Co přinesl duben - sluníčko, narozky, Bregović
Duben nám udělal pápá a já se rozhodla udělat znovu takové malé shrnutí celého měsíce.
Hned na začátek musím říct, že největší radost mi dělá počasí. Fakt, že sluníčko svítí a hřeje, ptáčci zpívají a kytičky kvetou, je tak hrozně osvěžující a nabíjí mě pozitivní energií. Už nejsem tak unavená a nabručená a líp se mi ráno vstává (dokonce i v ty dny, kdy musím vstávat v šest). Snažím se co nejvíc chodit pěšky a užívat si pobytu (a pohybu) na sluníčku. Jeden víkendový den jsem strávila u rodičů a posekala celou zahradu, a tak jsem konečně alespoň trochu chytla barvu a konečně nevypadám jako z Adamsovy rodiny.
Sluníčko si teď můžeme užívat taky přímo doma, a to díky tomu, že jsme si koupili stolek a dvě židle do lodžie. Můžeme tam obědvat, popíjet čaj nebo hrát karetní Hru o trůny. Prostě totální pohoda.
Přesně v den narozenin nám doručili nový gauč, který je fakt krásný, ale pro mě není úplně nejpohodlnější. Musím si koupit několik minipolštářků, aby byl trochu víc "válivější" (pardon za můj neologismus, ale snad chápete, co tím myslím). Nejvíc se gauč líbí naší kočce Ťapince, která nabyla mylného dojmu, že se jedná o obří šplhadlo a škrabadlo a na gauč dělá divoké nálety. Jsem zvědavá, jestli gauč vydrží vypadat nově alespoň do té doby, než k nám přijdou na návštěvu Koblihovy rodiče.
Slavení narozenin bylo vydatné. Začalo to v práci, kam jsem šla jen na dopoledne. Na kurz se přišla podívat koordinátorka kurzu, aby udělala malou hospitaci (zhodnocení toho, jak to na kurzu probíhá). Po celých 14 předešlých dní jsem se na každou lekci svědomitě připravovala, protože jsem čekala, že přijde. Na narozeniny jsem se na to poprvé úplně vykašlala a ona zrovna jako na potvoru musela přijít. Ale všechno probíhalo celkem hladce a nakonec jsem byla pochválena, jak skvěle si umím poradit s jednou děsně otravnou studentkou, která neustále vyrušuje.
Studenti mi zazpívali "happy birthday to you" a pak i českou verzi, kterou jsem na jejich přání napsala na tabuli. A pak jsem dostala dárečky. Kecala bych, kdybych nepřiznala, že dárečky jsou jedním z hlavních benefitů mé profese ☺ Když vás studenti mají rádi (nebo i když nemají, ale je to u nich v zemi zvykem), dávají vám dárky na Vánoce, narozeniny, konec kurzu, MDŽ a někdy i jen tak. A to se vyplatí. Moji studenti vědí, že mám ráda čokoládu a čaj. Ale na(ne)štěstí nevědí, že se snažím snížit svoji hmotnost. A tak jsem dostala dvě krabičky ručně vyráběných čokoládových pralinek. A dva čaje. A od koordinátorky kurzů jsem dostala tulipány - to jsem vůbec nečekala! Bylo to moc milé ☺
A když jsem si odučila svoji tříhodinku, šla jsem na sraz s Koblihou. Měli jsme v plánu oběd v restauraci Café Budha. Jídlo bylo jako vždycky super. Nějaké hovězí s kokosovým mlíkem a jasmínovou rýží. A skvělá malinová limonáda. Pak jsme se šli projít na Petřín, kde mě Kobliha zvěčnil jako 28/29 letou dívku/ženu (foto bude na facebooku). A taky jsme si udělali každoroční narozeninové selfie.
A pak jsme si dali úplně poprvé zmrzku ve zmrzlinárně Angelato. Každý dva kopečky. Pistáciová byla skvělá, tiramisu nic moc. Nevím, jestli jste o téhle zmrzlinárně slyšeli, ale podle některých lidí má být prý nejlepší zmrzlinárnou v Praze. No nevím. Určitě je nejdražší. 80 korun za dva kopečky je celkem ranec.
