Změna směru? Mám totiž plán...
Už nějaký ten pátek se mi honí hlavou myšlenky týkající se mého dalšího směřování. Hlavně tedy profesního, protože profesní život je pro mě z nějakého pro mě ne úplně pochopitelného důvodu vždycky ten hlavní. Jako by celý můj dosavadní život byl jen o hledání způsobu, jak nejlíp uplatnit svoje schopnosti a zároveň dosáhnout naplnění, klidu a štěstí (jde to vůbec dohromady?).
Od konce střední školy až do minulého roku (to je minimálně takových 8 let) se moje myšlenky upínaly k češtině. Na začátku to bylo okouzlení literaturou, představa Prasátečka jako literární vědkyně. Pak to byla práce v nakladatelství a nakonec výuka cizinců. To poslední se zatím tvářilo nejvážněji (už je to pátý rok, co je z Prasátečka paní učitelka) a já myslela, že už to je diagnóza nadosmrti. Jenže jsem se možná spletla.
Za tu dobu, co učím, jsem vystřídala několik pracovišť. Né že bych byla tak špatná učitelka, že by mě odevšaď vyhodili (naopak! hospitace jsem měla vždycky na jedničku), ale na každém místě mi něco vadilo. Někde byly malé peníze, někde byla ředitelka kráva a jinde mě srali studenti.
Nevím, co je horší, jestli učit dva večery v týdnu za dobré peníze dobré studenty, když vám ale ředitelka stojí za zadkem, dýchá vám na krk a vy z její přítomnosti máte kopřivku a střevní potíže, anebo chodit každý den na několik hodin za těmi stejnými studenty, kteří jsou z vás stejně otrávení a po celou dobu vyučování stejně čumí do mobilu. Anebo třetí možnost - chodíte za zajímavými studenty do zajímavých firem, ale když se sečte čas potřebný k přípravě na výuku, čas cesty na výuku a čas samotné výuky, nedá se mluvit o mzdovém ohodnocení, spíše o lepší charitě.
Pořád jsem, ale doufala, že najdu nějakou jazykovku, kde budu alespoň částečně spokojená (to znamená, že pozitiva budou převažovat nad negativama - a ano jednu takovou jsem našla!), případně si založím živnost a povedu výuku sama na sebe. Jenže zjišťuju, že problémem nejsou jenom ty vnější okolnosti, ale možná i ty vnitřní - prostě mě to už nebaví.
Nebo asi takhle: učit dvakrát týdně skupinu je fajn (tak to mám teď), možná bych k tomu přibrala tak dva individuály (nebo radši jen jeden), ale pak bych to ráda doplnila nějakou jinou aktivitou (teď mám celkem dobře placenou práci z domova, takovou řekněme vědeckou, ale to je jen do konce roku), protože jenom učit mi přijde hrozně stereotypní a vyčerpávající.
Zahození starého a přijetí nového?
V tuhle chvíli jsem ve fázi, kdy mám rok na to, abych napsala diplomku a udělala státnice. O tom jsem už jeden článek psala. Jenže si říkám, jestli má cenu, abych se snažila udělat si titul v oboru, kterému se hodlám věnovat jen okrajově (anebo možná vůbec). Samozřejmě že čím víc titulů, tím líp. Ale na úkor čeho?
Za ty dva měsíce, co jsem si válela šunky doma, mi postupně vykrystalizovaly nějaké nápady a plány. Hlavní plán je pořídit si sadu bachových esencí a začít míchat pro své blízké a známé, pak absolvovat nějaký ten bachovskoesencovský seminář a třeba postupně absolvovat všechny tři semináře a získat titul certifikovaného terapeuta.
Na začátku to samozřejmě vydělávat nebude, protože tam jsou nějaké investice (konkrétní cifry jsem myslím rozepisovala v článku o bachovkách), takže bych to viděla na jeden skupinovej kurzíček, nějaký individuálek plus tu "vědeckou" práci z domova, abych nebyla socka, no a do toho zatím jen jako koníček bachovky.
