Po řece do podsvětí plul jsem sám...

 Povídka psaná asi před osmi lety, inspirovaná jedním vyučujícím, do kterého jsme byly s mou tehdejší nej kamarádkou Gotičkou, platonicky zamilované.

...

Kanec je muž.

Relativně úspěšný muž.

Pokud tedy za úspěch lze považovat proslulost v oboru, nadprůměrné platové ohodnocení a dobře fungující rodinu.

A samozřejmě i nepřítomnost prostatických problémů.

***

Je šest hodin večer. Kanec sedí ve své pracovně a pokouší se vymyslet první větu studie, jejíž tématem je úloha ženy v literatuře 19. století. Papír však zůstává nevinně bílý už podezřele dlouho.

Stále ho nenapadá, jak začít. Ve své jinak velmi bystré mysli nenachází v tuto chvíli žádné vhodné formulace, nedokáže se dostatečně soustředit, je značně rozrušen.

Na vině není pracovní neschopnost, nedostatek inspirace nebo nechuť k tvůrčí práci. S tím Kanec neměl nikdy problém.

Byl vždy svědomitý student a nyní je svědomitý pracovník.

Původce nesoustředěnosti je třeba hledat jinde.

Ano. Jak jinak. Stojí za tím žena. Ostatně jako vždy. Žena jako strůjce všech problémů v průřezu staletími!

Nikoli však žena z 19. století, o kterých hodlá Kanec psát, nýbrž žena žijící na konci století dvacátého - žena kariéristka. 

A tak Kanec, než by se mořil přemýšlením o době minulé, raději sám pro sebe nadává na dobu současnou-moderní, která dle jeho názoru stvořila ženu, která vlastně už ani ženou není.

"Neuvařřří, nevyperrre a ani spát se mnou nechce! Je jako ta vrrrba v Kytici - večer lehne zdrrráva, svěží/v noci tělo mrrrtvo leží. Ale s tou vrrrbou se aspoň dalo prrrovést něco přřřes den...ale Verrrča? Ta si píše habilitačku na téma Názvy ženského oblečení v prrrůběhu věků... ale co má její muž v kalhotech, to ji nezajímá, to ne. To jsme to doprrracovali Ferrrdinande, viď..." 

Zoufale se poplácá po rozkroku a zhluboka vydechne breptaje smutně: "Achichouvej, to je žití..."

Ze sebelítostivého monologu (či dialogu s personifikovaným penisem) ho vytrhne zaklepání na dveře a naléhavě znějící hlas malého děvčátka: 

"Tati, tati! Seš tady? Já mám hlad! Uděláš mi něco k večeři?" 

Kancovi se zbarví tváře doruda, ale to už malá Kancová stojí před otcem s nevinným výrazem a škemrá: 

"Tatínečku zlatý, uděláš mi prosím špagety, prosíííííím...." 

I ledovec by pod tíhou tohoto sladkého dětského pohledu roztál.  Kanec v tu chvíli zapomene na zášť cítící ke své ženě-neženě a jde chystat večeři pro svou osmiletou dceru. 

"A kdepak je maminka?", zeptá se již téměř bez známky rozhořčenosti v hlase.

 "Prý na nějaké konzervenci, řikala teda odpoledne," odpoví medový hlásek.

Kanec se zasměje: "Konferenci, myslíš. Něco takového mi vlastně taky povídala." Pak mu ale náhle ztuhne úsměv na tváři a spíš jen sám pro sebe dodává: "S panem Tokarrrským, Barrrtminským a dalšími polskými šviháky..."

Kanec si oblékne zástěru a pouští se do vaření. Špagety a´la Ferdinand, to je jeho specialita. Trošku ho bodne u srdce, když si vzpomene na první společnou večeři s Verunou. Bylo to necelý měsíc po jejich první schůzce. Pozvala ho domů, protože její rodiče odjeli na víkend ke známým. On se chvástal, že umí vařit nejlíp z celé koleje a ona mu to nevěřila. Pak prohlásila, že lepší špagety nikdy v životě nejedla. Kanec si myslel, že to řekla jen tak, aby mu udělala radost, ale i po svatbě ho občas požádala, aby jí je uvařil. A i dcerušce špagety a´la Ferdinand chutnaly...o to víc ho teď rmoutí, když někde, procházeje se v davu, zaslechne to Slovo, slovo trhající srdce na kusy - špagety. 

