Kancův hrob - nedokončeno

Nedokončená povídka z dob mého bakalářského studia, kdy jsem byla okouzlena doktorem Kancem :-)

...

„Květy lásky nevadnou. Některé můžete hodit čerstvé ještě na její hrob.“ Lec 

I.

„Ryj, rýčku ryj…“ recitoval Kanec romantickou báseň, jejíž název si už nepamatuji stejně tak jako jméno autora, který ji psal. Nedůležité, zbytečné…tak jako staré hloupé zásady, kterých jsem se právě vzdala. Co na tom, že Kanec ráčkuje. Co na tom, že nenávidím jakékoliv vady řeči, které dle mého názoru przní čistotu českého jazyka? Kanec je Někdo. Kanec je Nad. Kanec stojí Mimo. Mimo vše. I já jsem mimo. Z Něj. Jeho ráčkování toleruji. Ba dokonce i miluji. Jak ráda bych slyšela právě z Jeho úst ta kakofonická drnčivá slova, jako je krutost, hrob, rakev, smrt, rubáš, trpět…toť pro mě nejkrásnější milostné vyznání…pryč s tím nechutným slabošským tupě přecitlivělostí nabitým „eL“, které milenci tak často ve svých milostných dialozích užívají! Pche na ně na tři krát!

Natěsnali jsme se do malé útulné místnůstky, která by se dala bez urážky nazvat „šmajchlkabinetem“. Bylo tam těsno, dusno, zaknihováno. Prostředí jako stvořené pro seminář Čtení děl české literatury 19.století. Snad jen hašišové doupě v zatemněném podkroví jevilo by se vhodnějším k tomuto účelu, než právě tato sluj. Po tom, co jsme se roztrousili do všech koutů a každý už našel volné místečko pro svou zadnici, dorazil i Kanec usrkávaje svou jistě již dávno vychladlou kávu. Byl oblečený ve svůj slavnostnější šat(ten druhý se mu jistě zdál být méně vhodným pro tuto příležitost). Vypadal tedy velmi akademicky, snad jen ty kalhoty byly až příliš obepínající. Ne však natolik, aby se dala odhadnout velikost jeho mužství. Jinak jeho tělo pokrývalo šedé sako, jež zažilo již mnoho sněhů, a pod ním se skvěla sepranou černotou staronová košile. O kalhotech bylo již výše řečeno a bot jsem si nevšímala, nemohu je tedy popsat. Smím snad jen dodat, že z jistých tajných zdrojů jsem se dozvěděla, že se podobaly mokasínám, a tudíž v kombinaci s rádoby společenským oděvem vyhlížely dostatečně komicky. Kanec se tupě uchichtl a utrousil nějaké to slovo na úvod. Pak jsme se pustili do rozebírání Vnislava a Běly. Zastavili jsme se ale hned u druhého verše, kde se jako perla skvělo slovo hrob. Kanec nám začal vyprávět o hrobu a smrti. Byl cynický jako vždy, ale zároveň i nezvykle sentimentální.

Rozervanec. Něžný cynik. Pelichající samec. Vyprávěl tak poutavě, že jsem ho začala milovat. „Hrob je místem klidu, odpočinku, není nic krásnějšího než ležet v tomto věčném loži. Navždy. Není krásnějšího truchlení než toho, jež konáme nad hrobem milovaného. Hrabeme v hlíně, v níž tlí tělo, které pro nás bylo vším. Upínáme se k hmotným zbytkům naši lásky, přestože věříme v nesmrtelnost duše“. Kanec mě donutil přemýšlet o lidském životě a smrti. A tím si mě získal. Přála jsem si být onou truchlící milenkou, o které později tak výsměšně mluvil.

