Splín
Už dlouho jsem nic nenapsala. To je na jednu stranu dobré znamení, protože píšu vždycky, když mám splín. Takže z informace, že jsem dlouho nic nenapsala, jasně vyplývá, že jsem už dlouho neměla splín.
A to je pozitivní.
Negativní zprávou je, že píšu teď. Tedy samo o sobě to samozřejmě negativní není, vy si určitě moc rádi můj nový článek přečtete, negativní je pouze to, že to znamená, že mám opět splín.
Proč?
(dramatická znělka)
Protože prostě život. Minulost, budoucnost, přítomnost. Všechno se to tak nějak mele. Sny a realita. Touhy a přání. Něco se mění, něco zůstává. A člověk se v tom plácá a plácá a snaží se najít správnou cestu. Chvíli má pocit, že po ní jde, ale pak se cesta ztrácí a člověk neví, kde je a kam jde. A tak znova hledá a hledá. Až jednou dojde až nakonec.
Do smrti.
To nejsou zrovna jasné vyhlídky, co?
Tak to bloudění člověk alespoň občas prokládá kvalitní (a nekvalitní) literaturou.
A když je nejhůř, tak více než často.
A pije víno a kouří cigára.
Nebo rum a doutníky.
Nebo vodku a pánský kožený...
Nebo žere sladkosti, jako já, a oslazuje si svůj hořkej život.
A pak z toho dostane cukrovku. A je tlustej a hnusnej a špatně se mu chodí.
Nebo dostane rakovinu.
Nebo ho někdo požádá o ruku. A on už bude navěky pod čepcem.
(pokud se tedy nerozvede)
Nebo mu tu ruku něco amputuje. Nebo nohu. Anebo dokonce obě dvě - jako teď nedávno ten kamion tomu pětaosmdesátiletému cyklistovi.
Hrůza a děs.
A takový věci se dějí tady na tom světě.
Dnes a denně.
Lepší být doma a nikam nechodit.
Ale život je venku!!!
Říkají někteří.
Je o setkávání se s lidmi, komunikaci, navštěvování nových míst, zažívání zajímavých zážitků, sbírání zkušeností, pokusech a omylech.
Nezájem. Nuda. Lenost.
Říkáš Ty.
Ale pravda je, že tomu všemu vévodí...
.
.
.
STRACH.
A tak radši sedíš na zadku u počítače.
A komunikuješ s lidma, o kterých si myslíš, že jsou tvoji kamarádi.
I když jsi je v reálu nikdy neviděl.
A nakonec jsou možná větší kamarádi, než ti, se kterými se sejdeš jednou za měsíc na dvě hodiny. A kteří ti pak vyčtou, že jsi sobecká zrůda, která je jen využívá.
Nebo ti, kteří bez facebooku neví, kdy máš vlastně narozeniny.
Ještě že jsou na světě knihy. A filmy. Všechny možné příběhy světa. Chci je znát, chci je prožívat. A být přitom v bezpečí svého domova.
Nosím v sobě bohatství celého světa, jeho zkušenosti a moudrost.
Jak se asi žije lidem s agorafobií?
Trochu jsem s těmi asociacemi ujela, to je asi tím Hrabalem, co teď čtu, už mi z něj hrabe. Takže dál už pokračuju smysluplným textem. I když bych řekla, že jsem pomalu u konce. To podstatné jsem sdělila.
Možná bych ještě na závěr uvedla, že mi trochu jebe, protože celý dny sedím nad diplomkou. Už mám 60 stránek a přes 108 000 znaků, což je minimální rozsah. A to ještě nejsem u konce. Mám na to něco málo přes 14 dní. Myslím, že to stihnu. Pokud se tedy nezhroutím.
Taky jsem byla na barevné typologii, určili mě jako tmavou zimu, což znamená, že mám nosit tmavé a syté barvy, s mírně studeným nádechem. Přesně podle mého gusta. Vlasy jsem si obarvila na tmavě hnědo. Cítím se víc sexy. A taky sebevědomě. Kdybych se neviděla ve výlohách obchodů, nevěřila bych, že mám skoro 90 kilo. Nesu se jak holka s lehkou nadváhou, nikoli obezitou.
