Jak ten čas letí
Je až k neuvěření, jak ten čas letí. Přijde mi to nedávno, co jsem si vysnívala svůj budoucí život, svůj dospělý život. Ležela jsem v posteli ve svém dětském pokojíku a hlavou se mi honily různé scénáře mého budoucího života. Vždycky jsem v nich byla úspěšná, atraktivní, hubená (!), vzdělaná, vážená, se skvělou prací, která mě naplňovala, a s partnerem, kterým jsem se mohla chlubit. Téměř vždycky to byl nějaký starší muž, jednou Němec, podruhé literární historik, potřetí rovnou Till Lindemann.
Studovala jsem bakaláře a celou budoucnost jsem měla před sebou. Všechno, co se dělo předtím, byla jen jakási zkouška, příprava na ten opravdový život. Zajímala jsem se o literaturu, o filmy, zakládala si profily na různých stránkách a prezentovala se jako mladá intelektuálka. Nechodila jsem teda do Starbucks a nefotila si selfíčka, protože v té době to ještě nebylo moderní.
S kamarádkou z vejšky jsme si psaly na ICQ, chodily do čajovny a na hřbitovy. Mimo intelektuální prostředí fildy jsem se stýkala i se svými neitelektuálními kamarády z dětství, se kterými jsme chodili hezky neintelektuálně chlastat. I když jsem měla nízké sebevědomí kvůli nadváze, stejně se mi jednou za čas podařilo někoho sbalit. Samozřejmě v opilosti.
Jenže pak přišel Život, ten, na který jsem se tolik těšila a připravovala. A najednou už nebylo co získat, jen ztratit.
Začal můj první vážný vztah. Už si moc nepamatuju ty začátky ani to, kdy jsem si uvědomila, že už je to prostě napořád, že k sobě prostě patříme. Za jiných okolností by to znělo úžasně osudově a romanticky, ale záhy se dozvíte, proč mi to přijde jako začátek konce.
Začala jsem zkoušet první práce, zatím jenom nehonorované anebo v rámci školy jako přivýdělek. Zkoušela jsem si, jaká profese pro mě bude ta pravá.
Byla jsem ve stresu. Bylo toho na mě hodně. Dřív jsem měla jenom školu a volný čas a najednou do toho přítel a práce (zjistila jsem, že jsem trochu workoholik a že neumím odpočívat). Umřel nám pes. Belinka. A pak onemocněl děda. Začala jsem trpět úzkostmi a střevními potížemi. Kolik mi tehdy bylo? Asi 21.
A od té doby je život boj. Šest let hledání, přežívání, propadů a znovuzrození, šest let stárnutí. Kdybych mohla jednu věc vrátit zpět, byla by to moje zasněnost a fantazírování, o které jsem přišla. Byla to moje forma relaxace, útěk od všedního stresujícího dne. Když bylo zle, tak jsem pořád měla naději, že jednou v budoucnu bude líp. Když jsem snila, necítila jsem strach ani nervozitu, plula jsem si na svém obláčku a bylo mi blaze.
Včera jsem mluvila s mámou po telefonu. Řekla mi, že bych se měla kvůli zdraví šetřit, už mi přece jen táhne na třicet, tak už se ty nemoci hůř snáší.
Dneska jsem si v zrcadle všimla, že mám pod očima při úsměvu vrásky. Ještě před začátkem své čtrnáctidenní virózy jsem je tam neměla. Že bych za těch 14 dní marodění tak zestárla? Možná za to může ten stres z podnikání.
Je mi 27 a nikdy jsem nebyla normálně zaměstnaná, pořád jen samé dohody o provedení práce a v lepším případě dohody o pracovní činnosti. Nejhorší ale je, že nechci do klasické práce na 8 hodin denně, 5 dnů v týdnu. Mám pocit, že by mě to zabilo, udusalo.
Vzpomínám na nejlepší léta, kdy jsem studovala bakaláře. Na pár hodin do školy na přednášky a semináře, chvíli posedět se spolužáky v kavárně a pak domů rozjímat nad literaturou, dělat korektury a psát si na ICQ.
Ač mi je 27 a měla bych být dospělá, tak se tak rozhodně necítím. Nejradši bych vrátila čas a neměla žádné starosti.
Cítím se trapně, že mi je 27, nemám dostudováno (a nakonec možná ani mít nebudu), do práce chodím jak do houslí a ještě mám pocit, že toho je na mě hodně.
Nemám jiné zkušenosti než s učením cizinců a vím, že učit nechci. Mohla bych dělat nějaké korektury, psát články, ale bojím se, že by mě nikde nechtěli.
Je mi 27 a chtěla bych se buďto vrátit v čase, nebo být už konečně dospělá, už ne "to něco mezi".
Moji známí cestují. Já z toho mám strach a nemám peníze. Moji známí mají děti. Já jsem na to moc sobecká, nedospělá a nevyrovnaná. Moji známí dělají kariéru. Já se pořád plácám v tom svém učení cizinců a zjišťuju, že tu práci dál dělat nemůžu. Modlím se, aby vyšlo to podnikání, ale moc nadějí tomu nedávám.
Je mi 27 a pořád se jen plácám okolo sebe a svých problémů. Můžu být ráda, že mě přítel dávno neopustil. Popravdě řečeno nevím, co na mě vidí. Sem tam sice něco upeču, uvařím, uklidím, koupím, pochválím, přitulím se, vykouřím, podržím, zajdu na nějakou procházku... ale na druhou stranu si pořád stěžuju, brečím, bojím se, nikam se mi nechce, nic se mi nechce, prdím, smrdím, tloustnu, nechávám si narůst chlupy na nohou, nepřispívám moc peněz na chod domácnosti...
