Zrození Prasátečka
Jsem prostě prase. Tlustá jako prase, růžová v ksichtě jako prase, mám nosní dírky jako prase, a dokonce chrochtám, když se směju. Není to tak dávno, co jsem žrala jako prase. Celkově se někdy chovám jako prase, ale řekla bych, že je to o dost lepší, než to bylo v pubertě. Ale prase jsem pořád. Když ne svým vzhledem a chováním, tak určitě svou nejniternější podstatou - ráda se ve všem rochním. V dobrém jídle, pití, ale i ve svejch myšlenkách, vzpomínkách, v sobě samotné...
Proto jsem se rozhodla založit tenhle blog, kde se budu rochnit... odmala jsem si psala papírový deníčky, ale těm už odzvonilo, chtěla bych jít s dobou... ne, to kecám, jen se mi líbí představa, že to, co tady tvořím, si někdo někdy třeba přečte. Jsem celkem exhibicionista, ale musím na to mít zrovna náladu, jindy bych se nejradši zahrabala deset metrů pod zem a neměla kontakt absolutně s nikým, ale to už předbíhám...
Nejdřív něco málo o zrození Prasátečka.
Vždycky jsem byla tlustá, navíc šprtka. A nosila jsem sociální hadry po dětech máminejch známejch a dokonce i po nich samejch, prostě modelka no. Děti si ze mě dělaly srandu, doma mě maminka konejšila cukrovinkama a já si během dětství vypěstovala celkem solidní závislost na jídle. Hlavně na sladkém. Sušenky, čokoládička, zmrzlinka... ale taky chipsy a hranolky...
Z naší party holek jsem byla ta nejmíň atraktivní, která si alespoň snila o tom svým don juanovi. Pod vlivem filmů a seriálů jsem si utvořila představu, že skutečnou lásku můžu prožít jedině jako krásná štíhlá dívka. Takže jsem snila o tom, že jednou přijde ta chvíle, kdy se z ošklivého káčátka stane labuť.
První zhubnutí (z nevímkolika na 54 kilo)
Zkoušela jsem to několikrát, ale nikdy jsem to nevydržela dlouho. Až jednou, kdy moje touha po opravdovém životě byla tak výrazná, že jsem si díky ní na několik měsíců odepřela všechny svoje sladké útěchy...
Bylo mi 14 a já si čím dál víc uvědomovala, že bych chtěla být na místě mých kamarádek. Byly štíhlé, uměly mluvit s kluky... byly atraktivní a oblíbené. Taky jsem četla jednu knížku od Lenky Lanczové. Nevím, jak se jmenovala, ale byla o holce, která byla tlustá a měla malé sebevědomí, pak zhubla a najednou jí všichni kluci leželi u nohou. Ona si vybrala toho nejlepšího z nejlepších a byla s ním šťastná. Jen to trošku přeháněla s dietou a dopracovala se až k anorexii. Ten příběh se mi líbil. Jen ta anorexie nic moc, ale ten začátek byl rozhodně inspirující a motivující.
Začala jsem hubnout. Už si přesně nepamatuju jak, ale vím, že obědy jsem zachovávala normální (chodila jsem do školní jídelny, o víkendu jedla, co máma uvařila), bílé pečivo nahradila vícezrnným, z jídelníčku vyřadila salámy a mléčné výrobky konzumovala jenom nízkotučné. Ze sladkostí jsem si povolovala snad jen bebe dobré ráno.
O zdravém stravování jsem neměla ani ponětí a dělala spoustu dietních chyb, ale na hubnutí to fungovalo. Zhubla jsem dost výrazně a efekt byl neskutečný. Začali se o mě zajímat kluci, na diskotéce jsem sbalila svýho prvního "přítele", prožila první sexuální zkušenosti. Byla jsem opojená novým způsobem života a doufala, že to takhle bude napořád.
Nastoupila jsem na gympl, kde jsem se uvedla jako drsňačka. Nikoho z mých nových spolužáků by nejspíš nenapadlo, že ještě před půl rokem jsem byla tlustá nesebevědomá šprtka, která jen snila o svém místě na slunci. V té době jsem to s hubnutím začala trochu přehánět.
