Co se dělo na přelomu srpna a září
Dlouho jsem nic nenapsala. Dělo se toho hodně a emoce byly silné a proměnlivé. Teda nedělo se nic závažného, jako že by někdo umřel, někdo se narodil apod. Ale znáte mě, všechno hrozně prožívám, proto ta silná slova na začátek. Takže co se vlastně dělo...
Na konci srpna jsem byla na víkendovém výletě se svojí kámoškou. Posledních pár měsíců, nebo dokonce let jsme si byly blízké, řešily společně svoje problémy, povídaly si o psychologii a o vnitřním dítěti a prostě jsem tak nějak cítila, že je to moje spřízněná duše. Jenže za těch pár týdnů, co jsme se neviděly, jsme se každá posunula trochu jiným směrem a na našem víkendovém výletě se to hodně projevilo. Hned na začátku tam byly nepříjemné třenice, nějaké zbytečné řešení, a to se s námi táhlo celý pobyt. Bylo znát, že každá si děláme ráda věci po svém, žijeme v jiném duchovním rámci a tak nějak máme pocit, že zrovna ta naše cesta je nejlepší možná a mohla by pomoct i tomu druhému. Kdo ví, kdy se zase potkáme (na fyzické i duchovní úrovni).
V září mi začal nový kurz češtiny pro cizince. Měla jsem z něho opravdu strach, protože mě čekalo vstávání v 5:20, což je pro mě jako velkého spáče skutečný mordor. Nakonec je vstávání asi nejmenší problém. Větší problém je moje každokurzová sračka. Ano, každokurzová, protože pokaždé, když vstanu v 5:20 a chystám se na kurz, tak bych strhla záchod. Po cestě do práce se modlím, jen ať to na mě nepřijde v tramvaji. No a když učím, tak jsem celá nervózní, abych nemusela narychlo odběhnout, jako už kolikrát před tím. Teď naposledy jsem to zvládla zatím nejlíp - zase jsem začala užívat Persen a snad začaly zabírat nově namíchané bachovky.
Což mi připomíná jedno důležité téma tohoto měsíce - konečně jsem si koupila sadu bachových esencí! Můžu tedy míchat pro sebe, rodinu a známé. Nejdřív jsem namíchala rodičům a byla jsem sama překvapená, jak to na ně účinkovalo. Hlavně na tátu! Hned po prvním nakapání se cítil unavený, a když jsme se s mámou bavily, dlouhou dobu koukal doblba. On má totiž velký problém s koncentrací. Je roztěkaný a roztržitý. Chvíli mluví o něčem a pak hned přehodí na jiné téma. Je nestálý a často mění nálady a názory. Jednou řekne jednoznačné NE, po minutě řekne ANO. Doporučila jsem mu proto Chmerek, který je přesně na tohle, a ještě snědek na šok. Podle prvotní reakce bylo jasné, že přesně tuhle esenci potřeboval - konečně se dostal do klidu. Další dny jsem s ním mluvila po telefonu a říkal, že se cítí moc dobře, tak nějak uvolněně :-)
Máma začala pociťovat účinky druhý den, cítila se taková klidnější a uvolněnější, navíc už nemá před spaním vtíravé myšlenky (bílý kaštan) a v noci se tak nebudí. Pak jsem namíchala jedné kamarádce krizovou esenci před státnicemi (prý se cítila klidnější), a ještě dvěma kamarádkám kapky na míru. No a pak samozřejmě sobě :-)
Musím říct, že mě to hrozně baví, ale není to vůbec jednoduché. A je to trochu vyčerpávající. Ale věřím, že to časem vyladím. Teď jsem si zaplatila seminář pořádaný bachovým centrem (1. stupeň ze tří) a moc se na něj těším!
No a další bod je škola. Letos to je vlastně první rok, co nejdu do školy. Ale šla bych docela ráda, protože najednou si přijdu jako děsný flákač. Tenhle měsíc pracuju "venku" jen 3 hodiny v týdnu, jinak pracuju z domova (ale tomu taky moc nedám). Vlastně mám spoustu času na to, abych se věnovala škole. Jenže se mi nechce, nejde mi to, nemyslí mi to, nemůžu se koncentrovat. A když se to snažím lámat přes koleno, tak jsem ještě víc zoufalá, protože to prostě nejde.
Ale motivaci už trochu mám. Byla jsem podpořit svoje spolužáky u státnic. Bylo to tak napjaté a emotivní! A všichni to dali :-) Moc jsem jim to přála, byla jsem na ně pyšná a zároveň jsem jim to záviděla. Ještě pořád si pamatuju, jaké to bylo, když jsem dělala bakalářské státnice. Chci to znova zažít. A chci konečně ukončit tuhle etapu svého života. A chci být magistra. A chci mít tu možnost pracovat jako lektorka češtiny pro cizince (pokud školu nedodělám, tak ve své milované neziskovce už asi nebudu moct učit), protože když nemám úzkosti a střevní potíže, tak mě ta práce docela baví.
Dokonce jsem si koupila motivační tričko s logem naší fakulty. A taky mám to štěstí, že mám tak ochotné spolužačky, které mi půjčily svoje materiály, ze kterých se na státnice učily. Takže co se chce po mně? Poznámky si přečíst a naučit se je. A přečíst něco málo odborné literatury. To vím, že zvládnu.
