Nedostatečný pocit vlastní hodnoty
Konečně jsem si sedla k tomu, abych se pokusila popsat, co se mi honí hlavou už pěkných pár dní. Není to nic, na co bych přišla teprve nedávno. Spíš se informace a zážitky pomalu skládaly jako puzzle a před několika dny všechny ty útržky vyplynuly napovrch jako jediný jednotný a jednolitý obraz.
JSEM ZÁVISLÁ NA POZITIVNÍM HODNOCENÍ OD DRUHÝCH LIDÍ
Naznačovala mi to psycholožka, narážel na to přítel a i několik lidí, ke kterým jsem přišla pro radu ohledně své situace, mi říkalo, že bych se měla mít ráda a vážit si sama sebe bez ohledu na to, co o mně říkají nebo jak na mě reagují druzí lidé. A taky přestat s tím neustálým srovnáváním se s ostatními.
A já jsem to věděla a cítila, že by to tak mělo být, ale nevěděla jsem, jak na to.
A teď to přichází samo, jako zkouška. Jako hodně bolestivá zkouška, která mě sráží na úplné dno, a já nevím, kdy se z toho dna dokážu zvednout a jestli vůbec...
Zpátky do minulosti
Nechci zabíhat do dětství, protože tam si nejsem s hodnocením druhých a vlivem, jaký to na mě mělo, úplně jistá. Začnu proto tím, kde si jasně uvědomuju, jak pro mě bylo důležité hodnocení druhých. Určitě tím bylo moje první zhubnutí v mých 15 letech.
Jsi krásná, vtipná, chytrá...
Najednou mě všichni chválili, jak mi to sluší, jaká jsem kočka. Začali se o mě zajímat kluci, holky mě konečně začaly brát jako konkurenci. Bylo to prostě skvělé. Na diskotéku jsem chodila, abych někoho zaujala, aby se mnou někdo prokecal několik hodin, při kterých mi říkal, jak jsem skvělá, úžasná, vtipná, jiná než všechny ostatní... a nakonec byla líbačka, pak rozloučení a já z diskotéky odjížděla s pocitem, že prostě JSEM skvělá, když se mi zase podařilo okouzlit nějakého kluka.
Několik let jsem si svou hodnotu povrzovala balením kluků. Ať už to bylo na diskotéce, v hospodě nebo v kempu, vždycky jsem se cítila šťastná jen v případě, kdy o mě někdo jevil zájem. Nemuseli to být jenom kluci, podobně slastné pocity jsem zažívala, když mi kamarádky říkaly, jak jsem vtipná, jak mi to dneska sluší a bla bla bla... ale s kluky to bylo přeci jen lepší :-)
Ráda jsem byla středem pozornosti, předváděla jsem se, přehrávala jsem, jen abych byla vidět a byla pozitivně hodnocena.
V té době jsem začala pomalu tloustnout. Sebevědomí klesalo, přestala jsem chodit tolik do společnosti, ale jednou za čas se mi přesto někoho podařilo sbalit a já si říkala, že to se mnou tedy není ještě tak hrozné, když ještě pořád ze mě někdo dokáže "bejt hotovej". Už to sice nebyli mladí kluci někde v kempu, ale sexy cizinci na diskotéce v centru. Nikdy jsem s žádným z nich neměla víc než líbání, žádný nikdy nebyl opilý na sračky, a nejednalo se o cizince z jedné konkrétní země nebo oblasti. A většina z nich ani nepůsobila hloupě. Můj vzorek cizinců byl docela reprezentativní a já se začala utvrzovat v tom, že možná jsem pořád ještě skvělá, i když mám nadváhu.
