Další blog? Na co jako? Proč vůbec píšu?

Blogů je na celém internetu asi bambilion dva. Tak proč zakládat další? Asi si přehnaně fandím, ale myslím si, že můj blog bude v něčem originální. Ale to si asi myslí každý bloger, takže nic no :-D

Díky tématickým fórům na vinted.cz jsem získala dojem, že v tý naší český zemi je spousta hezkejch tlustejch holek. Krásnejch holek. Krásek, který mají pár kilo, anebo pár párů kil, anebo klidně pár párů párů kil na entou navíc, a proto si nevěřej. A proto nejsou spokojený, a proto nejsou šťastný...

A já si myslím, že každý má právo na to být šťastný, a to nezávisle na výšce, váze a dosaženém vzdělání. Ale trvalo mi dost dlouho, než jsem na to přišla :-D

V tomhle úvodním příspěvku nechci rozepisovat svůj příběh (i když taky na něj časem přijde řada), jen naznačím, že i já jsem si prošla stádii, kterými si skoro každá tlustá holka za svůj život projde. Byla jsem terčem posměchu dětí ve škole, v pubertě odmítána kluky, kteří se mi líbili, zkoušela jsem diety, sportovala, dvakrát jsem se stala hubenou a užívala si toho úžasného opojení svou "štíhlou krásou", abych pak nabrala dvakrát tolik a upadla do hlubokých depresí... a až vydáním se na cestu duševního klidu a pohody jsem objevila onen "kámen mudrců" - recept na štěstí :-)

Tenhle blog bych chtěla věnovat všem dívkám a ženám, které se necítí být krásné. Které pochybují o své ženské kráse a vidí jen své nedostatky. Jelikož já jsem jako svůj hlavní nedostatek vždycky vnímala svou tloušťku, bude tento blog věnován především dívkám a ženám se stejným "hendikepem".

V již připomínaných fórech na votocvohoz.cz byla moje iniciativa na podporu "baculek" několikrát mylně vykládána jako "oslava obezity a nezdravého způsobu stravování" anebo taky "podpora pasivity". Proto bych hned na úvod blogu chtěla vše uvést na pravou míru.

1) v některých případech je třeba posílit nejdřív zdraví ducha (mít se rád), a až pak zdraví těla - možná to zní nesmyslně, ale spousta tlustých holek nemůže zhubnout právě proto, že k sobě mají negativní vztah - za neúspěchy se trestají, stresují se, a to hubnutí rozhodně nepomáhá. Mít k sobě pozitivní vztah znamená pracovat na sobě a mít radost z úspěchů. Neznamená to být pasivní, cpát se horami jídla a rochnit se ve svých kilech navíc (fakt nevím, jak mohlo někoho napadnout, takhle si vyložit pokyn "mějte rádi sami sebe").

2) ideál krásy je proměnlivý pojem - odjakživa. Dnes je oním ideálem štíhlost, vysportovanost. Ale ne každý tenhle ideál uznává. Popravdě řečeno mám v tuhle chvíli zmatek v tom, jaká postava je podle mě krásná, jaká je ideální. Celý život nám jsou předkládány obrázky žen štíhlých, tak je logické, že primárně považujeme štíhlost jako vysoce hodnocenou kvalitu, zatímco tloušťku za negativum, které automaticky ubírá ženě na kráse. Ale zkuste si stejně jako já prohlížet půl hodiny fotky krásných boubelek, dobře nastajlovaných XXL modelek a hezky oblečených tlustých holek. A pak se podívejte na fotku štíhlé, vysportované holky. Možná vám stejně jako mně najednou přijde, že jí něco chybí, že je taková nemastná neslaná... funguje to úplně stejně, jako když se v záplavu štíhlých holek podíváme na tlustou holku - máme pocit, že jí něco přebejvá, a to jí činí nehezkou.

3) zdraví především! to rozhodně. A samozřejmě souhlasím i s tvrzením, že obezita je příčinou velkého množství nemocí a zdravotních potíží, ale... myslíte, že tlusté ženě, která se trápí pocitem méněcennosti kvůli své váze pomůžete tím, že jí řeknete, že na svoje kila jednou doplatí zdravím? Anebo rovnou, že za svoji nenažranost zaplatí životem? Negativní motivace nikdy nebude konstruktivní, akorát člověka uvede do ještě větších depresí. Čím ohroženěji se bude cítit, tím víc se bude snažit zhubnout, přičemž každý svůj další neúspěch bude brát jako pomyslný hřebíček do rakve. A pak nakonec rezignuje. Zapškne. Je nasnadě připomenout, že stejně jako obezita, tak i stres je živnou půdou pro nemoce a zdravotní potíže. Soustřeďme se tedy na to, abychom svému tělu dávali jen to nejlepší - zlepšení zdravotního stavu i hubnutí pak půjde samo :-)

A to je asi tak všechno, co jsem chtěla na úvod říct, teda aspoň myslím :-)