Strach, úzkosti a splín
Tenhle blog rozhodně neměl být o úzkostech. Ale nějak přerostl můj původní plán a já mám teď chuť psát o sobě. O všem, co mě trápí, a co mi naopak dodává sílu a vůli žít. Nevzdávat to. Jít dál a bojovat.
Zní to tak pateticky - jako kdybych bojovala proti něčemu velkému, proti něčemu nezvratilnému. Lidé na celém světě proti něčemu takovému bojují. Bojují proti bezpráví, proti zákeřné nemoci, proti terorismu, proti jiným lidem. A já? Vlastně ani nevím, proti čemu bojuju. Jestli proti sobě samotné, něčemu, co je součástí mě, anebo proti nějakému cizorodému parazitu, který se na mě přiživuje.
Nejsem ve svém životě šťastná, a i když si několikrát za sebou opakuju, že můžu být ráda za to, co mám (a že toho nemám málo), dokážu se jen málo radovat. Něco mi brání a já pořád nemůžu přijít na to co.
Něco je špatně
Těžko říct, kdy to všechno začalo. Vždycky jsem měla tendenci se strachovat, pochybovat o sobě a svých schopnostech. Vždycky jsem byla tak trochu hypochondr. A vždycky jsem měla problém s jídlem a hlídáním váhy. To mě provází celý život.
Vyvrcholení všech mých dosud nasbíraných problémů nastalo kolem mého 22. roku, kdy jsem neustála životní situaci. Začalo to smrtí našeho psa, pak problémy s bakalářkou, prodlužováním studia, nakonec onemocněl děda a mně bylo jasné, že brzy umře.
V té době jsem začala mít divné nepříjemné stavy, které jsem ale rozklíčovala teprve nedávno. Jednalo se o úzkostné stavy spojené se střevními potížemi. Přicházely na mě hlavně v MHD a já se bála každé cesty do školy (cesta autobusem trvala 20 minut, pak ještě asi 15 minut metrem). Byl to pro mě horor, každodenní zkouška odvahy, strach a stres na denním pořádku. Kdo by to chtěl.
Když se to vyšplhalo do takových rovin, že jsem věděla, že takhle dál už fungovat nemůžu, zašla jsem za svou obvoďačkou. Ta mě poslala na různá vyšetření, aby se vyloučily nějaké skutečné zdravotní potíže, ale zároveň mi předepsala neurol, protože tušila, že problémy budou psychického původu.
Na vyšetřeních podle mého očekávání nic nezjistili, a tak mi bylo doporučeno začít se léčit na psychiatrii. Psychiatrička mě vyslechla, uznala, že můj stav je hodný léčby, předepsala mi nějaká antipsychotika a doporučila psychoterapii. Místo neurolu mi dala nějaký jiný oblbovák.
Už když jsem se rozhodla jít k obvoďačce, když jsem absolvovala různá vyšetření, když jsem šla k psychiatričce, tak jsem měla pocit, že jsem blíž a blíž vyléčení. Zapojila jsem se, začala jsem bojovat, přestala jsem být pasivní, a tím jsem získala naději, že to brzy bude zase dobré.
Když jsem odcházela s krabičkou léků, vkládala jsem do nich takovou naději... výsledky ale nepřicházely ani po slibovaných 14 dnech...
Dlouhá cesta
Tenkrát jsem nevěděla, jak dlouhá cesta mě čeká a co na ni všechno zažiju. Co zjistím, k čemu všemu se dostanu, jak se moje myšlení převrátí o 180 stupňů.
Zanevřela jsem na léky, protože nejen že mi nepomáhaly, ale navíc moje stavy ještě zhoršovaly. Seznámila jsem se s alternativní medicínou, psychosomatikou, začala se zajímat o zdravou stravu.
