Co ode mě všichni čekají?
Už dlouho jsem nic nenapsala. Mám hodně práce. Hlavně s rozjížděním svého "byznysu". Prostě už nemůžu dál učit. Rozhodně ne v takovém množství jako doteď, protože mě to hrozně vysává, hrozně mě to stresuje. A i když mě to docela baví a chvílema tu práci naprosto miluju, tak cítím, že mě to pohřbívá zaživa. Stejně jako moji mámu prodávání v supermarketu.
Do rozjetí poradenství s bachovkama vkládám hodně naděje ohledně svého dalšího pracovního směřování. Doufám, že budu konečně pracovat s láskou, radostí a uvolněním. Už ne ve věčném strachu, stresu a neklidu. Někdy prostě ani užívání kapiček nepomůže k tomu, abychom byli v nějaké situaci spokojení, můžou nám ale pomoct s tím, že se konečně odhodláme onu situaci opustit a hledat nové řešení.
Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o tom, že se mi už podruhé za krátký čas stalo, že jsem u někoho svým chováním vzbudila nějaké plané naděje. Jsem v rámci možností hodně komunikativní, empatická, ráda a často se ve volném čase zabývám problémy druhých, a proto je pro mě práce konzultantky/terapeutky mojí druhou přirozeností. Ještě než mi bylo umožněno provozovat tuhle bohulibou činnost pod záštitou bachových esencí, probírala jsem problémy své i druhých na různých diskuzních fórech, následně i v soukromé poště anebo i naživo. Bavilo mě to a naplňovalo.
Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem průběžně v kontaktu. Některé jsem viděla naživo, jiné znám jenom přes řádky na monitoru. Všichni ti lidé pro mě byli důležití, někam mě posunuli, a troufám si říct, že i já jsem byla důležitá pro ně a někam je posunula.
Svět je velký, lidí je hodně, život je krátký, času je málo. Ať chceme nebo nechceme, tak prostě musíme selektovat. Musíme vybírat, s kým půjdeme na kafe, s kým strávíme dovolenou, komu odepíšeme na zprávu dnes, komu zítra a komu třeba až za pár měsíců. V dnešní době to tak prostě chodí. Můžeme se tomu vzpírat, ale já se tomu vzpírat nechci, mně to tak vyhovuje.
Denně jsem v kontaktu se svým přítelem, je to pro mě nejbližší člověk, partner, rádce, kamarád. Snažím se být co nejvíc v kontaktu se svými rodiči, protože jsou pro mě z mnoha důvodů neskutečně důležití. Pravidelný kontakt udržuju se svoji babičkou. Rodina je prostě rodina a krev není voda, jak se říká.
Kdybych měla říct, kolik mám kamarádek a skutečných kamarádek, tak nevím, co odpovědět. Podle čeho se pozná přátelství? Je to četností setkávání, množstvím informací, které o sobě vzájemně víme, anebo množstvím společných prožitků? Já nevím.
Případ 1
Měla jsem kamarádku, se kterou jsme si v posledních letech byly blízké, sešly jsme se vždycky tak jednou za měsíc a pokecaly o našich nejniternějších pocitech a problémech. Přišlo mi to fajn. Jenže pak jsme spolu strávily víkend kdesi v Třeboni a ukázalo se, že se naše pohledy začaly hodně rozcházet, prostě už jsme si nerozuměly. To se mezi lidmi stává. Jenže místo toho, aby to moje kamarádka přijala jako přirozený proces, tak mi napsala sáhodlouhý dopis o tom, jak se ve mně zklamala, jak jsem se k ní chovala ošklivě, jak nejsem schopná budovat žádný vztah a ještě mi doporučila začít brát antipsychotika a chodit k psychologovi. Jako třešničku na dortu si mě vymazala z přátel na facebooku.
