Landa
Tenhle článek bude o Landovi. Danielu Landovi. O tom zpěváku Landovi, kterého nemá jedna část lidí ráda, protože je podle nich moc nacionalistickej (a před více než dvaceti lety hrál v Orlících, což se prostě neodpouští). A druhá část lidí ho nemá ráda, protože je podle nich málo nacionalistickej (a paktuje se s Afgáncema, což se taky neodpouští). A třetí část lidí se mu směje nebo si rovnou klepe na čelo, protože se Landa posledních pár let chová divně a mluví divně, a to ještě divnějc než obvykle (ta eféra s kouzelníkem Žitem anebo tiskovka ohledně "prstenu moci").
Ale pořád existuje velká část lidí, která má Landu (nebo alespoň jeho hudbu) přes to všechno ráda. Což bylo vidět na letošních koncertech. Já byla v Pardubicích. Pardubická hala byla až na pár míst naplněná, lidi tleskali jako blázni a vytleskali si několik přídavků. Čím to je? Co se lidem na tom Landovi vlastně líbí?
V následujících řádcích bych se ráda rozepsala o tom, proč mám Landu (nebo jeho hudbu) ráda já, a s jakými vzpomínkami si ji spojuju. Asi je to téma, které nikoho moc nezaujme, ale ten článek jsem chtěla napsat už kvůli sobě a svým vzpomínkám.
***
Landu poslouchám od dětství (asi tak od čtvrté třídy). Moje tehdejší nejlepší kamarádka Veverka měla starší sestru, která mimo jiné poslouchala taky Landu. A tak si od ní vždycky půjčila nějakou kazetu, kterou jsme pak s kámoškou poslouchaly u nás na zahradě na mém přenosném magneťáčku. Z té doby si pamatuju především album Chcíply dobrý víly (1995), protože mám v hlavě živou vzpomínku na to, jak jsme si jednou večer ve stanu pouštěly Vodrhovačku, která pro mě byla v té době naprosto horová (o vraždě mladý holky s naturalistickým popisem "Do břicha se dýka boří, romantika se boří. Slinivka, játra, fuj a tak dál.").
Jestli osobnost člověka nějakým způsobem formuje i to, jakou hudbu poslouchá v dětství, tak je to jasné vysvětlení toho, proč jsem tak divná.
Později jsme poslouchaly Smrtihlava (1998), což není (jak píše wikina) Landovo řadové album, ale hudební projekt, na kterém se podílelo víc umělců. Písničky ze Smrtihlava jsme si přehrávaly pořád dokola a učily se je nazpaměť. Zpívaly jsme rády, a řekla bych, že docela dobře :-D Někdy i s vizuálním doprovodem (moje kamarádka Manažerka mi často připomíná můj herecký výkon, při kterém jsem zpodobňovala pasáž "vlhkým zrakem si mě prohlíží laň"). Veverčina oblíbená písnička byla Fet (tam jsem dělala onu laň, zatímco Veverka zpívala), moje oblíbená byla Černá vdova. Holku magor jsme měly rády asi obě stejně. V té době mi mohlo být tak 10, 12. Když jsem byla starší, oblíbila jsem si česko-ruskou písničku Roza die Rose a učila se na ní německou výslovnost. A později i ruskou. Doteď mě fascinují písničky, jejichž texty jsou v nějakém pro populární hudbu neobvyklém jazyce.
Další intenzivní setkávání s Landou probíhalo v Chlumu u Třeboně, kam jsme s naší partou jezdili každý rok od mých patnácti (podrobnější článek zde). Byl tam stylový bar Horor, jehož interiér byl zařízený (nečekaně) v hororovém stylu. Všude řetězy, kov, klece, strašidelné rekvizity jako rakve, kostlivci... a byl tam jubox! Jelikož hned vedle byla diskotéka, do baru se slejzali lidi, kterým diskotéková hudba nevyhovovala, a tak byl Horor vlastně takové rockové doupě, kde se na juboxu pouštěl hlavně rock.
