Rychlé hubnutí = šok pro tělo i duši?
Když jsem se před nedávnem dívala na krátký dokument, ve kterém se mluvilo o závislosti na jídle, hrozně mě zaujala jedna informace. Muž vyprávěl o tom, jak v relativně krátké době zhubl hodně kilo, a jak na to nebyl psychicky vůbec připravený. Jak tu hubenost nezvládl. A brzy se vrátil do své bývalé podoby, né li ještě větší.
Zprvu ho těšilo, že ho všichni chválí, jak šel do sebe a jak teď vypadá k světu. Těšil ho i zájem žen, se kterými dříve neměl moc pozitivních zkušeností. Překvapilo ho, že se s ním na nějakém večírku chtěl jiný muž prát. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že má o X kilo míň, a že už nebudí takovou hrůzu u případných agresorů.
S kily něco ztrácíte a něco získáváte
Když ztratíte větší množství kil, pravděpodobně se začnete cítit přitažlivější. Začnete se chovat sebevědoměji. Okolí na vás začne reagovat jinak, než jste byli dosud zvyklí. Muži budou možná galantnější, možná směrem k vám prohodí nějakou lichotku, možná se vás budou chtít nenápadně dotknout, možná vás osloví přímo a pozvou na rande.
Pomineme-li možnost, že se vám to stávalo už dříve (což je samozřejmě možné), asi budete zprvu trochu překvapené a nebudete hned vědět jak reagovat. Možná vám to bude dokonce nepříjemné. Anebo naopak. Budete mít pocit, že skutečně máte to, po čem jste dlouho toužily.
Já a moje první zhubnutí
Pamatuju si, jaké jsem to měla při svém prvním zhubnutí já. Bylo mi 15 a kluci o mě zájem neměli. Byla jsem vždycky ta navíc, když se kamarádky párovaly s nově poznanými kluky. Byla jsem ta chytrá, co měla dobré známky, šla na gympl, ale byla tlustá, měla nevytrhané obočí a sociální oblečení. Ta nepolíbená.
A pak jsem zhubla. A líp se oblékala. Změnila jsem účes. Pro kluky jsem začala být atraktivní. Každý pátek na diskotéce mě čekalo seznámení s nějakým novým klukem. Flirtování a balení. Líbačka = mise dokonána. Podobné vztahy samozřejmě neměly delšího trvání, ale mě to nevadilo, protože na světě bylo tolik kluků, se kterými bych mohla něco mít. A já je chtěla všechny.
S kámoškou jsme dokonce zavedly bodovací systém. Jedna líbačka = jeden bod, kdo do konce prázdnin nasbírá už nevím kolik bodů, tak vyhraje nevím co.
V té době jsem to trochu přeháněla. Sice jsem s těmi náhodnými známosti nikdy nešla dál než k líbání a osahávání, ale i tak to bylo moc. Nebylo mi třeba vůbec trapné formálně chodit s jedním klukem, ale na diskotéce se líbat s jiným. Mohla jsem všechno.
Co mě doteď mrzí, je, že jsem ublížila jednomu klukovi, který mě měl opravdu rád a myslel to se mnou vážně.
Ale v té době byl moc hodný, nebyl úplně atraktivní, ale hlavně - bylo před prázdninama a mě čekala neskutečná 14 denní kempovací pařba, při které nikdy nebylo o seznamování nouzi. Přece jsem tam nemohla jet zadaná!
Jenže pak mě ta povrchnost toho všeho přestala bavit a já se vrátila do svého starého modu - být doma, schovat se před světem, číst si, snít si a jíst. A postupně jsem se zase obalila.
Moje druhé zhubnutí - stále jsem se nepoučila
Když jsem zhubla podruhé, bylo mi asi 23 a se svým přítelem jsem chodila přibližně rok a půl. Byl to můj první vážný vztah. Když jsem byla tlustá, byla jsem vděčná za to, že mám vedle sebe někoho, kdo mě miluje takovou, jaká jsem (ach to klišé). Ale jakmile jsem začala hubnout, začala jsem mít různé roupy. Začala jsem měnit vizáž - nechala si vystříhat sidecut, pod klíční kosti (které byly konečně vidět!) si nechala našroubovat mikrodermály. Plánovala jsem piercing a tetování. Kvůli tetování jsme se málem rozešli.
Tehdy mi přítel do mailu napsal, jestli bych vyměnila "zkrášlování" svého těla za naši společnou budoucnost a mně bylo jasné, že ne. A tak jsme se sestěhovali, já si našla práci, zároveň chodila do školy a nezvládla jsem to. Zase jsem se začala obalovat, tentokrát na 102 kilo.
Hubnutí potřetí (a doufám už nastálo)
Na své třetí hubnutí jsem se hodně dlouho připravovala. Měla jsem perfektně nastudovanou teorii, chápala psychosomatiku a měla ponětí o zdravé výživě. Čekala jsem jen na to, až se mi všechny mé nově nabyté poznatky povede uvést do praxe a já budu začít ztrácet svoje tukové obaly. Šlo to pomalu a na etapy a jde to stále.
