Úzkosti, úzkosti a zase ty úzkosti
Včera před spaním jsem brečela. Ba přímo štkala. A v duchu nadávala na celý svět. A ptala se Boha, v kterého jsem nikdy dřív nevěřila, čím jsem si to zasloužila.
Dřív jsem nevěřila ani v karmu, ale teď jsem si říkala, že je to určitě trest za něco strašného, co jsem v minulosti spáchala. Potřebuju nějaké vysvětlení, proč se to děje zrovna mě a zrovna teď. Jinak bych to musela vzdát.
Možná jsou úzkosti prostředkem, který mě má nasměrovat na správnou cestu? Jenže jsem měla za to, že na té správné cestě už jsem, tak proč mě úzkosti přepadají znova a znova? Co ještě se musím naučit, čeho všeho se ještě musím vzdát, abych měla konečně klid?
Když mě přepadne to nejvyšší zoufalství, tak si říkám, že klidu dosáhnu možná až v hrobě. Respektive k tomu jsem se upínala dřív. Dřív, než jsem začala věřit tomu, že existuje nějaké Poselství, nějaký Plán, kterému jsme všichni podřízeni. V tuhle chvíli si myslím, že před svými úzkostmi neuteču, že si je prostě musím odžít, smířit se s nimi, vyrovnat se s nimu, pochopit je a propustit je.
Dneska jsem si na téma úzkostí nechala vyložit karty. Jen tak, na čajovém festivalu za dobrovolný příspěvek. Byly to taroty a jejich vykladač mluvil divně. Snažila jsem se s tím, co říkal, identifikovat, ale moc to nešlo. Navíc spoustu věcí, které mi řekl, si tak nějak protiřečily, alespoň tedy podle mě.
Říkal například, že dovolím lidem, aby si dělali co chtěli, i když tím trpím (což je pravda), ale pak taky říkal, že kolem lidí chodím s nabitou zbraní a rukou na spoušti, což ostatním není moc sympatické (to absolutně nechápu - snažím se být za všech okolností milá a vyjít lidem vstříc). A pak taky říkal, že mě čeká hodně dlouhá cesta, než se s tím vším naučím pracovat (to mě vůbec nepotěšilo).
A pak nějaké cancy o romantice a jak chápu svoje tělo (to jsem absolutně nechápala, co tím myslí) a že mám prohozenou ženskou a mužskou část své osobnosti a že ta ženská musí projít nějakou změnou. A pak taky, že jsem svázaná myšlenkovými koncepty, které do mě byly vtloukány od dětství, a že mám jít cestou srdce a intuice (to už vím).
Sečteno podtrženo mi to asi nedalo víc než zmatky a obavy. Jednodušší by pro mě bylo myslet si, že to byl sakra špatný vykladač a nic z toho, co říkal, není pravda. Jenže já si to nemyslím. Myslím si, že všechno, co říkal, klidně může být pravda, že ve své hlavě si celý výklad poskládal skvěle, jenže mi ho jaksi nedokázal přetlumočit. Prostě ne každý vládne slovem.
Ale to jsem trochu odbočila. Takže zpátky k úzkostem a jak to všechno začalo.
Tenhle týden byl docela náročný. Ráno jsem suplovala za kolegyni, večer jsem učila ve svém kurzu. Pondělí a středu jsem zvládla celkem v pohodě, i když s lehkou únavou, v pátek to přišlo.
Na začátku hodiny opravujeme nějaké cvičení. Je to zdlouhavé a jedna studentka má pořád problémy pochopit tvoření posesivních adjektiv. Snažím se jí to vysvětlit, ale pomalu se její zoufalost přesouvá na mě. Začnu být nervózní, déla se mi špatně. A už to jede. Vlna úzkosti. Bolest břicha. Panika. Mozek pracuje na plné obrátky, aby našel řešení pro tuhle situaci. Koncentrace na cvičení se snižuje. Zakoktávám se. Pletu se. Studentům říkám, že se mi udělalo zle a rychle jim zadávám nějaké cvičení. Beru si bachovky (krizovou esenci) a jdu do kanceláře. Nejdřív si nakapu a několikrát se zhluboka nadechnu. Pak si dojdu na záchod. Prdy a sračka. Vylezu ze záchodu a ještě to chvíli rozdýchávám. Pak se vracím do třídy. Omlouvám se studentům a začneme kontrolovat cvičení. Jenže úzkost se objevuje znova. Opět ten samý průběh. Bolest břicha. Panika. Omluva. Útěk.