Landa tam vyhrával hodně. Z té doby mám v paměti Valčík, na který jsem se svým tehdejším úlovkem Fífou tančila skutečný valčík (ani nevím, kde jsem se ho tehdy naučila, protože do tanečních jsem nechodila). A pak taky Muži s padáky a vlastně celé album Pozdrav z fronty (1997), včetně stejnojmenné písničky (zde), která mi v dé době přišla jako jeden z nejkrásnějších ploužáků (teda až po Nothing Else Matters).
V pozdějších letech bylo hudby k dispozici nějak víc, přišly cédéčka, empétrojky a hudební vkus se u nás v partě roztříštil do více směrů. Já vyhledávala hlavně německy zpívanou rockovou hudbu (Rammstein, In Extremo, OOMPH), Veverka začala ujíždět na elektronické hudbě a už jsme se ve vkusu později nikdy nesešly. K Landovi nás ale pojí společné vzpomínky a zážitky. Stejně (i když o dost víc) jako k Divokému Billovi, Třem sestrám, System of a down...
Takže jeden z hlavních důvodů, proč jsem na Landu chtěla jít, byl ten, že jsem si chtěla zavzpomínat. Připomenout si ty časy, kdy jsme s Veverkou a dalšími zpívaly u nás na zahradě. Když jsme pařily v Hororu a chlastaly jablíčkového Jelzina. A povedlo se. Celou dobu koncertu jsem zpívala! Všechny texty (kromě dvou písniček) jsem znala nazpaměť. U "ploužáků" jsem byla dojatá a snad i tu slzičku jsem uronila. Škoda jen, že se mnou nebyla žádná z mých "starých" kamarádek. Za to se mnou ale byla kamarádka nová - Tanečnice, se kterou mě sice nespojuje velké množství vzpomínek, ale třeba časem bude (s Tanečnicí jsem byla minulý rok v Brně na barevné typologii).
***
Když se odprostím od té citové a vzpomínkové složky, i tak musím říct, že Landa je podle mě člověk, který dokázal hodně a má být na co hrdý. A troufám si říct, že je to umělec, který by si zasloužil nějaké to ocenění za svou celoživotní práci (i když myslím, že by o to nestál). Není úžasný zpěvák jako opěvovaný Karel Gott, ale je úžasný textař (i když on myslím říká, že je "básník" nebo že jeho písně jsou "básně").
Na fildě, kde jsem studovala, stačilo jednou zmínit, že mám ráda Landu a hned se na mě snesla vlna kritiky od mých intelektuálnějších spolužáků. Nepochybuju o tom, že ani jeden z nich neznal pořádně žádný z Landových textů. Stačilo jim, jak Landa vypadá, jak působí, jakou má minulost a jak jeho písně zní (každý holt nemá rád tvrdou hudbu). Ale vsadím se, že nikdo se nedostal k jeho textům.
Těch textů je spoustu a ani jeden není podobý žádnému druhému. Co text, to originál. Jak téma, tak zpracování. Ty texty jsou nápadité, jazykově vytříbené. Landa má prostě na psaní talent.
Nemůžu říct, že nějak zvlášť sleduju české písničkáře (myšleno lidi, kteří sami skládají hudbu a sami ji produkují), tak asi není ku podivu, že neznám nikoho v rámci žánru, kdo by se mohl Landovi rovnat (rozsahem a současně kvalitou). Pokud o někom takovém víte, budu ráda, když mi ho na Facebooku do komentáře zmíníte.
Nějaký čas jsem poslouchala Tomáše Kluse a Xindla X, jejichž texty jsou podle mě hodně dobré (jazykově vytříbené, spoustu hrátek se slovy, v tomhle jsou rozhodně propracovanější než Landovy texty), ale ta hudba není úplně můj styl a nebaví mě ji dlouhodobě poslouchat. Karel Kryl to je taková klasika, Nohavica mě úplně nebere... prostě Landa mi pořád vychází jako děsnej borec, kterýho obdivuju ze všech českých hudebníků nejvíc, ať si myslí kdo chce, co chce.
