Nedostatečný pocit vlastní hodnoty - pokračování
Teď.
Hraju na kytaru. Nebo se o to aspoň snažím. Zatím to ještě moc neumím. Ale vyrovnávám to zpěvem. Hraju a zpívám Hvězdáře, svoji oblíbenou písničku. Oblíbenou kvůli melodii, textu, naléhavosti.
Můj hlas se postupně vylaďuje a začíná znít opravdu čistě, libozvučně. Moc se snažím, aby zvuk, který produkuji svými hlasivkami, zněl jako rajská hudba. A jednu chvíli mi to tak skutečně zní.
V tu chvíli mě napadne: "Kdyby to tak slyšela moje mamka! Byla by na mě hrdá!" Ale hned vzápětí spadnu z obláčku a uvědomím si můj první a zatím poslední kytarový výstup před rodiči. Táta mi řekl, jak jsem odvážná, že jsem se do hraní na kytaru pustila, že jemu se to vždycky líbilo, ale neměl na to odvahu. Máma vyčkávala, co ze mě vypadne.
I když jsem se před návštěvou rodičů připravovala a trénovala (chtěla jsem aby byli ohromeni), výsledek byl hrozný. Prsty jsem měla omačkané z předchozího tréninku, takže se mi špatně držely struny, kytara mi nešla naladit a zpěv... už ani nevím, jaký byl.
Omlouvala jsem se a vysvětlovala jim důvody, proč to není perfektní, ale že se snažím, že to bude lepší a blabla... táta mě přesto pochválil a máma řekla jen něco ve stylu, že tu poslední písničku ani neznala.
A pak se hned začalo mluvit o něčem jiném. A já přitom doufala, že téma "moje hraní na kytaru" zaplní půlku návštěvy.
Ale abych se vrátila zpátky k dnešnímu zážitku. V tu chvíli, kdy jsem hrála, jsem si uvědomila, jak je pro mě důležité, aby mě ocenila máma. Aby mě ocenila za něco, co je pro mě důležité. A aby mě ocenila upřímně.
Mám dojem, že to, co mi v životě už od dětství nejvíc chybělo, je právě ocenění od člověka, který mi měl být nejbližší - od mámy. Přišlo mi, že mě často chválí automaticky, že to není upřímné, že si to nemyslí, že to neprožívá. Třeba za školu (no jo, ty seš naše chytrá holčička, my jsme to věděli, že budeš mít zase jedničku) a nebo za naprosté triviálnosti, jako by si o mě myslela, že jsem neschopná (ty sis v 18 dokázala připravit zeleninový salát? ty seš ale šikovná!).
Posledních několik dní hodně přemýšlím o svém raném dětství, že si z něj vlastně vůbec nic nepamatuju. Do tří let mého věku jsme bydleli s tátou. Když mi byl ani ne rok, táta přišel o nohu. Moje máma krátce na to znovu otěhotněla, ale její tchyně přemlouvala všechny zúčastněné, ať jde máma na potrat. A tak máma nakonec šla, protože babička přesvědčila i tátu. Když mi byly tři, odešla máma od táty ke svým rodičům, kteří bydleli ve stejné vesnici. Nastoupila do práce. O mě se nejvíc starala babička (mámina máma) a táta, který byl v invalidním důchodu.
Moje vzpomínky nesahají dál než do doby, kdy už jsme s mámou byly zabydlené u mých prarodičů. Vždycky jsem byla doma tam a u táty na návštěvě. Absolutně nemám žádné vzpomínky na ty tři roky, kdy jsme bydleli ve třech - já, máma a táta.
Mluvila jsem o tom s několika lidmi, kam až sahají jejich vzpomínky. Většina z nich má nějaké střípky z období do tří let věku. Mluvila jsem i s mámou, aby mi ujasnila nějaké časové a faktické detaily. Ptala jsem se jí na ty tři roky s tátou. Vždyť to muselo být hrozné! Malé dítě na krku, tátův úraz, potrat, rozchod.