ŠPA-GE-TY...

***

Slepené trhající se špagety (asi je trochu rozvařil) mu připomenou v pořadí druhé milování s Verunou - znovu tak neohrabané, upocené, tentokrát o něco delší, ale s nemilým překvapením v závěru.

Protrhl se jim kondom.

Následovala Verunina hysterie, pláč, výčitky a jeho skryté zoufalství .

V několika následujcích týdnech je čekali samé nepříjemné záležitosti - především návštěva lékaře a potratová komise kroutící odmítavě hlavou.

"Jste mladí, zdraví lidé, náš stát potřebuje takové rodiny."

Další ženu vědkyni stát rozhodně nepotřeboval, navíc v takovém paoboru, jakým je literární historie. Verunin domeček byl rozšlapán obrem Kolodějem.

***

Kanec dovařil, naservíroval jídlo pro dceru, pro sebe, a samozřejmě taky pro Verunu. Sice možná zašla do restaurace se svými polskými kolegy, ale hrstku Ferdinandových špaget si dá určitě ráda, nebo ne? Přidá trochu kečupu, aby mu neřekla, že na ní šetří...

"Merrrrde...," uleví si Kanec, když se mu na talíř vyleje z láhve téměř polovina obsahu... červeného, lepkavého...

***

Červená a lepkavá byla i krev z Verunina lůna. Bylo jí snad litr, dva... celá postel byla zbarvená doruda, když se tenkrát Kanec vrátil z přednášky do jejich pronajatého pokoje. Veruna vypadala jako mrtvá. Větší hrůzu Kanec dosud nezažil.

Musel vypadat jako šílený, když celý zpocený a s rukama od krve běžel k sousedům, aby zavolal záchranku pro svoji manželku.

Pozdě, ale přece.

Jako v jeho oblíbené Kytici: "...matku vzkřísil ještě ztěží, avšak dítě - zalknuté."

Veruna snášela tuto ztrátu statečně. Po několika měsících nečinnosti, kdy byla unášena vlnami depresí, uzavřena mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, se rozhodla začít znovu studovat. Nepokračovala však ve studiu literatury, ale ve studiu jazyka. Do studia se ponořila velice tvrdě a během velice krátké doby si vydobyla svoje místo na slunci.

A pak přišla nikým nečekaná Klárka. Dítě-zázrak.

Kanec doufal, že dojde k opětovnému sblížení manželů...

***

Kanec má náladu pod psa. S nadšením uvítá, když se "malá" rozhodne navštívit svou o dvě patra níž bydlící spolužačku. Je tu sám a může v klidu přemýšlet, a hlavně psát. Na článek o ženách 19. století už nemá náladu vůbec. Jakoby předtím měl alespoň nějakou...

Potřeboval by se spíš nějak odreagovat. Zasedne ke svému pracovnímu stolu, listuje v poznámkách, vystřižených článcích a najednou narazí na rozpracovaný text...je psán jeho rukou a nese název Po řece do podsvětí plul jsem sám. Kanec si jen matně vzpomíná na recenzi, kterou začal psát, ale pak ji založil do svého bordelu na stole a už nenašel. Až teď vyplula na povrch. Jako loď duchů. Jako kostlivci vypochodovavší ze skříně.

V rychlosti přečte, co asi před měsícem stvořil a pomyslí si, že to ale vůbec není špatné. Napadá ho tolik věcí, co upravit, jak upravit, a především pokračování...psát o Orfeovi, úloze básníka, o strastech romanticky smýšlejícího hrdiny, to je ono!

"Snad mi to pomůže nemyslet na můj zpackanej život."

Věty mu létají na papír jako když rozsypete kakaové boby na silnici. Věta stíhá větu, proud vědomí tryská na již z poloviny popsaný list a Kanec truchlí více nad Orfeovým osudem, než nad tím svým.