Případ 2
Teď jsem úplně nevinně položila dotaz jedné holce, se kterou jsme si kdysi v jednom fóru psaly. Odepsala mi, že jako sorry, ale že mně už svoji energii věnovat rozhodně nebude. Přemýšlela jsem, co tak hrozného jsem jí mohla udělat. Podívala jsem se do historie zpráv a zjistila jsem, že mi před pěti měsíci napsala docela dlouhou zprávu, na kterou jsem ji neodepsala. To je všechno. Ve většině zpráv jsme řešily její problémy a mně prostě v jednu chvíli, kdy jsem otevřela ten její dlouhatánský text, došla energie na odepsání. Nechtěla jsem se na ni vykašlat, ale prostě jsem to tak dlouho odkládala, až jsem na to úplně zapomněla.
Co ode mě všichni chtějí?
A to je přesně ono. S někým se bavíte, protože vám to něco dává. Nikdy se s nikým nebudete bavit jen proto, že jemu to něco dává, to by bylo nerozumné. Proč dávat energii do něčeho/někoho, když vám to nic nevrací? Chcete snad být novodobými mučedníky? To těžko. Samozřejmě že někdy jdete za hranice svých sil, protože se to prostě očekává, protože vám to něco může přinést v budoucnu, nebo protože to někomu z minulosti dlužíte. Ale vyvíjet soustavnou činnost, při které proudí energie jen jedním směrem - to je bláznoství, energetická sebevražda.
Je jedno, na jaké straně stojíte. Jestli někoho zběsile uháníte nebo někdo zběsile uhání vás. Vždycky je třeba se zastavit a zamyslet se, jestli opravdu není vhodná chvíle nechat tomu volný průběh, přestat tlačit na pilu. To, že se s někým zrovna v tuhle chvíli nepotkáváte (ať už fyzicky nebo duševně) neznamená, že už pro sebe nejste důležití, prostě jen není vhodná doba, protože jeden z vás má teď akutnější/důležitější věci k řešení. A vždycky je lepší potkat se ve správný čas, protože vzájemné obohacení bude o to větší.
Proto nebuďte vztahovační a nevykládejte si nezájem a neochotu druhých lidí jako útok na vaši osobu. Prostě teď nejste jejich priorita. Stejně jako Pepa, Járinka a Frantík nejsou v tuhle chvíli vaší prioritou.
Vím, o čem mluvím, znám to i z té druhé strany. Taky jsem dva měsíce naháněla jednu kamarádku, které jsem "nestála za to, aby mi odepsala". Teď už vím, že to tak není, že si to nemám brát osobně, prostě má jen důležitější věci k řešení :-)
Do rozjetí poradenství s bachovkama vkládám hodně naděje ohledně svého dalšího pracovního směřování. Doufám, že budu konečně pracovat s láskou, radostí a uvolněním. Už ne ve věčném strachu, stresu a neklidu. Někdy prostě ani užívání kapiček nepomůže k tomu, abychom byli v nějaké situaci spokojení, můžou nám ale pomoct s tím, že se konečně odhodláme onu situaci opustit a hledat nové řešení.
Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o tom, že se mi už podruhé za krátký čas stalo, že jsem u někoho svým chováním vzbudila nějaké plané naděje. Jsem v rámci možností hodně komunikativní, empatická, ráda a často se ve volném čase zabývám problémy druhých, a proto je pro mě práce konzultantky/terapeutky mojí druhou přirozeností. Ještě než mi bylo umožněno provozovat tuhle bohulibou činnost pod záštitou bachových esencí, probírala jsem problémy své i druhých na různých diskuzních fórech, následně i v soukromé poště anebo i naživo. Bavilo mě to a naplňovalo.
Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem průběžně v kontaktu. Některé jsem viděla naživo, jiné znám jenom přes řádky na monitoru. Všichni ti lidé pro mě byli důležití, někam mě posunuli, a troufám si říct, že i já jsem byla důležitá pro ně a někam je posunula.
Svět je velký, lidí je hodně, život je krátký, času je málo. Ať chceme nebo nechceme, tak prostě musíme selektovat. Musíme vybírat, s kým půjdeme na kafe, s kým strávíme dovolenou, komu odepíšeme na zprávu dnes, komu zítra a komu třeba až za pár měsíců. V dnešní době to tak prostě chodí. Můžeme se tomu vzpírat, ale já se tomu vzpírat nechci, mně to tak vyhovuje.
