Jak se cítí novopečená magistra...
Už několikrát jsem si v hlavě formulovala, jak bude vypadat článek, který bude pojednávat o úspěšném zakončení mého studia. Chtěla jsem v něm shrnout těch posledních pár let, ohlédnout se zpět, nostalgicky zavzpomínat, a nakonec utřít slzu a udělat velkou tlustou čáru za všemi těmi dlouhými roky na mé milované fakultě. Celý článek měl vyznít více méně pozitivně.
Doufám, že takový článek brzy přece jen napíšu, ale teď bych se chtěla věnovat něčemu docela jinému. Tomu, jak se cítí novopečená magistra. A moc pozitivní to bohužel nebude.
Nepočitatelněkrát jsem přemýšlela o tom, jak se asi budu cítit, až získám magisterský titul. Jak mi spadne kámen ze srdce, jak můj život nabere najednou úplně jiný směr. Jak na sebe budu pyšná, že jsem to přes to všechno nakonec dokázala. Jak se přestanu cítit méněcenně při svém neustálém srovnání se s druhými. Jak mi najednou bude všechno ostatní a všichni ostaní úplně ukradené/ukradení, protože JÁ budu MAGISTRA.
Člověk by čekal, že když po těch všech obtížích a útrapách se studiem zjistí, že je konečně ten vysněný magistr, bude cítit neskonalý pocit štěstí. Jenže u mě to vžívání se do magisterské role bylo takové postupné, a tudíž ne tak efektní. Dejme tomu, že jsem se několikrát nacházela ve fázi, když jsem si říkala, že je 0% šance, že někdy budu magistr. Tahle šance se pak zvýšila, když jsem se rozhodla, že se na školu nevykašlu a budu bojovat. Šance na dostudování výrazně stoupla především poté, co jsem začala psát diplomku. Ještě víc, když jsem se přihlásila na první státnice, když jsem se na ně začala učit a když jsem je pak nakonec zvládla.
Největší hrozba byly druhé státnice. Když jsem je měla úspěšně za sebou, cítila jsem, že mám magistra na 99 % v kapse. Doma mě sice trochu znejistili, ať se neraduju předčasně, a já se tak zase začala bát. Ale pak mi přišly posudky (1 od vedoucí, 1-2 od oponenta) a moje šance na úspěšné dokončení se zase zvýšily. Když jsem pak mluvila u obhajoby, bylo mi jasné, že jsem to dotáhla do úspěšného konce. A když mi pak oznámili výsledek a já věděla, že to znamená, že jsem teda konečně magistra, vlastně mě to vůbec nepřekvapilo. Byla jsem šťastná, že to konečně můžu zavolat rodičům, babičce, Koblihovi, protože už je to definitivní. Ale sama jsem tuhle informaci moc nevstřebala. Nedošlo k žádnému úlevnému spadnutí kamene ze srdce, jak jsem očekávala.
Přesto jsem udělala jednu magisterskou fotku jako památku na ten den D a vystavila ji na svém facebookovém profilu s komentářen "Po pěti letech konečně... :-)" Můžu říct, že víc lajkovaný a komentovaný příspěvek jsem nikdy neměla. V tu chvíli jsem se cítila asi fakt dobře. Jakože uznale, oceněně. A pak když jsem mluvila s mámou a ta se rozplývala jako zmrzlina ve třicetistupňovém pařáku, zase jsem se cítila jako o něco lepší člověk.
Teď je třetí den po zasazení posledního dílku do mozaiky "moje studium" a já se cítím čím dál hůř. Kdybych dneska nezavolala mámě a ona mi opět neříkala, jak jsem skvělá a jak si teď zasloužím odpočinek, asi bych se cítila ještě mizernějc. Jako největší a nejtlustší lemra.
Nějak se mi nic nechce, mám problém umýt nádobí, připravit si jídlo, natož jít ven nakoupit. Jsem unavená a zdeptaná a bolí mě hlava. Najednou je idea hubnutí, sportování, pracování a osobního života tak šíleně útrpná. Příští týden mi začíná první kurz, tak doufám, že se dám brzy dokupy. A že jsem magistra? Po tom štěkl pes.
Ač se do práce netěším a dalo by se říct, že se docela i bojím, vím, že právě každodenní povinnosti a pravidlený režim mi pomůžou k tomu, abych se zase cítila jako plnohodnotná osoba, která se nebojí chodit ven a komunikovat s lidmi. Která se raduje z toho, že má po umytí vlasy krásně voňavé a lesklé, která se ráda hezky obleče a vezme si své oblíbené doplňky, která se po práci staví v obchodě pro pár věcí bez toho, aby měla nepříjemné svírání v břiše, která si sedne s kamarádkami na čaj a cítí se přirozeně a uvolněně.
Vím, že mi to pomůže.
A taky mám v plánu absolvovat další kineziologické sezení, tentokrát na téma "strach chodit mezi lidi". Bachovky už jsem si změnila, tak snad taky pomůžou. A pak bych chtěla konečně využít nabídku své studentky, která dělá kosmetičku. Konečně budu mít své slimáčí obočí profesionálně upravené! A pak mám v plánu navštívit asi 10 lidí, které jsem neustále odmítala, protože 1) diplomka, 2) státnice, 3) necítím se dobře. A pak to hubnutí - jídelníček bych měla mít koncem příštího týdne, ale už teď se snažím jíst líp (jen ten pohyb mi chybí, protože jsem lemra). Věřím, že to půjde... všechno půjde. Jen si teď musím dát voraz a nějakou vymejvárnu mozků jako Fifty šejds of grej nebo Maturitu duchů. Anebo jsou fajn pohádky. Dneska jsem koukala na Ledové království a Jak vycvičit draka 2. Na depku (ne depresi) to fakt pomůže :-) A zítra Ohnivý kuře ;-)
Doufám, že takový článek brzy přece jen napíšu, ale teď bych se chtěla věnovat něčemu docela jinému. Tomu, jak se cítí novopečená magistra. A moc pozitivní to bohužel nebude.