Z té doby se mi vybaví několik obrazů - scén:
(scéna 1)
Nadbíhal mi jeden spolužák. Když jsme šli po škole celá třída ven, on skočil do cukrárny a přinesl dva punčáky, jeden mi nabídl. Samozřejmě jsem odmítla.
(střih - scéna 2)
Odpoledne po škole jsem byla venku se dvěma spolužáky. Oba mi nadbíhali (první byl ten s punčákem). Koupili si ledovou tříšť a já jsem od nich ochutnávala. Poslední jídlo jsem měla ráno, na oběd jsem nešla. Byla jsem na sebe hrdá a rozhodnutá nejíst ani večer. Ráno jsem vstávala do školy, snažila se do sebe nasoukat rohlík, ale šlo to hodně blbě, protože jsem měla z celodenního nejedení stažený žaludek. Byla jsem na sebe hrdá ještě víc.
(střih - scéna 3)
Jsem s kámoškou v nějakém obchodě s hadrama. Zkouším si černé tričko wildecat, nebo tak nějak. Vyjdu z kabinky a nakrucuju se před zrcadlem. Jsem nespokojená. Stěžuju si na špeky a na to, že v tom vypadám jak prase. Když se podívám na kámošku, zavadím o pohled prodavačky. Tváří se nechápavě.
(střih - scéna 4)
Jsou Vánoce a já sedím u kámošky v obýváku. Na konferenčním stolku mají talířek s cukrovím. Mám hroznou chuť na vanilkové rohlíčky, ale držím půst. Nakonec neodolám a několik rohlíčků si stejně vezmu. Pak jdu na záchod a strčím si prsty do krku. Bylo to poprvé a opakovalo se to asi už jen 3x.
(střih - scéna 5)
Snídáme u kamarádky. Večer jsme byly pařit na diskotéce. Snažila jsem se tancovat co nejčastěji, abych spálila co nejvíc kalorií. Ráno si vychutnávám jen džus naředěný vodou. Jsem pyšná na to, že nepotřebuju snídat.
(střih - scéna 6)
Máma přijde z práce a do pokoje mi přinese nějakou sušenku. Je na ní housenka. Teda jako obrázek housenky. Začne mě svým šišlavým hlasem, kterým se mnou odjakživa mluví, když mi chce vyjádřit svou lásku (normálně to neumí), přesvědčovat, abych jí snědla. Nechci, říkám jí, nemám chuť. Přemlouvá mě. Přijde mi to jako nátlak, manipulace. Jako kdybych jí přijetím té sušenky mohla potvrdit, že jsem pořád její malá holčička a ona je moje milovaná maminka. Neoblomí mě. Odchází. Nepamatuju si, jestli spíš smutně, nebo naštvaně.
(střih - scéna 7)
Poprvé v posteli s klukem. Jsem úplně nahá. Zakrývám se peřinou. Ptá se mě, jestli se stydím za svoje malá prsa. Já mám malá prsa? Ani by mě nenapadlo, řešit svoje prsa. Stydím se samozřejmě za svoje špeky.
(střih - scéna 8)
Mám bačkory a župan po babičce. Je hrozně velký. Jdu mámu doprovodit k výtahu. Přišla mě navštívit. Ve výtahu je zrcadlo a já zkoumám svoje hubené nohy. Líbí se mi, že jsou tak hubené, ale zároveň mi přijdou trochu směšné vzhledem k celému tělu, které je navíc ještě zvětšené tím županem.
Ne, neskončila jsem v nemocnici kvůli anorexii, byla jsem tam na odoperování nějakého výrůstku na zádech, ale chtěla jsem, abyste si to mysleli. Možná to tak mohlo skončit.
Cesta za kily (z 54 kilo na 85 kilo)
Neměla jsem anorexii, ale řekla bych, že jsem k ní měla sakra blízko. Váhově ne (nejmíň jsem měla myslím 54 kilo na 168 cm výšky), ale přemýšlením určitě. Pořád jsem se zkoumala, jestli jsem náhodou nepřibrala, vážila se několikrát denně, jídlo si brala do pokoje a několikrát zbytky shrabala do pytlíku a ten někde vyhodila.