Tím, že jsem šla na jeho koncert, jsem v sobě (tak jakoby slavnostně) uzavřela jedno hodně dlouhé životní období, které už je prostě pryč a nevrátí se. Stejně jako se nevrátí vztahy s určitýma lidma a zážitky, které jsem s nima prožila. Landa patří do vzpomínek. Letos mu bylo 50 let. Mně bude příští rok 30 let. Jeho písničky si už nezpívám s kamarádkou na zahradě, ale sama v kuchyni při mytí nádobí. A doufám, že jednou je budu zpívat svým dětem. Tak jako mi moje mamka zpívala Niagáru, Japonečku a další trampské písničky...
PS: Lepší foto se nám nepovedlo, už takhle jsme tam s foťákem trapčily dost dlouho.
PS2: Ano, správně jste si všimli, že jsem si koupila tričko. Potěšilo mě, že mě slečna u stánku odhadla na velikost M. To naštěstí neměli, takže jsem si vzala L, které mi sedí krásně.
***
A ještě bych ráda doplnila jeden aspekt Landovy tvorby, který jsem tu původně zmiňovat nechtěla. Nechtěla jsem ho zmiňovat, protože se trochu dotýká politiky a já se k politice nerada veřejně vyjadřuju. Ale když jsem si teď pustila Protestsong a pak Bílou horu, tak jsem si řekla, že bych tuhle složku neměla opomenout, protože právě i díky ní mám Landu a jeho hudbu ráda.
Dneska je těžká doba, společnost se dělí na "sluníčkáře" a "slušnočechy". Jakoby neexistovalo nic mezi. Stačí napsat v internetové diskuzi jen jeden jediný názor a hned si vás druzí zaškatulkují. A slova jako "vlastenectví" nebo "nacionalismus" začínají být spojována s něčím negativním (nepřátelství k druhým národům apod.)...
Na Landovi se mi líbí, že se snaží v lidech probudit a posílit takové to pravé vlastenectví (hrdost na svou vlast, pocit sounáležitosti) právě bez těch negativních aspektů. Je to znát i v jeho písničkách (samozřejmě ne v těch z doby Orlíků 😅). A když nám tam na koncertě Landa promlouval do duše a běhal s českou vlajkou a lidi mu tleskali, skutečně jsem cítila pocit hrdosti a sounáležitosti. A tak je to správně. Někdo prožívá podobné pocity, když sleduje náš tým při MS v hokeji. Já to nikdy nechápala, sledování sportu jde prostě mimo mě. Na mě platí kultůůůra 😉 Takže díky, Dane 💓
Ale pořád existuje velká část lidí, která má Landu (nebo alespoň jeho hudbu) přes to všechno ráda. Což bylo vidět na letošních koncertech. Já byla v Pardubicích. Pardubická hala byla až na pár míst naplněná, lidi tleskali jako blázni a vytleskali si několik přídavků. Čím to je? Co se lidem na tom Landovi vlastně líbí?
V následujících řádcích bych se ráda rozepsala o tom, proč mám Landu (nebo jeho hudbu) ráda já, a s jakými vzpomínkami si ji spojuju. Asi je to téma, které nikoho moc nezaujme, ale ten článek jsem chtěla napsat už kvůli sobě a svým vzpomínkám.
***
Landu poslouchám od dětství (asi tak od čtvrté třídy). Moje tehdejší nejlepší kamarádka Veverka měla starší sestru, která mimo jiné poslouchala taky Landu. A tak si od ní vždycky půjčila nějakou kazetu, kterou jsme pak s kámoškou poslouchaly u nás na zahradě na mém přenosném magneťáčku. Z té doby si pamatuju především album Chcíply dobrý víly (1995), protože mám v hlavě živou vzpomínku na to, jak jsme si jednou večer ve stanu pouštěly Vodrhovačku, která pro mě byla v té době naprosto horová (o vraždě mladý holky s naturalistickým popisem "Do břicha se dýka boří, romantika se boří. Slinivka, játra, fuj a tak dál.").
Jestli osobnost člověka nějakým způsobem formuje i to, jakou hudbu poslouchá v dětství, tak je to jasné vysvětlení toho, proč jsem tak divná.