Jenže co ta diplomka? Pořád si s ní nevím rady. Nakoplo mě to, že mi spolužačka řekla, že moje vedoucí o mé "vznikající práci" mluvila v samých superlativech, že to je skvělé téma a že to bude velký přínos a blabla. Jenže chudinka neví, že ta práce prostě nevzniká. A tak jí napíšu a nasypu si popel na hlavu, že si prostě nevím rady, a jestli by mi mohla poradit, jak začít. Vím, že asi namítnete, že od toho tady vedoucí je. Jenže já před autoritami hrozně nerada přiznávám, že něco nezvládám, že si s něčím nevím rady. Ale udělám to. Půjdu do sebe. A v únoru udělám alespoň jedny státnice. A to by v tom byl čert, kdybych v září tu diplomku neobhájila.
Ende.
Na konci srpna jsem byla na víkendovém výletě se svojí kámoškou. Posledních pár měsíců, nebo dokonce let jsme si byly blízké, řešily společně svoje problémy, povídaly si o psychologii a o vnitřním dítěti a prostě jsem tak nějak cítila, že je to moje spřízněná duše. Jenže za těch pár týdnů, co jsme se neviděly, jsme se každá posunula trochu jiným směrem a na našem víkendovém výletě se to hodně projevilo. Hned na začátku tam byly nepříjemné třenice, nějaké zbytečné řešení, a to se s námi táhlo celý pobyt. Bylo znát, že každá si děláme ráda věci po svém, žijeme v jiném duchovním rámci a tak nějak máme pocit, že zrovna ta naše cesta je nejlepší možná a mohla by pomoct i tomu druhému. Kdo ví, kdy se zase potkáme (na fyzické i duchovní úrovni).
V září mi začal nový kurz češtiny pro cizince. Měla jsem z něho opravdu strach, protože mě čekalo vstávání v 5:20, což je pro mě jako velkého spáče skutečný mordor. Nakonec je vstávání asi nejmenší problém. Větší problém je moje každokurzová sračka. Ano, každokurzová, protože pokaždé, když vstanu v 5:20 a chystám se na kurz, tak bych strhla záchod. Po cestě do práce se modlím, jen ať to na mě nepřijde v tramvaji. No a když učím, tak jsem celá nervózní, abych nemusela narychlo odběhnout, jako už kolikrát před tím. Teď naposledy jsem to zvládla zatím nejlíp - zase jsem začala užívat Persen a snad začaly zabírat nově namíchané bachovky.
Což mi připomíná jedno důležité téma tohoto měsíce - konečně jsem si koupila sadu bachových esencí! Můžu tedy míchat pro sebe, rodinu a známé. Nejdřív jsem namíchala rodičům a byla jsem sama překvapená, jak to na ně účinkovalo. Hlavně na tátu! Hned po prvním nakapání se cítil unavený, a když jsme se s mámou bavily, dlouhou dobu koukal doblba. On má totiž velký problém s koncentrací. Je roztěkaný a roztržitý. Chvíli mluví o něčem a pak hned přehodí na jiné téma. Je nestálý a často mění nálady a názory. Jednou řekne jednoznačné NE, po minutě řekne ANO. Doporučila jsem mu proto Chmerek, který je přesně na tohle, a ještě snědek na šok. Podle prvotní reakce bylo jasné, že přesně tuhle esenci potřeboval - konečně se dostal do klidu. Další dny jsem s ním mluvila po telefonu a říkal, že se cítí moc dobře, tak nějak uvolněně :-)
Musím říct, že mě to hrozně baví, ale není to vůbec jednoduché. A je to trochu vyčerpávající. Ale věřím, že to časem vyladím. Teď jsem si zaplatila seminář pořádaný bachovým centrem (1. stupeň ze tří) a moc se na něj těším!
No a další bod je škola. Letos to je vlastně první rok, co nejdu do školy. Ale šla bych docela ráda, protože najednou si přijdu jako děsný flákač. Tenhle měsíc pracuju "venku" jen 3 hodiny v týdnu, jinak pracuju z domova (ale tomu taky moc nedám). Vlastně mám spoustu času na to, abych se věnovala škole. Jenže se mi nechce, nejde mi to, nemyslí mi to, nemůžu se koncentrovat. A když se to snažím lámat přes koleno, tak jsem ještě víc zoufalá, protože to prostě nejde.
Ale motivaci už trochu mám. Byla jsem podpořit svoje spolužáky u státnic. Bylo to tak napjaté a emotivní! A všichni to dali :-) Moc jsem jim to přála, byla jsem na ně pyšná a zároveň jsem jim to záviděla. Ještě pořád si pamatuju, jaké to bylo, když jsem dělala bakalářské státnice. Chci to znova zažít. A chci konečně ukončit tuhle etapu svého života. A chci být magistra. A chci mít tu možnost pracovat jako lektorka češtiny pro cizince (pokud školu nedodělám, tak ve své milované neziskovce už asi nebudu moct učit), protože když nemám úzkosti a střevní potíže, tak mě ta práce docela baví.
Ende.
Komentáře
Okomentovat