Zachránil mě právě ten nezávažný zdravotní problém, který mě natolik vyděsil, že jsem začala přemýšlet o svém životě a způsobu, jakým ho vedu.
Samozřejmě jsem hned viděla nejčernější scénáře, že je to rakovina a že umřu. Vždycky jsem byla úzkostná a taky hypochondr (vzhledem k mé matce se tomu nikdo nemůže divit - ale o tom až někdy příště).
Oběhala jsem pár doktorů, kteří mě sice uklidnili, ale dokud nebylo po operaci, pořád jsem byla celkem připosraná. Právě v té době jsem začala přehodnocovat svůj dosavadní život. Vynechám to klišé ve stylu "až když jsem téměř pohlédla do tváři smrti, jsem si uvědomila, co je pro mě opravdu důležité". Ale bylo to tak.
Začala jsem se stranit povrchních spolužáků, kteří mě v mé "nemoci" vůbec nepodpořili, trochu se stáhla do sebe, přičuchla jsem k literatuře a četla jednu knížku za druhou. Začaly mě bavit společenské vědy, němčina a čeština. Měla jsem cíl - studovat vysokou školu. Pořád jsem se stýkala s kamarády, ale s těmi opravdovými, s těmi z dětství, kteří věděli, jaká opravdu jsem, neviděli jen tu masku, kterou jsem nastavovala spolužákům ze střední.
Nastoupila jsem na vysokou školu, na obor čeština a literatura. Seznámila jsem se se spoustou inteligentních lidí, kteří měli stejné zájmy jako já. Najednou mě nikdo neposuzoval podle toho, jak umím pařit, jestli chlastám a mám kluka. Už jsem si nemusela na nic hrát, snažit se zapadnout.
Jak mě noví spolužáci vnímali? Nevím. Asi si mysleli, že jsem chytrá a sečtělá, možná dokonce zábavná. Byla jsem ale taky tlustá, neatraktivní, nesebevědomá,
Nahoru a zase dolu... a zase nahoru (z 85 na 64 a pak až na 102 kilo)
Jestli jste někdy zhubli a zase ztoustli, určitě znáte ten pocit, kdy vidíte, že tloustnete, chcete to zastavit, vzepřít se tomu. Řeknete si, že od zítřka držíte dietu, ráno začnete dobře, ale během dne ji porušíte. Když už jsem to porušila, tak si dám ještě tohle a tohle a tohle... a zítra začnu nanovo. Kila jdou nahoru a vy si říkáte, že jste tak hrozně moc tlustí, že horší už to být nemůže. Několikrát se přesvědčíte, že může. A říkáte si, co byste dali za tu předchozí váhu.
Musím se přiznat, že když jsem v šestácti (nebo sedmnácti) změnila svoje priority, nárůst váhy jsem nebrala tak osudově a nezvratně. Prostě jsem tloustla. Na vejšce jsem byla snad i smířená s tím, že jsem prostě tlustá (85 kilo na 168 cm - myslela jsem si, že hůř být nemůže) a doufala, že najdu kluka, kterému to nebude vadit.
Pak jsem se dala dohromady s přítelem. Moje sebevědomí trochu vzrostlo. Ale chtěla jsem být pro něj ještě krásnější, a pro sebe samozřejmě taky. Navíc jsem měla nějaké zdravotní potíže a bylo mi doporučeno omezit cukr. Tak jsem ho vyřadila. Dokonce jsem začala sportovat. Chodit na zumbu a běhat.
Zase jsem hubla!!!
Ve srovnání s předchozí hubnutím bylo tohle docela zdravé. Jen dlouhodobě neudržitelné - vzhledem k mé povaze, mým zvyklostem, aktuální situaci.
