Vzpomínka na bakalářská studia
Slíbila jsem, že napíšu takové malé ohlédnutí se za magisterským studiem. Ale protože bych se při psaní stejně neustále vracela k porovnání se studiem bakalářským, rozhodla jsem se, že nejprve napíšu článek o něm.
Když jsem chodila na gympl, chtěla jsem být nejdřív psycholožka, protože lidská psychika mě zajímala vždycky (a můj zájem stále trvá). Pak jsem nějakou dobu chtěla studovat germanistiku, protože jsem byla totálně posedlá vším německým (ano, i Třetí říší). A nakonec jsem si zamilovala literaturu a rozhodla se studovat bohemistiku na FF UK.
Kdysi (dávno před mým studiem) to byl obor výběrový a nebylo úplně snadné se tam dostat. Proto jsem nechtěla nic ponechat náhodě a přihlásila se do přípravného kurzu. Ten zahrnoval přednášky z různých oblastí, kterým jsme se pak v bakalářském studiu věnovali důkladně. Už na přípravném kurzu mi bylo jasné, že tenhle obor je pro mě přesně to pravé. Cítila jsem se jako Harry Potter, když se poprvé ocitl v Bradavicích 😅 Konečně mezi lidmi stejných zájmů!
Na obor jsem se úspěšně dostala spolu s dalšími stejně nadšenými, k mému překvapení ale i s těmi méně nadšenými (a dokonce i s těmi nenadšenými) spolužáky, takže to rozhodně žádný výběrový obor nebyl. S většinou spolužáků jsme se vzájemně seznámili a docela se spolu všichni bavili - teda až na výjimky (zahrnující modelku Haničičinku a Pepku, které nebylo blbé říkat před každým učitelem, že tenhle obor studuje jenom proto, aby dostávala sirotčí důchod).
Později se vydělilo takové větší "intelektuální" jádro, které bylo hodně uzavřené, a pak menší skupinky, dvojice a jednotlivci). Já jsem se bavila nejvíc s intelektuálním jádrem (ač jsem do něj nepatřila, protože jsem si na to připadala málo intelektuální) a pak se skupinkou holek, které školu nebraly moc vážně, no a pak s konkrétními jednotlivci.
Bakalářská studia mám nejvíc spojená s kamarádkou Gotičkou, která tehdy byla pěkné číslo, ale dnes je z ní dvojnásobná zasloužilá Mutti a bydlenka. To ona mě dostala ke Karlu Krylovi, XIII. století a Deine Lakaien. Když jsme byly ve škole, psaly jsme si dopísky o doktoru Kancovi, naší platonické lásce, rozebíraly jsme Máchův Máj a další literaturu 19. století. Mimo školu jsme chodily do čajovny nebo na hřbitovy, kde jsme hledaly hroby spisovatelů. A když jsme byly doma, psaly jsme si na icq a posílaly si krátké povídky, jejichž hlavním námětem byl doktor Kanec 😅
Často na Vinted čtu, že studentská léta rozhodně nejsou ta nejlepší léta, na která člověk s radostí vzpomíná, že jsou plná strachu, stresu, prudění, učení... Pro mě minimálně ty první dva roky na bakaláři byly opravdu nezapomenutelné. Nechodili jsme sice nikam chlastat, ale sednout si na čaj, případně víno do literární kavárny, rozebírali jsme básně a mluvili o spisovatelích... v té době jsem většinu svého volného času věnovala záležitostem, které byly s mým oborem těsně spojené, takže se nedalo říct, co přesně dělám do školy, protože musím, a co přesně dělám, protože mě to prostě baví a chci to dělat. Byla to dokonalá symbióza. Dokonalé studium.
Co to zkazilo?
Co myslíte? No láska to byla. Pochopitelně 😅 Když jsem byla sama, žila jsem si pořád někde v oblacích, snila si o nějakém svém budoucím partnerovi a hlavní pro mě byla škola a utváření a zdokonalování osobnosti (o tom, k čemu všemu jsem se dostala díky jedné mé platonické lásce napíšu někdy příště).
A pak přišel reálný muž, tehdy spíš kluk a já žila hlavně z našich společných víkendů. Pamatuju si, jak jsem po jednom takovém víkendu seděla na přednášce stylistiky a hrozně mě to nebavilo a kamarádka se na mě podívala a říkala, že je na mě vidět, jak jsem zamilovaná.
