Moje sebereflexe nezná mezí aneb Pochopení kartářových slov

Tak jsem včera přemýšlela o tom, co mi řekl koktající vykladač tarotových karet a dospěla jsem k závěru, že se asi nemýlil.

Zprvu jsem nechápala, co myslí tím, že při kontaktu s druhými mám v ruce nabitou zbraň a prst na spoušti, což prý není ostatním zrovna sympatické.

Všechno jsem si totiž vztahovala primárně ke své práci, kde přicházím do kontaktu s lidmi neustále. První, co udělám, když mi začne nový kurz a já se setkávám s novou skupinou, je, že "otevřu svoje srdce" a upřímně nabídnu studentům vše, co je v mých silách. Většinou to funguje bezvadně. Ve třídě tak díky tomu vládne příjemná atmosféra, já mám pocit, že "plním své poslání" a zároveň si nemusím na nic hrát (nebo jsem si to až doteď myslela).

Někdo by podle předchozího popisu řekl, že se chovám sluníčkově. To si nemyslím. Rozhodně nejsem za každou cenu veselá a usměvavá, neříkám jenom pozitivní věci. Když jsem smutná, klidně se studentům svěřím se svým trápením, když jsem naštvaná, klidně si (v rámci slušného vychování) zanadávám.

Jsou ale věci, které nesnesu. Například aroganci, věčnou nespokojenost a stěžování si, osočování a napadání přítomných i nepřítomných. Na tom snad není nic divného, ne? A tak se snažím, aby moje malé skupinky fungovaly co nejvíce harmonicky. A ony tak opravdu fungují! Občas se vyskytne nějaký "protiva", ale kupodivu se v průběhu kurzu změní na "celkem milého protivu" anebo do kurzu přestane chodit. Moje "láska" ho buďto vyžene, nebo přetvoří. A právě to druhé je moje "poslání" - probouzet v lidech lásku a to dobré, co v nich je. Tak to cítím.

Jako takový zajímavý příklad uvedu studentku, o které se v naší jazykovce mluvilo jako o problematické. Na kolegyni, která ji učila v předchozím kurzu, si stěžovala, že se k ní chovala arogantně. Bála jsem se, jaké problémy s ní budu mít já. Kupodivu jsem s ní žádný problém neměla, studentka si mě oblíbila a na konci kurzu mě zvala na kafe.

Jsou ale věci, se kterými si stále neumím poradit. Pocit, který prostě neumím vstřebat nebo odrazit, je zoufalost. Asi to bude znít divně, ale vypozorovala jsem, že z určitých pocitů se mi dělá špatně (psychicky i fyzicky). Asi jsem opravdu tak citlivá (až přecitlivělá), že dokážu vycítit naladění lidí, se kterými jsem v kontaktu. Třeba když je někde hádka nebo se někdo pere, začne mi bušit srdce a bolet mě břicho. Když mi známá vyprávěla o tom, jak její táta měl nádor, začaly na mě přicházet úzkosti. Podobných případů bych mohla uvést několik.

Poslední příklad se týká právě té zoufalosti. V předchozí jazykovce, kde jsem učila, jsem měla jednoho neustále zoufalého studenta. Gramatiku často nechápal a vytvořil si z ní takového strašáka. Jednou, když jsem s ním zase řešila nějakou gramatickou poučku a on pořád jen vzdychal a kroutil hlavou, se mi udělalo šíleně zle - úzkosti, bolest břicha, průjem. Musela jsem odejít. Věřte nebo ne, ale podle mě to bylo z té jeho zoufalosti. Stejná situace se opakovala teď v pátek s jinou zoufalou studentkou.

Jak se tomu bránit? Kdybyste měli nějaký nápad, sem s ním.

Ale abych se konečně dostala k té nabité zbrani...

Na předchozích řádcích jsem obšírně vylíčila, jak se chovám v prostředí lidí, se kterými se z nějakého důvodu chci stýkat. Možná to celé na vás působilo jako nějaké honění trika typu "jsem skvělá, úžasná, všichni mě mají rádi, vyjdu s každým", ale takhle to rozhodně myšleno nebylo. Je to prostě fakt, a já se ho snažím popsat co nejvěrněji, aby pak byl vidět ten kontrast.

Asi se to u nás dědí, protože babička byla přesně taková - všichni ji měli rádi, všichni s ní kamarádili, ale spousta lidí toho využívala a babička se tím trápila. Bylo jí v životě hodně ubližováno a ona to trpěla, nebránila se. Moje máma byla taky taková, jenže byla zároveň rebelka (asi nechtěla dopadnout stejně jako babička), a tak ji polovina lidí milovala a polovina lidí nenáviděla. Máma se ozvala, když se jí něco nelíbilo, nebo když jí někdo sahal na její práva, a tím si proti sobě poštvala hodně lidí. Nakonec jediný, kdo tím trpěl, byla ona sama.

A teď jsem tu já, se stejným "darem" a snažím se přijít na to, jak s ním pracovat tak, abych si neubližovala. A úzkosti mě přesně na tohle upozorňují a vedou mě.

Ale teď už opravdu k té nabité zbrani

Zatímco lidem, se kterými se chci stýkat, otevírám srdce hned po několika minutách, ke všem ostatním lidem jsem vyloženě nepřátelská, odmítavá a povýšená. To je prostě fakt. Když jdu po ulici, obličej mám stažený do někdy přemýšlivého, jindy naštvaného šklebu. Při obojím se mi uprostřed čela dělá taková nepěkná rýha.

Když mě přítelův táta viděl jednou ráno v tramvaji, prý jsem se tvářila tak nasraně, že za mnou radši nešel. To mluví za vše.

Ale opravdu ne vždy jsem naštvaná, často jenom přemýšlím, třeba nad tím, jak zvládnu zítřejší hodinu, jak vyjdu příští měsíc s penězi, nebo si v hlavě formuluju další článek na blog.

Ovšem když jdu trasu náměstí Republiky - Staroměstská bývám skoro vždy v modu "zkuste mi někdo vlézt do cesty a zpražím vás takovým pohledem, že už do Prahy na dovolenou nepojedete". Tady mám v ruce tu nabitou zbraň.

Nemám ráda neohleduplnost. Nesnáším, když se někdo cpe do MHD a nenechá lidi vystoupit, když nějaký mladý floutek nepustí někoho staršího sednout nebo když načančané dilinky probírají na celou tramvaj, jaký facebookový status si kdo dal.

Zkrátka můj ideální svět je moje třída - lidé, kteří se vzájemně respektují a pomáhají si, nikdo nikomu neubližuje. A já vím, že je v mých rukou tuhle harmonii udržet (i když někdy si tou přehnanou snahou o dokonalý soulad ublížím - viz úzkosti).

Okolní svět je příliš velký na to, abych si troufla uplatňovat svoje schopnosti i v něm. Proto se stavím do obranné role. Připravena zaútočit kdykoli to bude potřeba. Jsem neustále našponovaná, jestli náhodou někdo nevkročí do mého obranného prostoru, abych jeho "útok" mohla okamžitě odrazit.

Je to jeden extrém vedle druhého extrému. A extrémy nikdy nebývají dobré. Musím na tom zapracovat.

Úkol číslo 1: otevírat se okolnímu světu, nebýt vůči němu tak kritická, nenávistná a předpojatá, nejsem o nic lepší než oni, i já chybuji

Úkol číslo 2: nesnažit se mít v hodině vše pod kontrolou, nesnažit se o dokonalost, nepřebírat cizí disharmonické pocity, utnout disharmonické konverzace a situace dřív, než mě začnou užírat