Později jsme poslouchaly Smrtihlava (1998), což není (jak píše wikina) Landovo řadové album, ale hudební projekt, na kterém se podílelo víc umělců. Písničky ze Smrtihlava jsme si přehrávaly pořád dokola a učily se je nazpaměť. Zpívaly jsme rády, a řekla bych, že docela dobře :-D Někdy i s vizuálním doprovodem (moje kamarádka Manažerka mi často připomíná můj herecký výkon, při kterém jsem zpodobňovala pasáž "vlhkým zrakem si mě prohlíží laň"). Veverčina oblíbená písnička byla Fet (tam jsem dělala onu laň, zatímco Veverka zpívala), moje oblíbená byla Černá vdova. Holku magor jsme měly rády asi obě stejně. V té době mi mohlo být tak 10, 12. Když jsem byla starší, oblíbila jsem si česko-ruskou písničku Roza die Rose a učila se na ní německou výslovnost. A později i ruskou. Doteď mě fascinují písničky, jejichž texty jsou v nějakém pro populární hudbu neobvyklém jazyce.
Další intenzivní setkávání s Landou probíhalo v Chlumu u Třeboně, kam jsme s naší partou jezdili každý rok od mých patnácti (podrobnější článek zde). Byl tam stylový bar Horor, jehož interiér byl zařízený (nečekaně) v hororovém stylu. Všude řetězy, kov, klece, strašidelné rekvizity jako rakve, kostlivci... a byl tam jubox! Jelikož hned vedle byla diskotéka, do baru se slejzali lidi, kterým diskotéková hudba nevyhovovala, a tak byl Horor vlastně takové rockové doupě, kde se na juboxu pouštěl hlavně rock.
Landa tam vyhrával hodně. Z té doby mám v paměti Valčík, na který jsem se svým tehdejším úlovkem Fífou tančila skutečný valčík (ani nevím, kde jsem se ho tehdy naučila, protože do tanečních jsem nechodila). A pak taky Muži s padáky a vlastně celé album Pozdrav z fronty (1997), včetně stejnojmenné písničky (zde), která mi v dé době přišla jako jeden z nejkrásnějších ploužáků (teda až po Nothing Else Matters).
V pozdějších letech bylo hudby k dispozici nějak víc, přišly cédéčka, empétrojky a hudební vkus se u nás v partě roztříštil do více směrů. Já vyhledávala hlavně německy zpívanou rockovou hudbu (Rammstein, In Extremo, OOMPH), Veverka začala ujíždět na elektronické hudbě a už jsme se ve vkusu později nikdy nesešly. K Landovi nás ale pojí společné vzpomínky a zážitky. Stejně (i když o dost víc) jako k Divokému Billovi, Třem sestrám, System of a down...
Takže jeden z hlavních důvodů, proč jsem na Landu chtěla jít, byl ten, že jsem si chtěla zavzpomínat. Připomenout si ty časy, kdy jsme s Veverkou a dalšími zpívaly u nás na zahradě. Když jsme pařily v Hororu a chlastaly jablíčkového Jelzina. A povedlo se. Celou dobu koncertu jsem zpívala! Všechny texty (kromě dvou písniček) jsem znala nazpaměť. U "ploužáků" jsem byla dojatá a snad i tu slzičku jsem uronila. Škoda jen, že se mnou nebyla žádná z mých "starých" kamarádek. Za to se mnou ale byla kamarádka nová - Tanečnice, se kterou mě sice nespojuje velké množství vzpomínek, ale třeba časem bude (s Tanečnicí jsem byla minulý rok v Brně na barevné typologii).
***
Když se odprostím od té citové a vzpomínkové složky, i tak musím říct, že Landa je podle mě člověk, který dokázal hodně a má být na co hrdý. A troufám si říct, že je to umělec, který by si zasloužil nějaké to ocenění za svou celoživotní práci (i když myslím, že by o to nestál). Není úžasný zpěvák jako opěvovaný Karel Gott, ale je úžasný textař (i když on myslím říká, že je "básník" nebo že jeho písně jsou "básně").
