Cestování
Slovo "cestování" v mém podání rozhodně neznačí nějaké drahé luxusní
dovolené, jako třeba lítání do Dubaje, a bohužel ani dobrodrůžo ve stylu
"stopem na Balkán" (hádejte, co by mě lákalo víc). Moje cestování v
tuhle chvíli zahrnuje pouze a jedině cestování po ČR sestávající z
dopravení se vlakem na místo, ubytování se v penzionu, návštěvy města,
památek, kulturních akcí a v neposlední řadě taky nějaké té přírodní
turistiky.
Není to o tom, že by mě zahraničí nelákalo (láká mě moc), nebo že by nebyly finance (i když nazbyt jich taky nemám), ale stojí za tím hlavně strach - z cestování, z neznámých situací a neznámého prostředí, z úzkostí a střevních potíží. Všechny tyhlety strachy se snažím překonávat a v poslední době se mi to docela daří (ťuky ťuk), a tak i po té ČR teď jezdím víc než třeba před dvěma lety a pomalu se zoceluju. Doufám, že už příští rok se podívám k moři (poprvé a naposledy jsem byla se základkou v Itálii) a že třeba brzy zvládnu i to obávané letadlo (ještě nikdy jsem neletěla).
I s těmito nepříjemnými omezeními (které si vytvářím jen já sama ve své hlavě) se dá cestovat - pohodlně, levně, nenáročně a s minimem stresu. Obvykle cestuju s Koblihoum(takže budu při dalším popisu používat množné číslo), který vždycky vybere nějaké město a vyčíhne zajímavá místa, kam se můžeme podívat. Já většinou moc požadavků na lokalitu nemám, protože jsem ráda, že se podívám alespoň někam a že se nemusím o nic starat 😅
Ubytování a doprava
Nejčastěji a nejradši se ubytováváme v rodinných penzionech, protože se nám líbí domácí prostředí, přátelská atmosféra, klid a soukromí. Někdy je obohacující i setkání s provozovateli penzionu(například v Liberci pro nás pan domácí uspořádal soukromé kouzelnické představení). Cenově se snažíme vejít do +/- 1000 korun za pokoj na noc. Zatím jsme nenarazili na žádný penzion, kde bychom byli nespokojení, ale je pravda, že nejsme nijak extrémně nároční. Zásadní je pro nás čistota a sociální zařízení na pokoji. Důležitá je pro nás taky lednička a rychlovarná konvice. Jinak nemáme skoro žádné požadavky.
Na dovolenou jezdíme nejčastěji vlakem, výjimečně autobusem (jakožto úzkostný tračníkovec dálkové autobusy špatně snáším). Většinou trávíme mimo domov pouze 3-7 nocí, protože s kočkou je to trochu problematické, vždycky pro ni musíme najít hlídání(tímto moc děkuji své kamarádce Kočkomilce, která se nám o Ťapku stará nejvíc).Vždycky snídáme v penzionu (proto vyžadujeme ledničku na pokoji), pak jdeme na nějaký výlet nebo túru, obědváme ve městě a večeříme opět v penzionu. Nejsme noční tvorové, kteří by v noci obráželi bary a diskotéky, takže po večeři jsme už na penzionu, kde třeba hrajeme nějaké karetní hry, povídáme si nebo koukáme na televizi (doma totiž televizi nemáme 😅).
Co nás zajímá
Nejdřív jdeme obhlídnout centrum města, prohlédneme si náměstí, zámek, radniční věž a jiné dominanty, kterými se dané město pyšní. Když nás zaujme nějaká výstava (nejčastěji fotek nebo obrazů), navštívíme ji. Já osobně se vyhýbám jakýmkoli prohlídkám s průvodcem, protože mě děsí představa, že musím někde být třeba celou hodinu, nemít možnost se volně pohybovat a odskočit si na záchod (prostě klasický problém tračníkovců), ale Kobliha si klidně zajde na prohlídku zámeckých interiérů.
Další den zajedeme do nějakého blízkého města, kde děláme prakticky totéž, co ve městě, ve kterém jsme ubytovaní. Nějaký jiný den jdeme zase na nějakou túru podle turistických značek. Miluju chození přírodou, vždycky mě to hrozně nabije. A pokud za celou cestu potkáme minimum lidí, je to o to lepší. Můj rekord nachozených kilometrů za den je 35, a to jsem myslela, že mi nohy odpadnou od zadku 😅 Když je to do těch 30 kilometrů, tak se to dá, ale víc už je na mě moc. A když jsem někdy naštvaná, že mě Kobliha vláčí po všech čertech, zatímco mě "bolí nožičky", tak se nade mnou ustrne a další den jdeme do aquaparku (já vodu a plavání prostě miluju! zatímco Kobliha si užívá pouze vířivku).