Můj prvotní plán byl zařídit si živnosťák a částečně se věnovat učení a částečně bachovkám. Jenže mě to pořád víc a víc táhne ke zdraví, alternativní medicíně, psychologii. Hrozně ráda bych pomáhala lidem, léčila jejich duši, mluvila s nimi a dávala jim naději.
Možná jsem se v některém předchozím článku zmínila o Soně, poradkyni z Energy, ke které chodím už asi 6 let. Nikdy na mě nepůsobila jako obchodník nebo prodejce, vždycky jsem ze setkání s ní odcházela neuvěřitelně nabitá a posílená (i když o pár stovek lehčí).
A nedávno, když jsem přemýšlela o své cestě od holky zobající antikoncepci a antidepresiva, občasné návštěvnice KFC a požíračky sladkostí k osobě, kterou jsem se postupně stala (a jakou znáte z mých článků), myslela jsem na Soňu a říkala si, že je po celou dobu takový můj průvodce. Když jsem se cítila zle, říkala mi: "Prasátečko, já vám tak přeju, abyste se cítila dobře, vy jste taková děsně citlivá a zároveň silná duše." A z každého mého pokroku měla vždycky radost. Když jsem jí viděla naposledy, její jinak celkem unavená tvář se rozzářila, když zvolala: "Prasátečko, vy vypadáte skvěle!" (to bylo potom, co jsem zhubla 15 kilo)
A já teď mám silný neodbytný pocit, že se k ní objednám na zářijovou konzultaci a zmíním se jí o tom, že bych šla ráda v jejích šlépějích, že bych s Energy ráda spolupracovala. Protože chci lidem pomáhat, chci lidem radit a chci to dělat tak, jak to dělá ona. A s Energy mám jen ty nejlepší zkušenosti.
Už dřív jsem o tom přemýšlela, ale říkala jsem si, že je to na mě moc komplikované, že nemám obchodního ducha, že radši zvolím jistotu svého "řemesla" a nebudu se pouštět do nějakých novot. Jenže jsem ještě relativně mladá a z představy, že bych třeba ještě tak 30 let dělala učitelku, je mi mdlo. Hlavně už nemám chuť nějak dál rozvíjet svoje učitelské schopnosti, pracovat na sobě v tomhle směru. Mám pocit, že mi to dalo, co měla, ale že tudy už moje cesta nevede.
Oproti tomu alternativní medicína, poradenství, prodej, to je pro mě pole neorané, a tudíž velká výzva. A já si zase říkám, že jsem mladá, zdravá, mám zázemí, jistotu, že práci ve svém oboru najdu vždycky (i kdybych neměla magistra), takže proč nezkusit něco nového?
Když mi bylo zle, utápěla jsem se ve střevních potížích, úzkostech a depkách, tak jsem viděla jediný cíl: pracovat na nějakém místě alespoň rok, abych měla nárok na mateřskou, a pak vrchol všeho štěstí svatba a dítě.ale ta představa mě netěšila, něco tam chybělo.
Jenže teď, když mi je líp než kdy jindy, mám vyšší sebevědomí a nepochybuji už tolik o svých schopnostech, najednou si říkám, že člověk má v životě tolik možností, tak proč je nevyužít?
Musím přinat, že mě hodně inspirovala moje nová kamarádka, říkejme jí třeba MB, která je mladá maminka na mateřské, co začala podnikat. Každý týden jezdí do Prahy, kde má domluvené schůzky s klienty, kterým radí, co a jak se zdravím. To ona mi řekla: "Prasátečko, když jsi taková upovídaná a zajímáš se o zdravý životní styl, tak bys mohla dělat to, co já". Já to nejdřív odmítla, přišlo mi to absurdní, ale pořád jsem nad tím musela přemýšlet.
A tak jsem se dostala až sem, kdy skoro jasně vidím svoje další směřování, svoji cestu.
Držte mi na ní palce a já vás budu průběžně informovat, jak to vypadá.
