Jsem jak Dalibor Vrána
Vsadím se, že jste určitě alespoň jednou viděli český film Vrchní, prchni s Josefem Abrhámem v hlavní roli. Ti z vás, kteří ho viděli vícekrát, si možná vybaví scénu, ve které Dalibor Vrána vypráví svému bývalému gymnaziálnímu učiteli o svých peripetiích se ženami. Celý život ho totiž provází chorobná fantazie, což se mu nakonec stalo osudným.
"Já potkám ženskou a okamžitě strašně plasticky vidím, co by se s ní dalo prožít."
A já mám úplně to samé s chlapama. Odjakživa. A navíc nejsem náročná. Na téměř každém totiž skoro vždycky najdu alespoň něco obdivuhodného. A díky tomu jsem taky skončila se všemožnými exoty (jednou se snad dostanu k popsání jednotlivých případů).
Jsem lovec. Baví mě to snažení se, usilování, kličkování a nakonec ta výhra. Pak většinou nastává nuda a zklamání. A rozchod. A další snažení se o někoho dalšího.
V období dospívání jsem byla nerada zadaná. Znemožňovalo mi to usilovat o další kořist. Ne, že bych byla vždycky věrná, ale snažila jsem se. Ne vždycky to ale vyšlo.
A tak jsem kluky střídala jako ponožky a ani mě moc netrápilo, že jsem možná pár srdcí zlomila (myslím, že reálně asi opravdu "jen" dvě). A jestli někdo zlomil srdce mně? Bude to znít asi neuvěřitelně, ale řekla bych, že ne. Pro mě byla důležitá budoucnost, studium a práce, moje sny. Chtěla jsem být Někdo. A i když jsem toužila po lásce, asi jako každá puberťačka, tak nějak jsem měla pocit, že na mě čeká až někde v budoucnu, a že všechno co se děje teď, je jen jakási příprava na ten skutečný život, který bude skvělý, úžasný a jedinečný.
Ale zamilovaná jsem samozřejmě byla, kvůli klukům jsem se trápila, brečela, ale neexistoval kluk, kterého by mi z hlavy nevyhnal jiný kluk. Zažila jsem od kluků dvě zrady, které mě mrzely, ale nic, z čeho bych se neoklepala (v mém mladším hubenějším období léčil splíny chlast a další kluk, v mém starším tlustším období sladkosti a knihy).
A pak jsem se zadala. Nastálo. Měla jsem strach, že mě to po čase zase přestane bavit, že se začnu nudit, budu se poohlížet jinde. Sem tam to skřípalo, ne že ne (hlavně v mém hubeném období, kdy se o mě najednou začali zajímat i jiní chlapi), ale nakonec to je už 6 let, co jsem šťastně(?) zadaná a jsem věrná jak pes ohař.
Reálně.
Nikoli však v myšlenkách.
Kdykoli se do mé blízkosti dostane nějaký muž a naváže se mnou nějaký bližší kontakt, moje fantazie začne pracovat naplno.
Začalo to právníkem Akvinou, kterého jsem nikdy v reálu neviděla, za to jsem několikrát přijala do mailu fotku jeho penisu (a párkrát i obličeje). Zaujala jsem ho na seznamce (ano, měla jsem profil na seznamce, ačkoli jsem byla zadaná), a tak jsme si nějaký čas psali. Popravdě řečeno jsem vnímala jako velkou výhru, že jsem i se svým metrákem živé váhy přitažlivá pro někoho, kdo mě nemiluje. A tak jsme komunikovali přes email, já jsem mu posílala oblečené fotky, on mně svlečené. Na setkání jsem nikdy nepřistoupila. Můj přítel o tomhle "přátelství" věděl a nepovažoval ho za ohrožující.
Pokračovalo to studentem Nikolajem. Svým způsobem mi přišel sexy, tak jsem mu kývla na individuální hodiny češtiny za směšný peníz. Hlavně abych mohla trávit čas s ním. Cítila jsem se jak puberťačka, když jsme spolu seděli v parku a navzájem se učili sprostá slovíčka v češtině a ruštině. Když jsme si spolu špitali na lavičce, užívala jsem si naše letmé dotyky. Domů jsem chodila omámená, až se divím, že přítel nic nepoznal. Jenže pak mi došlo: 1) že nejsem Nikolajova váhová kategorie a jakákoli balící snaha z mé strany je akorát mým ztrapňováním, 2) že je Nikolaj xenofóbní, homofóbní, šovinistickej a ještě ke všemu paranoidní Rusák, který si nezaslouží moji pozornost a čas. A tak to skončilo.
A pak jsem měla jeden kurz, kde bylo víc chlapů než ženských, a tam to byly pro mě žně.
Ne že by se mi líbil nějaký konkrétní student, ale tak nějak průběžně jsem měla divoké sny snad o všech zúčastněných.