A pak jsem začala psát recenze pro jeden internetový magazín, chodila jsem na různá autorská čtení a křty knih a psala o tom reportáže. Pak jsem se stala editorkou literární rubriky a probudil se ve mně workoholik a já místo toho, abych šla s kamarády do hospody, tak jsem seděla doma u počítače a editovala články. Cítila jsem se hrozně důležitě - vždyť jsem komunikovala s nakladatelstvími! A myslela si, že jednou by mě taková práce bavila.
A pak se blížila doba zadání diplomky a já se v té době zamilovala do Balkánu a hrozně jsem se nadchla pro myšlenku studovat jihovýchodoevropská studia... a do toho ta funkce editorky, do toho první vážný vztah. Pak nám umřel pes, onemocněl děda, já začala mít děsný strach z té bakalářky, protože mi bylo jasné, že školu v řádném termínu nedodělám, což jsem vnímala jako svou obrovskou prohru. V té době jsem taky hubla a moje nervy už nebyly tak obalené tukem. A taky jsem brala antikoncepci. A pod vlivem toho všeho plíživě nastoupily úzkosti, které vygradovaly do takových rozměrů, že jsem skončila na antidepresivech a každotýdenní návštěvě psychologa.
Když srovnáte můj život před prvním vážným vztahem s mým životem při prvním vážném vztahu, je krásně vidět, jak toho najednou bylo moc. Prostě jsem to nedala. A bojuju s tím doteď.
Nakonec jsem (především) díky svému skvělému psychologovi napsala diplomku a díky své kamarádce Ádě, se kterou jsme se společně učily na státnice, odstátnicovala. Vlastně jen půl roku po řádném termínu, takže to nakonec nebylo tak děsně nekonečné (jako teď s magistrem).
Psaní bakalářky pro mě bylo hrozné a já věděla, že mi bude trvat dlouho, než budu schopná napsat něco dalšího (a měla jsem pravdu). Můj vedoucí mi znechutil nejen psaní bakalářky, ale i literaturu obecně, takže jsem už ve studiu literatury pokračovat nechtěla. Vlastně jsem vůbec nechtěla studovat, ale přihlášku jsem si nakonec dala na učitelství češtiny jako cizího jazyka a na český jazyk - specializační studia.
Ale o tom až v dalším článku (doplněno, o magistreském studiu si můžete přečíst zde).
***
Moje máma nikdy nepochopila, jak je možné, že studuju jenom češtinu. Vždycky se mě ptala: "A co máte za předměty kromě češtiny?" A já jí odpovídala: "Mami, studuju češtinu, takže mám jenom češtinu, která je rozčleněná na jednotlivé oblasti, třeba stylistika, lexikologie, syntax.." A ona: "Aha, to je zajímavý..." A příště se mě zeptala zase 😅
***
Máma se jednou bavila s naším sousedem o mém studiu, řekla mu, že studuju bohemistiku (dřív jsem používala radši slovo "bohemistika", protože to znělo fajnovějc než jen "čeština"). A on se jí zeptal: "To je něco s Bohem?"
***
Reakce většiny lidí na odpověď "studuju češtinu" je: "To z tebe bude učitelka?"
***
Reakce většiny lidí na odpověď "studuju češtinu/studovala jsem češtinu" je: "To si před tebou budu muset dávat pozor na pravopis" nebo "To si o mně asi musíš myslet, že píšu hrozně."
***
To, že jsem studovala češtinu, neznamená, že perfektně ovládám pravopis. Například nikdy jsem si pořádně neosvojila, že se nepíše čárka mezi souřadně spojenými větami vedlejšími.
***
To, že jsem studovala češtinu, neznamená, že mluvím a píšu pouze spisovně. Naopak mám (řekla bych stejně jako většina lingvistů) velmi kladný vztah k používání interdialektů. Jsem dost háklivá na to, když někdo pičuje na lidi, kteří používají obecnou češtinu nebo nějaké nářeční prvky. Řeč je jako živý organismus a vyvíjí se, takže tohle pičování je podle mě akorát přehnaným purismem. Jsou místa, kde je potřeba zachovat normu, aby se lidé snáze dorozuměli (třeba odborný text, zákony, lékařská zpráva), ale třeba taková diskuze nebo beletrie? Jako sorry, ale tohle je podle mě o strnulosti, lenosti a nepřizpůsobivosti. Jako když někdo napíše, že nerozumí slovenštině. Prostě to stojí jen víc úsilí.
