Když vás honí mlsná...

Asi každého někdy přepadne chuť na sladké. Normální člověk, který nemá problém se stravováním a úzkostlivě neřeší váhu, si jednou za čas něco sladkého prostě dá. Jednou za den, za týden nebo za měsíc. Každý má tu potřebu prostě jinou. Podstatné je, že jeho potřeba je snědením tyčinky/čokolády/dortíku naplněna a jeho život jde dál.

U nás „nenormálních“ to takhle nefunguje. Scénáře můžou být různé. Ale často se opakují stále ty stejné dokola. U mě to jsou/byly hlavně tyto:

Scénář 1.

Mám hroznou chuť na něco sladkého. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli své chuti chvíli vzdoruju (což mi činí neskutečná muka), nebo ji rovnou podlehnu (což zase způsobuje výčitky), ale výsledek je pokaždé stejný – sním něco sladkého, ale to mi nestačí, chci ještě něco dalšího. Dilema se opakuje a já znovu podlehnu. Už si ani neuvědomuju, jestli je potřeba sníst něco dalšího víc fyzická nebo psychická.
Několikrát se mi stalo, že už jsem dané jídlo nechtěla jíst, už mi nechutnalo, ale měla jsem neustálé nutkání ho dojíst, nenechat žádný zbytek. Zlikvidovat to mlčenlivé svědectví mojí další prohry…

Scénář 2.

Vsadím se, že tenhle scénář je vám určitě důvěrně známý. Netýká se jen lidí se závislostí na jídle, ale i jiných závislostí (na alkoholu, cigaretách), které jsou nějak sociálně podmíněné. Jste někde, prožíváte něco a daná situace je nějakým způsobem spojená s tím „dát si něco dobrého“. Třeba návštěvy, posezení s přáteli, dovolené…

Když ke mně přišel můj přítel poprvé na návštěvu, pořád jsem mu nabízela něco k jídlu nebo k pití a přišlo mi hrozně divné, že všechno odmítá. Tenkrát mi řekl, že přišel na návštěvu za mnou, ne se sem najíst. Dávalo to sice smysl, ale bylo to v absolutním rozporu se zvyklostmi mojí rodiny. Návštěvy, oslavy, všechno tohle „slavnostní“ totiž bylo vždycky založeno na jídle.

Pokud nemáte problémy s jídlem, tyhle akce vás nerozhodí, pokud s ním máte problém, většinou následuje scénář 1. Anebo se podobným akcím začnete vyhýbat, aby vás to nelákalo. Omezíte společenský kontakt. Jste nešťastní. Jste na cestě do pekel…

Co s tím?

Vždycky je na prvním místě uvědomit si, že máte problém. A pak ho začít řešit. Ale jak? Poznávejte se! Pozorujte a analyzujte ty okamžiky, kdy máte neodbytnou potřebu sníst něco dalšího. Je to opravdu jenom chuť na cukr, nebo přitom máte nějaké pocity? Jaké ty pocity jsou? Z čeho plynou? Jste smutní, unavení a máte pocit, že vám tyčinka pomůže? A pomůže vám opravdu? A na jak dlouho?

Přemýšlejte i o svém dětství. Jaký vztah jste měli k jídlu? Jaký vztah k jídlu měli vaši rodiče? Co vám předali? Jaké stravovací návyky, jaké způsoby řešení problémů? Jak vám vyjadřovali lásku? Měli jste jí v dětství dostatek? Máte ji dostatek teď? Co byste ve svém životě změnili, kdyby to bylo možné ze dne na den?

Když si pokaždé položíte některé z výše uvedených otázek a pokusíte se na ně odpovědět, časem rozhodně přijdete na to, kde je zakopaný pes - odhalíte, proč máte k jídlu tak nezdravý vztah a možná vás i napadne, jak si s tím sami poradit.
Můžete jako já zkusit psychoterapii, bachovy květové esence a rodinné konstelace (do budoucna mám v plánu popsat detailněji, v čem konkrétně mi pomohly). Můžete zkusit i jiné věci, je toho spousta, stačí jen hledat. Ale nenechte se zlákat rychlým efektem a vyhněte se všemu „nepřirozenému“ – drastické diety nebo zázračné přípravky na hubnutí ještě nikomu dlouhodobé zdraví a štěstí jistě nepřinesly.