A pak to byl erasmácký kurz a student "Brís" (už ani nevím, jak se to psalo). Byl prostě hezkej, roztomilej, byly tam nějaké pohledy, ale to bylo asi všechno. Navíc si myslím, že jeho pohledy byly prostě jen zdvořile milé pohledy studenta k učitelce.
No a před nedávnem XYZ, můj spolužák z vysoké, se kterým jsem se viděla asi po dvou letech. V době studií jsme si spolu hodně psali, byly tam i takové náznaky, že by z toho něco mohlo být. Jenže já si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo jako legraci, a tak jsem to nechala být a nějak to postupně vyšumělo. Já si někoho našla, on si někoho našel. A teď po tolika letech jsme seděli naproti sobě v kavárně, srkali teplé nápoje a snažili se bavit tak nějak o všem.
A já když se s někým bavím, tak na něj hledím zpříma, jsem zvyklá neuhýbat pohledem. Zatímco on je stydlivějšího ražení a sem tam pohled odvracel. A já si tak mohla užít zkoumání jeho fasády. Sluší mu to. Dospěl. Vypadá mužnější. Je sexy. Mluví chytře. Už ani nemá ten pupek, co mu ke konci studia narost. Měl by o mě zájem? Jevím se mu jako atraktivní? Kolik jsem tenkrát vážila, když jsme si psali? Milion dalších postřehů a otázek mi proběhlo hlavou. A hlavně:
Sedím s klukem v kavárně a ten kluk není ani můj přítel, ani gay!
Kdy se mi to stalo naposled? Zmobilizovala jsem všechny své síly a energie a snažila se být svá. Veselá, rozpustilá, chytrá, přemýšlivá - všechno, na co jsem kdysi úspěšně balila kluky.
Pak jsem jela domů a přemýšlela jsem nad tím, jak to bylo skvělé být v kavárně s klukem, který není můj přítel, ale mohl by být. Se kterým jsem mluvila a myslela na to, jak je sexy, a on si klidně mohl myslet to samé o mně. Mohl si říkat "ta Prasátečko je ale kočka, škoda že je zadaná" anebo "s tou prasátečko to bylo fajn, snad se brzy uvidíme" anebo na mě pak myslet při sexu se svou přítelkyní (haha, to asi těžko).
A i kdyby si říkal "ta prasátečko vypadá fakt hrozně, šíleně přibrala" nebo "jak jsem mohl chtít s prasátečko něco mít?", tak mně to může být úplně jedno: 1) protože se to nikdy nedozvím, 2) protože jsem šťastně(?) zadaná.
Ale ve sladkém snění o tom, co by mohlo být, mi nebrání nic
KONEC
"Já potkám ženskou a okamžitě strašně plasticky vidím, co by se s ní dalo prožít."
A já mám úplně to samé s chlapama. Odjakživa. A navíc nejsem náročná. Na téměř každém totiž skoro vždycky najdu alespoň něco obdivuhodného. A díky tomu jsem taky skončila se všemožnými exoty (jednou se snad dostanu k popsání jednotlivých případů).
***
Jsem lovec. Baví mě to snažení se, usilování, kličkování a nakonec ta výhra. Pak většinou nastává nuda a zklamání. A rozchod. A další snažení se o někoho dalšího.
V období dospívání jsem byla nerada zadaná. Znemožňovalo mi to usilovat o další kořist. Ne, že bych byla vždycky věrná, ale snažila jsem se. Ne vždycky to ale vyšlo.
A tak jsem kluky střídala jako ponožky a ani mě moc netrápilo, že jsem možná pár srdcí zlomila (myslím, že reálně asi opravdu "jen" dvě). A jestli někdo zlomil srdce mně? Bude to znít asi neuvěřitelně, ale řekla bych, že ne. Pro mě byla důležitá budoucnost, studium a práce, moje sny. Chtěla jsem být Někdo. A i když jsem toužila po lásce, asi jako každá puberťačka, tak nějak jsem měla pocit, že na mě čeká až někde v budoucnu, a že všechno co se děje teď, je jen jakási příprava na ten skutečný život, který bude skvělý, úžasný a jedinečný.
Ale zamilovaná jsem samozřejmě byla, kvůli klukům jsem se trápila, brečela, ale neexistoval kluk, kterého by mi z hlavy nevyhnal jiný kluk. Zažila jsem od kluků dvě zrady, které mě mrzely, ale nic, z čeho bych se neoklepala (v mém mladším hubenějším období léčil splíny chlast a další kluk, v mém starším tlustším období sladkosti a knihy).
A pak jsem se zadala. Nastálo. Měla jsem strach, že mě to po čase zase přestane bavit, že se začnu nudit, budu se poohlížet jinde. Sem tam to skřípalo, ne že ne (hlavně v mém hubeném období, kdy se o mě najednou začali zajímat i jiní chlapi), ale nakonec to je už 6 let, co jsem šťastně(?) zadaná a jsem věrná jak pes ohař.