Mám tendence se denně vážit (toho se asi nezbavím), ale nedeprimuje mě, když vidím, že mám jeden den o kilo víc než předchozí den. Ale chci mít kontrolu nad tím, že to co dělám, dělám správně. Kdyby moje váha začala stoupat, hned bych začala přemýšlet nad tím, kde dělám chybu a zkusila ji napravit.
Samozřejmě mě pokles váhy těší. Těší mě, že je mi staré oblečení volné (i když mě to taky trochu štve, protože některé jarní věci, které mi minulý rok byly malé, jsou mi teď zase velké, takže jsem je vůbec neunosila). Těší mě, že mám několik triček velikosti M a džegíny 44 mi jsou volné a do 42 už se hezky vlezu (ale zatím mi přijdou uplé až moc). Někdy se natřásám před zrcadlem, zkoumám svoje klíční kosti, které začínají být vidět. Těším se z lícních kostí, které začínají být cítit. Před usnutím si počítám, kolik kilo jsem zhubla, kolik bych ještě chtěla zhubnout apod. Že to není normální? Není no.
Změny jsou cítit ve vzduchu
Poslední dobou se cítím jinak. Cítím se nenápadněji, svobodněji, mladší. Nejlíp mi je, když si vyjdu ven v něčem ležerním, džínech nebo teniskách, hlavně žádná elegance. Nejsem princezna ani stará tlustá bába. Už ne.
Cítím se zranitelnější. Najednou nejsem "ta tlustá", ale ta "...." - jaká opravdu jsem? Když jste tlustí a uděláte něco, co se někomu nebude líbit, pravděpodobně vás okomentuje slovy "tlustá kráva". Co když už ale tlusté nejste? Jaká kráva budete? Ač to může znít paradoxně, být tlustá je vlastně ochranou před tím, aby ostatní viděli vaše skutečné slabosti. Tloušťka totiž překryje skoro všechno.
Jak se zbavuju tuku, zároveň se tím odhaluju, ukazuju svoji pravou neobalenou tvář. Troufnu si na to? Ustojím to?
Mimochodem mi přijde velice zajímavé, že při svém prvním zhubnutí jsem se začala stylizovat do punkového stylu, nosit pyramidkový pásek, stahováky, řetěz a matku kolem krku, kanady, maskáče. Při svém druhém zhubnutí jsem si nechala ostříhat sidecut, pořídila si několik piercingů a plánovala tetování. V tuhle chvíli se cítím nejlíp v černém oblečení a opět začínám přemýšlet nad piercingem a pyramidkovým páskem. Že by náhradní ochrana místo tukového obalu?
Někdy se dívám dlouho do zrcadla, pozoruju svůj obličej a poznávám se. Znova poznávám svoje rysy, které byly několik let skryty za tukem. A stejně tak poznávám i sebe uvnitř, svoje starosti, strachy, slabosti.
Chce se mi brečet. Chce se mi vplout do náruče mého velkého muže. Konečně se můžu cítit jako křehká květinka (sice do ní mám pořád daleko, ale cítím se tak) a nechat se jím ochraňovat. Dřív jsem si vedle něj připadala jak matróna.
Myslím, že teď je ten správný čas trochu zabrzdit. Sžít se s tím, že mám o 15 kilo míň. Věnovat se věcem, které mám ráda, jíst zdravě, zdravě se hýbat, užívat si život a lásku, ale nehnat hubnutí dál. Ono přijde. Až přijde ten správný čas.
Zprvu ho těšilo, že ho všichni chválí, jak šel do sebe a jak teď vypadá k světu. Těšil ho i zájem žen, se kterými dříve neměl moc pozitivních zkušeností. Překvapilo ho, že se s ním na nějakém večírku chtěl jiný muž prát. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že má o X kilo míň, a že už nebudí takovou hrůzu u případných agresorů.
S kily něco ztrácíte a něco získáváte
Když ztratíte větší množství kil, pravděpodobně se začnete cítit přitažlivější. Začnete se chovat sebevědoměji. Okolí na vás začne reagovat jinak, než jste byli dosud zvyklí. Muži budou možná galantnější, možná směrem k vám prohodí nějakou lichotku, možná se vás budou chtít nenápadně dotknout, možná vás osloví přímo a pozvou na rande.
Pomineme-li možnost, že se vám to stávalo už dříve (což je samozřejmě možné), asi budete zprvu trochu překvapené a nebudete hned vědět jak reagovat. Možná vám to bude dokonce nepříjemné. Anebo naopak. Budete mít pocit, že skutečně máte to, po čem jste dlouho toužily.
Já a moje první zhubnutí
Pamatuju si, jaké jsem to měla při svém prvním zhubnutí já. Bylo mi 15 a kluci o mě zájem neměli. Byla jsem vždycky ta navíc, když se kamarádky párovaly s nově poznanými kluky. Byla jsem ta chytrá, co měla dobré známky, šla na gympl, ale byla tlustá, měla nevytrhané obočí a sociální oblečení. Ta nepolíbená.