Na fildě, kde jsem studovala, stačilo jednou zmínit, že mám ráda Landu a hned se na mě snesla vlna kritiky od mých intelektuálnějších spolužáků. Nepochybuju o tom, že ani jeden z nich neznal pořádně žádný z Landových textů. Stačilo jim, jak Landa vypadá, jak působí, jakou má minulost a jak jeho písně zní (každý holt nemá rád tvrdou hudbu). Ale vsadím se, že nikdo se nedostal k jeho textům.
Těch textů je spoustu a ani jeden není podobý žádnému druhému. Co text, to originál. Jak téma, tak zpracování. Ty texty jsou nápadité, jazykově vytříbené. Landa má prostě na psaní talent.
Nemůžu říct, že nějak zvlášť sleduju české písničkáře (myšleno lidi, kteří sami skládají hudbu a sami ji produkují), tak asi není ku podivu, že neznám nikoho v rámci žánru, kdo by se mohl Landovi rovnat (rozsahem a současně kvalitou). Pokud o někom takovém víte, budu ráda, když mi ho na Facebooku do komentáře zmíníte.
Nějaký čas jsem poslouchala Tomáše Kluse a Xindla X, jejichž texty jsou podle mě hodně dobré (jazykově vytříbené, spoustu hrátek se slovy, v tomhle jsou rozhodně propracovanější než Landovy texty), ale ta hudba není úplně můj styl a nebaví mě ji dlouhodobě poslouchat. Karel Kryl to je taková klasika, Nohavica mě úplně nebere... prostě Landa mi pořád vychází jako děsnej borec, kterýho obdivuju ze všech českých hudebníků nejvíc, ať si myslí kdo chce, co chce.
Tím, že jsem šla na jeho koncert, jsem v sobě (tak jakoby slavnostně) uzavřela jedno hodně dlouhé životní období, které už je prostě pryč a nevrátí se. Stejně jako se nevrátí vztahy s určitýma lidma a zážitky, které jsem s nima prožila. Landa patří do vzpomínek. Letos mu bylo 50 let. Mně bude příští rok 30 let. Jeho písničky si už nezpívám s kamarádkou na zahradě, ale sama v kuchyni při mytí nádobí. A doufám, že jednou je budu zpívat svým dětem. Tak jako mi moje mamka zpívala Niagáru, Japonečku a další trampské písničky...
PS: Lepší foto se nám nepovedlo, už takhle jsme tam s foťákem trapčily dost dlouho.
PS2: Ano, správně jste si všimli, že jsem si koupila tričko. Potěšilo mě, že mě slečna u stánku odhadla na velikost M. To naštěstí neměli, takže jsem si vzala L, které mi sedí krásně.
***
A ještě bych ráda doplnila jeden aspekt Landovy tvorby, který jsem tu původně zmiňovat nechtěla. Nechtěla jsem ho zmiňovat, protože se trochu dotýká politiky a já se k politice nerada veřejně vyjadřuju. Ale když jsem si teď pustila Protestsong a pak Bílou horu, tak jsem si řekla, že bych tuhle složku neměla opomenout, protože právě i díky ní mám Landu a jeho hudbu ráda.
Dneska je těžká doba, společnost se dělí na "sluníčkáře" a "slušnočechy". Jakoby neexistovalo nic mezi. Stačí napsat v internetové diskuzi jen jeden jediný názor a hned si vás druzí zaškatulkují. A slova jako "vlastenectví" nebo "nacionalismus" začínají být spojována s něčím negativním (nepřátelství k druhým národům apod.)...
Na Landovi se mi líbí, že se snaží v lidech probudit a posílit takové to pravé vlastenectví (hrdost na svou vlast, pocit sounáležitosti) právě bez těch negativních aspektů. Je to znát i v jeho písničkách (samozřejmě ne v těch z doby Orlíků 😅). A když nám tam na koncertě Landa promlouval do duše a běhal s českou vlajkou a lidi mu tleskali, skutečně jsem cítila pocit hrdosti a sounáležitosti. A tak je to správně. Někdo prožívá podobné pocity, když sleduje náš tým při MS v hokeji. Já to nikdy nechápala, sledování sportu jde prostě mimo mě. Na mě platí kultůůůra 😉 Takže díky, Dane 💓
Komentáře
Okomentovat