Denně jsem v kontaktu se svým přítelem, je to pro mě nejbližší člověk, partner, rádce, kamarád. Snažím se být co nejvíc v kontaktu se svými rodiči, protože jsou pro mě z mnoha důvodů neskutečně důležití. Pravidelný kontakt udržuju se svoji babičkou. Rodina je prostě rodina a krev není voda, jak se říká.
Kdybych měla říct, kolik mám kamarádek a skutečných kamarádek, tak nevím, co odpovědět. Podle čeho se pozná přátelství? Je to četností setkávání, množstvím informací, které o sobě vzájemně víme, anebo množstvím společných prožitků? Já nevím.
Případ 1
Měla jsem kamarádku, se kterou jsme si v posledních letech byly blízké, sešly jsme se vždycky tak jednou za měsíc a pokecaly o našich nejniternějších pocitech a problémech. Přišlo mi to fajn. Jenže pak jsme spolu strávily víkend kdesi v Třeboni a ukázalo se, že se naše pohledy začaly hodně rozcházet, prostě už jsme si nerozuměly. To se mezi lidmi stává. Jenže místo toho, aby to moje kamarádka přijala jako přirozený proces, tak mi napsala sáhodlouhý dopis o tom, jak se ve mně zklamala, jak jsem se k ní chovala ošklivě, jak nejsem schopná budovat žádný vztah a ještě mi doporučila začít brát antipsychotika a chodit k psychologovi. Jako třešničku na dortu si mě vymazala z přátel na facebooku.
Případ 2
Teď jsem úplně nevinně položila dotaz jedné holce, se kterou jsme si kdysi v jednom fóru psaly. Odepsala mi, že jako sorry, ale že mně už svoji energii věnovat rozhodně nebude. Přemýšlela jsem, co tak hrozného jsem jí mohla udělat. Podívala jsem se do historie zpráv a zjistila jsem, že mi před pěti měsíci napsala docela dlouhou zprávu, na kterou jsem ji neodepsala. To je všechno. Ve většině zpráv jsme řešily její problémy a mně prostě v jednu chvíli, kdy jsem otevřela ten její dlouhatánský text, došla energie na odepsání. Nechtěla jsem se na ni vykašlat, ale prostě jsem to tak dlouho odkládala, až jsem na to úplně zapomněla.
Co ode mě všichni chtějí?
A to je přesně ono. S někým se bavíte, protože vám to něco dává. Nikdy se s nikým nebudete bavit jen proto, že jemu to něco dává, to by bylo nerozumné. Proč dávat energii do něčeho/někoho, když vám to nic nevrací? Chcete snad být novodobými mučedníky? To těžko. Samozřejmě že někdy jdete za hranice svých sil, protože se to prostě očekává, protože vám to něco může přinést v budoucnu, nebo protože to někomu z minulosti dlužíte. Ale vyvíjet soustavnou činnost, při které proudí energie jen jedním směrem - to je bláznoství, energetická sebevražda.
Je jedno, na jaké straně stojíte. Jestli někoho zběsile uháníte nebo někdo zběsile uhání vás. Vždycky je třeba se zastavit a zamyslet se, jestli opravdu není vhodná chvíle nechat tomu volný průběh, přestat tlačit na pilu. To, že se s někým zrovna v tuhle chvíli nepotkáváte (ať už fyzicky nebo duševně) neznamená, že už pro sebe nejste důležití, prostě jen není vhodná doba, protože jeden z vás má teď akutnější/důležitější věci k řešení. A vždycky je lepší potkat se ve správný čas, protože vzájemné obohacení bude o to větší.
Proto nebuďte vztahovační a nevykládejte si nezájem a neochotu druhých lidí jako útok na vaši osobu. Prostě teď nejste jejich priorita. Stejně jako Pepa, Járinka a Frantík nejsou v tuhle chvíli vaší prioritou.
Vím, o čem mluvím, znám to i z té druhé strany. Taky jsem dva měsíce naháněla jednu kamarádku, které jsem "nestála za to, aby mi odepsala". Teď už vím, že to tak není, že si to nemám brát osobně, prostě má jen důležitější věci k řešení :-)
Komentáře
Okomentovat