Flashback
Ještě na základce jsem brala nejvíce energie z pochval za vtipnost. Byla jsem třídní klaun, protože jsem se tím bránila tomu, že se mi spolužáci vysmívali (za tloušťku, nemoderní oblečení, dobré známky a bezproblémový vztah s učiteli - ne, já bych to nenazvala šprťáctvím). Snažila jsem se dělat si srandu sama ze sebe, aby ostatní viděli, že jejich urážky mi neublíží, že se jim sama směju. A tak jsem při tělocviku na vybíjené zpívala protihráčům, abych je rozesmála, mnou složenou písničku:
Já jsem malá Kristýnka,
říkají mi pusinka,
nikdo mě však nemá rád,
já chci totiž pořád žrát.
Já jen myslím na žrádlo,
z toho hlavně na sádlo.
Já jsem tlustá jako bejk,
pořád říkám "nech mě bejt!"
Všichni volaj "metráčku,
ty seš holka na sračku,
tebe nikdo nemá rád,
protože chceš pořád žrát"
Na střední jsem konečně začala sklízet pochvaly i za vzhled. A nejen to. Byla jsem štíhlá, vtipná, bezprostřední, prdlá, odvázaná, někdy šokojící... Chtěla jsem být drsná, chlastat jako kluci a pogovat na punkovém koncertu, rozebírala jsem fekální témata u oběda a všichni mě neustále komentovali - buďto pozitivně (ty seš fakt hustá!) anebo šokovaně (divili se, čeho všeho jsem schopná) - obojí jsem potřebovala k životu. V mojí partě kamarádů mě někteří obdivovali i za to, že se vyznám v knížkách a mluvím dobře německy.
Chytrá, sečtělá, přemýšlivá...
Na vysoké se většina pochval přesunula do intelektuálních sfér. Najednou jsem měla pocit, že jsem mezi lidmi, kteří jsou jako já - milují knihy. Nemusela jsem být klaun, stačilo hodně číst a pak o tom diskutovat. Na některých předmětech jsem excelovala. Sklízela jsem pochvaly za dobře zvládnuté zkoušky, kvalitní seminárky a referáty, zajímavé postřehy na seminářích, pomáhala jsem slabším studentům se studiem... a samozřejmě jsem si při tom všem zachovala i svoji vtipnost :-) Pořád jsem měla svoje publikum.
I tady začal později hlodat červíček závisti (a věčného srovnávání se s ostatními), protože několik spolužáků bylo přece jen sečtělejších než já, mělo lepší studijní výsledky, umělo víc jazyků etc.
V práci
Při škole jsem začala pracovat jako lektorka češtiny pro cizince. Vždycky jsem do třídy naběhla jako uragán a svojí bezprostředností, přátelskostí a smyslem pro humor všechny studenty získala na svoji stranu. Milovali mě a já je (nebo jsem si to aspoň myslela). Studenti mi nosili dárečky, chtěli se se mnou fotit, měli zájem o soukromou výuku... před každou lekcí jsem byla nervózní, jak to všechno zvládnu, jak se to studentům bude líbit, jestli je nezklamu. Po hodině jsem ale vždycky odcházela s úsměvem na tváři a pocitem dobře odvedené práce. Moje práce byla můj život.
A moji spolužáci na vejšce mě obdivovali za to, jaké už mám pracovní zkušenosti, chtěli po mě rady, jak učit, a já se svíjela blahem.
Když se nedaří...
Jenže zatímco se všichni mí spolužáci pracovně někam posouvali, získávali nové pracovní zkušenosti a doháněli mě, já už se neměla kam hnout.
Se studiem to bylo ještě horší. Spolužáci postupně zadávali diplomky, dělali první státnice, druhé státnice a já se pořád jen vymlouvala na to, že pracuju, tudíž mi to bude chvíli trvat. Ale pak začali dělat státnice i spolužáci z nižších ročníků, kteří taky pracovali, jeli na Erasmus nebo měli víc oborů. A já zůstávala jako poslední.
Už mě nebylo za co obdivovat. Už mě nebylo za co chválit.