Nevadí mi, když někdo použije nějaký svůj neologismus (sama je ráda vytvářím), cizí slovo, nebo udělá nějaký překlep. Vždycky kroutím hlavou nad těma "grammar nazis". Aby se neposrali fakt. Bych chtěla vidět jejich bakalářku/diplomku, kolik chyb tam sami nasekali.
Ale pak jsou lidi, kteří prostě píšou jako prasata. Většinou to není jen o pravopisu (takže se nejedná o dysgrafiky, kterým by to člověk měl odpustit, protože to prostě mají o dost těžší), ale i gramatice, stylistice, a nakonec i obsahu. Takoví jedinci jsou prostě svým způsobem hloupí. Kdo ví, možná jsou chytří nebo šikovní zas na něco jiného, ale v písemné komunikaci nás o tom nemají šanci přesvědčit. Každej je blbej na něco. Já třeba na matiku, fyziku, chemii a zemák.
***
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak to bylo na bakaláři s klukama, tak hodně žalostně (i když méně žalostně než na magistru). Bylo jich tam asi 10 a z toho většina nešukatelných 😅 Tak čtyři byli docela ucházející (podle mě), ale nic, co by mě přimělo ke snažení se o jejich pozornost. Za to na němčinu (měli jsme povinnou zkoušku z jednoho cizího jazyka) se mnou chodil historik Čeněk a ten se mi fakt líbil. Chvíli jsem se snažila, ale moc na to neslyšel, tak jsem se na to vykašlala. A dál si snila o doktoru Kancovi a ještě jednom mladém doktorandovi, pro kterého mě nenapadá žádnou vhodná přezdívka.
***
Pokud by vás zajímalo, jakou literaturu jsem v té době žrala nejvíc, tak to byl:
- Karel Hynek Mácha (pochopitelně)
- Karolina Světlá
- Ladislav Fuks
- Ladislav Klíma (má láska už z gymplu)
- Charles Baudelaire (a kdo ho nežral?)
- romantická poezie 19. století
- literatura 19. století celkově
(je to ostuda, ale na víc si asi nevzpomenu)
***
Když jsem chodila na gympl, chtěla jsem být nejdřív psycholožka, protože lidská psychika mě zajímala vždycky (a můj zájem stále trvá). Pak jsem nějakou dobu chtěla studovat germanistiku, protože jsem byla totálně posedlá vším německým (ano, i Třetí říší). A nakonec jsem si zamilovala literaturu a rozhodla se studovat bohemistiku na FF UK.
 |
| Byla jsem mladistvou intelektuálkou |
Kdysi (dávno před mým studiem) to byl obor výběrový a nebylo úplně snadné se tam dostat. Proto jsem nechtěla nic ponechat náhodě a přihlásila se do přípravného kurzu. Ten zahrnoval přednášky z různých oblastí, kterým jsme se pak v bakalářském studiu věnovali důkladně. Už na přípravném kurzu mi bylo jasné, že tenhle obor je pro mě přesně to pravé. Cítila jsem se jako Harry Potter, když se poprvé ocitl v Bradavicích 😅 Konečně mezi lidmi stejných zájmů!
Na obor jsem se úspěšně dostala spolu s dalšími stejně nadšenými, k mému překvapení ale i s těmi méně nadšenými (a dokonce i s těmi nenadšenými) spolužáky, takže to rozhodně žádný výběrový obor nebyl. S většinou spolužáků jsme se vzájemně seznámili a docela se spolu všichni bavili - teda až na výjimky (zahrnující modelku Haničičinku a Pepku, které nebylo blbé říkat před každým učitelem, že tenhle obor studuje jenom proto, aby dostávala sirotčí důchod).
Později se vydělilo takové větší "intelektuální" jádro, které bylo hodně uzavřené, a pak menší skupinky, dvojice a jednotlivci). Já jsem se bavila nejvíc s intelektuálním jádrem (ač jsem do něj nepatřila, protože jsem si na to připadala málo intelektuální) a pak se skupinkou holek, které školu nebraly moc vážně, no a pak s konkrétními jednotlivci.