Cítíme hanbu. Hanbu pasivního muže, který pohlédl do tváře Konce dříve, než na něj byl připraven. Než dokázal bojovat. A muka, která ho provází při sestupu do hlubin duše, jsou trestem za jeho selhání, za vyčkávání, za nečinnost...

Kanec se na chvíli zamyslí, zatlačí slzu a píše dál.

   

Vidíme toho, kdo zná příliš. Zná toho tolik, že už nedokáže vnímat jen to elementární, lidské. Nedokáže žít. Vidíme básníka...

Odloží pero a jde si udělat kávu, tohle bude dlouhá noc, pomyslí si. V obývacím pokoji už zase sedí dcerka navrátivší se od kamarádky a dívá se na Večerníčka."Maminka ještě nepřišla?", ptá se Kanec. "Ne, ale volala, že se to protáhlo a dorazí asi v deset."  Kanec se podívá na hodiny. Osm. Pak na talíř se studenýmí špagetami. Merrrde!

"Běž si lehnout, hned jak to skončí, zítra vstáváš do školy!" pronese až nepřirozeně autoritativně a dá vařit vodu do konvice. Vyndá si svůj oblíbený hrníček s Janem Nerudou a promlouvá k jeho obrazu jako k bratru v utrpení: "Honzíku, Honzíku, ty jsi to s těma ženskejma taky neměl jednoduchý, ale aspoň jsi tvořil. Co já? Literární kastrát! Mám duši básníka, ale básně psát neumím...můj život je jedno velké trápení, jedna prohra za druhou..."

Kancovo rozjímání přerušilo pískání konvice. Zalil si kávu, zkontroloval, že plod jeho lásky je už v posteli, pak se odebral do pracovny. Trpět společně s Orfeem.

Orfeus nemá po návratu z podsvětí nic. Přišel o Eurydiku, přišel o naději.  Jako muž selhal...

"Nemá už na své straně bohy ani osud. A nemá Verrrunu..." pronese do ticha. Pak se zastydí za svou sentimentalitu. Začne číst článek od začátku a proškrtává. Vyškrtává všechny slovní výrazy, které by v čtenáři mohli evokovat jistou spojitost mezi Orfeem a autorem. Škrtá, škrtá....přečte si, co zbylo z článku. Torzo, odosobněný pahýl trčící do prázdna.

"To je větší hnus než ty hesla, kterými jsem přispěl do České literatury od počátku k dnešku!"

Pomyslí si a zhluboka se napije již studené kávy. Takovou má nejradši. Vždycky, když tvoří, tak jeho káva vystydne, zapomíná ji totiž pít. Pokaždé když přednáší studentům, tak je jeho káva jako led. Jsou důležitější věci, než pít teplou kávu, to určitě. Najednou se cítí jako velký umělec, titán, který stojí sám proti světu a vítězí nad ním. Vždyť i studenti ho milují a uznávají. Obzvlášť si cení zájmu dlouhovlasých studentek. Ne nadarmo se ale říká, že dlouhé vlasy značí krátký rozum.

"Ať si počtou ti hlupci, stejně to nikdo nepochopí, ti prachsprostí ničemové tu souvislost nenajdou, na to jsou moc povrchní. Tak mělcí..."

Druhá část článku se nesla na vlnách heroismu.

Básník je nedílnou součástí světa. Básník je svět. Je v každém kameni, v každé vlnce, v každém stenu a stesku, v každé slze... do skutečnosti je vetkán jako do nejdražšího koberce, spojen se vším, co nás obklopuje. Pluje v dichotomii dobra a zla, krásy a hrůzy a nečiní mezi nimi rozdíly, protože Vše je život. On jako jediný vidí realitu jako jednotu...

    

Kanec byl náhle vyrušen. Klika cvakla, dveře letí a do bytu vchází Veruna. Jak je rád, že konečně přišla. Vstává od rozdělané práce a jde ji přivítat.

"Ahoj Verrrčo, tak jaké to bylo?" ptá se sundavaje své ženě kabát.