A protože jsme prasata, tak jsme si ještě koupili v ovocném Světozoru kousek dortu na doma. Nevím, jestli to víte, ale když máte věrnostní kartičku do Ovocného Světozoru, v den narozenin máte při nákupu jeden zákusek a jeden nápoj zdarma. Takže jsme to jako typičtí Češi nechtěli nechat propadnout ☺ Já jsem nechtěla prasit až tak extrémně (když už byla ta zmrzlina), tak jsem zavrhla čokoládový dort Royal s křupinkami, a místo toho si dala tvarohový dort s malinami.
Pak jsme přišli domů. Tam na mě jako největší překvápko čekal gauč (dovezli nám ho ten den ráno, když jsem byla v práci, a Kobliha ho dopoledne složil). No a pak přišli na řadu dárečky. Ačkoli jsem psala, že svatba pro mě teď není priorita a ačkoli mi Kobliha říkal, že kdyby mě žádal o ruku, určitě by mě nežádal v den narozenin, v jednu chvíli jsem si myslela, že mě ta žádost opravdu čeká. Je to celkem vtipná historka. Takže tady je.
Protože máme s Koblihou narozeniny ve stejný den, dáváme si dárky vzájemně. Já ty svoje dárky (pro něj) vyndala a on pořád nic. Tak mu říkám, že už je taky může vyndat, a šla jsem do ložnice. On na mě z obýváku volá, že už můžu jít. Tak mu říkám, že přece ty dárky ještě nevyndal (protože jsem viděla, že je pořád u gauče a ne u skříně, kam dává dárky). A on na mě pobaveně volá, ať tam jdu. Tak teda nechápavě jdu a vidím, jak klečí u toho gauče... tak mi zatrnulo, srdce se mi rozbušilo... čekala jsem nečekané a on... zatáhl za šnůrku a otevřel úložný prostor v gauči, kde byly naskládané dárky (chybí mi tady takový ten smajlík, co se směje, až mu tečou slzy - anebo ten, kterému tečou slzy, ale dělá, že se směje a je nad věcí).
Samozřejmě mi hned došel můj omyl a byla jsem na sebe naštvaná, že jsem v sobě živila tu naději. A zároveň jsem byla naštvaná na něj, že mě pořád ještě nepožádal. A pak jsme rozbalovali dárky a musím přiznat, že jsem byla celkem zklamaná. Kobliha předem říkal, že tentokrát s dárkama pro mě moc spokojený není (ale to říká vždycky), protože to, co chtěl, tak neměli a nechtěl mi kupovat něco jen proto, aby naplnil počet. Což o to, já bych taky nechtěla nějaké blbiny, které nevyužiju, ale stejnak... on ví, co by mi udělalo největší radost, ale nějak se k tomu nemá. Ale čeká nás ještě první máj, lásky čas, tak kdo ví, třeba se přeci jen dočkám.
A pak jsme až do večera hráli karetní Hru o trůny, kterou jsme si nadělili jako společný dárek. A od té doby ji hrajeme snad každý večer ☺
O víkendu nás pak čekalo slavení s mými rodiči. Trochu jsme to přepískli s jídlem a celý víkend se jen cpali a cpali. Divím se, že jsem za tu dobu vůbec nic nepřibrala. Pekla jsem totiž francouzský koláč (quiche) a dělala tiramisu. Obojí bylo sice trochu odlehčené, ale stejně, dietní to fakt nebylo. No a moje máma přinesla skvělý citronový koláč.