Bakalářská studia mám nejvíc spojená s kamarádkou Gotičkou, která tehdy byla pěkné číslo, ale dnes je z ní dvojnásobná zasloužilá Mutti a bydlenka. To ona mě dostala ke Karlu Krylovi, XIII. století a Deine Lakaien. Když jsme byly ve škole, psaly jsme si dopísky o doktoru Kancovi, naší platonické lásce, rozebíraly jsme Máchův Máj a další literaturu 19. století. Mimo školu jsme chodily do čajovny nebo na hřbitovy, kde jsme hledaly hroby spisovatelů. A když jsme byly doma, psaly jsme si na icq a posílaly si krátké povídky, jejichž hlavním námětem byl doktor Kanec 😅
Často na Vinted čtu, že studentská léta rozhodně nejsou ta nejlepší léta, na která člověk s radostí vzpomíná, že jsou plná strachu, stresu, prudění, učení... Pro mě minimálně ty první dva roky na bakaláři byly opravdu nezapomenutelné. Nechodili jsme sice nikam chlastat, ale sednout si na čaj, případně víno do literární kavárny, rozebírali jsme básně a mluvili o spisovatelích... v té době jsem většinu svého volného času věnovala záležitostem, které byly s mým oborem těsně spojené, takže se nedalo říct, co přesně dělám do školy, protože musím, a co přesně dělám, protože mě to prostě baví a chci to dělat. Byla to dokonalá symbióza. Dokonalé studium.
Co to zkazilo?
Co myslíte? No láska to byla. Pochopitelně 😅 Když jsem byla sama, žila jsem si pořád někde v oblacích, snila si o nějakém svém budoucím partnerovi a hlavní pro mě byla škola a utváření a zdokonalování osobnosti (o tom, k čemu všemu jsem se dostala díky jedné mé platonické lásce napíšu někdy příště).
A pak přišel reálný muž, tehdy spíš kluk a já žila hlavně z našich společných víkendů. Pamatuju si, jak jsem po jednom takovém víkendu seděla na přednášce stylistiky a hrozně mě to nebavilo a kamarádka se na mě podívala a říkala, že je na mě vidět, jak jsem zamilovaná.
A pak jsem začala psát recenze pro jeden internetový magazín, chodila jsem na různá autorská čtení a křty knih a psala o tom reportáže. Pak jsem se stala editorkou literární rubriky a probudil se ve mně workoholik a já místo toho, abych šla s kamarády do hospody, tak jsem seděla doma u počítače a editovala články. Cítila jsem se hrozně důležitě - vždyť jsem komunikovala s nakladatelstvími! A myslela si, že jednou by mě taková práce bavila.
A pak se blížila doba zadání diplomky a já se v té době zamilovala do Balkánu a hrozně jsem se nadchla pro myšlenku studovat jihovýchodoevropská studia... a do toho ta funkce editorky, do toho první vážný vztah. Pak nám umřel pes, onemocněl děda, já začala mít děsný strach z té bakalářky, protože mi bylo jasné, že školu v řádném termínu nedodělám, což jsem vnímala jako svou obrovskou prohru. V té době jsem taky hubla a moje nervy už nebyly tak obalené tukem. A taky jsem brala antikoncepci. A pod vlivem toho všeho plíživě nastoupily úzkosti, které vygradovaly do takových rozměrů, že jsem skončila na antidepresivech a každotýdenní návštěvě psychologa.
Když srovnáte můj život před prvním vážným vztahem s mým životem při prvním vážném vztahu, je krásně vidět, jak toho najednou bylo moc. Prostě jsem to nedala. A bojuju s tím doteď.
Nakonec jsem (především) díky svému skvělému psychologovi napsala diplomku a díky své kamarádce Ádě, se kterou jsme se společně učily na státnice, odstátnicovala. Vlastně jen půl roku po řádném termínu, takže to nakonec nebylo tak děsně nekonečné (jako teď s magistrem).
Psaní bakalářky pro mě bylo hrozné a já věděla, že mi bude trvat dlouho, než budu schopná napsat něco dalšího (a měla jsem pravdu). Můj vedoucí mi znechutil nejen psaní bakalářky, ale i literaturu obecně, takže jsem už ve studiu literatury pokračovat nechtěla. Vlastně jsem vůbec nechtěla studovat, ale přihlášku jsem si nakonec dala na učitelství češtiny jako cizího jazyka a na český jazyk - specializační studia.
