Přání moje, přání druhých... škola, škola a zase ta škola

Včera jsem z čiré zoufalosti přiznala na facebooku a votoči svoji neschopnost napsat diplomku. Beru to jako fakt, za který už se ani nestydím, prostě to tak mám, a tak jsem to předložila. Poprosila jsem o rady a tipy, jak se hecnout a dokončit to.

Tipů i rad se mi dostalo požehnaně, taky pochopení a porozumění, ale nebyl by to votoč, kdyby tam nebylo pár výkřiků typu "jsi neschopná, že studuješ dvouletej obor čtyři roky" a "cos na té škole dělala, když sis za ty čtyři roky nebyla schopná zjistit, kolik stran má mít diplomka" a "jsi líná" anebo "kdyby ses vykašlala na blog a radši psala diplomku, tak už máš půlku hotovou".

Jako fakt mě to rozhodilo a zabolelo. Něco na tom je. Hodně na tom je. Jsou to úplně ty stejné výčitky a kritiky, které se mně samotné honí hlavou. Ale nejsou oprávněné. Ani ode mě ani od nikoho jiného.

Jsem dospělá, pracuju, platím daně, neždímu stát, kdo mi jako nařizuje studovat vysokou? Je to fakt směšné.

Škola mě vždycky bavila a šla mi, po základce jsem se rozhodla jít na gympl, protože kámoška mi řekla "jsi chytrá, zvládneš gympl i vysokou" a já tomu věřila a nikdy jsem svýho rozhodnutí nelitovala.

Na gymplu jsem měla hodně špatné známky z matiky, fyziky, chemie, zato v humanitních vědách jsem patřila k nejlepším. Když mi hrozilo propadnutí z chemie, brečela jsem doma mámě a ona mi řekla "sama sis to vybrala, tak to máš". Ona studovat nešla, byla prý na učení líná, gympl mi nenutila, ale ani nerozmlouvala, vždycky mě podporovala v mém rozhodnutí. Stejně tak i táta.

Na gymplu jsem se zamilovala do knih a literatury a rozhodla jsem se studovat Český jazyk a literaturu na FFUK. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, na fildu jsem byla přijatá, studiem jsem proplouvala jako po másle. Všechny zkoušky jsem dala na první pokus, známky jsem měla relativně dobré, seminárky chválené, slabším spolužákům jsem často pomáhala s pochopením látky.

Rozhodně jsem nebyla nejlepší student, na to tam byli jiní, taková partička asi pěti holek, které byly podle mě fakt geniální, prostě hodně chytré, přemýšlivé, měly dobré nápady, netradiční pohledy na věc. Ale většina spolužáků mi přišla spíš hloupější. Neměli o obor takový zájem a i přemýšlení v různých souvislostech jim moc nešlo. Spíš řešily módu, kluky a takovej ten normální život.

Já jsem si doma četla, psala, s podobně postiženou spolužačkou jsme chodily na hřbitovy hledat hroby oblíbených spisovatelů, do čajoven rozebírat Máchův Máj. Já jsem tou školou fakt žila. Ráda jsem chodila na přednášky, semináře, o volných hodinách diskutovala se spolužáky, měla jsem ráda zkouškové, protože jsem si vždycky potvrdila, že jsem dobrá, že se nemusím bát.

Jenže pak jsem začala chodit s přítelem, našla jsem si neplacenou práci v oboru, která mě dost zaměstnávala, a najednou pro mě škola nebyla to hlavní. Taky jsem se začala zajímat o srbštinu a rozhodla se začít studovat dalšího bakaláře.

Dřív jsem měla jeden jediný hlavní zájem, všechno vycházelo z něj, všechno směřovalo k němu. Najednou jsem svoji pozornost rozdělila do více částí a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Neschopnost vybrat si bakalářku, neschopnost začít ji psát, prodloužení studia o půl roku = pocit, že dělám něco špatně, že neplním očekávání druhých, pak následují úzkosti, střevní potíže, neschopnost jíst, strach jezdit MHD, izolace doma, doktoři, antidepresiva, psycholog...

Školu jsem nakonec udělala o půl roku později. Hrozně se mi ulevilo, i úzkosti přestaly. Chtěla jsem znova začít žít. Konečně dělat něco, co mi přináší radost. Pracovala jsem v oboru a magisterský titul po mně zaměstnavatel nevyžadoval. Nechtěla jsem už dál studovat.