Nepočitatelněkrát jsem přemýšlela o tom, jak se asi budu cítit, až získám magisterský titul. Jak mi spadne kámen ze srdce, jak můj život nabere najednou úplně jiný směr. Jak na sebe budu pyšná, že jsem to přes to všechno nakonec dokázala. Jak se přestanu cítit méněcenně při svém neustálém srovnání se s druhými. Jak mi najednou bude všechno ostatní a všichni ostaní úplně ukradené/ukradení, protože JÁ budu MAGISTRA.
Člověk by čekal, že když po těch všech obtížích a útrapách se studiem zjistí, že je konečně ten vysněný magistr, bude cítit neskonalý pocit štěstí. Jenže u mě to vžívání se do magisterské role bylo takové postupné, a tudíž ne tak efektní. Dejme tomu, že jsem se několikrát nacházela ve fázi, když jsem si říkala, že je 0% šance, že někdy budu magistr. Tahle šance se pak zvýšila, když jsem se rozhodla, že se na školu nevykašlu a budu bojovat. Šance na dostudování výrazně stoupla především poté, co jsem začala psát diplomku. Ještě víc, když jsem se přihlásila na první státnice, když jsem se na ně začala učit a když jsem je pak nakonec zvládla.
Největší hrozba byly druhé státnice. Když jsem je měla úspěšně za sebou, cítila jsem, že mám magistra na 99 % v kapse. Doma mě sice trochu znejistili, ať se neraduju předčasně, a já se tak zase začala bát. Ale pak mi přišly posudky (1 od vedoucí, 1-2 od oponenta) a moje šance na úspěšné dokončení se zase zvýšily. Když jsem pak mluvila u obhajoby, bylo mi jasné, že jsem to dotáhla do úspěšného konce. A když mi pak oznámili výsledek a já věděla, že to znamená, že jsem teda konečně magistra, vlastně mě to vůbec nepřekvapilo. Byla jsem šťastná, že to konečně můžu zavolat rodičům, babičce, Koblihovi, protože už je to definitivní. Ale sama jsem tuhle informaci moc nevstřebala. Nedošlo k žádnému úlevnému spadnutí kamene ze srdce, jak jsem očekávala.
Přesto jsem udělala jednu magisterskou fotku jako památku na ten den D a vystavila ji na svém facebookovém profilu s komentářen "Po pěti letech konečně... :-)" Můžu říct, že víc lajkovaný a komentovaný příspěvek jsem nikdy neměla. V tu chvíli jsem se cítila asi fakt dobře. Jakože uznale, oceněně. A pak když jsem mluvila s mámou a ta se rozplývala jako zmrzlina ve třicetistupňovém pařáku, zase jsem se cítila jako o něco lepší člověk.
Teď je třetí den po zasazení posledního dílku do mozaiky "moje studium" a já se cítím čím dál hůř. Kdybych dneska nezavolala mámě a ona mi opět neříkala, jak jsem skvělá a jak si teď zasloužím odpočinek, asi bych se cítila ještě mizernějc. Jako největší a nejtlustší lemra.
Nějak se mi nic nechce, mám problém umýt nádobí, připravit si jídlo, natož jít ven nakoupit. Jsem unavená a zdeptaná a bolí mě hlava. Najednou je idea hubnutí, sportování, pracování a osobního života tak šíleně útrpná. Příští týden mi začíná první kurz, tak doufám, že se dám brzy dokupy. A že jsem magistra? Po tom štěkl pes.
Ač se do práce netěším a dalo by se říct, že se docela i bojím, vím, že právě každodenní povinnosti a pravidlený režim mi pomůžou k tomu, abych se zase cítila jako plnohodnotná osoba, která se nebojí chodit ven a komunikovat s lidmi. Která se raduje z toho, že má po umytí vlasy krásně voňavé a lesklé, která se ráda hezky obleče a vezme si své oblíbené doplňky, která se po práci staví v obchodě pro pár věcí bez toho, aby měla nepříjemné svírání v břiše, která si sedne s kamarádkami na čaj a cítí se přirozeně a uvolněně.
Vím, že mi to pomůže.
A taky mám v plánu absolvovat další kineziologické sezení, tentokrát na téma "strach chodit mezi lidi". Bachovky už jsem si změnila, tak snad taky pomůžou. A pak bych chtěla konečně využít nabídku své studentky, která dělá kosmetičku. Konečně budu mít své slimáčí obočí profesionálně upravené! A pak mám v plánu navštívit asi 10 lidí, které jsem neustále odmítala, protože 1) diplomka, 2) státnice, 3) necítím se dobře. A pak to hubnutí - jídelníček bych měla mít koncem příštího týdne, ale už teď se snažím jíst líp (jen ten pohyb mi chybí, protože jsem lemra). Věřím, že to půjde... všechno půjde. Jen si teď musím dát voraz a nějakou vymejvárnu mozků jako Fifty šejds of grej nebo Maturitu duchů. Anebo jsou fajn pohádky. Dneska jsem koukala na Ledové království a Jak vycvičit draka 2. Na depku (ne depresi) to fakt pomůže :-) A zítra Ohnivý kuře ;-)