Opravdu je tohle ten Život, na který jsem se připravovala? Jasně že jsou lidi na tom hůř, jsou vážně nemocní, někdo jim umře, přijdou o střechu nad hlavou... Ale pak jsou taky lidi, kteří jsou ta tom líp. Cestují, mají děti, budují kariéru a při tom všem si ten život užívají. Kde dělám chybu? Moje máma mi říká, že nad vším moc přemýšlím. Ale už mi neporadila, jak nepřemýšlet.
 |
| Till Lindemann, kanec z mých dívčích snů |
S kamarádkou z vejšky jsme si psaly na ICQ, chodily do čajovny a na hřbitovy. Mimo intelektuální prostředí fildy jsem se stýkala i se svými neitelektuálními kamarády z dětství, se kterými jsme chodili hezky neintelektuálně chlastat. I když jsem měla nízké sebevědomí kvůli nadváze, stejně se mi jednou za čas podařilo někoho sbalit. Samozřejmě v opilosti.
Jenže pak přišel Život, ten, na který jsem se tolik těšila a připravovala. A najednou už nebylo co získat, jen ztratit.
Začal můj první vážný vztah. Už si moc nepamatuju ty začátky ani to, kdy jsem si uvědomila, že už je to prostě napořád, že k sobě prostě patříme. Za jiných okolností by to znělo úžasně osudově a romanticky, ale záhy se dozvíte, proč mi to přijde jako začátek konce.
Začala jsem zkoušet první práce, zatím jenom nehonorované anebo v rámci školy jako přivýdělek. Zkoušela jsem si, jaká profese pro mě bude ta pravá.
Byla jsem ve stresu. Bylo toho na mě hodně. Dřív jsem měla jenom školu a volný čas a najednou do toho přítel a práce (zjistila jsem, že jsem trochu workoholik a že neumím odpočívat). Umřel nám pes. Belinka. A pak onemocněl děda. Začala jsem trpět úzkostmi a střevními potížemi. Kolik mi tehdy bylo? Asi 21.
A od té doby je život boj. Šest let hledání, přežívání, propadů a znovuzrození, šest let stárnutí. Kdybych mohla jednu věc vrátit zpět, byla by to moje zasněnost a fantazírování, o které jsem přišla. Byla to moje forma relaxace, útěk od všedního stresujícího dne. Když bylo zle, tak jsem pořád měla naději, že jednou v budoucnu bude líp. Když jsem snila, necítila jsem strach ani nervozitu, plula jsem si na svém obláčku a bylo mi blaze.
Včera jsem mluvila s mámou po telefonu. Řekla mi, že bych se měla kvůli zdraví šetřit, už mi přece jen táhne na třicet, tak už se ty nemoci hůř snáší.
Dneska jsem si v zrcadle všimla, že mám pod očima při úsměvu vrásky. Ještě před začátkem své čtrnáctidenní virózy jsem je tam neměla. Že bych za těch 14 dní marodění tak zestárla? Možná za to může ten stres z podnikání.
Je mi 27 a nikdy jsem nebyla normálně zaměstnaná, pořád jen samé dohody o provedení práce a v lepším případě dohody o pracovní činnosti. Nejhorší ale je, že nechci do klasické práce na 8 hodin denně, 5 dnů v týdnu. Mám pocit, že by mě to zabilo, udusalo.
Vzpomínám na nejlepší léta, kdy jsem studovala bakaláře. Na pár hodin do školy na přednášky a semináře, chvíli posedět se spolužáky v kavárně a pak domů rozjímat nad literaturou, dělat korektury a psát si na ICQ.
Ač mi je 27 a měla bych být dospělá, tak se tak rozhodně necítím. Nejradši bych vrátila čas a neměla žádné starosti.
Cítím se trapně, že mi je 27, nemám dostudováno (a nakonec možná ani mít nebudu), do práce chodím jak do houslí a ještě mám pocit, že toho je na mě hodně.
Nemám jiné zkušenosti než s učením cizinců a vím, že učit nechci. Mohla bych dělat nějaké korektury, psát články, ale bojím se, že by mě nikde nechtěli.
Je mi 27 a chtěla bych se buďto vrátit v čase, nebo být už konečně dospělá, už ne "to něco mezi".
Moji známí cestují. Já z toho mám strach a nemám peníze. Moji známí mají děti. Já jsem na to moc sobecká, nedospělá a nevyrovnaná. Moji známí dělají kariéru. Já se pořád plácám v tom svém učení cizinců a zjišťuju, že tu práci dál dělat nemůžu. Modlím se, aby vyšlo to podnikání, ale moc nadějí tomu nedávám.
Je mi 27 a pořád se jen plácám okolo sebe a svých problémů. Můžu být ráda, že mě přítel dávno neopustil. Popravdě řečeno nevím, co na mě vidí. Sem tam sice něco upeču, uvařím, uklidím, koupím, pochválím, přitulím se, vykouřím, podržím, zajdu na nějakou procházku... ale na druhou stranu si pořád stěžuju, brečím, bojím se, nikam se mi nechce, nic se mi nechce, prdím, smrdím, tloustnu, nechávám si narůst chlupy na nohou, nepřispívám moc peněz na chod domácnosti...
Opravdu je tohle ten Život, na který jsem se připravovala? Jasně že jsou lidi na tom hůř, jsou vážně nemocní, někdo jim umře, přijdou o střechu nad hlavou... Ale pak jsou taky lidi, kteří jsou ta tom líp. Cestují, mají děti, budují kariéru a při tom všem si ten život užívají. Kde dělám chybu? Moje máma mi říká, že nad vším moc přemýšlím. Ale už mi neporadila, jak nepřemýšlet.
Komentáře
Okomentovat