A pokud máte nějaké osobní zkušenosti, komentáře nebo připomínky, určitě mi je napište, Jsem zvědavá, jestli vám to přijde jako bláznovstí (tak to celou dobu přijde mně :-D), anebo jako zcela běžná změna směru, kterou jste si taky třeba prošli.
Od konce střední školy až do minulého roku (to je minimálně takových 8 let) se moje myšlenky upínaly k češtině. Na začátku to bylo okouzlení literaturou, představa Prasátečka jako literární vědkyně. Pak to byla práce v nakladatelství a nakonec výuka cizinců. To poslední se zatím tvářilo nejvážněji (už je to pátý rok, co je z Prasátečka paní učitelka) a já myslela, že už to je diagnóza nadosmrti. Jenže jsem se možná spletla.
Za tu dobu, co učím, jsem vystřídala několik pracovišť. Né že bych byla tak špatná učitelka, že by mě odevšaď vyhodili (naopak! hospitace jsem měla vždycky na jedničku), ale na každém místě mi něco vadilo. Někde byly malé peníze, někde byla ředitelka kráva a jinde mě srali studenti.
Nevím, co je horší, jestli učit dva večery v týdnu za dobré peníze dobré studenty, když vám ale ředitelka stojí za zadkem, dýchá vám na krk a vy z její přítomnosti máte kopřivku a střevní potíže, anebo chodit každý den na několik hodin za těmi stejnými studenty, kteří jsou z vás stejně otrávení a po celou dobu vyučování stejně čumí do mobilu. Anebo třetí možnost - chodíte za zajímavými studenty do zajímavých firem, ale když se sečte čas potřebný k přípravě na výuku, čas cesty na výuku a čas samotné výuky, nedá se mluvit o mzdovém ohodnocení, spíše o lepší charitě.
Pořád jsem, ale doufala, že najdu nějakou jazykovku, kde budu alespoň částečně spokojená (to znamená, že pozitiva budou převažovat nad negativama - a ano jednu takovou jsem našla!), případně si založím živnost a povedu výuku sama na sebe. Jenže zjišťuju, že problémem nejsou jenom ty vnější okolnosti, ale možná i ty vnitřní - prostě mě to už nebaví.
Nebo asi takhle: učit dvakrát týdně skupinu je fajn (tak to mám teď), možná bych k tomu přibrala tak dva individuály (nebo radši jen jeden), ale pak bych to ráda doplnila nějakou jinou aktivitou (teď mám celkem dobře placenou práci z domova, takovou řekněme vědeckou, ale to je jen do konce roku), protože jenom učit mi přijde hrozně stereotypní a vyčerpávající.
Zahození starého a přijetí nového?
V tuhle chvíli jsem ve fázi, kdy mám rok na to, abych napsala diplomku a udělala státnice. O tom jsem už jeden článek psala. Jenže si říkám, jestli má cenu, abych se snažila udělat si titul v oboru, kterému se hodlám věnovat jen okrajově (anebo možná vůbec). Samozřejmě že čím víc titulů, tím líp. Ale na úkor čeho?
Za ty dva měsíce, co jsem si válela šunky doma, mi postupně vykrystalizovaly nějaké nápady a plány. Hlavní plán je pořídit si sadu bachových esencí a začít míchat pro své blízké a známé, pak absolvovat nějaký ten bachovskoesencovský seminář a třeba postupně absolvovat všechny tři semináře a získat titul certifikovaného terapeuta.
Na začátku to samozřejmě vydělávat nebude, protože tam jsou nějaké investice (konkrétní cifry jsem myslím rozepisovala v článku o bachovkách), takže bych to viděla na jeden skupinovej kurzíček, nějaký individuálek plus tu "vědeckou" práci z domova, abych nebyla socka, no a do toho zatím jen jako koníček bachovky.
Můj prvotní plán byl zařídit si živnosťák a částečně se věnovat učení a částečně bachovkám. Jenže mě to pořád víc a víc táhne ke zdraví, alternativní medicíně, psychologii. Hrozně ráda bych pomáhala lidem, léčila jejich duši, mluvila s nimi a dávala jim naději.