Trvalo to dlouho, než jsem přišla na to, že po jídle (zvláště sladkém) sahám ve chvílích, kdy nejsem schopna vstřebat silné emoce. Většinou šlo o negativní emoce, ale někdy i o pozitivní (asi pozůstatek z domova, kdy mě maminka chlácholila cukrovinkama).
Když pak přišly nějaké stresy (prodlužování bakalářského studia, neschopnost začít psát bakalářku, smrt psa, kterého jsme měli od mé druhé třídy, vážná nemoc dědy a jeho následný odchod), následovaly úzkostné stavy spojené se zažívacími problémy. Nemohla jsem skoro jíst, protože jsme se bála, že se někde po***. Začala jsem se stranit lidí, společnosti, stýkala se jen s rodinou a přítelem. Brala antidepresiva, chodila na terapii...
Pak nastala velká změna životní situace (po bakaláři odstěhování se od rodičů, studium magistra spolu s prací) a moje váha se vyšplhala z 64 kilo na 102 kilo, a to během roku, max. dvou. Bylo toho na mě tolik, že jsem všechen svůj strach z toho, že to nezvládnu, že selžu, zajídala. Začala jsem se bát naprosto všeho a jídlo mě chlácholilo, uklidňovalo, dávalo mi pocit bezpečí.
Tloustnutí jsem nesla hodně těžce. Přítel si ze mě ze začátku dělal legraci, jakože říkám, že už nebudu jíst sladké, ale stejně vždycky v supermarketu podlehnu nějaké čokoládové tyčince nebo sušenkám. Trvalo mu dlouho, než mu došlo, jak silný vnitřní boj pokaždé svádím, jakou frustraci zažívám, když si něco odepřu. A naopak jak jsem spokojená, když usednu do svého křesla s balíkem sušenek. Možná že mu to ale nedošlo nikdy. Každopádně to přestal komentovat a já za to byla ráda.
Opět několik obrazů:
(scéna 1)
S přítelem jsme jeli na víkend do nějakého penzionu. Miluju naše společné večery, po kterých nás čekají společná rána. Koupila jsem si balení mandliček v čokoládě a skořici. Večer spolu sedíme, povídáme si a já chroupu mandličky. Dokonalé štěstí. Začínám být lehce přejedená, ale nemůžu přestat. Žádná mandlička nesmí zbýt. To je přece škoda. Na druhý den by jich bylo málo. Ty tři ještě sním. Je mi fakt blbě, jsem přejedená. Jdu zvracet, aby se mi ulevilo. Už se nikdy nepřejím.
(střih - scéna 2)
Přijdu z práce, osprchuju se, sednu si do svého křesla a na stůl vedle si položím svoje milovaná kokosová kolečka. Pustíme si nějaký film a já řeším dilema, jestli se ovládnu a druhou polovinu koleček si nechám na další den, nebo je zpucnu všechny. Samozřejmě vyhraje druhá možnost. Přítel kroutí hlavou a říká, že takový balík sušenek u nich byl pro celou rodinu. Cítím se provinile, poníženě a uraženě.
(střih - scéna 3)
Zase v nějakém penzionu na prodlouženém víkendu. Jako vždy hned po ubytování se následuje sex. Musím při něm myslet na ten muffin, co jsem si s sebou přinesla ke svačině. Těším se, až už to skončí a já si ho budu moct dát.
Začarovaný kruh
Nedávno nám říkal učitel na psychologii, že kdo má v mládí problémy s jídlem, těžko se jich v dospělosti zbaví. Správné stravovací návyky jsou základ. Doma se mi jich bohužel nedostalo. Ale o tom taky příště.
Když znáte můj hubnoucí-tloustnucí životní příběh, asi spíš pochopíte, proč je moje nynější hubnoucí cesta tak klikatá. Šlo by to rychle. Šlo by to rychleji. Ale já chci trvalost. Nechci už každé dva roky vyměňovat šatník kvůli velikostem (o tom taky někdy příště).