A moji kamarádi? Dostudovali, získali dobře placenou práci, cestují jako o život a účastní se různých zábavných akcí. A já? Kvůli svým strachům a úzkostem si netroufám jít ani na blbej koncert.
Na votoči...
Co dělat, když vás v reálném světě nikdo nechválí, a vy to přitom tak hrozně nutně potřebujete? Začněte se prezentovat na internetu!
Nevím už, jak přesně to začalo, ale vyústilo to v to, že jsem na votoč dávala své outfity k hodnocení. Vytvořily jsme si tam takovou příjemnou komunitu "baculatých slečen", chlubily se outfity a sdílely spolu radosti a starosti lidí s nadváhou. Občas nám tam přišel někdo vynadat do tlustých prasat a my ho odpálkovaly. Myslím, že díky svému způsobu psaní a argumentace si mě pár uživatelek celkem oblíbilo :-)
No a pak moje zhubnutí 16 kil, chválení rodičů, kamarádů, na votoči... voda na můj mlejn. A taky tenhle blog.
Ale pak...
Nastala doba temna...
(dramatická pauza)
Myslela jsem si, že začínám odznovu. Dala jsem výpověď v předchozí práci, protože mě neskutečně štvala ředitelka. Za měsíc jsem si dodělala všechny povinnosti ve škole a přerušila si studium. Čekalo mě jen napsání diplomky a státnice. Kdy? To jsem nechala otevřené. Nastoupila jsem do nové práce.
Studenti byli jeden z mých posledních zdrojů energie z pochval. V nové práci tento zdroj ale absolutně selhal. Noví studenti byli mladí teenageři, kteří studium češtiny nevnímali jako moji předešlí dospělí studenti. Byli ze všeho otrávení, nic je nebavilo, neposlouchali mě, pomalu přestávali chodit na moje hodiny. Přišlo mi, že mě nemají rádi. Nejsem dobrá učitelka.
Cítila jsem se jako nejhorší z nejhorších. Každý den jsem se vracela z práce vyčerpaná a ráno nechtěla vstávat do nového dne, protože mi nepřinášel nic pozitivního. Poslední oblast, o které jsem si myslela, že jsem v ní dobrá, poslední oblast pochval vyhasla.
Už zbyl jenom internet. Na moje poslední outfity mi na votoči bylo řečeno, že jsou moc tmavé, a že barvy mi sluší víc. Moje fotky měly málo "parád". Nikomu se nelíbí, jak se oblékám, nikoho to nezaujalo. Ani na blogu nepřibyl žádný komentář. Jeho sledovanost je celkově hodně nízká. Má vůbec cenu, abych psala?
Zhasla i ta poslední oblast, kam jsem si chodila pro pochvalu. A co teď?
Jak žít bez pochval?
Naučit se najít svoji cenu a hodnotu nezávisle na okolí. Začít si věřit. Dělat věci pro radost a dobrý pocit. Ne pro druhé.
Když jsem na začátku psala, že to bolí, tak jsem myslela, že to opravdu bolí, bez přehánění. Ráno, když se probudím do nového dne, tak se mi nechce vstávat, chci se ponořit dál do spánku, do nevědomí... nevímat. Nemuset nic. Nemuset koukat do stropu a přemýšlet, jak to skončit. Tím nemyslím, jak skončit život, ale ten nepříjemný pocit. Pocit, že nic nemá cenu. Po probuzení a vykopání se z postele dlouho sedím v křesle, piju vodu a čekám, až budu mít trochu energie a chuti jít něco dělat. Třeba si namazat chleba. Během dne se to postupně zlepšuje. Ale večer, když ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím, jak dál.
Co bude? Co chci? Měla bych napsat diplomku a udělat státnice. Proč? Abych měla titul. Proč? Abych mohla pracovat. Kde? Co chci dělat? Chci učit? Nejsem si tím jistá... ale nic jiného přece neumím. Chci se realizovat! Ale v čem? Nevím.
