Narozeniny a co od druhých (ne)čekám
Před pár dny jsem měla narozeniny. Bylo mi 28. Co na tom, že podle některých lidí vypadám na 40. Co na tom, že ještě nemám dostudovanou školu a práci nastálo. O tom teď psát chci. Chci si tak trochu postesknout nad tím, kolik lidí si na mě v "můj den" (ne)vzpomnělo.
Dřív, v době, kdy ještě nebyly sociální sítě tak rozšířené, mi na narozeniny chodilo spoustu esemesek. Lidé si prostě kamsi napsali datum narození druhého člověka a v onen den si nějakým zázrakem všimli, že zrovna on má narozeniny, a tak na tom tlačítkovém mobilu, kdy esemeska stála minimálně 3 koruny vyťukali přáníčko. Takové esemesky jsem si samozřejmě četla, potěšily mě, ale ze zásady jsem na ně neodpovídala, bylo jich přece tolik. A brala jsem je automaticky.
S dobou facebooku nastaly velké změny a lidi dost zlenivěli. Chvíli jsem se také nechala unášet na pohodlné informační vlně, prostřednictvím facebooku vše sledovala a vše sdělovala, dělali to tak přece všichni. Jenže pak jsem se nechala ovlivnit svým přítelem, zarytým odpůrcem sociálních sítí a některé informace na internetu přestala sdílet. Třeba i své datum narození.
Už je to víc jak pět let, co nemám své datum narozenin vystavené na facebooku a rok od roku mi chodí míň a míň přání k narozeninám. Lidi zapomínají. Lidi se vzájemně odcizují...
Nemyslete si, že jsem typ člověka, který lpí na slavení narozenin, to v žádném případě. Rozhodně nečekám, že mi každý z mých známých bude gratulovat a nevím co ještě. Popravdě řečeno mám rok od roku pocit, že už opravdu není co slavit, spíše zapíjet žal... jenže...
Je tu hrstka lidí, se kterými jsem svoje narozeniny slavila už od dětství. S těmi lidmi už se pravidelně nestýkám, ale přesto máme mezi sebou jakési pouto, které nás spojuje. Od těchto několika málo lidí jsem čekala, že si třeba sami vzpomenou. A nevzpomněli si.
Esemesku mi napsala moje teta, zatelefonovala mi máma, na facebook mi napsala kamarádka z dětství, se kterou jsme vždycky slavily narozeniny společně (má narozeniny přesně o týden později). Jinak nikdo. Obě skupiny mých studentů si na mě vzpomněli, popřáli mi a dali dáreček. Pak samozřejmě přítel (který má narozeniny ve stejný den). Jinak nikdo.
Jasně že nezáleží na kvantitě, ale kvalitě (a to je jeden z důvodů, proč nemám datum narození na facebooku), ale když si na vás nevzpomenou lidi, od kterých to z nějakého důvodu čekáte, tak to zamrzí.
Ta jedna osoba mě dokonce několik dní po mých narozeninách kontaktovala a něco po mně chtěla, na moje narozeniny si ale nevzpomněla.
A pak uběhl přesně týden a na facebooku se objevilo upozornění, že moje kamarádka má narozeniny. Samozřejmě jí na zeď psalo spoustu lidí. Já jí napsala esemesku (abych nepatřila k tomu facebookovému stádu, které jí napsalo jenom proto, že jim datum jejích narozenin připomněl facebook).
A najednou i mně přišlo opožděné přání k narozeninám od těch několika lidí, kteří si na mě před týdnem nevzpomněli. Ta kamarádka, co slavila narozeniny, je totiž naše společná kamarádka, a tak jim asi došlo, že když má ona narozeniny, já jsem je už měla. Přece jen jsme spolu slavily asi od mých 15 do 23 let.
Samozřejmě se omlouvali, samozřejmě se obhajovali (v dnešní uspěchané internetové době se nemůžeš divit, že ti někdo nenapíše včas, hlavně když nemáš datum narození na facebooku!) a já se cítila jako největší prudič, který lpí na starých dobrých tradicích. Třeba na té, že když je někdo pro vás důležitý, tak si to datum někam napíšete (když už si ho nepamatujete).
Asi někteří vrtíte hlavou a říkáte si, jaká je to banalita, ale pro mě prostě ne. Pro mě je to jen další hřebíček do bedny utvrzení se v tom, že je lepší od druhých nic nečekat. Být rád za to, že druzí jsou, trávit s nimi čas a užívat si to, ale nic od nich neočekávat. Jednou mi jedna moje kamarádka (teď už ex) vyčetla, že druhé lidi jenom využívám a já tomu i chvíli věřila. Jenže to tak není. Já si od lidí beru to, co mi chtějí dát, a na oplátku jim dávám ze sebe to, co jim chci dát já. Ale rozhodně se druhým slepě neobětuju. A nikdy pro ně neudělám nic, co by pro mě nebylo aslepoň částečně výhodné (obohacující). Jedinou výjimkou je moje rodina, do které počítám i svého přítele.
