Já a oblečení
Vlastně ani nevím, jaký styl oblékání je mi vlastní. Na základce jsem se potýkala s nedostatkem moderního oblečení, protože pro mou matku to byly vyhozené peníze. Nosila jsem oblečení od Vietnamců nebo porůznu zděděné nemoderní hadry. Samozřejmě se mi kvůli tomu děti smály. Prostě socka.
Když jsem si začala vydělávat, začala jsem do oblečení vrážet hodně peněz. Ne že bych si kupovala drahé kvalitní věci, spíš jsem jela na kvantitu. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla stabilní váhu, to nebyl moc chytrý nápad. Vždycky jsem si nakoupila velké množství oblečení, abych ho za krátký čas rozprodala/rozdala/vyhodila a sháněla zase nová kvanta oblečení v jiné velikosti. Věčný koloběh.
V rámci svého sebeuvědomování jsem zjistila, že hromadění oblečení zaplňuje prázdnotu někde uvnitř mě. Z neustálého nakupování, zkoušení oblečení, kombinování jednotlivých kousků jsem byla vyčerpaná. Došlo mi, že další oblečení mě neudělá šťastnější. A tak nějak postupně jsem se dostala k minimalismu. A to nejen v oblékání (ale o tom zas jindy a jinde).
Moje barvy
Nevím proč, ale odjakživa mám ráda černou. Je to pro mě základní barva a vždycky musím mít na sobě alespoň něco černého, abych se cítila ve své kůži. Mám hodně tmavé vlasy a černá k nim prostě ladí. Když nemám nic černého, cítím se nepatřičně. A poslední dobou mi nepřijde blbý být v černém celá.
Po černé je moje druhá nejoblíbenější barva červená. Černá a červená je prostě boží kombinace.
V poslední době jsem si oblíbila i královsky modrou.
Když jdu v současné době nakupovat, snažím se vybírat oblečení jen v těchto barvách. Dřív se mi stávalo, že mě uchvátil nějaký vzor, oblečení jsem koupila, ale pak ho nenosila, protože jsem se v něm necítila dobře.
Našla jsem svůj styl?
Když jsem měla svoje nejtlustší období, musela jsem vyřadit krátké sukýnky, protože to působilo opravdu nepatřičně. Dost mě bolela chodidla, a tak jsem zařadila boty na podpatku. Říkala jsem si, že k tlusté holce se hodí nejvíc elegantní styl. Všechno sportovní působí směšně.
Jak jsem se tak hledala a nacházela, zjistila jsem, že se v elegantním stylu necítím dobře. Ráda někde chodím, když mám dobrou náladu, tak si klidně i poskočím, a na to elegantní oblečení moc vhodné není. Navíc jsem si připadala, jak když mi je 40, ne 26.
Když jsem začala hubnout, postupně jsem zařazovala ležérnější a pohodovější prvky. Třeba tenisky. Tašku nosím jedině crossbody, s kabelkou do ruky nebo na rameno bych si připadala divně. Přemýšlela jsem, jestli si na jaro koupit trenčkot, ale nakonec to vyhrál koženkový křivák. Cítím se pohodově, cítím se žensky. Že bych konečně našla sebe sama?
Když jsem si začala vydělávat, začala jsem do oblečení vrážet hodně peněz. Ne že bych si kupovala drahé kvalitní věci, spíš jsem jela na kvantitu. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla stabilní váhu, to nebyl moc chytrý nápad. Vždycky jsem si nakoupila velké množství oblečení, abych ho za krátký čas rozprodala/rozdala/vyhodila a sháněla zase nová kvanta oblečení v jiné velikosti. Věčný koloběh.
V rámci svého sebeuvědomování jsem zjistila, že hromadění oblečení zaplňuje prázdnotu někde uvnitř mě. Z neustálého nakupování, zkoušení oblečení, kombinování jednotlivých kousků jsem byla vyčerpaná. Došlo mi, že další oblečení mě neudělá šťastnější. A tak nějak postupně jsem se dostala k minimalismu. A to nejen v oblékání (ale o tom zas jindy a jinde).
Moje barvy
Nevím proč, ale odjakživa mám ráda černou. Je to pro mě základní barva a vždycky musím mít na sobě alespoň něco černého, abych se cítila ve své kůži. Mám hodně tmavé vlasy a černá k nim prostě ladí. Když nemám nic černého, cítím se nepatřičně. A poslední dobou mi nepřijde blbý být v černém celá.
Po černé je moje druhá nejoblíbenější barva červená. Černá a červená je prostě boží kombinace.
V poslední době jsem si oblíbila i královsky modrou.
Když jdu v současné době nakupovat, snažím se vybírat oblečení jen v těchto barvách. Dřív se mi stávalo, že mě uchvátil nějaký vzor, oblečení jsem koupila, ale pak ho nenosila, protože jsem se v něm necítila dobře.
Našla jsem svůj styl?
Když jsem měla svoje nejtlustší období, musela jsem vyřadit krátké sukýnky, protože to působilo opravdu nepatřičně. Dost mě bolela chodidla, a tak jsem zařadila boty na podpatku. Říkala jsem si, že k tlusté holce se hodí nejvíc elegantní styl. Všechno sportovní působí směšně.
Jak jsem se tak hledala a nacházela, zjistila jsem, že se v elegantním stylu necítím dobře. Ráda někde chodím, když mám dobrou náladu, tak si klidně i poskočím, a na to elegantní oblečení moc vhodné není. Navíc jsem si připadala, jak když mi je 40, ne 26.
Když jsem začala hubnout, postupně jsem zařazovala ležérnější a pohodovější prvky. Třeba tenisky. Tašku nosím jedině crossbody, s kabelkou do ruky nebo na rameno bych si připadala divně. Přemýšlela jsem, jestli si na jaro koupit trenčkot, ale nakonec to vyhrál koženkový křivák. Cítím se pohodově, cítím se žensky. Že bych konečně našla sebe sama?