Chci být zdravá a šťastná. A vím, že obojí souvisí s tím být hubená. Ale ne, jak si myslí mnohé dietářky (a já kdysi taky): až budu hubená, tak budu teprve šťastná. Nejdřív musím být šťastná a spokojená se svým životem a se sebou, abych se už nemusela před ničím schovávat, abych nepotřebovala obranu v podobě tuku a chlácholení sladkostmi. Jedině pak se můžu dostat na svou přirozenou váhu.
Proto jsem se rozhodla založit tenhle blog, kde se budu rochnit... odmala jsem si psala papírový deníčky, ale těm už odzvonilo, chtěla bych jít s dobou... ne, to kecám, jen se mi líbí představa, že to, co tady tvořím, si někdo někdy třeba přečte. Jsem celkem exhibicionista, ale musím na to mít zrovna náladu, jindy bych se nejradši zahrabala deset metrů pod zem a neměla kontakt absolutně s nikým, ale to už předbíhám...
Nejdřív něco málo o zrození Prasátečka.
Vždycky jsem byla tlustá, navíc šprtka. A nosila jsem sociální hadry po dětech máminejch známejch a dokonce i po nich samejch, prostě modelka no. Děti si ze mě dělaly srandu, doma mě maminka konejšila cukrovinkama a já si během dětství vypěstovala celkem solidní závislost na jídle. Hlavně na sladkém. Sušenky, čokoládička, zmrzlinka... ale taky chipsy a hranolky...
Z naší party holek jsem byla ta nejmíň atraktivní, která si alespoň snila o tom svým don juanovi. Pod vlivem filmů a seriálů jsem si utvořila představu, že skutečnou lásku můžu prožít jedině jako krásná štíhlá dívka. Takže jsem snila o tom, že jednou přijde ta chvíle, kdy se z ošklivého káčátka stane labuť.
První zhubnutí (z nevímkolika na 54 kilo)
Zkoušela jsem to několikrát, ale nikdy jsem to nevydržela dlouho. Až jednou, kdy moje touha po opravdovém životě byla tak výrazná, že jsem si díky ní na několik měsíců odepřela všechny svoje sladké útěchy...
Bylo mi 14 a já si čím dál víc uvědomovala, že bych chtěla být na místě mých kamarádek. Byly štíhlé, uměly mluvit s kluky... byly atraktivní a oblíbené. Taky jsem četla jednu knížku od Lenky Lanczové. Nevím, jak se jmenovala, ale byla o holce, která byla tlustá a měla malé sebevědomí, pak zhubla a najednou jí všichni kluci leželi u nohou. Ona si vybrala toho nejlepšího z nejlepších a byla s ním šťastná. Jen to trošku přeháněla s dietou a dopracovala se až k anorexii. Ten příběh se mi líbil. Jen ta anorexie nic moc, ale ten začátek byl rozhodně inspirující a motivující.
Začala jsem hubnout. Už si přesně nepamatuju jak, ale vím, že obědy jsem zachovávala normální (chodila jsem do školní jídelny, o víkendu jedla, co máma uvařila), bílé pečivo nahradila vícezrnným, z jídelníčku vyřadila salámy a mléčné výrobky konzumovala jenom nízkotučné. Ze sladkostí jsem si povolovala snad jen bebe dobré ráno.
O zdravém stravování jsem neměla ani ponětí a dělala spoustu dietních chyb, ale na hubnutí to fungovalo. Zhubla jsem dost výrazně a efekt byl neskutečný. Začali se o mě zajímat kluci, na diskotéce jsem sbalila svýho prvního "přítele", prožila první sexuální zkušenosti. Byla jsem opojená novým způsobem života a doufala, že to takhle bude napořád.
Nastoupila jsem na gympl, kde jsem se uvedla jako drsňačka. Nikoho z mých nových spolužáků by nejspíš nenapadlo, že ještě před půl rokem jsem byla tlustá nesebevědomá šprtka, která jen snila o svém místě na slunci. V té době jsem to s hubnutím začala trochu přehánět.
Z té doby se mi vybaví několik obrazů - scén:
(scéna 1)
Nadbíhal mi jeden spolužák. Když jsme šli po škole celá třída ven, on skočil do cukrárny a přinesl dva punčáky, jeden mi nabídl. Samozřejmě jsem odmítla.