Často žvýkám žvýkačku, tmavě nalíčené rty mám pevně semknuté a tvářím se, jakože mi jsou všichnu u prdele. V tramvaji nepouštím staré lidi sednout (pokud jsou daleko ode mě), směle vkračuju na přechod pro chodce a s prodavači nejednám s přehnanou zdvořilostí. Cítím se sebevědomě a emancipovaně. Už netoužím po tom co nejdřív se vdát. Pokud budu požádána o ruku, možná odmítnu. Jestli bude svatba, možná si nechám svoje příjmení.
Uvědomuju si, že můj život je jenom můj a nechci se v něm nikomu podřizovat. Zároveň se nechci pro nikoho obětovat. Chci žít svůj život jen pro sebe.
A tak se na tom snažím pracovat. Pomalu, ale jistě,
A už je to skoro měsíc, co nejím cukr. Teda jakože nejím ho vědomě. Neřeším, jestli v restauraci dali do jídla trochu cukru nebo ne, ale nedávám si věci, u kterých je pravděpodobný, že tam cukr bude, a věci, u který je přímo napsané, že tam cukr je. Takže jím jen ovoce, každý den max. jednu raw tyčinku a nedoslazované rostlinné mléko. Zatím jsem sice nic nezhubla, ale cítím se líp, mám více energie. A tak vůbec. Je to fajn. A nechybí mi to.
Už se těším, až budu krásná, štíhlá, černovlasá femme fatale a chlapi budu muset odhánět. Bylo by fajn to stihnout do třicítky.
Ale taková asi nikdy nebudu. Vždycky budu spíš kamarádka, holka do nepohody, vtipnej šašek, ta která vždycky pomůže. Pro někoho možná někdy nevyzpytatelná, pro jiného třeba tajemná a nedostupná. Přísná. Nafoukaná.
Se sklony k úzkostem a depresím. Cítící solidaritu se všemi sebevrahy (zrovna poslouchám Linkin Park).
Čtoucí Hrabala a zároveň nějakou slátaninu pro rádoby emancipované ženy.
A emancipovaná, nebo alespoň rádoby emancipovaná. Nezávislá na mužích, anebo alespoň zdánlivě nezávislá.
Avšak věčně toužící po pevném mužském objetí (a ojetí).
Ale působící až moc samostatně, dominantně a emancipovaně.
Zkrocení zlé ženy?
To sotva.
Prostě individum, které asi nikdy nedospěje.
Za žádných okolností.
Tečka.
A to je pozitivní.
Negativní zprávou je, že píšu teď. Tedy samo o sobě to samozřejmě negativní není, vy si určitě moc rádi můj nový článek přečtete, negativní je pouze to, že to znamená, že mám opět splín.
Proč?
(dramatická znělka)
Protože prostě život. Minulost, budoucnost, přítomnost. Všechno se to tak nějak mele. Sny a realita. Touhy a přání. Něco se mění, něco zůstává. A člověk se v tom plácá a plácá a snaží se najít správnou cestu. Chvíli má pocit, že po ní jde, ale pak se cesta ztrácí a člověk neví, kde je a kam jde. A tak znova hledá a hledá. Až jednou dojde až nakonec.
Do smrti.
To nejsou zrovna jasné vyhlídky, co?
Tak to bloudění člověk alespoň občas prokládá kvalitní (a nekvalitní) literaturou.
A když je nejhůř, tak více než často.
A pije víno a kouří cigára.
Nebo rum a doutníky.
Nebo vodku a pánský kožený...
Nebo žere sladkosti, jako já, a oslazuje si svůj hořkej život.
A pak z toho dostane cukrovku. A je tlustej a hnusnej a špatně se mu chodí.
Nebo dostane rakovinu.
Nebo ho někdo požádá o ruku. A on už bude navěky pod čepcem.
(pokud se tedy nerozvede)
Nebo mu tu ruku něco amputuje. Nebo nohu. Anebo dokonce obě dvě - jako teď nedávno ten kamion tomu pětaosmdesátiletému cyklistovi.
Hrůza a děs.
A takový věci se dějí tady na tom světě.
Dnes a denně.
Lepší být doma a nikam nechodit.
Ale život je venku!!!
Říkají někteří.
Je o setkávání se s lidmi, komunikaci, navštěvování nových míst, zažívání zajímavých zážitků, sbírání zkušeností, pokusech a omylech.
Nezájem. Nuda. Lenost.
Říkáš Ty.
Ale pravda je, že tomu všemu vévodí...
.
.
.
STRACH.