Když si projdete nějakým fakt těžkým obdobím, tak můžete buďto konstatovat, že bez druhých byste to nezvládli, že jste hrozně vděční za to, že vám ti lidi byli oporou. Anebo můžete říct, že jste na to všechno byli sami, a právě to vám dodalo sílu.
Já patřím k tomu druhému typu lidí. Svoje přátele a známé jsem od sebe sama odehnala. Věděla jsem, že oni mi pomoct nemůžou. Na začátku jsem se snažila s nima svoje problémy sdílet, ale oni to prostě nechápali (ani já jsem v té době nechápala). Měla jsem dost starostí sama se sebou, tak pro mě bylo jednodušší kontakty přerušit, než se neustále snažit někomu vysvětlit, co se se mnou děje, a sdílet s ním, v jak moc bezvýchodné situaci se cítím.
Mimo to nikdy nezapomenu na to, jak mi jedna kamarádka řekla, že mě jako parta všichni moc rádi uvidí, a že když mi dělá takový problém být daleko od domova a cestovat, tak že se klidně můžeme sejít někdo poblíž mého bydliště. Tak jsem jednou začala plánovat piknik a navrhla jsem místo v blízkosti mého bydliště. Načež ta jedna osoba (zmíněná už v narozeninové kauze) na mě vyjela, že jako si myslím, že za mnou ostatní přijedou až před barák, že ona akce plánuje vždycky někde na půli cesty a nechce po nás, abysme přijeli až za ní, i když tam má blízko skvělej park. Asi vám nemusím povídat, jak dementně jsem se cítila. Jak mrzák, kterej si dovolí požádat o nějaký ulehčení, a oni ho pošlou do prdele, protože na to nemá nárok.
A je to rozhodně jeden z důvodů, proč jsem s těma lidma nikam nechodila, ani do hospody, natož třeba na výlety. Bála jsem se, protože jsem si zafixovala, že před nima musím být normální, že nesmím dát najevo svoje slabosti, že oni to nepochopí, nebo se mi dokonce vysmějí. Kdybych skončila na vozíku, měla rakovinu nebo cokoli jiného viditelného, tak by se se soucitem a pomocí roztrhl pytel, o tom nepochybuju, ale jakmile má člověk něco v hlavě, čemu druzí nerozumí, tak jako by to neexistovalo. Kdybych měla sádru, tak by ostatní asi pochopili, že nepůjdu do bazénu. Kdybych byla slepá, tak by mě asi druzí netahali do kina. Ale když mám úzkosti a strach z cestování a neznámých míst, tak mi druzí klidně řeknou "to nejsi schopná dojet někam dál než dvě zastávky od baráku?"
Za tohle cítím hroznou zášť a křivdu, a i když jsem myslela, že po těch několika letech jsem se s tím už srovnala, tak ne, nesrovnala. Ty narozeniny to ve mně znovu probudily. A já bych teď v tuhle chvíli klidně řekla, že bych všem těmhle lidem přála, aby aspoň na chvíli zažili to, co jsem zažívala já dennodenně několik let. Ten strach, tu úzkost, nebo naopak ten pocit, že nic nemá smysl a že by bylo lepší umřít, a že to tak stejně jednou dopadne, že se prostě zabiju, protože světlo na konci tunelu jsem neviděla. Je to hrozně hnusný někomu tohle přát a já si to moc dobře uvědomuju, ale mám pocit, že jedině tak by si mě ti dotyční začli vážit a chytli se za nos. Konečně bych slyšela tu větu, že vůbec nevěděli, jak špatně na tom jsem, a že kdyby to věděli, tak by se mi snažili pomoct. Že by mě v tom nenechali. Ale nechali mě v tom.