(střih - scéna 2)
Odpoledne po škole jsem byla venku se dvěma spolužáky. Oba mi nadbíhali (první byl ten s punčákem). Koupili si ledovou tříšť a já jsem od nich ochutnávala. Poslední jídlo jsem měla ráno, na oběd jsem nešla. Byla jsem na sebe hrdá a rozhodnutá nejíst ani večer. Ráno jsem vstávala do školy, snažila se do sebe nasoukat rohlík, ale šlo to hodně blbě, protože jsem měla z celodenního nejedení stažený žaludek. Byla jsem na sebe hrdá ještě víc.
(střih - scéna 3)
Jsem s kámoškou v nějakém obchodě s hadrama. Zkouším si černé tričko wildecat, nebo tak nějak. Vyjdu z kabinky a nakrucuju se před zrcadlem. Jsem nespokojená. Stěžuju si na špeky a na to, že v tom vypadám jak prase. Když se podívám na kámošku, zavadím o pohled prodavačky. Tváří se nechápavě.
(střih - scéna 4)
Jsou Vánoce a já sedím u kámošky v obýváku. Na konferenčním stolku mají talířek s cukrovím. Mám hroznou chuť na vanilkové rohlíčky, ale držím půst. Nakonec neodolám a několik rohlíčků si stejně vezmu. Pak jdu na záchod a strčím si prsty do krku. Bylo to poprvé a opakovalo se to asi už jen 3x.
(střih - scéna 5)
Snídáme u kamarádky. Večer jsme byly pařit na diskotéce. Snažila jsem se tancovat co nejčastěji, abych spálila co nejvíc kalorií. Ráno si vychutnávám jen džus naředěný vodou. Jsem pyšná na to, že nepotřebuju snídat.
(střih - scéna 6)
Máma přijde z práce a do pokoje mi přinese nějakou sušenku. Je na ní housenka. Teda jako obrázek housenky. Začne mě svým šišlavým hlasem, kterým se mnou odjakživa mluví, když mi chce vyjádřit svou lásku (normálně to neumí), přesvědčovat, abych jí snědla. Nechci, říkám jí, nemám chuť. Přemlouvá mě. Přijde mi to jako nátlak, manipulace. Jako kdybych jí přijetím té sušenky mohla potvrdit, že jsem pořád její malá holčička a ona je moje milovaná maminka. Neoblomí mě. Odchází. Nepamatuju si, jestli spíš smutně, nebo naštvaně.
(střih - scéna 7)
Poprvé v posteli s klukem. Jsem úplně nahá. Zakrývám se peřinou. Ptá se mě, jestli se stydím za svoje malá prsa. Já mám malá prsa? Ani by mě nenapadlo, řešit svoje prsa. Stydím se samozřejmě za svoje špeky.
(střih - scéna 8)
Mám bačkory a župan po babičce. Je hrozně velký. Jdu mámu doprovodit k výtahu. Přišla mě navštívit. Ve výtahu je zrcadlo a já zkoumám svoje hubené nohy. Líbí se mi, že jsou tak hubené, ale zároveň mi přijdou trochu směšné vzhledem k celému tělu, které je navíc ještě zvětšené tím županem.
Ne, neskončila jsem v nemocnici kvůli anorexii, byla jsem tam na odoperování nějakého výrůstku na zádech, ale chtěla jsem, abyste si to mysleli. Možná to tak mohlo skončit.
Cesta za kily (z 54 kilo na 85 kilo)
Neměla jsem anorexii, ale řekla bych, že jsem k ní měla sakra blízko. Váhově ne (nejmíň jsem měla myslím 54 kilo na 168 cm výšky), ale přemýšlením určitě. Pořád jsem se zkoumala, jestli jsem náhodou nepřibrala, vážila se několikrát denně, jídlo si brala do pokoje a několikrát zbytky shrabala do pytlíku a ten někde vyhodila.