Vzhledem k tomu, že si mámu pamatuju jako hysterickou, depresivní, nevyzpytatelnou, tak si říkám, že to přece nemohla snášet v klidu. Ptala jsem se jí, jestli hodně brečela. Prý ani ne, tak normálně. Jestli se s tátou hádali. Prý ne, jenom trochu. Jak jsem celou situaci prožívala já. Prý normálně. Jestli toho na ní nebylo moc, když táta byl po úraze, dítě na krku. Prý ne. Prý jsem celou dobu byla u táty a on mi četl pohádky a něco vyprávěl.
Aha!
Jak to, že si nic takového nepamatuju? Zážitky s tátou si pamatuju až z té doby, kdy jsem k němu chodila "na návštěvu". Napadá mě několik věcí, které jsou trochu víc ezo než psycho, ale možná i obojí.
V rodinných konstelacích se mluví o tom, že rodič vždycky čerpá energii z dítěte, nikdy ne naopak. To znamená, že když je rodič ve špatném rozpoložení, dítě je pro něj zdrojem energie. Pokud jsem s tátou byla tak moc v době po jeho úraze, možná jsem ten důvod, proč se s úrazem tak dobře vypořádal, netrpěl depresemi, nepřemýšlel o sebevraždě, nezačal pít. A možná právě to je ten důvod, proč jsem já sama tak depresivní, úzkostná, možná že se na mě nabalilo něco z jeho emocí.
Další věc, která mě napadla, je, že prostředí u nás bylo dost dusné. Máma možná brečela, křičela, možná byla naopak apatická a nemluvila, nestarala se. Možná se o mě starala jen tak automaticky, protože jí myšlenky lítaly jinde. Možná mě dokonce odmítala, nereagovala na můj pláč, dávala mě utišit tátovi. A možná právě proto tak toužím po její pozornosti, po jejím ocenění. A možná právě proto trpím pocity méněcennosti, nedostatečnosti. Proto potřebuju neustále dokazovat, že jsem dobrá a že si zasloužím to a tamto.
Ráda bych v tomhle zkoumání a pitvání pokračovala dál. Myslím, že až se dopracuju pravdy, může mi to pomoct v mém rozvoji. Možná to bude chvíli trvat, možná to bude bolet, ale věřím, že vše přijde ve správný čas, i informace. A já nejen že budu rozumět, ale bude se mi žít lehčeji.
Hraju na kytaru. Nebo se o to aspoň snažím. Zatím to ještě moc neumím. Ale vyrovnávám to zpěvem. Hraju a zpívám Hvězdáře, svoji oblíbenou písničku. Oblíbenou kvůli melodii, textu, naléhavosti.
Můj hlas se postupně vylaďuje a začíná znít opravdu čistě, libozvučně. Moc se snažím, aby zvuk, který produkuji svými hlasivkami, zněl jako rajská hudba. A jednu chvíli mi to tak skutečně zní.
V tu chvíli mě napadne: "Kdyby to tak slyšela moje mamka! Byla by na mě hrdá!" Ale hned vzápětí spadnu z obláčku a uvědomím si můj první a zatím poslední kytarový výstup před rodiči. Táta mi řekl, jak jsem odvážná, že jsem se do hraní na kytaru pustila, že jemu se to vždycky líbilo, ale neměl na to odvahu. Máma vyčkávala, co ze mě vypadne.
I když jsem se před návštěvou rodičů připravovala a trénovala (chtěla jsem aby byli ohromeni), výsledek byl hrozný. Prsty jsem měla omačkané z předchozího tréninku, takže se mi špatně držely struny, kytara mi nešla naladit a zpěv... už ani nevím, jaký byl.
Omlouvala jsem se a vysvětlovala jim důvody, proč to není perfektní, ale že se snažím, že to bude lepší a blabla... táta mě přesto pochválil a máma řekla jen něco ve stylu, že tu poslední písničku ani neznala.
A pak se hned začalo mluvit o něčem jiném. A já přitom doufala, že téma "moje hraní na kytaru" zaplní půlku návštěvy.
Ale abych se vrátila zpátky k dnešnímu zážitku. V tu chvíli, kdy jsem hrála, jsem si uvědomila, jak je pro mě důležité, aby mě ocenila máma. Aby mě ocenila za něco, co je pro mě důležité. A aby mě ocenila upřímně.