A tak radši sedíš na zadku u počítače.
A komunikuješ s lidma, o kterých si myslíš, že jsou tvoji kamarádi.
I když jsi je v reálu nikdy neviděl.
A nakonec jsou možná větší kamarádi, než ti, se kterými se sejdeš jednou za měsíc na dvě hodiny. A kteří ti pak vyčtou, že jsi sobecká zrůda, která je jen využívá.
Nebo ti, kteří bez facebooku neví, kdy máš vlastně narozeniny.
Ještě že jsou na světě knihy. A filmy. Všechny možné příběhy světa. Chci je znát, chci je prožívat. A být přitom v bezpečí svého domova.
Nosím v sobě bohatství celého světa, jeho zkušenosti a moudrost.
Jak se asi žije lidem s agorafobií?
Trochu jsem s těmi asociacemi ujela, to je asi tím Hrabalem, co teď čtu, už mi z něj hrabe. Takže dál už pokračuju smysluplným textem. I když bych řekla, že jsem pomalu u konce. To podstatné jsem sdělila.
Možná bych ještě na závěr uvedla, že mi trochu jebe, protože celý dny sedím nad diplomkou. Už mám 60 stránek a přes 108 000 znaků, což je minimální rozsah. A to ještě nejsem u konce. Mám na to něco málo přes 14 dní. Myslím, že to stihnu. Pokud se tedy nezhroutím.
Taky jsem byla na barevné typologii, určili mě jako tmavou zimu, což znamená, že mám nosit tmavé a syté barvy, s mírně studeným nádechem. Přesně podle mého gusta. Vlasy jsem si obarvila na tmavě hnědo. Cítím se víc sexy. A taky sebevědomě. Kdybych se neviděla ve výlohách obchodů, nevěřila bych, že mám skoro 90 kilo. Nesu se jak holka s lehkou nadváhou, nikoli obezitou.
Často žvýkám žvýkačku, tmavě nalíčené rty mám pevně semknuté a tvářím se, jakože mi jsou všichnu u prdele. V tramvaji nepouštím staré lidi sednout (pokud jsou daleko ode mě), směle vkračuju na přechod pro chodce a s prodavači nejednám s přehnanou zdvořilostí. Cítím se sebevědomě a emancipovaně. Už netoužím po tom co nejdřív se vdát. Pokud budu požádána o ruku, možná odmítnu. Jestli bude svatba, možná si nechám svoje příjmení.
Uvědomuju si, že můj život je jenom můj a nechci se v něm nikomu podřizovat. Zároveň se nechci pro nikoho obětovat. Chci žít svůj život jen pro sebe.
A tak se na tom snažím pracovat. Pomalu, ale jistě,
A už je to skoro měsíc, co nejím cukr. Teda jakože nejím ho vědomě. Neřeším, jestli v restauraci dali do jídla trochu cukru nebo ne, ale nedávám si věci, u kterých je pravděpodobný, že tam cukr bude, a věci, u který je přímo napsané, že tam cukr je. Takže jím jen ovoce, každý den max. jednu raw tyčinku a nedoslazované rostlinné mléko. Zatím jsem sice nic nezhubla, ale cítím se líp, mám více energie. A tak vůbec. Je to fajn. A nechybí mi to.
Už se těším, až budu krásná, štíhlá, černovlasá femme fatale a chlapi budu muset odhánět. Bylo by fajn to stihnout do třicítky.
Ale taková asi nikdy nebudu. Vždycky budu spíš kamarádka, holka do nepohody, vtipnej šašek, ta která vždycky pomůže. Pro někoho možná někdy nevyzpytatelná, pro jiného třeba tajemná a nedostupná. Přísná. Nafoukaná.
Se sklony k úzkostem a depresím. Cítící solidaritu se všemi sebevrahy (zrovna poslouchám Linkin Park).
Čtoucí Hrabala a zároveň nějakou slátaninu pro rádoby emancipované ženy.
A emancipovaná, nebo alespoň rádoby emancipovaná. Nezávislá na mužích, anebo alespoň zdánlivě nezávislá.
Avšak věčně toužící po pevném mužském objetí (a ojetí).
Ale působící až moc samostatně, dominantně a emancipovaně.
Zkrocení zlé ženy?
To sotva.
Prostě individum, které asi nikdy nedospěje.
Za žádných okolností.
Tečka.
Komentáře
Okomentovat