A v pondělí jsem šla se svojí kamarádkou Kozolízou (podrobnější popis zde) na koncert Gorana Bregoviće. Byl to můj první koncert po hodně dlouhé době, tak jsem z toho byla přeci jen trochu nervózní - hodně lidí na malém prostoru, málo záchodů na velký počet lidí, uzavřené prostory (panikáři a tračníkovci pochopí), ale nakonec jsem to zvládla úplně v pohodě. Kozolíza je taky trochu samoser a pořád si na něco stěžovala (což je většinou moje doména), tak jsem se v její přítomnosti cítila příjemně, protože jsem měla pocit, že jsme na podobné vlně 😅
Bregoviće znám hlavně z Kusturicových filmů, ze soundtracků a jednou jsem byla na nějakém jeho koncertě, který se konal na Kampě. O jeho hudbě jsem měla určitou představu, a tak jsem si žádné další informace před koncertem nezjišťovala. Proto jsem byla docela překvapená tím, co se na koncertě hrálo, a chvílema mě to docela nebavilo 😀 Ale říká se, že neznalost neomlouvá a taky že když je blbá hlava, trpí celý tělo, což se mi opět potvrdilo. Takže pro příště "nejdřív třikrát měř, potom jednou řež" (aneb nejdřív si zjisti, co se bude hrát a pak až kupuj lístky za tisíce). Takže shrnuto podtrženo toho nelituju, s Kozolízou jsem si to užila, ale už bych za to ty prachy nedala. Jako kdyby se celou dobu hrály ty balkánské vypalovačky typu Gas, gas, tak jo, ale takhle ne. Mimochodem podle chování publika, mi přišlo, že většina na koncert přišla právě kvůli těmhle vypalovačkám a ostatní hudba je zas tak moc nebrala (soudím podle toho, že při tichých pasážích byl slyšet od baru celkem hlasitý lomoz). Ale myslím, že celkově se to vydařilo a rozhodně toho nelituju. Bylo to stylové zakončení měsíce dubna.
A co mě čeká v květnu?
V květnu jedeme s Koblihou na prodloužený víkend někam po ČR, tak se nemůžu dočkat, až si odpočinu od ruchu velkoměsta. Taky nás čeká slavení narozenin s Koblihovými rodiči. A pak bysme chtěli jít na koncert Silent Stream Of Godless Elegy. Minulé narozky jsem dostala tričko s jejich motivem a letos mi konečně padne jako ulité (nejsem v něm namáčklá jak jelito), tak se těším, že ho konečně provětrám. No a chtěla bych zas nějak pohnout s tím hubnutím. Od ledna si držím 82 kilo a dolů to jít nechce (ještě aby chtělo, když do sebe tlačím zmrzku a dorty). V květnu máme s Koblihou osmileté výročí, tak jsem zvědavá, jestli si na to vzpomene. No a těším se na všechny ty procházky a výlety a první koupání (musím si koupit nové plavky). Květen je prostě hrozně fajn měsíc.
Tak si ho užívejte a dejte vědět, co na něm máte nejradši :-)
Hned na začátek musím říct, že největší radost mi dělá počasí. Fakt, že sluníčko svítí a hřeje, ptáčci zpívají a kytičky kvetou, je tak hrozně osvěžující a nabíjí mě pozitivní energií. Už nejsem tak unavená a nabručená a líp se mi ráno vstává (dokonce i v ty dny, kdy musím vstávat v šest). Snažím se co nejvíc chodit pěšky a užívat si pobytu (a pohybu) na sluníčku. Jeden víkendový den jsem strávila u rodičů a posekala celou zahradu, a tak jsem konečně alespoň trochu chytla barvu a konečně nevypadám jako z Adamsovy rodiny.
Sluníčko si teď můžeme užívat taky přímo doma, a to díky tomu, že jsme si koupili stolek a dvě židle do lodžie. Můžeme tam obědvat, popíjet čaj nebo hrát karetní Hru o trůny. Prostě totální pohoda.
Přesně v den narozenin nám doručili nový gauč, který je fakt krásný, ale pro mě není úplně nejpohodlnější. Musím si koupit několik minipolštářků, aby byl trochu víc "válivější" (pardon za můj neologismus, ale snad chápete, co tím myslím). Nejvíc se gauč líbí naší kočce Ťapince, která nabyla mylného dojmu, že se jedná o obří šplhadlo a škrabadlo a na gauč dělá divoké nálety. Jsem zvědavá, jestli gauč vydrží vypadat nově alespoň do té doby, než k nám přijdou na návštěvu Koblihovy rodiče.
Slavení narozenin bylo vydatné. Začalo to v práci, kam jsem šla jen na dopoledne. Na kurz se přišla podívat koordinátorka kurzu, aby udělala malou hospitaci (zhodnocení toho, jak to na kurzu probíhá). Po celých 14 předešlých dní jsem se na každou lekci svědomitě připravovala, protože jsem čekala, že přijde. Na narozeniny jsem se na to poprvé úplně vykašlala a ona zrovna jako na potvoru musela přijít. Ale všechno probíhalo celkem hladce a nakonec jsem byla pochválena, jak skvěle si umím poradit s jednou děsně otravnou studentkou, která neustále vyrušuje.
