Vnitřní tlak

Posledních pár dní, možná dva týdny cítím uvnitř sebe takový tlak. Nevím, čím je způsobený (možná přepracováním?), ale tuším, jak bych se ho mohla zbavit. Myslím, že by mi pomohlo brečet, že by mi to ulevilo, ale prostě to nejde.

Připadám si jak blázen, když příteli odpovídám, že bych se potřebovala vybrečet, abych se zas dostala do formy. Ale mám to ozkoušené. Vybrečet se mi prostě vždycky pomůže. Jakoby se se slzami vyplavilo vše špatné a uvolnilo místo tomu dobrému, a já tak mohla začít od začátku s čistým štítem.

Stimulace smutku

Posledních pár dnů to bylo trochu náročné v práci a o víkendu to taky nebylo příliš odpočinkové. Tlak sílil a já si ve vhodné chvíli sedla před počítač a snažila se najít to nejsmutnější video, které by mě rozbrečelo.

Fakt vtipný. Lidi hledají na internetu porno, aby stimulovali svou sexuální touhu a dosáhli orgasmu, já chci stimulovat svůj smutek a přivodit si záchvat pláče. Jsem magor. Fakt. Každopádně žádné video ze mě nedokázalo vydojit nic víc než jen pár slziček. A úleva nikde.

A tak každý den jezdím do práce a z práce s tím nepříjemný tlakem uvnitř sebe, nebaví mě život a největší radost mám akorát tak ze spánku. Sem tam se vyskytnou světlé chvilky, ale moc jich není.

Už mě docela začíná štvát, jak kolegyně pokaždé upozorňují na to, že se tvářím smutně, vystrašeně nebo tragicky.

Poslední šance

Dneska to dosáhlo vrcholu. V práci jsem skončila v půl třetí, domů dorazila po třetí, venku svítí sluníčko a celé odpoledne a večer jsou přede mnou... a já myju nádobí, připravuju puding, sedím na internetu, prostě se nějak zabavuju, abych nemusela myslet na to, jak blbě se cítím a že nemám z ničeho radost. Ani z volného času, ani ze sluníčka.

Kapu si bachovky, ale nějak moc nevěřím, že mi v tuhle chvíli pomůžou. Nic nemá smysl. Vytahuju svoji krabici vzpomínek. Dopisy, fotky, upomínkové předměty - něco z toho by mi mohlo přivodit alespoň menší záchvat pláče, ne? Tak se dívám na fotky a vzpomínám. Dívám se, jak jsem kdysi byla mladá, krásná, štíhlá, plná ideálů a nadějí. A teď? Sedla jsem si před zrcadlo a čuměla na svůj odulý ksicht. Jsem stará, tlustá, hnusná, nemám skoro žádný kamarády. Ztratila jsem svoji partu. Už se nikdy nevrátí ty časy, kdy jsem někam zapadala. Nikdo mi nerozumí a já nerozumím nikomu. Jsem jako moje matka. Jsem jako moje matka. Jsem jako moje matka.

Zapomněla jsem zmínit, že při vaření pudingu jsem nechutně užírala marmeládu (ano, zase kompenzace nepříjemných pocitů sladkostma).

Při tom sebelítostivém cvičení jsem poslouchala moje oblíbené Rammstein a jejich ploužáky Stirb nicht vor mir a Wo bist du. Ty mě vždycky dostanou, ale tentokrát pořád nic. Byla jsem fakt zoufalá, protože mě nenapadlo, co by mi mohlo ulevit.

A pak mě to napadlo - mohla bych se říznout. Přežrat se nebo pořezat, to bylo vždycky moje. To druhé už jsem nedělala hodně dlouhou dobu, vlastně jsem to udělala jenom párkrát. Přežírání mě vždycky přišlo na mysl jako první.

A do toho písnička Spring (až do téhle doby jsem si myslela, že je o sebevrahovi, což tak úplně není, ale to je fuk).

No a až v tuhle chvíli, kdy jsem držela v ruce pasparťák a byla zoufalá ze sebe, že jsem se dostala až do takové fáze, že sahám po tomhle skoro zapomenutém, ale osvědčeném prostředku, jsem začala opravdu brečet.

A samozřejmě jsem se nepořezala.


Edit: trochu se mi ulevilo, ale úplně ideální to pořád ještě není

Edit 2: Přemýšleli jste někdy nad tím, že přežírání je vlastně taky takové sebepoškozování?