Možná jsem se v některém předchozím článku zmínila o Soně, poradkyni z Energy, ke které chodím už asi 6 let. Nikdy na mě nepůsobila jako obchodník nebo prodejce, vždycky jsem ze setkání s ní odcházela neuvěřitelně nabitá a posílená (i když o pár stovek lehčí).
A nedávno, když jsem přemýšlela o své cestě od holky zobající antikoncepci a antidepresiva, občasné návštěvnice KFC a požíračky sladkostí k osobě, kterou jsem se postupně stala (a jakou znáte z mých článků), myslela jsem na Soňu a říkala si, že je po celou dobu takový můj průvodce. Když jsem se cítila zle, říkala mi: "Prasátečko, já vám tak přeju, abyste se cítila dobře, vy jste taková děsně citlivá a zároveň silná duše." A z každého mého pokroku měla vždycky radost. Když jsem jí viděla naposledy, její jinak celkem unavená tvář se rozzářila, když zvolala: "Prasátečko, vy vypadáte skvěle!" (to bylo potom, co jsem zhubla 15 kilo)
A já teď mám silný neodbytný pocit, že se k ní objednám na zářijovou konzultaci a zmíním se jí o tom, že bych šla ráda v jejích šlépějích, že bych s Energy ráda spolupracovala. Protože chci lidem pomáhat, chci lidem radit a chci to dělat tak, jak to dělá ona. A s Energy mám jen ty nejlepší zkušenosti.
Už dřív jsem o tom přemýšlela, ale říkala jsem si, že je to na mě moc komplikované, že nemám obchodního ducha, že radši zvolím jistotu svého "řemesla" a nebudu se pouštět do nějakých novot. Jenže jsem ještě relativně mladá a z představy, že bych třeba ještě tak 30 let dělala učitelku, je mi mdlo. Hlavně už nemám chuť nějak dál rozvíjet svoje učitelské schopnosti, pracovat na sobě v tomhle směru. Mám pocit, že mi to dalo, co měla, ale že tudy už moje cesta nevede.
Oproti tomu alternativní medicína, poradenství, prodej, to je pro mě pole neorané, a tudíž velká výzva. A já si zase říkám, že jsem mladá, zdravá, mám zázemí, jistotu, že práci ve svém oboru najdu vždycky (i kdybych neměla magistra), takže proč nezkusit něco nového?
Když mi bylo zle, utápěla jsem se ve střevních potížích, úzkostech a depkách, tak jsem viděla jediný cíl: pracovat na nějakém místě alespoň rok, abych měla nárok na mateřskou, a pak vrchol všeho štěstí svatba a dítě.ale ta představa mě netěšila, něco tam chybělo.
Jenže teď, když mi je líp než kdy jindy, mám vyšší sebevědomí a nepochybuji už tolik o svých schopnostech, najednou si říkám, že člověk má v životě tolik možností, tak proč je nevyužít?
Musím přinat, že mě hodně inspirovala moje nová kamarádka, říkejme jí třeba MB, která je mladá maminka na mateřské, co začala podnikat. Každý týden jezdí do Prahy, kde má domluvené schůzky s klienty, kterým radí, co a jak se zdravím. To ona mi řekla: "Prasátečko, když jsi taková upovídaná a zajímáš se o zdravý životní styl, tak bys mohla dělat to, co já". Já to nejdřív odmítla, přišlo mi to absurdní, ale pořád jsem nad tím musela přemýšlet.
A tak jsem se dostala až sem, kdy skoro jasně vidím svoje další směřování, svoji cestu.
Držte mi na ní palce a já vás budu průběžně informovat, jak to vypadá.
A pokud máte nějaké osobní zkušenosti, komentáře nebo připomínky, určitě mi je napište, Jsem zvědavá, jestli vám to přijde jako bláznovstí (tak to celou dobu přijde mně :-D), anebo jako zcela běžná změna směru, kterou jste si taky třeba prošli.
Komentáře
Okomentovat