Tři kousky dortu jsou moc... anebo proč u mě heslo "když už, tak pořádně" působí zhoubně
Celý týden jsem na sebe byla hrdá. Snídaně a večeře byly klasické (chleba s máslem a šunkou a k tomu nějaká ta zelenina), na oběd jsem ale nově začala chodit do vegetariánského bistra Dhaba Beas. Ještě nedokážu odhadnout porce, takže poprvé jsem se najedla trochu moc, podruhé zas málo, ale věřím, že to časem vyladím. Nejnadšenější jsem ale byla z toho množství zeleniny, ať vařené nebo syrové, jejíž množství bych ráda postupně navyšovala.
Samozřejmě jsem si během týdne dala i nějaké sladkosti, to bych nebyla já. Upekla jsem domácí kakaové sušenky (z másla, špaldové mouky, třtinového cukru, vajíček a kakaa) a každý den si jich pár zobla, klidně i večer po práci, ale v relativně rozumné míře, žádná přežíračka.
Kromě toho jsem si byla v CaA zkusit džegíny velikosti 42. Minulý rok v květnu jsem si tam kupovala velikost 46, během prázdnin mi začaly být volné, a tak jsem si na začátku podzimu kupovala 44, které mi začínají být volné teď. Ještě před pár týdny jsem na sebe velikost 42 narvala stěží. A teď? Už bych je mohla normálně nosit! Bohužel je ale neměli v černé barvě, takže se musím podívat jinde. Každopádně jsem měla velkou radost, že to, co dělám, skutečně funguje, a já, ač jím celkem normálně a nic si neodpírám, tak i přes to hubnu.
Jenže...
Pátek jsem odhadovala jako problematický. Čekala mě totiž ranní hodinová cesta autobusem, několikahodinové sezení v jakémsi kulturním domě, sledování různých vystoupení studentů a taky účast na nějakém vystoupení, takže nervozita hadr, což se podepsalo na mém stravovacím režimu.
Časově rozpětí mělo být od 8 do 14:00, tak jsem si říkala, že si ráno dám normální snídani, pak nějakou svačinku, no a pak oběd. Jenže už ráno jsem byla nervózní a měla lehké střevní potíže (což je u mě v takové situaci typické), tak jsem toho moc nesnědla a ještě cestou přemýšlela, jestli si pro jistotu nevzít imodium.
Z celé té nervozity jsem v průběhu představení snědla jenom mandarinku a pak nějaké suchary. Akce trvala poněkud déle, než bylo avizováno, a my skončili až po třetí hodině. Chtěla jsem si zajít hned na oběd, ale moje třída vyhrála první cenu - dort - a chtěli ho sníst společně. Než jsem snědla ten svůj kousek a splnila společenskou povinnost, bylo už minimálně půl čtvrté.
Přišla jsem za kolegyněmi do restaurace, ale když jsem se podívala na jídelní lístek (na tu nabídku a ceny), tak jsem si objednala jenom polévku. Při představě, že bych měla cestovat hodinu domů s žaludkem plným dortu a nějakého teplého jídla, mě přepadalo moje obvyklé strachování se z nějaké střevní nepříjemnosti.
Samozřejmě jsem už po cestě domů přemýšlela, jak si svůj energetický nedostatek doplním. Moje první myšlenka byla na dortík. Ten od studentů mi totiž moc nechutnal, ale navnadil moje chuťové pohárky na opravdovou šlehačku... A taky kafe! V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem za celý den vypila ani ne litr vody + polévku, a že spíš než kafe bych měla doplnit deficit tekutin. Ale chuť byla silnější.
Ještě jsem přemýšlela o nějaké normální jídelní alternativně. Dojít si na čínu? To je moc těžké takhle navečer. A hlavně už bych byla přecpaná a dortík by se do mě nevešel. Uvařit něco doma? Než bych něco uvařila, tak by bylo hodin. A já už chci jíst teď! Co si dát doma jen pečivo se šunkou? To ne, to je moc obyčejné po tom, co všechno jsem dneska zvládla. Musím se přece odměnit!
Nakonec jsem se rozhodla koupit si kousek pizzy na hlad a zahřátí žaludku, a pak si dát na chuť dortík a kafe. Jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala. Jenže jsem pořád neměla dost, a tak jsem si koupila druhý dortík domů. Tak jednou za čas se to může, ne? Dneska se nažeru dortů k prasknutí a budu mít pokoj tak na měsíc. Prostě jak ten slavný cheatday, který mi je od začátku nesympatický, protože by u mě dopadal pokaždé takhle.
Doma jsem tedy snědla dortík, který mi teda taky moc nechutnal (špatná volba), ale snědla jsem ho celý, protože ho přece nevyhodím, ne? No a za pár hodin to začalo. Bolest břicha, křeče a průjem. Trest za moje neřízené přežírání.
Vlastně můžu být svému tělu vděčná, že mi dává najevo, co mu dělá a nedělá. A naopak lituju lidi, kteří můžou sníst, co chtějí a nic jim to neudělá. Často se ještě chlubí tím, že mají kachní žaludek. Ale je opravdu čím se chlubit? Je to opravdu výhra, když můžete splácat páté přes deváté a není vám blbě?
Nebo když někdo do sebe cpe horem dolem pizzu, kolu, jídlo z mekáče, sladkosti, a přesto neztloustne? Před několika lety bych takovému člověku rozhodně záviděla. Ale dneska si uvědomuju, že moje tělo - jeho vzhled, pocity, bolesti jsou pro mě indikátorem toho, zda jsem ke svému tělu šetrná. Každá nešetrnost se mi vrátí, a tak si dávám pozor. A občas si pozor nedám, a dopadne to tak, jak to dopadlo dneska.