V té době jsem to trochu přeháněla. Sice jsem s těmi náhodnými známosti nikdy nešla dál než k líbání a osahávání, ale i tak to bylo moc. Nebylo mi třeba vůbec trapné formálně chodit s jedním klukem, ale na diskotéce se líbat s jiným. Mohla jsem všechno.
Co mě doteď mrzí, je, že jsem ublížila jednomu klukovi, který mě měl opravdu rád a myslel to se mnou vážně.
Ale v té době byl moc hodný, nebyl úplně atraktivní, ale hlavně - bylo před prázdninama a mě čekala neskutečná 14 denní kempovací pařba, při které nikdy nebylo o seznamování nouzi. Přece jsem tam nemohla jet zadaná!
Jenže pak mě ta povrchnost toho všeho přestala bavit a já se vrátila do svého starého modu - být doma, schovat se před světem, číst si, snít si a jíst. A postupně jsem se zase obalila.
Když jsem zhubla podruhé, bylo mi asi 23 a se svým přítelem jsem chodila přibližně rok a půl. Byl to můj první vážný vztah. Když jsem byla tlustá, byla jsem vděčná za to, že mám vedle sebe někoho, kdo mě miluje takovou, jaká jsem (ach to klišé). Ale jakmile jsem začala hubnout, začala jsem mít různé roupy. Začala jsem měnit vizáž - nechala si vystříhat sidecut, pod klíční kosti (které byly konečně vidět!) si nechala našroubovat mikrodermály. Plánovala jsem piercing a tetování. Kvůli tetování jsme se málem rozešli.
Na své třetí hubnutí jsem se hodně dlouho připravovala. Měla jsem perfektně nastudovanou teorii, chápala psychosomatiku a měla ponětí o zdravé výživě. Čekala jsem jen na to, až se mi všechny mé nově nabyté poznatky povede uvést do praxe a já budu začít ztrácet svoje tukové obaly. Šlo to pomalu a na etapy a jde to stále.
Mám tendence se denně vážit (toho se asi nezbavím), ale nedeprimuje mě, když vidím, že mám jeden den o kilo víc než předchozí den. Ale chci mít kontrolu nad tím, že to co dělám, dělám správně. Kdyby moje váha začala stoupat, hned bych začala přemýšlet nad tím, kde dělám chybu a zkusila ji napravit.
Samozřejmě mě pokles váhy těší. Těší mě, že je mi staré oblečení volné (i když mě to taky trochu štve, protože některé jarní věci, které mi minulý rok byly malé, jsou mi teď zase velké, takže jsem je vůbec neunosila). Těší mě, že mám několik triček velikosti M a džegíny 44 mi jsou volné a do 42 už se hezky vlezu (ale zatím mi přijdou uplé až moc). Někdy se natřásám před zrcadlem, zkoumám svoje klíční kosti, které začínají být vidět. Těším se z lícních kostí, které začínají být cítit. Před usnutím si počítám, kolik kilo jsem zhubla, kolik bych ještě chtěla zhubnout apod. Že to není normální? Není no.
Změny jsou cítit ve vzduchu
Poslední dobou se cítím jinak. Cítím se nenápadněji, svobodněji, mladší. Nejlíp mi je, když si vyjdu ven v něčem ležerním, džínech nebo teniskách, hlavně žádná elegance. Nejsem princezna ani stará tlustá bába. Už ne.
Cítím se zranitelnější. Najednou nejsem "ta tlustá", ale ta "...." - jaká opravdu jsem? Když jste tlustí a uděláte něco, co se někomu nebude líbit, pravděpodobně vás okomentuje slovy "tlustá kráva". Co když už ale tlusté nejste? Jaká kráva budete? Ač to může znít paradoxně, být tlustá je vlastně ochranou před tím, aby ostatní viděli vaše skutečné slabosti. Tloušťka totiž překryje skoro všechno.
Jak se zbavuju tuku, zároveň se tím odhaluju, ukazuju svoji pravou neobalenou tvář. Troufnu si na to? Ustojím to?
Mimochodem mi přijde velice zajímavé, že při svém prvním zhubnutí jsem se začala stylizovat do punkového stylu, nosit pyramidkový pásek, stahováky, řetěz a matku kolem krku, kanady, maskáče. Při svém druhém zhubnutí jsem si nechala ostříhat sidecut, pořídila si několik piercingů a plánovala tetování. V tuhle chvíli se cítím nejlíp v černém oblečení a opět začínám přemýšlet nad piercingem a pyramidkovým páskem. Že by náhradní ochrana místo tukového obalu?
Někdy se dívám dlouho do zrcadla, pozoruju svůj obličej a poznávám se. Znova poznávám svoje rysy, které byly několik let skryty za tukem. A stejně tak poznávám i sebe uvnitř, svoje starosti, strachy, slabosti.
Myslím, že teď je ten správný čas trochu zabrzdit. Sžít se s tím, že mám o 15 kilo míň. Věnovat se věcem, které mám ráda, jíst zdravě, zdravě se hýbat, užívat si život a lásku, ale nehnat hubnutí dál. Ono přijde. Až přijde ten správný čas.
Komentáře
Okomentovat