Studenti mi zazpívali "happy birthday to you" a pak i českou verzi, kterou jsem na jejich přání napsala na tabuli. A pak jsem dostala dárečky. Kecala bych, kdybych nepřiznala, že dárečky jsou jedním z hlavních benefitů mé profese ☺ Když vás studenti mají rádi (nebo i když nemají, ale je to u nich v zemi zvykem), dávají vám dárky na Vánoce, narozeniny, konec kurzu, MDŽ a někdy i jen tak. A to se vyplatí. Moji studenti vědí, že mám ráda čokoládu a čaj. Ale na(ne)štěstí nevědí, že se snažím snížit svoji hmotnost. A tak jsem dostala dvě krabičky ručně vyráběných čokoládových pralinek. A dva čaje. A od koordinátorky kurzů jsem dostala tulipány - to jsem vůbec nečekala! Bylo to moc milé ☺
A když jsem si odučila svoji tříhodinku, šla jsem na sraz s Koblihou. Měli jsme v plánu oběd v restauraci Café Budha. Jídlo bylo jako vždycky super. Nějaké hovězí s kokosovým mlíkem a jasmínovou rýží. A skvělá malinová limonáda. Pak jsme se šli projít na Petřín, kde mě Kobliha zvěčnil jako 28/29 letou dívku/ženu (foto bude na facebooku). A taky jsme si udělali každoroční narozeninové selfie.
A pak jsme si dali úplně poprvé zmrzku ve zmrzlinárně Angelato. Každý dva kopečky. Pistáciová byla skvělá, tiramisu nic moc. Nevím, jestli jste o téhle zmrzlinárně slyšeli, ale podle některých lidí má být prý nejlepší zmrzlinárnou v Praze. No nevím. Určitě je nejdražší. 80 korun za dva kopečky je celkem ranec.
A protože jsme prasata, tak jsme si ještě koupili v ovocném Světozoru kousek dortu na doma. Nevím, jestli to víte, ale když máte věrnostní kartičku do Ovocného Světozoru, v den narozenin máte při nákupu jeden zákusek a jeden nápoj zdarma. Takže jsme to jako typičtí Češi nechtěli nechat propadnout ☺ Já jsem nechtěla prasit až tak extrémně (když už byla ta zmrzlina), tak jsem zavrhla čokoládový dort Royal s křupinkami, a místo toho si dala tvarohový dort s malinami.
Pak jsme přišli domů. Tam na mě jako největší překvápko čekal gauč (dovezli nám ho ten den ráno, když jsem byla v práci, a Kobliha ho dopoledne složil). No a pak přišli na řadu dárečky. Ačkoli jsem psala, že svatba pro mě teď není priorita a ačkoli mi Kobliha říkal, že kdyby mě žádal o ruku, určitě by mě nežádal v den narozenin, v jednu chvíli jsem si myslela, že mě ta žádost opravdu čeká. Je to celkem vtipná historka. Takže tady je.
Protože máme s Koblihou narozeniny ve stejný den, dáváme si dárky vzájemně. Já ty svoje dárky (pro něj) vyndala a on pořád nic. Tak mu říkám, že už je taky může vyndat, a šla jsem do ložnice. On na mě z obýváku volá, že už můžu jít. Tak mu říkám, že přece ty dárky ještě nevyndal (protože jsem viděla, že je pořád u gauče a ne u skříně, kam dává dárky). A on na mě pobaveně volá, ať tam jdu. Tak teda nechápavě jdu a vidím, jak klečí u toho gauče... tak mi zatrnulo, srdce se mi rozbušilo... čekala jsem nečekané a on... zatáhl za šnůrku a otevřel úložný prostor v gauči, kde byly naskládané dárky (chybí mi tady takový ten smajlík, co se směje, až mu tečou slzy - anebo ten, kterému tečou slzy, ale dělá, že se směje a je nad věcí).
