Jak na Nový rok, tak po celý rok... (ze života panikáře)

1. ledna jsme se šli s přítelem podívat na ohňostroj. Chtěli jsme se dívat z místa, které je vzdálené asi tak 20 minut chůze od našeho bytu. Celý den jsme byli doma a k večeru pak vyrazili na zmíněné místo. Už jak jsme vyšli z domu, tak jsem začala být nervózní. Co když se mi po cestě udělá špatně? Co když budu mít střevní potíže? Co když budu mít zase ten dobře známý záchvat úzkosti?

Šla jsem poslušně vedle přítele, dívala se do země, zhluboka dýchala a snažila se vyrovnávat napětí ve svém těle. To napětí chvílema rostlo, chvílema se uvolňovalo. Klasická situace, se kterou se potýkám už několik let. V duchu jsem si formulovala myšlenky, popisovala si, co se se mnou právě děje, jak to vnímám, jak to vyhodnocuji, jak se s tím snažím bojovat. Popisovala jsem to tak, jako bych to psala na papír nebo do počítače, takovou formou, aby to bylo čitelné i pro jiné čtenáře než jen pro mě.

Ambice

Říkala jsem si, že by možná nemuselo být špatné napsat knihu o tom, jak se žije člověku s úzkostmi. Napadlo mě, že by to mohl být dokonce bestseller. Něco, co ještě nikdo nikdy nenapsal. A já vždycky chtěla být první, přijít s něčím originálním. Vždycky bylo mým snem napsat knihu. Ale vždycky to byl jenom sen, protože jsem věděla, že nikdy nebudu dost originální, dost zajímavá, dost průbojná...

Taky jsem si říkala, že bych se neměla pořád šťourat ve svých bolístkách. Měla bych žít, překonávat všechny ty těžkosti a ne je rozpitvávat, fňukat nad nimi a hledat si ještě nějaké publikum.

Ale i když si moc nevěřím, stejně ještě občas sním a nepřestávám se snažit. Až se jednou snažit přestanu, až si definitivně řeknu, že to nemá cenu, tak to zabalím. Všechno. Definitivně.

Ohňostroj

Jak jsem si v duchu psala svojí povídku (ano povídku, rozhodla jsem se totiž, že by moje první kniha mohla být složena právě z povídek - z takových střípků ze života panikáře), docela mě to uklidňovalo a já zvládla dojít na naše místo bez nějaké větší úzkosti.

Na parkovišti autobusů, které mělo být naší vyhlídkou na ohňostroj, už postávalo několik lidí. Trochu mě to znervóznilo. Nemám ráda lidi. Bojím se jich. Co když se mi začne chtít na záchod? Budu si potřebovat odskočit někam do křoví a oni mě uvidí. Popadne mě panika a já budu chtít utéct. Domů je to tak daleko! Ne, zvládnu to, překonám to. Všichni se budou dívat na ohňostroj a já jim budu ukradená. Nemusím se bát.

Za několik minut začal ohňostroj. Popravdě řečeno mě ohňostroje moc neberou. Ne že by se mi vůbec nelíbily, ale myslím, že jsou lidmi dost přeceňované. Přesto jsem objala přítele. Měla jsem pocit, že se to v danou chvíli tak nějak hodí, že se to očekává. Byla to idylka. Jako vystřižená ze scény nějakého romantického filmu. Ano, zvládla jsem to, dokázala jsem to! Došla jsem až sem, navzdory svým úzkostem, a teď se dívám jako normální člověk na ohňostroj, a to navíc s mužem, kterého miluji a on miluje mě. Co si přát víc?

Happyend? Rozhodně ne.

Ohňostroj byl na můj vkus až příliš dlouhý. A pořád to samé dokola. Navíc jsme z našeho místa moc dobře neviděli. Začala jsem se nudit. To vždycky věstí brzký nástup nervozity a na ni navazujících úzkostí. V břiše jsem pocítila obvyklou nepohodu. Takže happyend se nekoná. Ale takové povídky mám ráda. Třeba od Balabána. Na jejich konci zůstane skoro vždy takové nevyřčené "a stojí to pořád stejně za hovno, ale takový život prostě je".

Z nepříjemných břišních stavů a sarkastického komentování situace mě vytrhl příjezd autobusu, který zaparkoval přímo před námi. Neviděli jsme už vůbec nic. Byla to docela legrace, takové vtipné zpestření. Třešnička na tom dortíku z h****n.

Pak ohňostroj skončil i pro ostatní (kteří neměli před nosem autobus) a my šli domů. Byla jsem ráda, že už je to u konce a jde se do "bezpečí" (tj. místo, kde je záchod a kde nejsou lidi). Cítila jsem se jak zpráskanej pes. Tak zase to nevyšlo. Nic se nezměnilo. Všechno je to pořád stejný. Je a bude. Stejně na hovno. I v novém roce.