Ale o tom až v dalším článku (doplněno, o magistreském studiu si můžete přečíst zde).
***
Moje máma nikdy nepochopila, jak je možné, že studuju jenom češtinu. Vždycky se mě ptala: "A co máte za předměty kromě češtiny?" A já jí odpovídala: "Mami, studuju češtinu, takže mám jenom češtinu, která je rozčleněná na jednotlivé oblasti, třeba stylistika, lexikologie, syntax.." A ona: "Aha, to je zajímavý..." A příště se mě zeptala zase 😅
***
Máma se jednou bavila s naším sousedem o mém studiu, řekla mu, že studuju bohemistiku (dřív jsem používala radši slovo "bohemistika", protože to znělo fajnovějc než jen "čeština"). A on se jí zeptal: "To je něco s Bohem?"
***
Reakce většiny lidí na odpověď "studuju češtinu" je: "To z tebe bude učitelka?"
***
Reakce většiny lidí na odpověď "studuju češtinu/studovala jsem češtinu" je: "To si před tebou budu muset dávat pozor na pravopis" nebo "To si o mně asi musíš myslet, že píšu hrozně."
***
To, že jsem studovala češtinu, neznamená, že perfektně ovládám pravopis. Například nikdy jsem si pořádně neosvojila, že se nepíše čárka mezi souřadně spojenými větami vedlejšími.
***
To, že jsem studovala češtinu, neznamená, že mluvím a píšu pouze spisovně. Naopak mám (řekla bych stejně jako většina lingvistů) velmi kladný vztah k používání interdialektů. Jsem dost háklivá na to, když někdo pičuje na lidi, kteří používají obecnou češtinu nebo nějaké nářeční prvky. Řeč je jako živý organismus a vyvíjí se, takže tohle pičování je podle mě akorát přehnaným purismem. Jsou místa, kde je potřeba zachovat normu, aby se lidé snáze dorozuměli (třeba odborný text, zákony, lékařská zpráva), ale třeba taková diskuze nebo beletrie? Jako sorry, ale tohle je podle mě o strnulosti, lenosti a nepřizpůsobivosti. Jako když někdo napíše, že nerozumí slovenštině. Prostě to stojí jen víc úsilí.
Nevadí mi, když někdo použije nějaký svůj neologismus (sama je ráda vytvářím), cizí slovo, nebo udělá nějaký překlep. Vždycky kroutím hlavou nad těma "grammar nazis". Aby se neposrali fakt. Bych chtěla vidět jejich bakalářku/diplomku, kolik chyb tam sami nasekali.
Ale pak jsou lidi, kteří prostě píšou jako prasata. Většinou to není jen o pravopisu (takže se nejedná o dysgrafiky, kterým by to člověk měl odpustit, protože to prostě mají o dost těžší), ale i gramatice, stylistice, a nakonec i obsahu. Takoví jedinci jsou prostě svým způsobem hloupí. Kdo ví, možná jsou chytří nebo šikovní zas na něco jiného, ale v písemné komunikaci nás o tom nemají šanci přesvědčit. Každej je blbej na něco. Já třeba na matiku, fyziku, chemii a zemák.
***
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak to bylo na bakaláři s klukama, tak hodně žalostně (i když méně žalostně než na magistru). Bylo jich tam asi 10 a z toho většina nešukatelných 😅 Tak čtyři byli docela ucházející (podle mě), ale nic, co by mě přimělo ke snažení se o jejich pozornost. Za to na němčinu (měli jsme povinnou zkoušku z jednoho cizího jazyka) se mnou chodil historik Čeněk a ten se mi fakt líbil. Chvíli jsem se snažila, ale moc na to neslyšel, tak jsem se na to vykašlala. A dál si snila o doktoru Kancovi a ještě jednom mladém doktorandovi, pro kterého mě nenapadá žádnou vhodná přezdívka.
***
Pokud by vás zajímalo, jakou literaturu jsem v té době žrala nejvíc, tak to byl:
- Karel Hynek Mácha (pochopitelně)
- Karolina Světlá
- Ladislav Fuks
- Ladislav Klíma (má láska už z gymplu)
- Charles Baudelaire (a kdo ho nežral?)
- romantická poezie 19. století
- literatura 19. století celkově
(je to ostuda, ale na víc si asi nevzpomenu)
***
