Chci vodu kázat i pít

Když jsem dneska ráno cestou do práce přemýšlela o tomhle blogu, měla jsem spoustu nápadů. Spoustu skvělých myšlenek, které jsem chtěla poslat dál. Byla jsem pozitivně naladěná a sluníčko ještě víc umocňovalo příjemný pocit tam někde uvnitř mě, který mi říkal, že jsem na správné cestě. Na správné cestě ve vztahu k sobě samotné, ke svému tělu, životu, hodnotám, ale i k druhým lidem. A to navzdory častým klopýtnutím, nebo dokonce i pádům, které mě na téhle mojí cestě čas od času zastavovaly...

Bad day, not bad life.

Tohle by si měl člověk opakovat jako svou mantru vždycky, když se mu něco nepovede, když selže... každý pád by ho měl posílit, z každého klopýtnutí by se měl poučit - uvědomit si, kde se stala chyba a příště se ji vyhnout.

Můj ranní plán byl takový - po práci si sednu ke kompu a všechny ty svoje "skvělé" myšlenky sem budu jednu po druhé zapisovat. Chtěla jsem psát o tom, jak se má mít člověk rád, jak na sebe nemá mít vysoké nároky, jak si nemá striktně zakazovat nic, co je proti jeho přirozenosti, jak se má postupně dopracovat k tomu, aby zdravý životní styl přijal za SVŮJ životní styl, který je pro něj jako jediný možný, protože je přirozený. Aby dbal na svoje zdraví a dával mu jen to nejlepší. Aby poslouchal svoje tělo...

Až do příchodu domů ve dvě hodiny to bylo fajn, pak ale nastala krize. Jako obvykle jsem vykydla u počítače prohlížejíc si VV, facebook apod., načež jsem se rozhodla, že bych se mohla pustit do sepisování těch svých "úžasných myšlenek", které jsem si cestou do práce a z práce tak radostně formulovala.

Jenže inspirace nějak nepřicházela, navíc jsem měla hlad, tak jsem si vzala "na posilněnou" jedno cookies z Marks and Spenceru... pak druhý, třetí... pak jsem si řekla, že jsem vlastně neobědvala žádný teplý jídlo, jen pohankový chleba ze šunkou, a ospravedlnila jsem se sama před sebou, že je tedy třeba doplnit energii. Cpala jsem do sebe sušenky jak zjednaná, přičemž jsem přemýšlela o tom, jak příteli vysvětlím, že jsem sežrala všechny cookies... taky mi přicházelo na mysl, že jsem dneska měla sladkou snídani, a že hned jak jsem přišla z práce, jsem si dala banán s jogurtem... pak přišly myšlenky na sobotní vážení (v pátek jsem si koupila novou váhu, která měří i podíl tuku a v sobotu to bude týden, co jsem se na ni poprvé zvážila - čekala jsem alespoň drobné snížení hodnot) a já si řekla, že je to prostě v prdeli, že jsem to zase posrala a že se na to můžu vysrat a... ještě rychlejc a s větší vervou jsem do sebe cpala sušenky, aby už byly pryč, aby mi nepřipomínaly to moje pitomý selhání...

A pak jsem si vzpomněla na tenhle blog a říkala jsem si: "Já chci někomu kázat o tom, jak jíst? Jak vnímat jídlo? Jak si jídlem neléčit komplexy?" Sama bych kázala vodu, ale pila víno... A tohle uvědomění si skutečného stavu věci mě vytrhlo z tý mý naprosto zbytečný a nesmyslný přežíračky a přimělo mě to přemýšlet. Proč k tomu došlo? Co tím sleduju? Co si tím kompenzuju. A narazila jsem na jednoduché vysvětlení - musím mít alespoň jednou denně velký jídlo, nejlíp teplý a nejlíp obědový, ale není to nutná podmínka. Může to být i polévka, může to být obloženej talíř zeleniny a sýrů, ale musí to být jedno velký jídlo denně, u kterého si prostě řeknu "ták, a to je můj oběd". Tohle zjištění pro mě není nijak nový. Už dřív jsem si uvědomila, že pokud se pořádně nenaobědvám, tak jsem unavená, otrávená, slabá, rozežraná... Jeden, dva dny takhle zvládnu fungovat, ale třetí den už cítím, že potřebuju nějaký "pořádný" jídlo. To pro mý tělo znamená většinou něco teplýho a vydatnýho, třeba kuřecí po sečuánsku s rýží z našeho asijskýho bistra :-D

Zkrátka naše tělo má určitý potřeby, který je třeba naplnit. Když se na tělo vyprdnem, nevyslyšíme ho, tak se na nás naštve a může nám dávat špatný signály. Nebo dává dobrý signály, ale my jim špatně rozumíme. Máme pak třeba pocit, že nejlepším řešením naší krize může být právě schálování pytlíku sušenek/chipsů. Což se obvykle ukáže jako mylné, a my jsme navíc nasraný, že jsme sežrali tunu nezdravejch věcí a jsme totálně demotivovaný.

Nevím, kam mě moje cesta jednou zavede, ale v tuhle chvíli se mi hrozně líbí způsob stravování vitariánů. Vím ale, že právě teď je pro mě cesta živé stravy ještě na míle vzdálená... Nic se neděje ráz na ráz. Ke všemu musíme dospět. Jedině postupnými pomalými krůčky se pro nás něco nového, neznámého stává známým. Jedině postupné osvojování nových návyků se nám jeví jako přirozené. A co je přirozené, je pro naši mysl udržitelné.

Co jsem tím vším chtěla říct?

1) přemýšlejme o svém chování/jednání, pokládejme si otázky (proč v tuhle chvíli sahám po sušenkách?), hledejme vysvětlení (nejsem dostatečně najedená) a z našich nových zjištění se poučme (měla bych se každý den naobědvat)

2) nebuďme na sebe tak přísní, nekárejme se a netrestejme se za uklouznutí, ale s pochopením a shovívavostí si dodejme víru, že příště to bude lepší, jelikož jsme se ze své chyby poučili

3) nic není ráz naráz, stejně jako nemůžeme ze dne na den změnit způsob svého přemýšlení o světě, nemůžeme ze dne na den změnit naše (zlo)zvyky - nečekejte rychlou efektivitu, ale stálost