Je čas udělat dětem pápá...
Milí čtenáři, jak jste si možná všimli, už dlouho jsem nenapsala žádný článek. A myslím, že tenhle článek, který teď čtete, bude článkem posledním. Možná bude jen posledním článkem tohoto roku, nebo tohoto blogu, anebo mým posledním článkem vůbec (ale to si nemyslím, protože na to jsem až moc velký grafoman).
Proč už nechci psát, jsem z větší části zmínila v jednom z článků předešlých. Moc mě potěšilo, že mi pod něj tolik lidí napsalo, ať s články nepřestávám, že vás to baví číst a inspiruje a nevím co ještě. Opravdu moc mě to hřálo u srdce a říkala jsem si, že tedy ještě nebudu házet flintu do žita. Ale tak nějak jsem teď dospěla do bodu, kdy mám pocit, že mi veřejné sdílení mého života tak trochu ukrajuje z toho samotného žití. A to byl poslední impuls k tomu, abych se rozhodla, že se odmlčím.
Nevím, jestli víte, co myslím tím "ukrajováním". Tak zkusím nějaké přirovnání - zažíváte zrovna něco krásného/špatného/vtipného a přitom přemýšlíte nad tím, jak o tom napíšete. Nebo si na narozeninovou oslavu koupíte takový ten velký balonek ve tvaru čísla, protože na fotkách to bude vypadat dobře. Nebo si přečtete nějaký ošklivý komentář k vaší fotce/článku a úplně vám to zkazí náladu, a tak nejdete dělat to, co jste původně dělat chtěli.
Sama sleduju nějaké blogery/instacelebrity/své aktivní přátele na facebooku a ptám se, proč sdílejí to, co sdílejí? Co tím chtějí světu říct? Co jim to dává? A co jim to bere?
A na druhou stranu mám spoustu známých, kteří se sociálním sítím vyhýbají, nechápou to věčné focení selfíček, outfitů a jídel v restauracích. Myslím, že jejich život je o dost jednodušší a spokojenější. Jsou o tom už i nějaké studie, které říkají, že lidé, kteří sledují sociální sítě, jsou míň šťastní a náchylní k depresím.
A taky jeden z dalších důvodů, proč s blogem končím, je ten, že nechci dávat příležitost lidem, kteří mě z nějakého důvodu nemají rádi anebo se mnou mají nevyřízené účty, aby mě anonymně kritizovali a rejpali do mě (takže pokud tohle bylo tvým/vaším cílem, můžeš(te) si spokojeně mnout ruce).
Kolik v reálu potkáte lidí, kteří na vás mají nějaké kecy a kritizují vás? Pár jich bude, ale jakmile něco vystavíte na internet, každý anonym je vaším nemilosrdným soudcem. A ano, stejně jako mě každá pochvala a povzbuzení potěší, každá kritika od někoho cizího bez dalšího kontextu mě zamrzí a nasere. A i když těch pochval bude 10 a rejpnutí bude jedno, tak mi to za to prostě nestojí. Už ne.
Když vás zkritizuje někdo v reálu, nacházíte se s ním v nějaké konkrétní interakci, a tak je o dost jednodušší situaci vyhodnotit a nějak adekvátně zareagovat. A následně si z toho vzít nějaké ponaučení. Na internetu jsou z toho úplně zbytečné, energeticky náročné slovní přestřelky, kdy se jedna strana snaží setřít druhou, a ta druhá tu první a jde to tak pořád dokola. Prostě hra na to, kdo dočůrá dál.
Nelituju toho, že jsem tenhle blog začala psát. Myslím, že mi to hodně dalo. Hodně mi to pomohlo v seberozvoji a sebeuvědomění. Taky jsem se díky tomuhle blogu dostala do kontaktu se starými známými, se kterými jsem si už dlouho nepsala. A v neposlední řadě jsem poznala spoustu nových zajímavých lidí.
A jsem moc vděčná, že jsem dostala nabídku z Ne hladu na sestavení jídelníčku, a zároveň se cítím trochu provinile, že jsem zatím nenaplnila svoji vizi a neshodila avizovaných 20 kilo, takže nemůžu sdílet svoji "super" proměnu. Od září do ledna jsem za pomoci jídelníčku shodila 7-8 kilo a váhu (81-82) si pořád držím, takže nějaký úspěch tam rozhodně je. A věřím, že se na těch 70 kilo jednou dostanu (doufám, že tak do roka), ale teď si prostě dávám na čas. A ne, vůči sobě se provinile necítím. A jako prase si nepřipadám. A podle BMI jsem v pásmu nadváhy, nikoli obezity (to kdyby zase někdo chtěl prudit).
Ráda bych se rozloučila něčím pozitivním, ale zas nechci, aby to znělo pateticky. Tak napíšu jen pár výkřiků do tmy.
Život je dost krátký na to, ...
... abychom trávili velké množství času u internetu a na sociálních sítí.
... abychom se neustále srovnávali s někým druhým a honili se za dokonalostí.
Nevím proč, ale ...
... hrozně se těším na podzim. Jakoby měla začít nějaká nová etapa mého života.
Momenty, kdy nejvíc vnímám ŽIVOT, jsou když ...
... jsem na procházce v lese.
... plavu.
... s Koblihou společně vaříme.
... se mazlím s naší kočkou.
V plánu mám...
... překonat strach z letání.
... podívat se k moři.
... zhubnout na 70 kilo.
... sejít se se známými a kamarády, které jsem dlouho neviděla.
...
Pokud se mnou chcete být v kontaktu, můžete mi napsat na facebook. Zatím nemám v plánu blog ani facebookovou stránku rušit. Možné také je, že se občas ozvu na facebooku, ale ještě nevím. Uvidím.