Zvedl se ze židle a začal se procházet sem a tam, tam a sem. A zase zpátky. Prostoru bylo málo, a tak mohl udělat jen tři malé kroky a hned se zas otočit. Působilo to směšně. Stejně jako celé jeho vzezření. Asi si svou trapnost uvědomoval, a proto se snažil být alespoň trochu vtipný . „Nikdo normální nebydlí na hřbitově…ehm…tedy vlastně bych úplně zapomněl na to, že já sám jsem asi půl roku pobýval na jednom židovském hřbitově v Hradci Králové…potom, co mě vyhodili z ubytovny pro zdravotní setřičky…“ Jak nechutné, řekly si jistě všechny přítomné studentky, až na jednu, které zatrnulo ve slabinách, když si představila sebe sedící na stole v modrobílém sesterském oblečku a nad sebou pana doktora s rozepnutým poklopcem. Jaký kanón v něm asi schovává?

Smrt je krásná a tajemná…éterická bytost, která tě zahalí svým pláštěm a odnese tě s sebou do věčnosti. A já chci letět právě s Tebou. Na tvých křídlech, Azraeli. Buď mou smrtí! Buď mou věčností! Jinak můj život nebude mít žádného smyslu, žádného cíle…ale On neslyší. Neposlouchá. Žije jen sám pro sebe. Odporný individualista!

„To si nemyslete, to já znám. Sám mám pubertální dceru a musím s ní chodit do kina na ty kreslené blbosti.“ Kanec začal odhalovat své soukromí a bylo to veselé povídání. Když mluvil o své ex manželce, všichni se smáli. „Ona je hrozně chytrá, jen to neumí podat, to vím, jsem s ní žil patnáct let.“
Sedl si na židli a do rukou uchopil svůj hrnek, chtěl se napít, ale nádoba už byla prázdná. Odložil ho tedy a začal se potutelně uchechtávat. Sundal si brýle a kupodivu nevypadal jako slepýš. Byl hned o deset let mladší. Přesto vrásky na jeho čele vypovídaly jako letokruhy o jeho požehnaném věku. Otázka vynořivší se v mé mysli se nedala zastavit a já si stále opakovala: „Je ještě potentní?“ Chtěla jsem se mu smát, tomu neschopnému línajícímu divočákovi, ale zároveň jsem se bála i jeho možné sexuální zdatnosti. A toužila ji zažít na vlastní kůži. Nešlo na to nemyslet, když svůj rozkrok tak rád vystavoval všem na odiv. Seděl ve svém křesílku rozcapený jako žába, nebral si vůbec žádné servítky . A já také ne. Jeho rozkrok přitahoval mé oči jako magnet a já se tomu pohledu nebránila. Ještě že muži povětšinou nenosí sukně.

Bože, pomoc! Zastav tu zvrácenou touhu! Pryč s tím ďábelským chtíčem! Ten žár mě spaluje, hořím…

Kanec zkontroloval hodiny na svém telefonu a prohlásil: „Už přetahujeme pět minut, to jste mě měli zastavit! Tak tedy pro dnešek končíme. Děkuji za pozornost.“ Všichni si začali balit své věci a postupně opouštěli místnost. Byla jsem mezi prvními. Seběhla jsem po schodech dolů a vyšla ze školní budovy. Spěchala jsem na metro a byla plná dojmů a pocitů. Staronových myšlenek.

Mám týden na to vyhnat si jeho obraz z hlavy. Má to ale vůbec smysl, když už příští středu se ten šílený kolotoč citů rozjede zase nanovo?


II.

„Vale lásko ošemetná!

Adieu! – Lebe wohl!“ Stará píseň

Týden uběhl jako voda a přede mnou stála zase ta středa. Ne škaredá, ale cynicky se zubící.

Nechtěla jsem tam jít, nechtěla jsem ho vidět. Chtěla  jsem se rozplynout ve svých snech a představách a ne se setkat s jejich předobrazem. Cítila jsem se jako malá holka přistižená při onanování, která se nemůže podívat do očí objeviteli jejího malého tajemství.