Podruhé se vracím a je to ještě trapnější. Už musím s pravdou ven. Vysvětluju, že jsem asi něco špatného snědla. Tím, že jsem promluvila a přiznala svůj problém, hlava se mi trochu uklidnila. Snažím se žertovat o zpropadeném tofu, které to všechno zavinilo. Mysl se dostává do rovnováhy, střeva nikoli. Odbíhám potřetí. Studenti navrhují, že hodinu ukončíme a nahradíme si ji jindy. Odmítám to. Říkám jim, že už to bude v pohodě a chvíli tomu i věřím. Jenže není. Po čtvrté se vracím ze záchodu a říkám jim, že to tedy rozpustíme. Uleví se mi. A dost. Jenže celý večer pak myslím na to, jak jsem to nezvládla. A celou sobotu myslím na to, co budu dělat, když se to bude opakovat. Přemýšlím o tom, že studentům řeknu o úzkostech.
Brečím a ptám se pána boha, čím jsem si to zasloužila a za co mě trestá. Snažím se v tom najít nějaký smysl. Jsem naštvaná na všechny neúzkostné lidi, kteří mě nikdy nepochopí. Jsem naštvaná na ty, kteří mi říkají, ať dodělám vysokou, když mi zbývá tak málo - má to vůbec smysl? Mám strach z budoucnosti. Nezvládnu učit v nějakém dalším kurzu. Co když mě chytnou úzkosti i tam? Budu snad každé své skupině muset vysvětlovat, že trpím panickou poruchou? Jakou práci vůbec zvládnu? Kde pracují panikáři? Spousta dalších a dalších otázek a nad nimi ční jak damoklův meč otázka JAK ZVLÁDNU PONDĚLNÍ HODINU?
Dřív jsem nevěřila ani v karmu, ale teď jsem si říkala, že je to určitě trest za něco strašného, co jsem v minulosti spáchala. Potřebuju nějaké vysvětlení, proč se to děje zrovna mě a zrovna teď. Jinak bych to musela vzdát.
Možná jsou úzkosti prostředkem, který mě má nasměrovat na správnou cestu? Jenže jsem měla za to, že na té správné cestě už jsem, tak proč mě úzkosti přepadají znova a znova? Co ještě se musím naučit, čeho všeho se ještě musím vzdát, abych měla konečně klid?
Když mě přepadne to nejvyšší zoufalství, tak si říkám, že klidu dosáhnu možná až v hrobě. Respektive k tomu jsem se upínala dřív. Dřív, než jsem začala věřit tomu, že existuje nějaké Poselství, nějaký Plán, kterému jsme všichni podřízeni. V tuhle chvíli si myslím, že před svými úzkostmi neuteču, že si je prostě musím odžít, smířit se s nimi, vyrovnat se s nimu, pochopit je a propustit je.
Dneska jsem si na téma úzkostí nechala vyložit karty. Jen tak, na čajovém festivalu za dobrovolný příspěvek. Byly to taroty a jejich vykladač mluvil divně. Snažila jsem se s tím, co říkal, identifikovat, ale moc to nešlo. Navíc spoustu věcí, které mi řekl, si tak nějak protiřečily, alespoň tedy podle mě.
Říkal například, že dovolím lidem, aby si dělali co chtěli, i když tím trpím (což je pravda), ale pak taky říkal, že kolem lidí chodím s nabitou zbraní a rukou na spoušti, což ostatním není moc sympatické (to absolutně nechápu - snažím se být za všech okolností milá a vyjít lidem vstříc). A pak taky říkal, že mě čeká hodně dlouhá cesta, než se s tím vším naučím pracovat (to mě vůbec nepotěšilo).