Tedy rada na závěr: buďte ke svému tělu šetrní a snažte se mu dávat to nejlepší, rozhodně se vám odvděčí.
A otázky do diskuze: jak působí stres na vaše stravování? kde byla hlavní chyba v mém dnešním stravování? jak byste ji vyřešili? (svůj tip mám, ale jsme zvědavá na vaše názory :-))
Samozřejmě jsem si během týdne dala i nějaké sladkosti, to bych nebyla já. Upekla jsem domácí kakaové sušenky (z másla, špaldové mouky, třtinového cukru, vajíček a kakaa) a každý den si jich pár zobla, klidně i večer po práci, ale v relativně rozumné míře, žádná přežíračka.
Kromě toho jsem si byla v CaA zkusit džegíny velikosti 42. Minulý rok v květnu jsem si tam kupovala velikost 46, během prázdnin mi začaly být volné, a tak jsem si na začátku podzimu kupovala 44, které mi začínají být volné teď. Ještě před pár týdny jsem na sebe velikost 42 narvala stěží. A teď? Už bych je mohla normálně nosit! Bohužel je ale neměli v černé barvě, takže se musím podívat jinde. Každopádně jsem měla velkou radost, že to, co dělám, skutečně funguje, a já, ač jím celkem normálně a nic si neodpírám, tak i přes to hubnu.
Jenže...
Pátek jsem odhadovala jako problematický. Čekala mě totiž ranní hodinová cesta autobusem, několikahodinové sezení v jakémsi kulturním domě, sledování různých vystoupení studentů a taky účast na nějakém vystoupení, takže nervozita hadr, což se podepsalo na mém stravovacím režimu.
Časově rozpětí mělo být od 8 do 14:00, tak jsem si říkala, že si ráno dám normální snídani, pak nějakou svačinku, no a pak oběd. Jenže už ráno jsem byla nervózní a měla lehké střevní potíže (což je u mě v takové situaci typické), tak jsem toho moc nesnědla a ještě cestou přemýšlela, jestli si pro jistotu nevzít imodium.
Z celé té nervozity jsem v průběhu představení snědla jenom mandarinku a pak nějaké suchary. Akce trvala poněkud déle, než bylo avizováno, a my skončili až po třetí hodině. Chtěla jsem si zajít hned na oběd, ale moje třída vyhrála první cenu - dort - a chtěli ho sníst společně. Než jsem snědla ten svůj kousek a splnila společenskou povinnost, bylo už minimálně půl čtvrté.
Přišla jsem za kolegyněmi do restaurace, ale když jsem se podívala na jídelní lístek (na tu nabídku a ceny), tak jsem si objednala jenom polévku. Při představě, že bych měla cestovat hodinu domů s žaludkem plným dortu a nějakého teplého jídla, mě přepadalo moje obvyklé strachování se z nějaké střevní nepříjemnosti.
Samozřejmě jsem už po cestě domů přemýšlela, jak si svůj energetický nedostatek doplním. Moje první myšlenka byla na dortík. Ten od studentů mi totiž moc nechutnal, ale navnadil moje chuťové pohárky na opravdovou šlehačku... A taky kafe! V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem za celý den vypila ani ne litr vody + polévku, a že spíš než kafe bych měla doplnit deficit tekutin. Ale chuť byla silnější.
Ještě jsem přemýšlela o nějaké normální jídelní alternativně. Dojít si na čínu? To je moc těžké takhle navečer. A hlavně už bych byla přecpaná a dortík by se do mě nevešel. Uvařit něco doma? Než bych něco uvařila, tak by bylo hodin. A já už chci jíst teď! Co si dát doma jen pečivo se šunkou? To ne, to je moc obyčejné po tom, co všechno jsem dneska zvládla. Musím se přece odměnit!
Nakonec jsem se rozhodla koupit si kousek pizzy na hlad a zahřátí žaludku, a pak si dát na chuť dortík a kafe. Jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala. Jenže jsem pořád neměla dost, a tak jsem si koupila druhý dortík domů. Tak jednou za čas se to může, ne? Dneska se nažeru dortů k prasknutí a budu mít pokoj tak na měsíc. Prostě jak ten slavný cheatday, který mi je od začátku nesympatický, protože by u mě dopadal pokaždé takhle.
Doma jsem tedy snědla dortík, který mi teda taky moc nechutnal (špatná volba), ale snědla jsem ho celý, protože ho přece nevyhodím, ne? No a za pár hodin to začalo. Bolest břicha, křeče a průjem. Trest za moje neřízené přežírání.
Vlastně můžu být svému tělu vděčná, že mi dává najevo, co mu dělá a nedělá. A naopak lituju lidi, kteří můžou sníst, co chtějí a nic jim to neudělá. Často se ještě chlubí tím, že mají kachní žaludek. Ale je opravdu čím se chlubit? Je to opravdu výhra, když můžete splácat páté přes deváté a není vám blbě?
Nebo když někdo do sebe cpe horem dolem pizzu, kolu, jídlo z mekáče, sladkosti, a přesto neztloustne? Před několika lety bych takovému člověku rozhodně záviděla. Ale dneska si uvědomuju, že moje tělo - jeho vzhled, pocity, bolesti jsou pro mě indikátorem toho, zda jsem ke svému tělu šetrná. Každá nešetrnost se mi vrátí, a tak si dávám pozor. A občas si pozor nedám, a dopadne to tak, jak to dopadlo dneska.
Tedy rada na závěr: buďte ke svému tělu šetrní a snažte se mu dávat to nejlepší, rozhodně se vám odvděčí.
A otázky do diskuze: jak působí stres na vaše stravování? kde byla hlavní chyba v mém dnešním stravování? jak byste ji vyřešili? (svůj tip mám, ale jsme zvědavá na vaše názory :-))
Komentáře
Okomentovat