Nevím, jak dlouho bude trvat, než najdu svůj směr, ale věřím, že ho najdu... bez pochval druhých to půjde snáz. Cesta bude přímější, ale o to bolestivější.
JSEM ZÁVISLÁ NA POZITIVNÍM HODNOCENÍ OD DRUHÝCH LIDÍ
Naznačovala mi to psycholožka, narážel na to přítel a i několik lidí, ke kterým jsem přišla pro radu ohledně své situace, mi říkalo, že bych se měla mít ráda a vážit si sama sebe bez ohledu na to, co o mně říkají nebo jak na mě reagují druzí lidé. A taky přestat s tím neustálým srovnáváním se s ostatními.
A já jsem to věděla a cítila, že by to tak mělo být, ale nevěděla jsem, jak na to.
A teď to přichází samo, jako zkouška. Jako hodně bolestivá zkouška, která mě sráží na úplné dno, a já nevím, kdy se z toho dna dokážu zvednout a jestli vůbec...
Zpátky do minulosti
Nechci zabíhat do dětství, protože tam si nejsem s hodnocením druhých a vlivem, jaký to na mě mělo, úplně jistá. Začnu proto tím, kde si jasně uvědomuju, jak pro mě bylo důležité hodnocení druhých. Určitě tím bylo moje první zhubnutí v mých 15 letech.
Jsi krásná, vtipná, chytrá...
Najednou mě všichni chválili, jak mi to sluší, jaká jsem kočka. Začali se o mě zajímat kluci, holky mě konečně začaly brát jako konkurenci. Bylo to prostě skvělé. Na diskotéku jsem chodila, abych někoho zaujala, aby se mnou někdo prokecal několik hodin, při kterých mi říkal, jak jsem skvělá, úžasná, vtipná, jiná než všechny ostatní... a nakonec byla líbačka, pak rozloučení a já z diskotéky odjížděla s pocitem, že prostě JSEM skvělá, když se mi zase podařilo okouzlit nějakého kluka.
Několik let jsem si svou hodnotu povrzovala balením kluků. Ať už to bylo na diskotéce, v hospodě nebo v kempu, vždycky jsem se cítila šťastná jen v případě, kdy o mě někdo jevil zájem. Nemuseli to být jenom kluci, podobně slastné pocity jsem zažívala, když mi kamarádky říkaly, jak jsem vtipná, jak mi to dneska sluší a bla bla bla... ale s kluky to bylo přeci jen lepší :-)
Ráda jsem byla středem pozornosti, předváděla jsem se, přehrávala jsem, jen abych byla vidět a byla pozitivně hodnocena.
V té době jsem začala pomalu tloustnout. Sebevědomí klesalo, přestala jsem chodit tolik do společnosti, ale jednou za čas se mi přesto někoho podařilo sbalit a já si říkala, že to se mnou tedy není ještě tak hrozné, když ještě pořád ze mě někdo dokáže "bejt hotovej". Už to sice nebyli mladí kluci někde v kempu, ale sexy cizinci na diskotéce v centru. Nikdy jsem s žádným z nich neměla víc než líbání, žádný nikdy nebyl opilý na sračky, a nejednalo se o cizince z jedné konkrétní země nebo oblasti. A většina z nich ani nepůsobila hloupě. Můj vzorek cizinců byl docela reprezentativní a já se začala utvrzovat v tom, že možná jsem pořád ještě skvělá, i když mám nadváhu.
Flashback
Ještě na základce jsem brala nejvíce energie z pochval za vtipnost. Byla jsem třídní klaun, protože jsem se tím bránila tomu, že se mi spolužáci vysmívali (za tloušťku, nemoderní oblečení, dobré známky a bezproblémový vztah s učiteli - ne, já bych to nenazvala šprťáctvím). Snažila jsem se dělat si srandu sama ze sebe, aby ostatní viděli, že jejich urážky mi neublíží, že se jim sama směju. A tak jsem při tělocviku na vybíjené zpívala protihráčům, abych je rozesmála, mnou složenou písničku:
Já jsem malá Kristýnka,
říkají mi pusinka,
nikdo mě však nemá rád,
já chci totiž pořád žrát.