A pak nějaké cancy o romantice a jak chápu svoje tělo (to jsem absolutně nechápala, co tím myslí) a že mám prohozenou ženskou a mužskou část své osobnosti a že ta ženská musí projít nějakou změnou. A pak taky, že jsem svázaná myšlenkovými koncepty, které do mě byly vtloukány od dětství, a že mám jít cestou srdce a intuice (to už vím).
Sečteno podtrženo mi to asi nedalo víc než zmatky a obavy. Jednodušší by pro mě bylo myslet si, že to byl sakra špatný vykladač a nic z toho, co říkal, není pravda. Jenže já si to nemyslím. Myslím si, že všechno, co říkal, klidně může být pravda, že ve své hlavě si celý výklad poskládal skvěle, jenže mi ho jaksi nedokázal přetlumočit. Prostě ne každý vládne slovem.
Ale to jsem trochu odbočila. Takže zpátky k úzkostem a jak to všechno začalo.
Tenhle týden byl docela náročný. Ráno jsem suplovala za kolegyni, večer jsem učila ve svém kurzu. Pondělí a středu jsem zvládla celkem v pohodě, i když s lehkou únavou, v pátek to přišlo.
Na začátku hodiny opravujeme nějaké cvičení. Je to zdlouhavé a jedna studentka má pořád problémy pochopit tvoření posesivních adjektiv. Snažím se jí to vysvětlit, ale pomalu se její zoufalost přesouvá na mě. Začnu být nervózní, déla se mi špatně. A už to jede. Vlna úzkosti. Bolest břicha. Panika. Mozek pracuje na plné obrátky, aby našel řešení pro tuhle situaci. Koncentrace na cvičení se snižuje. Zakoktávám se. Pletu se. Studentům říkám, že se mi udělalo zle a rychle jim zadávám nějaké cvičení. Beru si bachovky (krizovou esenci) a jdu do kanceláře. Nejdřív si nakapu a několikrát se zhluboka nadechnu. Pak si dojdu na záchod. Prdy a sračka. Vylezu ze záchodu a ještě to chvíli rozdýchávám. Pak se vracím do třídy. Omlouvám se studentům a začneme kontrolovat cvičení. Jenže úzkost se objevuje znova. Opět ten samý průběh. Bolest břicha. Panika. Omluva. Útěk.
Podruhé se vracím a je to ještě trapnější. Už musím s pravdou ven. Vysvětluju, že jsem asi něco špatného snědla. Tím, že jsem promluvila a přiznala svůj problém, hlava se mi trochu uklidnila. Snažím se žertovat o zpropadeném tofu, které to všechno zavinilo. Mysl se dostává do rovnováhy, střeva nikoli. Odbíhám potřetí. Studenti navrhují, že hodinu ukončíme a nahradíme si ji jindy. Odmítám to. Říkám jim, že už to bude v pohodě a chvíli tomu i věřím. Jenže není. Po čtvrté se vracím ze záchodu a říkám jim, že to tedy rozpustíme. Uleví se mi. A dost. Jenže celý večer pak myslím na to, jak jsem to nezvládla. A celou sobotu myslím na to, co budu dělat, když se to bude opakovat. Přemýšlím o tom, že studentům řeknu o úzkostech.
Brečím a ptám se pána boha, čím jsem si to zasloužila a za co mě trestá. Snažím se v tom najít nějaký smysl. Jsem naštvaná na všechny neúzkostné lidi, kteří mě nikdy nepochopí. Jsem naštvaná na ty, kteří mi říkají, ať dodělám vysokou, když mi zbývá tak málo - má to vůbec smysl? Mám strach z budoucnosti. Nezvládnu učit v nějakém dalším kurzu. Co když mě chytnou úzkosti i tam? Budu snad každé své skupině muset vysvětlovat, že trpím panickou poruchou? Jakou práci vůbec zvládnu? Kde pracují panikáři? Spousta dalších a dalších otázek a nad nimi ční jak damoklův meč otázka JAK ZVLÁDNU PONDĚLNÍ HODINU?
Komentáře
Okomentovat