Zachránil mě právě ten nezávažný zdravotní problém, který mě natolik vyděsil, že jsem začala přemýšlet o svém životě a způsobu, jakým ho vedu.
Samozřejmě jsem hned viděla nejčernější scénáře, že je to rakovina a že umřu. Vždycky jsem byla úzkostná a taky hypochondr (vzhledem k mé matce se tomu nikdo nemůže divit - ale o tom až někdy příště).
Oběhala jsem pár doktorů, kteří mě sice uklidnili, ale dokud nebylo po operaci, pořád jsem byla celkem připosraná. Právě v té době jsem začala přehodnocovat svůj dosavadní život. Vynechám to klišé ve stylu "až když jsem téměř pohlédla do tváři smrti, jsem si uvědomila, co je pro mě opravdu důležité". Ale bylo to tak.
Začala jsem se stranit povrchních spolužáků, kteří mě v mé "nemoci" vůbec nepodpořili, trochu se stáhla do sebe, přičuchla jsem k literatuře a četla jednu knížku za druhou. Začaly mě bavit společenské vědy, němčina a čeština. Měla jsem cíl - studovat vysokou školu. Pořád jsem se stýkala s kamarády, ale s těmi opravdovými, s těmi z dětství, kteří věděli, jaká opravdu jsem, neviděli jen tu masku, kterou jsem nastavovala spolužákům ze střední.
Nastoupila jsem na vysokou školu, na obor čeština a literatura. Seznámila jsem se se spoustou inteligentních lidí, kteří měli stejné zájmy jako já. Najednou mě nikdo neposuzoval podle toho, jak umím pařit, jestli chlastám a mám kluka. Už jsem si nemusela na nic hrát, snažit se zapadnout.
Jak mě noví spolužáci vnímali? Nevím. Asi si mysleli, že jsem chytrá a sečtělá, možná dokonce zábavná. Byla jsem ale taky tlustá, neatraktivní, nesebevědomá,
Nahoru a zase dolu... a zase nahoru (z 85 na 64 a pak až na 102 kilo)
Jestli jste někdy zhubli a zase ztoustli, určitě znáte ten pocit, kdy vidíte, že tloustnete, chcete to zastavit, vzepřít se tomu. Řeknete si, že od zítřka držíte dietu, ráno začnete dobře, ale během dne ji porušíte. Když už jsem to porušila, tak si dám ještě tohle a tohle a tohle... a zítra začnu nanovo. Kila jdou nahoru a vy si říkáte, že jste tak hrozně moc tlustí, že horší už to být nemůže. Několikrát se přesvědčíte, že může. A říkáte si, co byste dali za tu předchozí váhu.
Musím se přiznat, že když jsem v šestácti (nebo sedmnácti) změnila svoje priority, nárůst váhy jsem nebrala tak osudově a nezvratně. Prostě jsem tloustla. Na vejšce jsem byla snad i smířená s tím, že jsem prostě tlustá (85 kilo na 168 cm - myslela jsem si, že hůř být nemůže) a doufala, že najdu kluka, kterému to nebude vadit.
Pak jsem se dala dohromady s přítelem. Moje sebevědomí trochu vzrostlo. Ale chtěla jsem být pro něj ještě krásnější, a pro sebe samozřejmě taky. Navíc jsem měla nějaké zdravotní potíže a bylo mi doporučeno omezit cukr. Tak jsem ho vyřadila. Dokonce jsem začala sportovat. Chodit na zumbu a běhat.
Zase jsem hubla!!!
Ve srovnání s předchozí hubnutím bylo tohle docela zdravé. Jen dlouhodobě neudržitelné - vzhledem k mé povaze, mým zvyklostem, aktuální situaci.
Trvalo to dlouho, než jsem přišla na to, že po jídle (zvláště sladkém) sahám ve chvílích, kdy nejsem schopna vstřebat silné emoce. Většinou šlo o negativní emoce, ale někdy i o pozitivní (asi pozůstatek z domova, kdy mě maminka chlácholila cukrovinkama).
