Bohemistická párty - román na pokračování - nedokončeno

Opět inspirováno platonickou láskou k doktoru Kancovi kdysi před osmi a víc lety.
...

Probudila jsem se s východem Slunce. Paprsky se vkrádaly do mého pokoje přes nepříliš kvalitní žaluzie. Jejich ostrý svit mě nemilosrdně vrhl mezi bdící.  Měla jsem děsnou žízeň a motala se mi hlava.  Asi jsem to včera večer přehnala s pitím, pomyslela jsem si. Vyhrabala jsem se tedy z postele a šla do kuchyně pro sklenici vody. Tam na mě čekalo (ne)milé překvapení. Kanec seděl u jídelního stolu a popíjel kávu z mého oblíbeného čajového hrnku. „Dobrrré ráno, jakpak jsme se vyspali?“ pronesl  žertovným tónem a nespouštěl ze mě oči. Udělalo se mi nevolno a jen tak tak jsem stihla doběhnout na záchod, kde jsem pak nějakou tu minutku objímala mísu. Když jsem ze sebe vydávila vše nadbytečné a natahovala se pro toaletní papír, abych se trochu upravila, dotkla se mě něčí ruka. To Kanec mi podával papírové ubrousky  tváře se při tom více než pobaveně.  Kuňkla jsem jakési poděkování a přála si, aby byl co nejdřív pryč. Ale mohla jsem ho snad vyhnat? Po tom všem, co pro nejspíš mě udělal? A hlavně po tom všem, co doufám neudělal, přestože měl tu možnost? Odhodila jsem ubrousky do mísy a spláchla. Když jsem se otočila, Kanec za mnou již nestál. Oddychla jsem si. Odebrala jsem se do koupelny trochu se omýt. Můj obraz v zrcadle mě vyděsil. Jsem Zrůda. Rozmazaný make-up, rozcuchané mastné vlasy, teď už jsem nepochybovala, že se mnou Kanec nic neměl. V tu chvíli mi to přišlo trochu líto. Z kuchyně se ozvalo: „Vysprrrchuj se, mezitím ti přřřipravím něco k snídani.“ Mé srdce zaplesalo. Vypadala jsem sice hrozně, ztrapnila jsem se nehorázně, ale On byl tady, v mém bytě a dělal mi snídani.

Opláchla jsem si obličej a odlíčila se, přičemž jsem si začala napouštět vanu horkou vodou. Nevím, jak dlouho jsem se koupala, ale zdálo se mi to jako věčnost. Ležela jsem v pomalu chladnoucí vodě a rozjímala. Přemýšlela jsem o včerejším večeru, o tom, co bylo a jak to bude všechno ještě  pokračovat. Vím, že není cesty zpět a co se stalo, nelze vrátit, nebo zapomenout. Škoda jen, že má paměť nesahá až na konec noci. Mám se ho zeptat, co se dělo poté? Mám čekat, až o tom začne mluvit sám? Nebo by bylo lepší chovat se, jako že se nic nestalo? Bože poraď, ten ďábel mě má ve své moci…

Zděšeně jsem sebou trhla, když na dveře koupelny někdo prudce zabušil.(Proč říkám někdo, když vím, že to mohl být jedině On?) „Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ zeptal se s takovou starostlivostí v hlase, že se mi po těle rozlilo příjemné teplo, přestože voda ve vaně byla už téměř studená.                     

„A-a-ano, už jdu, nějak jsem se tu zamyslela..,“ vykoktala jsem rychle odpověď.                               

Dáš si kávu, nebo čaj?“ ptal se dál ten ďábelský hlas beroucí si podobu milosrdného samaritána. „Čaj, děkuju moc. Jste moc hodný, díky,“ vyhrkla jsem bez dlouhého přemýšlení a v tu chvíli se zděsila  svého vykání člověku, jehož jsem včera objímala a líbala jako svého milence.

Vše z minulého večera bylo najednou tak živé, tak reálné. Ne, já z té koupelny nevyjdu, nechci ho už  nikdy vidět. Možná později, ale teď rozhodně ne. Začala jsem se utírat do ručníku, následovně oblékat a stále jsem si říkala, že neotevřu tyto dveře, dokud On neopustí můj byt. Zvrhlík jeden starý, chlípný, impotentní.               

„Jdeš už? Jinak budeš mít ten čaj úplně studený,“ zavolal z kuchyně onen mně tak důvěrně známý známý hlas.              

„Už jsem venku!“ odvětila jsem na můj vkus až přehnaně rozjuchaně.

Vešla jsem do kuchyně a cítila jsem se tak šťastně, když jsem se zahleděla do jeho šedomodrých očí, které jako by říkaly…Ne, nic neříkaly, oči přeci nemluví! Nesmím dovolit jakýmkoli sentimentálním myšlenkám, aby ovlivňovaly mé racionální uvažování!                                                                                              

Stál u kuchyňské linky a mile se usmíval.                                                                               

Sedla jsem si ke stolu a Kanec mi přinesl čaj, čerstvé pečivo (on byl snad i nakoupit!), máslo, sýr a šunku. Kdybych nebyla tak v šoku a k tomu tak nepopsatelně šťastná z jeho přítomnosti, asi bych se začala smát. Typická situace, když „muž se ženou snídá“, ale zároveň i mé „poprvé“. Nikdy jsem s žádným mužem totiž nesnídala. Vždycky jsem stačila utéct ještě než se dotyčný probudil.