Až do poslední chvíle jsem váhala, zda-li se semináře zúčastním, či ne. Pak ale přišel On, odemkl dveře a vpustil nás dál, dál do útrob šmajchlkabinetu. Šla jsem s davem a stále si opakovala: když tuhle hodinu přetrpím, můžu si dovolit na tu další nejít…tři absence jsou povoleny…když to zvládnu teď, příště nemusím…

Kanec se posadil na rozdrkocanou židli, usrkl kávy a začal mluvit. Dneska nebyl tak vtipný jako obvykle. Byl příliš vážný a chvílemi dokonce zlý. Všechna láska ze mě rázem vyprchala. Ptala jsem se sebe sama, kde je ten úžasně romantický, poetický muž, při jehož slovech jsem minulý týden hynula blahem, kde je objekt mé sexuální touhy, o kterém jsem až do dnes tiše snila?

Zmizel jako pára nad hrncem. Veškerá něha, která se mi minule jevila tak sladkou, byla teď pryč. Přišlo vystřízlivění z mé zamilovanosti a já byla ráda. Nemusela jsem se již stresovat představou, že na mě pozná mé rozechvění, které bylo, především tedy na mých tvářích, snadno rozpoznatelné. Byla jsem zase jen pouhá studentka a on pouhý pedagog. Dnes ještě k tomu všemu pedagog vážný a zlý.

Uprostřed hodiny téměř vyštěkl: „Kde je Kadlec? Ten tady taky už třikrát nebyl! To si nemyslete, že vám dám zápočet za to, že sem chodíte jak do holubníku!“

Jeho tón většinu přítomných dost překvapil. Nejedna dívenka sebou leknutím cukla, když ji náhlé zvýšení hlasu vytrhlo z polospánku.

Jen Sýčková pohotově zareagovala ležérně pronesenou odpovědí: „Kadlec chodí ve čtvrtek.“

Téměř to zazpívala a pak se šíleně rozchechtala. Kanec zkrotl, nahrbil se jako zpráskaný pes, ale ještě za doznívání chraplavého smíchu Sýčkové vzdorovitě, téměř jak malé dítě odsekl směrem k ostatním: „No, ale to neplatí jen pro Kadlece, někteří z vás tu už mají dvě absence, takže si dávejte pozor, abyste s tím neměli problém.“ Řekl to výhružným tónem, že nikdo, až na Sýčkovou, nemohl pochybovat o pravdivosti jeho slov.

Pak jsme pokračovali v rozebírání Pouti krkonošské. Podobalo se to spíše přednášce, protože málokdo se odvážil na Kancovi podivně formulované otázky odpovědět.

Atmosféra už v tak dost špatně odvětraném kabinetu stále houstla. Kontak mezi studenty a vyučujícím se nekonal. Jako by byl Kanec od nás ostatních oddělen vakuem.

Snažil se z nás vypáčit naše myšlenky. Pořád se ptal: „Co je po smrti?“ a „Jak si představujete věčnost?“a nikdo, až na Sýčkovou mu nedokázal odpovědět. Všichni byli tak tupí a On chytal jednotlivce za každé slovo, které dotyčný, po několikaminutovém odhodlávání se, pronesl. Vypadalo to, že se vtom Kanec vyžívá. Rád přiváděl studenty do rozpaků. Ti zmírali. Nenáviděl nás za naši tupost a my jeho. Každý za něco jiného. Jen kolegyně Sýčková ožila. Odpovídala svými heky, skřeky, posunky a občas i vyplivla nějaké to slovo k dobru. Kupodivu Kanec prohlásil: „Jsem rád, že jsem konečně s někým našel společnou řeč.“

NENÁVIDÍM HO! NENÁVIDÍM JI! UŽ JE NECHCI NIKDY VIDĚT! UŽ SE NIKDY NECHCI ZÚČASTNIT TOHOHLE POŠAHANÝHO SEMINÁŘE!

Během jeho hrůzného dialogu se Sýčkovou se řeč stočila k motivu snu, který je v Pouti krkonošské dost zřejmý.