Když pak přišly nějaké stresy (prodlužování bakalářského studia, neschopnost začít psát bakalářku, smrt psa, kterého jsme měli od mé druhé třídy, vážná nemoc dědy a jeho následný odchod), následovaly úzkostné stavy spojené se zažívacími problémy. Nemohla jsem skoro jíst, protože jsme se bála, že se někde po***. Začala jsem se stranit lidí, společnosti, stýkala se jen s rodinou a přítelem. Brala antidepresiva, chodila na terapii...
Pak nastala velká změna životní situace (po bakaláři odstěhování se od rodičů, studium magistra spolu s prací) a moje váha se vyšplhala z 64 kilo na 102 kilo, a to během roku, max. dvou. Bylo toho na mě tolik, že jsem všechen svůj strach z toho, že to nezvládnu, že selžu, zajídala. Začala jsem se bát naprosto všeho a jídlo mě chlácholilo, uklidňovalo, dávalo mi pocit bezpečí.
Tloustnutí jsem nesla hodně těžce. Přítel si ze mě ze začátku dělal legraci, jakože říkám, že už nebudu jíst sladké, ale stejně vždycky v supermarketu podlehnu nějaké čokoládové tyčince nebo sušenkám. Trvalo mu dlouho, než mu došlo, jak silný vnitřní boj pokaždé svádím, jakou frustraci zažívám, když si něco odepřu. A naopak jak jsem spokojená, když usednu do svého křesla s balíkem sušenek. Možná že mu to ale nedošlo nikdy. Každopádně to přestal komentovat a já za to byla ráda.
Opět několik obrazů:
(scéna 1)
S přítelem jsme jeli na víkend do nějakého penzionu. Miluju naše společné večery, po kterých nás čekají společná rána. Koupila jsem si balení mandliček v čokoládě a skořici. Večer spolu sedíme, povídáme si a já chroupu mandličky. Dokonalé štěstí. Začínám být lehce přejedená, ale nemůžu přestat. Žádná mandlička nesmí zbýt. To je přece škoda. Na druhý den by jich bylo málo. Ty tři ještě sním. Je mi fakt blbě, jsem přejedená. Jdu zvracet, aby se mi ulevilo. Už se nikdy nepřejím.
(střih - scéna 2)
Přijdu z práce, osprchuju se, sednu si do svého křesla a na stůl vedle si položím svoje milovaná kokosová kolečka. Pustíme si nějaký film a já řeším dilema, jestli se ovládnu a druhou polovinu koleček si nechám na další den, nebo je zpucnu všechny. Samozřejmě vyhraje druhá možnost. Přítel kroutí hlavou a říká, že takový balík sušenek u nich byl pro celou rodinu. Cítím se provinile, poníženě a uraženě.
(střih - scéna 3)
Zase v nějakém penzionu na prodlouženém víkendu. Jako vždy hned po ubytování se následuje sex. Musím při něm myslet na ten muffin, co jsem si s sebou přinesla ke svačině. Těším se, až už to skončí a já si ho budu moct dát.
Začarovaný kruh
Nedávno nám říkal učitel na psychologii, že kdo má v mládí problémy s jídlem, těžko se jich v dospělosti zbaví. Správné stravovací návyky jsou základ. Doma se mi jich bohužel nedostalo. Ale o tom taky příště.
Když znáte můj hubnoucí-tloustnucí životní příběh, asi spíš pochopíte, proč je moje nynější hubnoucí cesta tak klikatá. Šlo by to rychle. Šlo by to rychleji. Ale já chci trvalost. Nechci už každé dva roky vyměňovat šatník kvůli velikostem (o tom taky někdy příště).
Chci být zdravá a šťastná. A vím, že obojí souvisí s tím být hubená. Ale ne, jak si myslí mnohé dietářky (a já kdysi taky): až budu hubená, tak budu teprve šťastná. Nejdřív musím být šťastná a spokojená se svým životem a se sebou, abych se už nemusela před ničím schovávat, abych nepotřebovala obranu v podobě tuku a chlácholení sladkostmi. Jedině pak se můžu dostat na svou přirozenou váhu.
Komentáře
Okomentovat