Měla jsem spoustu teorií, ale můj stav se zlepšoval jenom hodně pomalu. Na své cestě jsem si uvědomila spoustu věcí. Hodně představ, které jsem měla o sobě a o svém dosavadním životě, se ukázaly být naprosto mylné. Hledala jsem sama sebe a svou cestu. A hledám stále, i když teď už znám směr (nebo si to alespoň myslím).
Bachovy esence
Už jsem trapná, já vím. Vypadá to, jako by celý tenhle blog byl reklamou na bachovky. Ale mám dojem, že výrazné změny k lepšímu se začly dít opravdu až s bachovkami. A pokaždé, když začnu užívat novou lahvičku s lehce pozměněným složením, vidím u sebe změny. Jako třeba právě teď.
Když se podíváte na začátek příspěvku, vyznívá dost pesimisticky. Tenhle příspěvek jsem začala psát asi před dvěma týdny, kdy jsem se cítila opravdu mizerně. Říkala jsem si, že pokud existuje nějaká esence na posílení radosti ze života a nějaká esence, která člověku pomůže určit směr, kterým má jít, ráda bych takové esence zařadila k těm mým stávajícím (proti strachu, na sebevědomí). Napsala jsem to paní "dodavatelce bachovek", na konci minulého týdne začala užívat novou lahvičku a musím říct, že se dějí neuvěřitelné věci.
Mám radost z maličkostí, těším se z nového dne, cítím, že jdu tím správným směrem...
Ale jak to tak u bachovek bývá, až se vyřeší jeden problém, vynoří se další, který byl skrytý hloubš, a pak bude třeba řešit ten. Je to jako cibule. Sloupne se jedna vrstva a pod ní je další. Ale člověk není studnice neomezených problémů. Věřím, že jednou vyřeším všechny zásadní problémy, které se na mě nabalily v průběhu mého života, a budu moct žít čistý, šťastný život.
A teď? Už teď se raduju s pokroků!
Můžu jezdit MHD beze strachu z úzkostí. Jdu do kina a můžu se soustředit na film, protože mě nerozptyluje ten neustálý kolotoč myšlenek "co když...". Sama mám chuť vyrazit mezi lidi a neskrývám se doma.
Jsem za to vděčná. Děkuji!
Zní to tak pateticky - jako kdybych bojovala proti něčemu velkému, proti něčemu nezvratilnému. Lidé na celém světě proti něčemu takovému bojují. Bojují proti bezpráví, proti zákeřné nemoci, proti terorismu, proti jiným lidem. A já? Vlastně ani nevím, proti čemu bojuju. Jestli proti sobě samotné, něčemu, co je součástí mě, anebo proti nějakému cizorodému parazitu, který se na mě přiživuje.
Nejsem ve svém životě šťastná, a i když si několikrát za sebou opakuju, že můžu být ráda za to, co mám (a že toho nemám málo), dokážu se jen málo radovat. Něco mi brání a já pořád nemůžu přijít na to co.
Něco je špatně
Těžko říct, kdy to všechno začalo. Vždycky jsem měla tendenci se strachovat, pochybovat o sobě a svých schopnostech. Vždycky jsem byla tak trochu hypochondr. A vždycky jsem měla problém s jídlem a hlídáním váhy. To mě provází celý život.
Vyvrcholení všech mých dosud nasbíraných problémů nastalo kolem mého 22. roku, kdy jsem neustála životní situaci. Začalo to smrtí našeho psa, pak problémy s bakalářkou, prodlužováním studia, nakonec onemocněl děda a mně bylo jasné, že brzy umře.
V té době jsem začala mít divné nepříjemné stavy, které jsem ale rozklíčovala teprve nedávno. Jednalo se o úzkostné stavy spojené se střevními potížemi. Přicházely na mě hlavně v MHD a já se bála každé cesty do školy (cesta autobusem trvala 20 minut, pak ještě asi 15 minut metrem). Byl to pro mě horor, každodenní zkouška odvahy, strach a stres na denním pořádku. Kdo by to chtěl.