Suvenýry a trofeje
I když jedeme třeba jen na prodloužený víkend, vždycky je to pro mě velká událost. Pokaždé posíláme pohled našim rodinám a mojí babičce. A taky jim kupujeme drobné suvenýry - většinou něco, co se dá sníst nebo vypít. Moji známí, co cestují hodně a po různých vzdálených zemích, by se asi nad touhle pošetilostí pousmáli, jenže pro mě je každá taková cesta dalším krůčkem k překonání svého strachu, vykročením ze své komfortní zóny. Každý výlet nebo dovolená je pro mě posunutím se k té vysněné "normálnosti".
Když se mě někdo zeptá, kam jedu na dovolenou, je mi trochu trapné říkat například: "Do Jihlavy", protože to není zajímavé a in. Nejsou to Kanáry ani Vietnam. Ale pro mě to má cenu. A velkou. Protože překonávám sama sebe a svůj strach. A když se pak vracím domů, tak se těším na svoji roztomilou kočičku Ťapinku, na měkoučkou postýlku se spoustou polštářků a na takovou tu svoji každodenní rutinu, kterou na dovolené opouštím.
Opravdu nejsem moc cestovatelský typ. Nebyla bych, ani kdyby mě netrápily úzkosti a střevní potíže. Jsem na to hodně líná a pohodlná. Kdybych měla někam jezdit každý víkend jako moji známí, tak se z toho asi zhroutím. Ale jednou za čas je to pro mě moc příjemné zpestření ☺
***
A co vy a cestování? Cestujete rádi? Jezdíte do zahraničí, nebo si vystačíte s Českou republikou? Jaká města se vám líbí?
***
Kde jsem všude byla (některým dovoleným/výletům plánuji věnovat samostatný článek): Benešov, Beroun, Brno, Český Krumlov, Děčín, Jablonec nad Nisou, Jindřichův Hradec, Kolín, Kutná Hora, Liberec, Litomyšl, Mělník, Mikulov, Nymburk, Olomouc, Poděbrady, Praha, Telč, Třebíč, Třeboň, Ústí nad Orlicí, Znojmo
Není to o tom, že by mě zahraničí nelákalo (láká mě moc), nebo že by nebyly finance (i když nazbyt jich taky nemám), ale stojí za tím hlavně strach - z cestování, z neznámých situací a neznámého prostředí, z úzkostí a střevních potíží. Všechny tyhlety strachy se snažím překonávat a v poslední době se mi to docela daří (ťuky ťuk), a tak i po té ČR teď jezdím víc než třeba před dvěma lety a pomalu se zoceluju. Doufám, že už příští rok se podívám k moři (poprvé a naposledy jsem byla se základkou v Itálii) a že třeba brzy zvládnu i to obávané letadlo (ještě nikdy jsem neletěla).
I s těmito nepříjemnými omezeními (které si vytvářím jen já sama ve své hlavě) se dá cestovat - pohodlně, levně, nenáročně a s minimem stresu. Obvykle cestuju s Koblihoum(takže budu při dalším popisu používat množné číslo), který vždycky vybere nějaké město a vyčíhne zajímavá místa, kam se můžeme podívat. Já většinou moc požadavků na lokalitu nemám, protože jsem ráda, že se podívám alespoň někam a že se nemusím o nic starat 😅
Ubytování a doprava
Nejčastěji a nejradši se ubytováváme v rodinných penzionech, protože se nám líbí domácí prostředí, přátelská atmosféra, klid a soukromí. Někdy je obohacující i setkání s provozovateli penzionu(například v Liberci pro nás pan domácí uspořádal soukromé kouzelnické představení). Cenově se snažíme vejít do +/- 1000 korun za pokoj na noc. Zatím jsme nenarazili na žádný penzion, kde bychom byli nespokojení, ale je pravda, že nejsme nijak extrémně nároční. Zásadní je pro nás čistota a sociální zařízení na pokoji. Důležitá je pro nás taky lednička a rychlovarná konvice. Jinak nemáme skoro žádné požadavky.