...
Mějte se co možná nejlíp a děkuji za vaši přízeň a podporu po celou dobu trvání blogu :-)
Proč už nechci psát, jsem z větší části zmínila v jednom z článků předešlých. Moc mě potěšilo, že mi pod něj tolik lidí napsalo, ať s články nepřestávám, že vás to baví číst a inspiruje a nevím co ještě. Opravdu moc mě to hřálo u srdce a říkala jsem si, že tedy ještě nebudu házet flintu do žita. Ale tak nějak jsem teď dospěla do bodu, kdy mám pocit, že mi veřejné sdílení mého života tak trochu ukrajuje z toho samotného žití. A to byl poslední impuls k tomu, abych se rozhodla, že se odmlčím.
Nevím, jestli víte, co myslím tím "ukrajováním". Tak zkusím nějaké přirovnání - zažíváte zrovna něco krásného/špatného/vtipného a přitom přemýšlíte nad tím, jak o tom napíšete. Nebo si na narozeninovou oslavu koupíte takový ten velký balonek ve tvaru čísla, protože na fotkách to bude vypadat dobře. Nebo si přečtete nějaký ošklivý komentář k vaší fotce/článku a úplně vám to zkazí náladu, a tak nejdete dělat to, co jste původně dělat chtěli.
Sama sleduju nějaké blogery/instacelebrity/své aktivní přátele na facebooku a ptám se, proč sdílejí to, co sdílejí? Co tím chtějí světu říct? Co jim to dává? A co jim to bere?
A na druhou stranu mám spoustu známých, kteří se sociálním sítím vyhýbají, nechápou to věčné focení selfíček, outfitů a jídel v restauracích. Myslím, že jejich život je o dost jednodušší a spokojenější. Jsou o tom už i nějaké studie, které říkají, že lidé, kteří sledují sociální sítě, jsou míň šťastní a náchylní k depresím.
A taky jeden z dalších důvodů, proč s blogem končím, je ten, že nechci dávat příležitost lidem, kteří mě z nějakého důvodu nemají rádi anebo se mnou mají nevyřízené účty, aby mě anonymně kritizovali a rejpali do mě (takže pokud tohle bylo tvým/vaším cílem, můžeš(te) si spokojeně mnout ruce).
Kolik v reálu potkáte lidí, kteří na vás mají nějaké kecy a kritizují vás? Pár jich bude, ale jakmile něco vystavíte na internet, každý anonym je vaším nemilosrdným soudcem. A ano, stejně jako mě každá pochvala a povzbuzení potěší, každá kritika od někoho cizího bez dalšího kontextu mě zamrzí a nasere. A i když těch pochval bude 10 a rejpnutí bude jedno, tak mi to za to prostě nestojí. Už ne.
Když vás zkritizuje někdo v reálu, nacházíte se s ním v nějaké konkrétní interakci, a tak je o dost jednodušší situaci vyhodnotit a nějak adekvátně zareagovat. A následně si z toho vzít nějaké ponaučení. Na internetu jsou z toho úplně zbytečné, energeticky náročné slovní přestřelky, kdy se jedna strana snaží setřít druhou, a ta druhá tu první a jde to tak pořád dokola. Prostě hra na to, kdo dočůrá dál.
Nelituju toho, že jsem tenhle blog začala psát. Myslím, že mi to hodně dalo. Hodně mi to pomohlo v seberozvoji a sebeuvědomění. Taky jsem se díky tomuhle blogu dostala do kontaktu se starými známými, se kterými jsem si už dlouho nepsala. A v neposlední řadě jsem poznala spoustu nových zajímavých lidí.
A jsem moc vděčná, že jsem dostala nabídku z Ne hladu na sestavení jídelníčku, a zároveň se cítím trochu provinile, že jsem zatím nenaplnila svoji vizi a neshodila avizovaných 20 kilo, takže nemůžu sdílet svoji "super" proměnu. Od září do ledna jsem za pomoci jídelníčku shodila 7-8 kilo a váhu (81-82) si pořád držím, takže nějaký úspěch tam rozhodně je. A věřím, že se na těch 70 kilo jednou dostanu (doufám, že tak do roka), ale teď si prostě dávám na čas. A ne, vůči sobě se provinile necítím. A jako prase si nepřipadám. A podle BMI jsem v pásmu nadváhy, nikoli obezity (to kdyby zase někdo chtěl prudit).
Ráda bych se rozloučila něčím pozitivním, ale zas nechci, aby to znělo pateticky. Tak napíšu jen pár výkřiků do tmy.
Život je dost krátký na to, ...
... abychom trávili velké množství času u internetu a na sociálních sítí.
... abychom se neustále srovnávali s někým druhým a honili se za dokonalostí.
Nevím proč, ale ...
... hrozně se těším na podzim. Jakoby měla začít nějaká nová etapa mého života.
Momenty, kdy nejvíc vnímám ŽIVOT, jsou když ...
... jsem na procházce v lese.
... plavu.
... s Koblihou společně vaříme.
... se mazlím s naší kočkou.
V plánu mám...
... překonat strach z letání.
... podívat se k moři.
... zhubnout na 70 kilo.
... sejít se se známými a kamarády, které jsem dlouho neviděla.
...
Pokud se mnou chcete být v kontaktu, můžete mi napsat na facebook. Zatím nemám v plánu blog ani facebookovou stránku rušit. Možné také je, že se občas ozvu na facebooku, ale ještě nevím. Uvidím.
...
Mějte se co možná nejlíp a děkuji za vaši přízeň a podporu po celou dobu trvání blogu :-)
Komentáře
Okomentovat