Když se to vyšplhalo do takových rovin, že jsem věděla, že takhle dál už fungovat nemůžu, zašla jsem za svou obvoďačkou. Ta mě poslala na různá vyšetření, aby se vyloučily nějaké skutečné zdravotní potíže, ale zároveň mi předepsala neurol, protože tušila, že problémy budou psychického původu.
Na vyšetřeních podle mého očekávání nic nezjistili, a tak mi bylo doporučeno začít se léčit na psychiatrii. Psychiatrička mě vyslechla, uznala, že můj stav je hodný léčby, předepsala mi nějaká antipsychotika a doporučila psychoterapii. Místo neurolu mi dala nějaký jiný oblbovák.
Už když jsem se rozhodla jít k obvoďačce, když jsem absolvovala různá vyšetření, když jsem šla k psychiatričce, tak jsem měla pocit, že jsem blíž a blíž vyléčení. Zapojila jsem se, začala jsem bojovat, přestala jsem být pasivní, a tím jsem získala naději, že to brzy bude zase dobré.
Když jsem odcházela s krabičkou léků, vkládala jsem do nich takovou naději... výsledky ale nepřicházely ani po slibovaných 14 dnech...
Dlouhá cesta
Tenkrát jsem nevěděla, jak dlouhá cesta mě čeká a co na ni všechno zažiju. Co zjistím, k čemu všemu se dostanu, jak se moje myšlení převrátí o 180 stupňů.
Zanevřela jsem na léky, protože nejen že mi nepomáhaly, ale navíc moje stavy ještě zhoršovaly. Seznámila jsem se s alternativní medicínou, psychosomatikou, začala se zajímat o zdravou stravu.
Měla jsem spoustu teorií, ale můj stav se zlepšoval jenom hodně pomalu. Na své cestě jsem si uvědomila spoustu věcí. Hodně představ, které jsem měla o sobě a o svém dosavadním životě, se ukázaly být naprosto mylné. Hledala jsem sama sebe a svou cestu. A hledám stále, i když teď už znám směr (nebo si to alespoň myslím).
Bachovy esence
Už jsem trapná, já vím. Vypadá to, jako by celý tenhle blog byl reklamou na bachovky. Ale mám dojem, že výrazné změny k lepšímu se začly dít opravdu až s bachovkami. A pokaždé, když začnu užívat novou lahvičku s lehce pozměněným složením, vidím u sebe změny. Jako třeba právě teď.
Když se podíváte na začátek příspěvku, vyznívá dost pesimisticky. Tenhle příspěvek jsem začala psát asi před dvěma týdny, kdy jsem se cítila opravdu mizerně. Říkala jsem si, že pokud existuje nějaká esence na posílení radosti ze života a nějaká esence, která člověku pomůže určit směr, kterým má jít, ráda bych takové esence zařadila k těm mým stávajícím (proti strachu, na sebevědomí). Napsala jsem to paní "dodavatelce bachovek", na konci minulého týdne začala užívat novou lahvičku a musím říct, že se dějí neuvěřitelné věci.
Mám radost z maličkostí, těším se z nového dne, cítím, že jdu tím správným směrem...
Ale jak to tak u bachovek bývá, až se vyřeší jeden problém, vynoří se další, který byl skrytý hloubš, a pak bude třeba řešit ten. Je to jako cibule. Sloupne se jedna vrstva a pod ní je další. Ale člověk není studnice neomezených problémů. Věřím, že jednou vyřeším všechny zásadní problémy, které se na mě nabalily v průběhu mého života, a budu moct žít čistý, šťastný život.
A teď? Už teď se raduju s pokroků!
Můžu jezdit MHD beze strachu z úzkostí. Jdu do kina a můžu se soustředit na film, protože mě nerozptyluje ten neustálý kolotoč myšlenek "co když...". Sama mám chuť vyrazit mezi lidi a neskrývám se doma.
Jsem za to vděčná. Děkuji!
Komentáře
Okomentovat