A jestli já jsem někoho někdy ve vztahu zklamala (a teď mám na mysli tu svoji ex kamarádku, která mi řekla, že druhé využívám a neumím budovat vztah), tak to je hlavně proto, že já se zklamala v druhých a rezignovala jsem na vytváření nějakých nových vztahů. Protože když jste opravdu ve sračkách, tak pak teprve poznáte, kdo o vás opravdu stojí. A takový člověk se nenechá odbýt, ani když ho odmítáte a posíláte někam. Takový člověk se nabídne, že přijede za vámi domů, když vy máte strach z cestování. Naštěstí i takové lidi ve svém životě mám a jsem za to nesmírně vděčná. A jeden z nich mi nepopřál k narozeninám a víte co? Mně to vůbec netrápí, protože pro mě udělal mnohem víc :-)
Dřív, v době, kdy ještě nebyly sociální sítě tak rozšířené, mi na narozeniny chodilo spoustu esemesek. Lidé si prostě kamsi napsali datum narození druhého člověka a v onen den si nějakým zázrakem všimli, že zrovna on má narozeniny, a tak na tom tlačítkovém mobilu, kdy esemeska stála minimálně 3 koruny vyťukali přáníčko. Takové esemesky jsem si samozřejmě četla, potěšily mě, ale ze zásady jsem na ně neodpovídala, bylo jich přece tolik. A brala jsem je automaticky.
S dobou facebooku nastaly velké změny a lidi dost zlenivěli. Chvíli jsem se také nechala unášet na pohodlné informační vlně, prostřednictvím facebooku vše sledovala a vše sdělovala, dělali to tak přece všichni. Jenže pak jsem se nechala ovlivnit svým přítelem, zarytým odpůrcem sociálních sítí a některé informace na internetu přestala sdílet. Třeba i své datum narození.
Už je to víc jak pět let, co nemám své datum narozenin vystavené na facebooku a rok od roku mi chodí míň a míň přání k narozeninám. Lidi zapomínají. Lidi se vzájemně odcizují...
Nemyslete si, že jsem typ člověka, který lpí na slavení narozenin, to v žádném případě. Rozhodně nečekám, že mi každý z mých známých bude gratulovat a nevím co ještě. Popravdě řečeno mám rok od roku pocit, že už opravdu není co slavit, spíše zapíjet žal... jenže...
Je tu hrstka lidí, se kterými jsem svoje narozeniny slavila už od dětství. S těmi lidmi už se pravidelně nestýkám, ale přesto máme mezi sebou jakési pouto, které nás spojuje. Od těchto několika málo lidí jsem čekala, že si třeba sami vzpomenou. A nevzpomněli si.
Esemesku mi napsala moje teta, zatelefonovala mi máma, na facebook mi napsala kamarádka z dětství, se kterou jsme vždycky slavily narozeniny společně (má narozeniny přesně o týden později). Jinak nikdo. Obě skupiny mých studentů si na mě vzpomněli, popřáli mi a dali dáreček. Pak samozřejmě přítel (který má narozeniny ve stejný den). Jinak nikdo.
Jasně že nezáleží na kvantitě, ale kvalitě (a to je jeden z důvodů, proč nemám datum narození na facebooku), ale když si na vás nevzpomenou lidi, od kterých to z nějakého důvodu čekáte, tak to zamrzí.
Ta jedna osoba mě dokonce několik dní po mých narozeninách kontaktovala a něco po mně chtěla, na moje narozeniny si ale nevzpomněla.
A pak uběhl přesně týden a na facebooku se objevilo upozornění, že moje kamarádka má narozeniny. Samozřejmě jí na zeď psalo spoustu lidí. Já jí napsala esemesku (abych nepatřila k tomu facebookovému stádu, které jí napsalo jenom proto, že jim datum jejích narozenin připomněl facebook).
A najednou i mně přišlo opožděné přání k narozeninám od těch několika lidí, kteří si na mě před týdnem nevzpomněli. Ta kamarádka, co slavila narozeniny, je totiž naše společná kamarádka, a tak jim asi došlo, že když má ona narozeniny, já jsem je už měla. Přece jen jsme spolu slavily asi od mých 15 do 23 let.
Samozřejmě se omlouvali, samozřejmě se obhajovali (v dnešní uspěchané internetové době se nemůžeš divit, že ti někdo nenapíše včas, hlavně když nemáš datum narození na facebooku!) a já se cítila jako největší prudič, který lpí na starých dobrých tradicích. Třeba na té, že když je někdo pro vás důležitý, tak si to datum někam napíšete (když už si ho nepamatujete).
Asi někteří vrtíte hlavou a říkáte si, jaká je to banalita, ale pro mě prostě ne. Pro mě je to jen další hřebíček do bedny utvrzení se v tom, že je lepší od druhých nic nečekat. Být rád za to, že druzí jsou, trávit s nimi čas a užívat si to, ale nic od nich neočekávat. Jednou mi jedna moje kamarádka (teď už ex) vyčetla, že druhé lidi jenom využívám a já tomu i chvíli věřila. Jenže to tak není. Já si od lidí beru to, co mi chtějí dát, a na oplátku jim dávám ze sebe to, co jim chci dát já. Ale rozhodně se druhým slepě neobětuju. A nikdy pro ně neudělám nic, co by pro mě nebylo aslepoň částečně výhodné (obohacující). Jedinou výjimkou je moje rodina, do které počítám i svého přítele.