Mám dojem, že to, co mi v životě už od dětství nejvíc chybělo, je právě ocenění od člověka, který mi měl být nejbližší - od mámy. Přišlo mi, že mě často chválí automaticky, že to není upřímné, že si to nemyslí, že to neprožívá. Třeba za školu (no jo, ty seš naše chytrá holčička, my jsme to věděli, že budeš mít zase jedničku) a nebo za naprosté triviálnosti, jako by si o mě myslela, že jsem neschopná (ty sis v 18 dokázala připravit zeleninový salát? ty seš ale šikovná!).
Posledních několik dní hodně přemýšlím o svém raném dětství, že si z něj vlastně vůbec nic nepamatuju. Do tří let mého věku jsme bydleli s tátou. Když mi byl ani ne rok, táta přišel o nohu. Moje máma krátce na to znovu otěhotněla, ale její tchyně přemlouvala všechny zúčastněné, ať jde máma na potrat. A tak máma nakonec šla, protože babička přesvědčila i tátu. Když mi byly tři, odešla máma od táty ke svým rodičům, kteří bydleli ve stejné vesnici. Nastoupila do práce. O mě se nejvíc starala babička (mámina máma) a táta, který byl v invalidním důchodu.
Moje vzpomínky nesahají dál než do doby, kdy už jsme s mámou byly zabydlené u mých prarodičů. Vždycky jsem byla doma tam a u táty na návštěvě. Absolutně nemám žádné vzpomínky na ty tři roky, kdy jsme bydleli ve třech - já, máma a táta.
Mluvila jsem o tom s několika lidmi, kam až sahají jejich vzpomínky. Většina z nich má nějaké střípky z období do tří let věku. Mluvila jsem i s mámou, aby mi ujasnila nějaké časové a faktické detaily. Ptala jsem se jí na ty tři roky s tátou. Vždyť to muselo být hrozné! Malé dítě na krku, tátův úraz, potrat, rozchod.
Vzhledem k tomu, že si mámu pamatuju jako hysterickou, depresivní, nevyzpytatelnou, tak si říkám, že to přece nemohla snášet v klidu. Ptala jsem se jí, jestli hodně brečela. Prý ani ne, tak normálně. Jestli se s tátou hádali. Prý ne, jenom trochu. Jak jsem celou situaci prožívala já. Prý normálně. Jestli toho na ní nebylo moc, když táta byl po úraze, dítě na krku. Prý ne. Prý jsem celou dobu byla u táty a on mi četl pohádky a něco vyprávěl.
Aha!
Jak to, že si nic takového nepamatuju? Zážitky s tátou si pamatuju až z té doby, kdy jsem k němu chodila "na návštěvu". Napadá mě několik věcí, které jsou trochu víc ezo než psycho, ale možná i obojí.
V rodinných konstelacích se mluví o tom, že rodič vždycky čerpá energii z dítěte, nikdy ne naopak. To znamená, že když je rodič ve špatném rozpoložení, dítě je pro něj zdrojem energie. Pokud jsem s tátou byla tak moc v době po jeho úraze, možná jsem ten důvod, proč se s úrazem tak dobře vypořádal, netrpěl depresemi, nepřemýšlel o sebevraždě, nezačal pít. A možná právě to je ten důvod, proč jsem já sama tak depresivní, úzkostná, možná že se na mě nabalilo něco z jeho emocí.
Další věc, která mě napadla, je, že prostředí u nás bylo dost dusné. Máma možná brečela, křičela, možná byla naopak apatická a nemluvila, nestarala se. Možná se o mě starala jen tak automaticky, protože jí myšlenky lítaly jinde. Možná mě dokonce odmítala, nereagovala na můj pláč, dávala mě utišit tátovi. A možná právě proto tak toužím po její pozornosti, po jejím ocenění. A možná právě proto trpím pocity méněcennosti, nedostatečnosti. Proto potřebuju neustále dokazovat, že jsem dobrá a že si zasloužím to a tamto.
Ráda bych v tomhle zkoumání a pitvání pokračovala dál. Myslím, že až se dopracuju pravdy, může mi to pomoct v mém rozvoji. Možná to bude chvíli trvat, možná to bude bolet, ale věřím, že vše přijde ve správný čas, i informace. A já nejen že budu rozumět, ale bude se mi žít lehčeji.
Komentáře
Okomentovat