Já jen myslím na žrádlo,
z toho hlavně na sádlo.
Já jsem tlustá jako bejk,
pořád říkám "nech mě bejt!"
Všichni volaj "metráčku,
ty seš holka na sračku,
tebe nikdo nemá rád,
protože chceš pořád žrát"
Na střední jsem konečně začala sklízet pochvaly i za vzhled. A nejen to. Byla jsem štíhlá, vtipná, bezprostřední, prdlá, odvázaná, někdy šokojící... Chtěla jsem být drsná, chlastat jako kluci a pogovat na punkovém koncertu, rozebírala jsem fekální témata u oběda a všichni mě neustále komentovali - buďto pozitivně (ty seš fakt hustá!) anebo šokovaně (divili se, čeho všeho jsem schopná) - obojí jsem potřebovala k životu. V mojí partě kamarádů mě někteří obdivovali i za to, že se vyznám v knížkách a mluvím dobře německy.
Chytrá, sečtělá, přemýšlivá...
Na vysoké se většina pochval přesunula do intelektuálních sfér. Najednou jsem měla pocit, že jsem mezi lidmi, kteří jsou jako já - milují knihy. Nemusela jsem být klaun, stačilo hodně číst a pak o tom diskutovat. Na některých předmětech jsem excelovala. Sklízela jsem pochvaly za dobře zvládnuté zkoušky, kvalitní seminárky a referáty, zajímavé postřehy na seminářích, pomáhala jsem slabším studentům se studiem... a samozřejmě jsem si při tom všem zachovala i svoji vtipnost :-) Pořád jsem měla svoje publikum.
I tady začal později hlodat červíček závisti (a věčného srovnávání se s ostatními), protože několik spolužáků bylo přece jen sečtělejších než já, mělo lepší studijní výsledky, umělo víc jazyků etc.
V práci
Při škole jsem začala pracovat jako lektorka češtiny pro cizince. Vždycky jsem do třídy naběhla jako uragán a svojí bezprostředností, přátelskostí a smyslem pro humor všechny studenty získala na svoji stranu. Milovali mě a já je (nebo jsem si to aspoň myslela). Studenti mi nosili dárečky, chtěli se se mnou fotit, měli zájem o soukromou výuku... před každou lekcí jsem byla nervózní, jak to všechno zvládnu, jak se to studentům bude líbit, jestli je nezklamu. Po hodině jsem ale vždycky odcházela s úsměvem na tváři a pocitem dobře odvedené práce. Moje práce byla můj život.
A moji spolužáci na vejšce mě obdivovali za to, jaké už mám pracovní zkušenosti, chtěli po mě rady, jak učit, a já se svíjela blahem.
Když se nedaří...
Jenže zatímco se všichni mí spolužáci pracovně někam posouvali, získávali nové pracovní zkušenosti a doháněli mě, já už se neměla kam hnout.
Se studiem to bylo ještě horší. Spolužáci postupně zadávali diplomky, dělali první státnice, druhé státnice a já se pořád jen vymlouvala na to, že pracuju, tudíž mi to bude chvíli trvat. Ale pak začali dělat státnice i spolužáci z nižších ročníků, kteří taky pracovali, jeli na Erasmus nebo měli víc oborů. A já zůstávala jako poslední.
Už mě nebylo za co obdivovat. Už mě nebylo za co chválit.
A moji kamarádi? Dostudovali, získali dobře placenou práci, cestují jako o život a účastní se různých zábavných akcí. A já? Kvůli svým strachům a úzkostem si netroufám jít ani na blbej koncert.
Na votoči...