Kanec začal hovořit o svých snech: „Vám se nikdy nestalo, že by se vám postavy ve snu proměňovaly? To mě se zdá běžně.“ Zamyslel se a téměř zasněně se pustil do vyprávění. „Zrovna nedávno se mi zdálo, jak jsem se procházel okolo rybníka, a vtom najednou vidím topící se dívku. Skočím pro ni do vody, vytáhnu ji a nesu v náručí, ale pak…pak se najednou z ničeho nic promění v laň a uteče.“ Poklesl v hlase, a jako by nad tím snem ještě okamžik přemýšlel, setrvával v mlčení. Obrátil se k nám až po chvíli s otázkou: „Opravdu se vám to nikdy nestalo?“

Část semináře začala vrtět hlavou, část nesouhlasně bručet, někteří dokonce obojí. Jen jeden student oboru český jazyk a literatury dokázal reagovat celou větou: „No, to já si sny nepamatuju vůbec…“ Kanec se podivil: „Nepamatujete? Jak je to možné? Já si pamatuji své sny naprosto přesně.“ Pak se zamyslel a pravil: „I když patnáct let se mi nezdály vůbec žádné sny a já jsem byl rád…“ Nikdo se ho neprosil o pokračování jeho snové historky, ale jemu to nevadilo, měl asi potřebu stále někomu sdělovat své osobní problémy, zážitky, pocity. Proč? Ptám se znovu a znovu a jednoznačnou odpověď stále nenacházím. Chce se snad předvádět? Vypadat zajímavě? Nebo je tak hrozně osamělý a nemá komu říct, jaký byl dětinství jeho věk ¹.

A tak hrozně moc se o něj chce s někým podělit, a tím si ho připomenout…anebo je dokonce tak moc asociální, že říká, co mu na mysl přijde neuvažujíc nad tím, že jsou věci, které by si měl člověk nechat pro sebe? Či že by byl už senilní, stejný jako ti důchodci na autobusové zastávce, kteří se tak rádi svěřují? Kdo ví? – Ach žádný neví ^2.

Kanec pokračoval ve svém monologu: „Ale když jsem byl na vojně, tak jsem musel vstávat půl hodiny dřív před budíčkem, abych běhal kolem hřiště a dostal ze sebe ty děsné sny, které se mi každou noc zdály…abych mohl vůbec dál existovat.“

Nechápala jsem, proč to vůbec říká. No a co? Koho zajímá, jaké měl na vojně sny? Komu to ten senilní strejda cpe? Holka bláhová jsem byla. Teď se na to dívám jinak. Úplně jinak…

Ze semináře jsem odcházela s pocitem absolutní znechucenosti z toho otravného chlapa a nechutně nahňácaným rozkrokem. Co jsem na něm kdy měla? Jak se mi mohl líbit? Ba mě dokonce přitahovat? Pche! Kolik nudných seminářů s ním musím ještě přežít? Vždyť není ani polovina semestru za mnou…ach jo…uvažovala jsem o tom, že se dokonce přehlásím na jiný seminář, protože představa snad jen jediné další hodiny s tímhle individuem a jeho šílenými myšlenkami v  zadýchaném šmajchlkabinetě mě děsila víc než celé zkouškové období.

Nenáviděla jsem ho a ten seminář taky! Chtěla jsem se dozvědět něco zajímavého, chtěla jsem i sama reagovat na otázky, být součástí onoho semináře, ne jen pasivním posluchačem, který při dotazu trapně klopí hlavu.

Na ostatních kurzech nebyl problém mluvit o literatuře, vlastních dojmech z ní, pocitech, diskutovat s vyučujícím, ale na Kancovi?

Ptal se jakýmsi záhadným způsobem, který způsoboval, že jsem na jeho otázky nedokázala odpovědět. Nikdo to nedokázal. Mluvil jazykem, kterému jsem nerozuměla. Asi jsem se o to ani nesnažila. Byla mezi námi postavena hráz, jen zdánlivě nepřekonatelná. Jediná Sýčková s ní neměla problém, protože pro ni hranice neexistovaly, a to v ničem. 

Kdybych chodila dvakrát za hodinu na WC sosat kořalku, možná bych také „prozřela“dřív, než se mi to povedlo poklidnou cestou postupného poznání. Ale těšila bych se vůbec z takového úspěchu?

Zajímalo by mě, čím se kolegyně Sýčková tankuje…tipovala bych vodku.