 "Ani se neptej, Ferdinande, Bankowský zase začal s tou svou teorií o tom, že slova "trpět" a "trpký" pocházejí z jednoho praslovanského základu. On si s tím prostě nedá pokoj! Hustil to do nás celý večer. Bolí mě hlava."

"Tak si mohla odejít dřív...", pronese Ferdinand s lehkou výčitkou v hlase.

"Ale všichni tam zůstávali dýl, jak bych vypadala?" položí Veruna spíše řečnickou otázku, na kterou si ale Ferdinand v duchu odpoví: "Vypadala bys jako žena, která se těší domů za svým mužem..."

"Jdu se osprchovat a pak padnu do postele jak zabitá, jsem tak příšerně unavená."

Kanec se jde převléct do pyjama. Trochu si poklidí na pracovním stole, znova si přečte svůj článek a je spokojen. Úžasné zakončení. Původně plánoval problematiku postavení současného básníka ještě rozvinout, ale ten konec se mu tak povedl...ne, nebude tam nic přidávat. Je to dokonalé.

Zhasne v pracovně. I v ostatních místnostech je tma. "Verrrča si šla už lehnout...a ani mi neřekla dobrrrou noc...no asi mě nechtěla rrrušit od prrráce...," pomyslí si Kanec a jde potichu do ložnice. Veruna už spí. Leží na boku schoulená do klubíčka a lehce oddechuje. Opatrně si lehne k ní a obejme ji. Cítí se jako by jim bylo zase dvacet. Přivoní jí k vlasům, tak omamně voní. Miluje vůni jejích vlasů. Políbí ji zlehka na krk, tvář, pohladí po boku a pevněji se k ni přitiskne. Veruna sebou slastně zavrtí, vzdychne a roztouženě zašeptá: "Ale pane Bankowský... "

Kanec opatrně, aby ji nevzbudil, vstane, rozsvítí v kuchyni a dá vařit vodu. Dává pozor, aby se nedostala do varu a konvice nezačala pískat. A nevzbudila tím spící Ženu.

Stihl to akorát. Vypne sporák a zalije si kávu. Vezme si do ruky nůž na dopisy, který kdysi dostal od Veruny k výročí. Vyhrne si pravou nohavici od pyjama a odhalenou nohu pohladí ostřím od kolene dolů, po pravé straně. Pak znovu. Do třetice ale znatelně přitlačí a ostří za sebou zanechá krvavou cestičku, pak další a další...Nepřitlačil moc, takže některé z ran rychle zasychají. Přesto se Ferdinandovi poněkud ulevilo. Spolu s červenou barvou odtéká z jeho těla bolest a pocit prázdnoty slábne. "Ještě žiji, ještě žiji..." pronesl slzami se zalykaje. Ještě než si shrnul nohavici dolů, krev z neuzavřených ran několik minut odsával bílým kapesníkem a následně přejížděl krvavé trajektorie kamencem. Když byla Očista dokonána, pohodlně se usadil k pracovnímu stolu a znovu si přečetl článek. Pak začal psát.

Jaký je život básníka? Jeho úděl? Místo ve světě? Je pro básníka celý svět domovem,anebo je básník domova prost a je jen pozorovatelem života skutečných lidí? Nakukuje okny do světnic a pozoruje Život. Sám je jeho součástí i komentátorem zároveň, nikoli však jeho proživatelem. Skutečný básník se rodí z utrpení, z utrpení roste a vyrůstá a ...

Ferdinand odložil pero a svůj výtvor si ještě jednou přečetl. Když ho dočetl, nahrnuly se mu znovu slzy do očí, papíry zmuchlal, odhodil do rohu pokoje a hlavu položil na stůl.

Usnul.

Ráno ho probudila Veruna slovy: "Vstávej Ferdinande, ty jsi včera tak moc pracoval, že si u toho i usnul, pak se divíš, že tě bolí záda! Co si dáš k snídani?"

Veruna byla v tak dobré náladě jako už dlouho ne. Proto Ferdinand řekl jen:" Dal bych si kafe a rohlík s máslem, jsi moc hodná, děkuju" .

KONEC