Z bakalářky jsem byla děsně vyčerpaná a nedovedla jsem si představit, že bych měla psát diplomku. Ale rodiče mě přemlouvali, přítel mě přemlouval, ať to jako zkusím, a že toho kdyžtak nechám, no a já svolila.

A tak jsem pracovala, starala se o domácnost, kterou jsme si s přítelem zařídili, chodila jsem do školy, chodila k psycholožce, za ty čtyři roky se dvakrát stěhovala z jednoho pronájmu do druhého, přičemž dva roky žila v naprosto nevyhovujících podmínkách v domě šílené paní domácí; žrala jsem, tloustla jsem (přibrala jsem 30 kilo), snažila se hubnout. Přestala jsem jezdit na dovolenou a scházet se s přáteli. Žila jsem hlavně prací a naším domovem, který jsme si s přítelem vytvořili.

Občas jsem si našla nějaký koníček, třeba zpěv, ale máma mi hned připomínala, že bych se měla věnovat škole. Stejně jako teďka s kytarou, kterou jsem si pořídila. Takže všichni prostě nějak přijali za své, že když tu školu studuju, tak ji taky dodělám. Najednou se úplně zapomnělo na to, že je to jen na zkoušku.

Nikdo mi neřekl, ať té školy nechám, když toho mám moc, nikdo mi neřekl, ať nechám práce, když toho mám moc. Prostě jsem měla, co jsem si naložila, a mám to doteď.

Ještě zmíním jeden příspěvek na votoči, který mě zarazil. Osůbka, od které plynulo co nejvíc komentářů ohledně mé lenosti, neschopnosti a hlouposti, napsala, že ona zvládla vystudovat za dva roky magistra, i když se musela starat o umírajícího otce.

A to jí dává právo mluvit o mně jako o hloupé, líné a neschopné? Napadlo mě hned. Ale pak jsem o tom začala víc přemýšlet. Ona asi měla hodně silnou motivaci, proč tu školu dodělat, že se jí to podařilo i v tak těžké životní situaci. Naopak já tu motivaci prostě nemám. Nemám ji hned od začátku. Já nechtěla studovat, svoje síly jsem vyčerpala dokončením bakaláře. Byla jsem si toho vědoma, ale přesto jsem následovala přání a rady druhých.

A ano, vymlouvám se, vymlouvám se celou dobu svého studia nestudia na práci, na psychické problémy, na stěhování...

Je v tom neschopnost? Asi ano. Ale ne neschopnost ve smyslu, který nás obvykle uráží. Je to jako když před vás dají text v cizím jazyce, kterému nerozumíte, a vy nejste schopni rozluštit smysl. Možná, když budete text zkoumat hodně dlouho, něco v něm uvidíte, porozumíte, doberete se výsledku. Ale chcete svůj život strávit takhle? Je pro vás hodně důležité, aby vás ostatní poplácali po zádech a řekli, že jste to zvládli? Aby jste si pro sebe před spaním opakovali, že jste dobří, když se vám to podařilo pokořit? Jak budete vzpomínat na ta léta luštění?

Na to si musí odpovědět každý sám. Mně to za to rozhodně nestojí.

Co mě ale ve skutečnosti nejvíc trápí, je obava, že jednou budu stát o nějakou práci, a jen kvůli nepřítomnosti Mgr. titulu mě nepřijmou.

Musím to ještě zvážit, promyslet. Mám teď objednané bachovky na motivaci a soutředění, tak uvidíme, jestli se to třeba nakonec neobrátí k lepšímu s tím psaním. Když ne, nechám toho. Život je moc krátký na to, abychom se trápili s něčím, co nikam nevede.

A že někdo tvrdí, že život není peříčko a neskládá se jen z činností, které nám přináší radost? Každý to má takové, jaké si to udělá. Někdo musí překonat spoustu překážek, aby se dostal ke splnění svého snu, jiný životem proplouvá jako po másle. Každý máme jiné životní cíle, jiná přání, jiné standardy, jiné nároky. A podle toho se rozhodujeme, podle toho žijeme.

Ale lidé, kteří žijí jen každodenní nepříjemnou povinností bez výhledu na světlé zítřky? Lidé, kteří si myslí, že žít takhle je normální? Že to jinak není možné? Takových lidí mi je upřímně líto, ale věřím, že i oni třeba jednou najdou svůj životní plán a budou šťastnější.