Když si projdete nějakým fakt těžkým obdobím, tak můžete buďto konstatovat, že bez druhých byste to nezvládli, že jste hrozně vděční za to, že vám ti lidi byli oporou. Anebo můžete říct, že jste na to všechno byli sami, a právě to vám dodalo sílu.
Já patřím k tomu druhému typu lidí. Svoje přátele a známé jsem od sebe sama odehnala. Věděla jsem, že oni mi pomoct nemůžou. Na začátku jsem se snažila s nima svoje problémy sdílet, ale oni to prostě nechápali (ani já jsem v té době nechápala). Měla jsem dost starostí sama se sebou, tak pro mě bylo jednodušší kontakty přerušit, než se neustále snažit někomu vysvětlit, co se se mnou děje, a sdílet s ním, v jak moc bezvýchodné situaci se cítím.
Mimo to nikdy nezapomenu na to, jak mi jedna kamarádka řekla, že mě jako parta všichni moc rádi uvidí, a že když mi dělá takový problém být daleko od domova a cestovat, tak že se klidně můžeme sejít někdo poblíž mého bydliště. Tak jsem jednou začala plánovat piknik a navrhla jsem místo v blízkosti mého bydliště. Načež ta jedna osoba (zmíněná už v narozeninové kauze) na mě vyjela, že jako si myslím, že za mnou ostatní přijedou až před barák, že ona akce plánuje vždycky někde na půli cesty a nechce po nás, abysme přijeli až za ní, i když tam má blízko skvělej park. Asi vám nemusím povídat, jak dementně jsem se cítila. Jak mrzák, kterej si dovolí požádat o nějaký ulehčení, a oni ho pošlou do prdele, protože na to nemá nárok.
A je to rozhodně jeden z důvodů, proč jsem s těma lidma nikam nechodila, ani do hospody, natož třeba na výlety. Bála jsem se, protože jsem si zafixovala, že před nima musím být normální, že nesmím dát najevo svoje slabosti, že oni to nepochopí, nebo se mi dokonce vysmějí. Kdybych skončila na vozíku, měla rakovinu nebo cokoli jiného viditelného, tak by se se soucitem a pomocí roztrhl pytel, o tom nepochybuju, ale jakmile má člověk něco v hlavě, čemu druzí nerozumí, tak jako by to neexistovalo. Kdybych měla sádru, tak by ostatní asi pochopili, že nepůjdu do bazénu. Kdybych byla slepá, tak by mě asi druzí netahali do kina. Ale když mám úzkosti a strach z cestování a neznámých míst, tak mi druzí klidně řeknou "to nejsi schopná dojet někam dál než dvě zastávky od baráku?"
Za tohle cítím hroznou zášť a křivdu, a i když jsem myslela, že po těch několika letech jsem se s tím už srovnala, tak ne, nesrovnala. Ty narozeniny to ve mně znovu probudily. A já bych teď v tuhle chvíli klidně řekla, že bych všem těmhle lidem přála, aby aspoň na chvíli zažili to, co jsem zažívala já dennodenně několik let. Ten strach, tu úzkost, nebo naopak ten pocit, že nic nemá smysl a že by bylo lepší umřít, a že to tak stejně jednou dopadne, že se prostě zabiju, protože světlo na konci tunelu jsem neviděla. Je to hrozně hnusný někomu tohle přát a já si to moc dobře uvědomuju, ale mám pocit, že jedině tak by si mě ti dotyční začli vážit a chytli se za nos. Konečně bych slyšela tu větu, že vůbec nevěděli, jak špatně na tom jsem, a že kdyby to věděli, tak by se mi snažili pomoct. Že by mě v tom nenechali. Ale nechali mě v tom.
A jestli já jsem někoho někdy ve vztahu zklamala (a teď mám na mysli tu svoji ex kamarádku, která mi řekla, že druhé využívám a neumím budovat vztah), tak to je hlavně proto, že já se zklamala v druhých a rezignovala jsem na vytváření nějakých nových vztahů. Protože když jste opravdu ve sračkách, tak pak teprve poznáte, kdo o vás opravdu stojí. A takový člověk se nenechá odbýt, ani když ho odmítáte a posíláte někam. Takový člověk se nabídne, že přijede za vámi domů, když vy máte strach z cestování. Naštěstí i takové lidi ve svém životě mám a jsem za to nesmírně vděčná. A jeden z nich mi nepopřál k narozeninám a víte co? Mně to vůbec netrápí, protože pro mě udělal mnohem víc :-)
Komentáře
Okomentovat