když se ohlédnu zpátky, přijde mi, že většina mých článků bylo právě naříkání nad tím, jak se mi daří špatně, ale že věřím, že jednou vysvitne to slunko a bude zase dobře. A mám dojem, že právě takové články u čtenářů měly největší odezvu. Po přečtení takového článku si čtenář řekl, že on je na tom vlastně ještě dobře. Anebo si řekl, že on je na tom podobně špatně, ale aspoň v tom není sám.
A teď, potom co jsme zažehnali s Koblihou krizi, můžu konečně říct, že jsem šťastná a spokojená a nic mi nechybí. Jsem sice pořád tlustá, ale neštve mě to (a vím, že to brzy půjde dolů a já se z pásma nadváhy do normálu do roka dostanu). Střevní potíže, strachy a nervozitu mám taky pořád, ale v o dost menší míře a už jsem se s tím naučila nějak fungovat. Všechno teď beru nějak víc v pohodě. Uvědomila jsem si, v jakých lidech mám oporu, a to je hrozně posilující. A taky vím, co mě baví a dělá mi radost, co mi pomůže se uvolnit a zrelaxovat. Tak nějak mi přijde, že jsem konečně našla manuál ke svému životu. A tak večer, když jdu spát, usínám s úsměvem na rtech a děkuju někomu/něčemu tam nahoře, že mám takový život, jaký mám.
A tak se vás ptám - o čem můžu ještě psát? O tom, jak jedu na prodloužený víkend do Bratislavy? Jak každý večer hrajeme karetní hru Hra o trůny? Čemu jsme se dneska při lekci se studenty zasmáli? Asi ne, že... to by nikoho nebavilo.
Můj život je tak hrozně obyčejný a tak hrozně nudný na sdílení. Nejsou v něm momenty, které jsou zajímavé pro instagram, žádné velké cestování, pařby, adrenalinové sporty nebo obědy v nóbl restauracích. To, co na něm bylo ke sdílení, byly právě ty problémy a starosti, ve kterých se někteří z vás nacházeli. Ale to ostatní, to dobré, to je nuda, nuda, šeď, šeď...
I když pro mě je to rajská zahrada hýřící všemi barvami. Protože kdo si prošel peklem úzkostí, strachů a depresí, tak se pak dokáže radovat z každého dne. A kdo i po takové zkušenosti hledá mouchy tam, kde nejsou, tak si asi opravdu nezaslouží být šťastný. A já chci být šťastná. Nechci být "samoser", za kterého mě kdysi označila jedna moje kamarádka a měla pravdu.
Takže co s tím? Jestli mám dál psát blog a přitom se neráchat ve vyschlých loužích (vyschlá louže jako metafora mých vyřešených problémů), musím vymyslet, kam bude můj blog směřovat, když ne k věčnému stěžování si.
Budu ráda, když mi napíšete, co vás na mých článcích baví/nebaví. Proč je čtetete/nečtete. O čem byste si třeba chtěli přečíst. A já budu zkoušet psát o všem možném a podle reakcí usoudím, co je a není pro vás zajímavé. A když články zajímavé nebudou, tak toho prostě nechám.
Jinak možná by vás zajímalo, proč už v článcích nejsou fotky. Je to ze tří důvodů. První důvod je, že neumím fotit. Moje fotky vypadají naprosto příšerně a je jedno, jestli fotím sebe, nebo jídlo nebo oblečení, pokaždé je to hrozné. Druhý důvod je, že si chci zachovat alespoň částečnou anonymitu (když už tady píšu takové intimnosti, tak ať si to lidi nespojují s mým obličejem). A zatřetí chci předejít zbytečným komentářům na můj vzhled, protože prostě nejsem zvědavá na to, aby mi někdo psal, že vypadám nereprezentativně nebo že jsem hora sádla. To jsou poznámky, jejichž jediným účelem je si rejpnout a člověku ublížit, a takové komentáře tu nemají co dělat.
Občas dám nějakou fotku na svůj facebook, tak kdyby vás to zajímalo, můžete tam kouknout (klik). Když mě budete odebírat na facebooku, budete informováni, že vyšel nový článek. A to se vyplatí! (ne, dělám si srandu)
Tak to je pro tuhle chvíli všechno, o co jsem se chtěla podělit. Teď jdu Koblihu převálcovat ve Hře o trůny (hraju za Lenistry).
Komentáře
Okomentovat