Kanec si sedl naproti mně a napjatě pozoroval, co budu dělat. Vzala jsem si lžičku a asi půl minuty míchala čaj. Přemýšlela jsem, co říct. Hlavně už mu nesmím vykat, to je to nejhorší, co bych teď mohla udělat. Vykání by vše zkazilo, rozprostřelo těžce odstranitelnou hráz mezi dneškem a včerejškem. Musím kout železo, dokud je ještě žhavé. Ale jak, bože, aby to nebylo trapné? Poraď!

* * *

Seděla jsem u stolu s několika spolužáky a jedním doktorandem. Zábava byla v plném proudu. Probírali jsme všechno možné, nejvíce tedy pochopitelně literaturu. Už asi hodinu a půl jsme řešili otázku výuky literatury na středních školách. Nekonečné téma. Právě jsem dopíjela třetí sklenku červeného vína, když si k nám přisedl Kanec. Zřejmě se znal s oním doktorandem, protože z jejich rozmluvy jsem vyrozuměla, že si vzájemně tykají. Asi řešili něco vážnějšího, protože doktorand stále vraštěl čelo, a Kanec vypadal jako by mu domlouval. Ostatní u stolu si jich nevšímali, dále se zabývali nakousnutým tématem a diskuze se začala pomalu vyostřovat. Nemám ráda agresivně živé konverzace, proto jsem se rozhodla společnost na okamžik opustit a dojít si pro další sklenku.

Dorazila jsem k baru a čekala na obsloužení. Mezi tím jsem si krátila volnou chvíli rozhlížením se po lokále. Působil velmi přeplněně, což mu však dodávalo na útulnosti. Byl plný regálů s množstvím knih, obrazů, pohodlných sedaček a mini stolečků. Tak vypadala hlavní místnost s barem. Z ní pak vedly dvoje dveře, jedny na toaletu, druhé do dalších tří „obývacích“ místností, které byly poskládány za sebou tak, že člověk musel projít nejprve prvníma dvěma, aby se dostal do té třetí, poslední. Vzhledem, k velké stísněnosti, která vládla nejen v místnosti hlavní, bylo velkým problémem donést pití z baru až k místu sezení. Cesta se podobala opičí dráze. Když jsem tedy kýžený nápoj dostala, pomalu jsem se vydala do druhé místnosti, kde jsme sídlili, modlíc se, abych svůj vinný nápoj nevylila. Mé smělé přání se mi nevyplnilo. Po cestě jsem škobrtla o něčí svetr a půlku vína skočilo na koberci, naštěstí tmavém. Sklenka byla spíš poloprázdná než poloplná, tak jsem zbytek jejího obsahu do sebe kopla jako štamprli a šla si pro další. Obsluha se na mě dívala jako na největšího alkoholika, ale co…člověk je mladý jen jednou, ne? Tentokrát jsem byla při přepravě opatrnější a po pětiminutovce usilovného soustředění nápoj přeci jen spočinul na našem stole.

To se zrovna doktorand zvedal ze svého místa a naštvaně odcházel nerozloučiv se ani jediným slůvkem, ba ani pohledem s ostatními. Kanec zůstal sedět sám na levém konci poměrně dlouhého stolu. Společnost rozebírající problematiku středoškolské výuky se shromáždila na straně opačné okolo notebooku, na kterém si pouštěli pravděpodobně nějaká veselá videa soudě podle jejich hlasitého smíchu. Kance to nejspíš nezajímalo, asi neměl náladu po konfliktu s oním doktorandem na nějaké opičárny. Posadila jsem se tedy na své původní místo, měla jsem tam všechny věci  a pak i to víno...a přeci se nebudu cpát jak slepice k jednomu notebooku a dívat se na kraviny.

Tím jsem se snažila omluvit svou troufalost posadit se k osamocenému Kanci. Ani ve snu by mě ale nenapadlo oslovit ho. Nevěděla bych jak začít...a vůbec! Nehodí se to! Nejsem žádná vtěrka.

Naštěstí mě oslovil sám:

-Proč se nebavíte s ostatními?

-Ráda se bavím po svém.-odpověděla jsem.

-A to?

-Sedím, dívám se a přemýšlím.- řekla jsem a pohlédla mu do očí. Nevím, jak je možné, že jsem se odvážila takového smělého činu. Možná to víno, možná pouhá jeho přítomnost mě měnila ve smyslnou avšak éterickou bytost.

Nemohla jsem sklopit oči, i kdybych chtěla. Jeho pohled držel ten můj jako magnet, anebo tomu bylo naopak a já hypnotizovala jeho?

Výsledný efekt je stejný. Propalujíc mě pohledem se mě otázal: "Přemýšlíte snad stále nad tím, jestli je nebe nahoře, či na východě?"

V tu chvíli jsem snad přestala dýchat a i srdce se mi na okamžik muselo zastavit. Pamatuje si mě, prokmitlo mou myslí a hned jsem vyhrkla:

- Nebe je jen iluze!

On se na mě usmál a zeptal se proč si to myslím. Po těch čtyřech vínech jsem měla pocit, že je snad úplně vše iluze, že nic není reálné, ale zároveň ani nic není nemožné... "Nic není nemožné jen chtít...," jak se zpívá v Alence v zemi za zrcadlem. A já chtěla jeho. Ale ani jednu z myšlenek, které mě v tu chvíli napadly, jsem nemohla použít, abych nepůsobila jako absolutní idiot nebo v lepším případě jako opilá bohemistka. Ani jedno by se mi teď nehodilo. Začala jsem tedy rozvíjet svou tezi, kterou jsem vymýšlela ne dřív než v době své promluvy.

... POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