Reálně.
Nikoli však v myšlenkách.
Kdykoli se do mé blízkosti dostane nějaký muž a naváže se mnou nějaký bližší kontakt, moje fantazie začne pracovat naplno.
Začalo to právníkem Akvinou, kterého jsem nikdy v reálu neviděla, za to jsem několikrát přijala do mailu fotku jeho penisu (a párkrát i obličeje). Zaujala jsem ho na seznamce (ano, měla jsem profil na seznamce, ačkoli jsem byla zadaná), a tak jsme si nějaký čas psali. Popravdě řečeno jsem vnímala jako velkou výhru, že jsem i se svým metrákem živé váhy přitažlivá pro někoho, kdo mě nemiluje. A tak jsme komunikovali přes email, já jsem mu posílala oblečené fotky, on mně svlečené. Na setkání jsem nikdy nepřistoupila. Můj přítel o tomhle "přátelství" věděl a nepovažoval ho za ohrožující.
Pokračovalo to studentem Nikolajem. Svým způsobem mi přišel sexy, tak jsem mu kývla na individuální hodiny češtiny za směšný peníz. Hlavně abych mohla trávit čas s ním. Cítila jsem se jak puberťačka, když jsme spolu seděli v parku a navzájem se učili sprostá slovíčka v češtině a ruštině. Když jsme si spolu špitali na lavičce, užívala jsem si naše letmé dotyky. Domů jsem chodila omámená, až se divím, že přítel nic nepoznal. Jenže pak mi došlo: 1) že nejsem Nikolajova váhová kategorie a jakákoli balící snaha z mé strany je akorát mým ztrapňováním, 2) že je Nikolaj xenofóbní, homofóbní, šovinistickej a ještě ke všemu paranoidní Rusák, který si nezaslouží moji pozornost a čas. A tak to skončilo.
A pak jsem měla jeden kurz, kde bylo víc chlapů než ženských, a tam to byly pro mě žně.
Ne že by se mi líbil nějaký konkrétní student, ale tak nějak průběžně jsem měla divoké sny snad o všech zúčastněných.
A pak to byl erasmácký kurz a student "Brís" (už ani nevím, jak se to psalo). Byl prostě hezkej, roztomilej, byly tam nějaké pohledy, ale to bylo asi všechno. Navíc si myslím, že jeho pohledy byly prostě jen zdvořile milé pohledy studenta k učitelce.
No a před nedávnem XYZ, můj spolužák z vysoké, se kterým jsem se viděla asi po dvou letech. V době studií jsme si spolu hodně psali, byly tam i takové náznaky, že by z toho něco mohlo být. Jenže já si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo jako legraci, a tak jsem to nechala být a nějak to postupně vyšumělo. Já si někoho našla, on si někoho našel. A teď po tolika letech jsme seděli naproti sobě v kavárně, srkali teplé nápoje a snažili se bavit tak nějak o všem.
A já když se s někým bavím, tak na něj hledím zpříma, jsem zvyklá neuhýbat pohledem. Zatímco on je stydlivějšího ražení a sem tam pohled odvracel. A já si tak mohla užít zkoumání jeho fasády. Sluší mu to. Dospěl. Vypadá mužnější. Je sexy. Mluví chytře. Už ani nemá ten pupek, co mu ke konci studia narost. Měl by o mě zájem? Jevím se mu jako atraktivní? Kolik jsem tenkrát vážila, když jsme si psali? Milion dalších postřehů a otázek mi proběhlo hlavou. A hlavně:
Sedím s klukem v kavárně a ten kluk není ani můj přítel, ani gay!
Kdy se mi to stalo naposled? Zmobilizovala jsem všechny své síly a energie a snažila se být svá. Veselá, rozpustilá, chytrá, přemýšlivá - všechno, na co jsem kdysi úspěšně balila kluky.
Pak jsem jela domů a přemýšlela jsem nad tím, jak to bylo skvělé být v kavárně s klukem, který není můj přítel, ale mohl by být. Se kterým jsem mluvila a myslela na to, jak je sexy, a on si klidně mohl myslet to samé o mně. Mohl si říkat "ta Prasátečko je ale kočka, škoda že je zadaná" anebo "s tou prasátečko to bylo fajn, snad se brzy uvidíme" anebo na mě pak myslet při sexu se svou přítelkyní (haha, to asi těžko).
A i kdyby si říkal "ta prasátečko vypadá fakt hrozně, šíleně přibrala" nebo "jak jsem mohl chtít s prasátečko něco mít?", tak mně to může být úplně jedno: 1) protože se to nikdy nedozvím, 2) protože jsem šťastně(?) zadaná.
Ale ve sladkém snění o tom, co by mohlo být, mi nebrání nic
KONEC
Komentáře
Okomentovat