Na dovolenou jezdíme nejčastěji vlakem, výjimečně autobusem (jakožto úzkostný tračníkovec dálkové autobusy špatně snáším). Většinou trávíme mimo domov pouze 3-7 nocí, protože s kočkou je to trochu problematické, vždycky pro ni musíme najít hlídání(tímto moc děkuji své kamarádce Kočkomilce, která se nám o Ťapku stará nejvíc).Vždycky snídáme v penzionu (proto vyžadujeme ledničku na pokoji), pak jdeme na nějaký výlet nebo túru, obědváme ve městě a večeříme opět v penzionu. Nejsme noční tvorové, kteří by v noci obráželi bary a diskotéky, takže po večeři jsme už na penzionu, kde třeba hrajeme nějaké karetní hry, povídáme si nebo koukáme na televizi (doma totiž televizi nemáme 😅).
Co nás zajímá
Nejdřív jdeme obhlídnout centrum města, prohlédneme si náměstí, zámek, radniční věž a jiné dominanty, kterými se dané město pyšní. Když nás zaujme nějaká výstava (nejčastěji fotek nebo obrazů), navštívíme ji. Já osobně se vyhýbám jakýmkoli prohlídkám s průvodcem, protože mě děsí představa, že musím někde být třeba celou hodinu, nemít možnost se volně pohybovat a odskočit si na záchod (prostě klasický problém tračníkovců), ale Kobliha si klidně zajde na prohlídku zámeckých interiérů.
Další den zajedeme do nějakého blízkého města, kde děláme prakticky totéž, co ve městě, ve kterém jsme ubytovaní. Nějaký jiný den jdeme zase na nějakou túru podle turistických značek. Miluju chození přírodou, vždycky mě to hrozně nabije. A pokud za celou cestu potkáme minimum lidí, je to o to lepší. Můj rekord nachozených kilometrů za den je 35, a to jsem myslela, že mi nohy odpadnou od zadku 😅 Když je to do těch 30 kilometrů, tak se to dá, ale víc už je na mě moc. A když jsem někdy naštvaná, že mě Kobliha vláčí po všech čertech, zatímco mě "bolí nožičky", tak se nade mnou ustrne a další den jdeme do aquaparku (já vodu a plavání prostě miluju! zatímco Kobliha si užívá pouze vířivku).
Suvenýry a trofeje
I když jedeme třeba jen na prodloužený víkend, vždycky je to pro mě velká událost. Pokaždé posíláme pohled našim rodinám a mojí babičce. A taky jim kupujeme drobné suvenýry - většinou něco, co se dá sníst nebo vypít. Moji známí, co cestují hodně a po různých vzdálených zemích, by se asi nad touhle pošetilostí pousmáli, jenže pro mě je každá taková cesta dalším krůčkem k překonání svého strachu, vykročením ze své komfortní zóny. Každý výlet nebo dovolená je pro mě posunutím se k té vysněné "normálnosti".
Když se mě někdo zeptá, kam jedu na dovolenou, je mi trochu trapné říkat například: "Do Jihlavy", protože to není zajímavé a in. Nejsou to Kanáry ani Vietnam. Ale pro mě to má cenu. A velkou. Protože překonávám sama sebe a svůj strach. A když se pak vracím domů, tak se těším na svoji roztomilou kočičku Ťapinku, na měkoučkou postýlku se spoustou polštářků a na takovou tu svoji každodenní rutinu, kterou na dovolené opouštím.
Opravdu nejsem moc cestovatelský typ. Nebyla bych, ani kdyby mě netrápily úzkosti a střevní potíže. Jsem na to hodně líná a pohodlná. Kdybych měla někam jezdit každý víkend jako moji známí, tak se z toho asi zhroutím. Ale jednou za čas je to pro mě moc příjemné zpestření ☺
***
A co vy a cestování? Cestujete rádi? Jezdíte do zahraničí, nebo si vystačíte s Českou republikou? Jaká města se vám líbí?
***
Kde jsem všude byla (některým dovoleným/výletům plánuji věnovat samostatný článek): Benešov, Beroun, Brno, Český Krumlov, Děčín, Jablonec nad Nisou, Jindřichův Hradec, Kolín, Kutná Hora, Liberec, Litomyšl, Mělník, Mikulov, Nymburk, Olomouc, Poděbrady, Praha, Telč, Třebíč, Třeboň, Ústí nad Orlicí, Znojmo