Samozřejmě mi hned došel můj omyl a byla jsem na sebe naštvaná, že jsem v sobě živila tu naději. A zároveň jsem byla naštvaná na něj, že mě pořád ještě nepožádal. A pak jsme rozbalovali dárky a musím přiznat, že jsem byla celkem zklamaná. Kobliha předem říkal, že tentokrát s dárkama pro mě moc spokojený není (ale to říká vždycky), protože to, co chtěl, tak neměli a nechtěl mi kupovat něco jen proto, aby naplnil počet. Což o to, já bych taky nechtěla nějaké blbiny, které nevyužiju, ale stejnak... on ví, co by mi udělalo největší radost, ale nějak se k tomu nemá. Ale čeká nás ještě první máj, lásky čas, tak kdo ví, třeba se přeci jen dočkám.
A pak jsme až do večera hráli karetní Hru o trůny, kterou jsme si nadělili jako společný dárek. A od té doby ji hrajeme snad každý večer ☺
O víkendu nás pak čekalo slavení s mými rodiči. Trochu jsme to přepískli s jídlem a celý víkend se jen cpali a cpali. Divím se, že jsem za tu dobu vůbec nic nepřibrala. Pekla jsem totiž francouzský koláč (quiche) a dělala tiramisu. Obojí bylo sice trochu odlehčené, ale stejně, dietní to fakt nebylo. No a moje máma přinesla skvělý citronový koláč.
A v pondělí jsem šla se svojí kamarádkou Kozolízou (podrobnější popis zde) na koncert Gorana Bregoviće. Byl to můj první koncert po hodně dlouhé době, tak jsem z toho byla přeci jen trochu nervózní - hodně lidí na malém prostoru, málo záchodů na velký počet lidí, uzavřené prostory (panikáři a tračníkovci pochopí), ale nakonec jsem to zvládla úplně v pohodě. Kozolíza je taky trochu samoser a pořád si na něco stěžovala (což je většinou moje doména), tak jsem se v její přítomnosti cítila příjemně, protože jsem měla pocit, že jsme na podobné vlně 😅
Bregoviće znám hlavně z Kusturicových filmů, ze soundtracků a jednou jsem byla na nějakém jeho koncertě, který se konal na Kampě. O jeho hudbě jsem měla určitou představu, a tak jsem si žádné další informace před koncertem nezjišťovala. Proto jsem byla docela překvapená tím, co se na koncertě hrálo, a chvílema mě to docela nebavilo 😀 Ale říká se, že neznalost neomlouvá a taky že když je blbá hlava, trpí celý tělo, což se mi opět potvrdilo. Takže pro příště "nejdřív třikrát měř, potom jednou řež" (aneb nejdřív si zjisti, co se bude hrát a pak až kupuj lístky za tisíce). Takže shrnuto podtrženo toho nelituju, s Kozolízou jsem si to užila, ale už bych za to ty prachy nedala. Jako kdyby se celou dobu hrály ty balkánské vypalovačky typu Gas, gas, tak jo, ale takhle ne. Mimochodem podle chování publika, mi přišlo, že většina na koncert přišla právě kvůli těmhle vypalovačkám a ostatní hudba je zas tak moc nebrala (soudím podle toho, že při tichých pasážích byl slyšet od baru celkem hlasitý lomoz). Ale myslím, že celkově se to vydařilo a rozhodně toho nelituju. Bylo to stylové zakončení měsíce dubna.
A co mě čeká v květnu?
V květnu jedeme s Koblihou na prodloužený víkend někam po ČR, tak se nemůžu dočkat, až si odpočinu od ruchu velkoměsta. Taky nás čeká slavení narozenin s Koblihovými rodiči. A pak bysme chtěli jít na koncert Silent Stream Of Godless Elegy. Minulé narozky jsem dostala tričko s jejich motivem a letos mi konečně padne jako ulité (nejsem v něm namáčklá jak jelito), tak se těším, že ho konečně provětrám. No a chtěla bych zas nějak pohnout s tím hubnutím. Od ledna si držím 82 kilo a dolů to jít nechce (ještě aby chtělo, když do sebe tlačím zmrzku a dorty). V květnu máme s Koblihou osmileté výročí, tak jsem zvědavá, jestli si na to vzpomene. No a těším se na všechny ty procházky a výlety a první koupání (musím si koupit nové plavky). Květen je prostě hrozně fajn měsíc.
Tak si ho užívejte a dejte vědět, co na něm máte nejradši :-)
Komentáře
Okomentovat