Co dělat, když vás v reálném světě nikdo nechválí, a vy to přitom tak hrozně nutně potřebujete? Začněte se prezentovat na internetu!
Nevím už, jak přesně to začalo, ale vyústilo to v to, že jsem na votoč dávala své outfity k hodnocení. Vytvořily jsme si tam takovou příjemnou komunitu "baculatých slečen", chlubily se outfity a sdílely spolu radosti a starosti lidí s nadváhou. Občas nám tam přišel někdo vynadat do tlustých prasat a my ho odpálkovaly. Myslím, že díky svému způsobu psaní a argumentace si mě pár uživatelek celkem oblíbilo :-)
No a pak moje zhubnutí 16 kil, chválení rodičů, kamarádů, na votoči... voda na můj mlejn. A taky tenhle blog.
Ale pak...
Nastala doba temna...
(dramatická pauza)
Myslela jsem si, že začínám odznovu. Dala jsem výpověď v předchozí práci, protože mě neskutečně štvala ředitelka. Za měsíc jsem si dodělala všechny povinnosti ve škole a přerušila si studium. Čekalo mě jen napsání diplomky a státnice. Kdy? To jsem nechala otevřené. Nastoupila jsem do nové práce.
Studenti byli jeden z mých posledních zdrojů energie z pochval. V nové práci tento zdroj ale absolutně selhal. Noví studenti byli mladí teenageři, kteří studium češtiny nevnímali jako moji předešlí dospělí studenti. Byli ze všeho otrávení, nic je nebavilo, neposlouchali mě, pomalu přestávali chodit na moje hodiny. Přišlo mi, že mě nemají rádi. Nejsem dobrá učitelka.
Cítila jsem se jako nejhorší z nejhorších. Každý den jsem se vracela z práce vyčerpaná a ráno nechtěla vstávat do nového dne, protože mi nepřinášel nic pozitivního. Poslední oblast, o které jsem si myslela, že jsem v ní dobrá, poslední oblast pochval vyhasla.
Už zbyl jenom internet. Na moje poslední outfity mi na votoči bylo řečeno, že jsou moc tmavé, a že barvy mi sluší víc. Moje fotky měly málo "parád". Nikomu se nelíbí, jak se oblékám, nikoho to nezaujalo. Ani na blogu nepřibyl žádný komentář. Jeho sledovanost je celkově hodně nízká. Má vůbec cenu, abych psala?
Zhasla i ta poslední oblast, kam jsem si chodila pro pochvalu. A co teď?
Jak žít bez pochval?
Naučit se najít svoji cenu a hodnotu nezávisle na okolí. Začít si věřit. Dělat věci pro radost a dobrý pocit. Ne pro druhé.
Když jsem na začátku psala, že to bolí, tak jsem myslela, že to opravdu bolí, bez přehánění. Ráno, když se probudím do nového dne, tak se mi nechce vstávat, chci se ponořit dál do spánku, do nevědomí... nevímat. Nemuset nic. Nemuset koukat do stropu a přemýšlet, jak to skončit. Tím nemyslím, jak skončit život, ale ten nepříjemný pocit. Pocit, že nic nemá cenu. Po probuzení a vykopání se z postele dlouho sedím v křesle, piju vodu a čekám, až budu mít trochu energie a chuti jít něco dělat. Třeba si namazat chleba. Během dne se to postupně zlepšuje. Ale večer, když ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím, jak dál.
Co bude? Co chci? Měla bych napsat diplomku a udělat státnice. Proč? Abych měla titul. Proč? Abych mohla pracovat. Kde? Co chci dělat? Chci učit? Nejsem si tím jistá... ale nic jiného přece neumím. Chci se realizovat! Ale v čem? Nevím.
Nevím, jak dlouho bude trvat, než najdu svůj směr, ale věřím, že ho najdu... bez pochval druhých to půjde snáz. Cesta bude přímější, ale o to bolestivější.
Komentáře
Okomentovat