Kde já bych mohla bejt, kdybych byla neztloustla...
Tenhle článek - navzdory svému názvu - nebude o hubnutí, ale o ztracených ideálech. Takový můj osobní Měsíc nad řekou (kdo nečetl, postačí krátká scéna z filmu Vrchní, prchni - čas od 9:43).
Upřímně - kdo si alespoň občas nepřipadá jako taková Heduš Homolková nebo Blažena Škopková (čas od 1:34)?
Byly jsme mladé, krásné, vzdělané, plné nadějí a ideálů. A kdo jsme teď?
Často děláme práci, která nás nebaví, nebo nás dokonce sere. Máme málo peněz, anebo alespoň míň, než bychom si za tu každodenní otročinu představovaly. Náš byt/dům není jako ze škatulky a my jsme rády, že existuje něco jako Ikea, kde se dá nakoupit levně a vkusně (v rámci možností). A jako tečku za "příjemně" strávenou "rodinnou" sobotou/nedělí si dáme masové koule ve smetanové omáčce. Pak končí víkend a my jedeme na novo - vstávat, do práce, domů a spát.
Nadáváme na hypotéku, kterou máme, anebo na hypotéku, kterou nemáme (protože na ni svým platem nedosáhneme). Jednou za rok (anebo víckrát) si našetříme na dovolenou a alespoň na chvíli zapomeneme na naše nudné všední dny.
Máme partnera anebo nemáme. Nakonec to vyjde nastejno. Zamilování vydrží jak dlouho? Pár měsíců? Možná let? Pak vás to stejně začne štvát. Buďto se začnete poohlížet po někom jiném nebo si říkáte, že už to nějak doklepete (přece jen už jste si na něj zvykly).
Občas mám pocit, že veškeré počínání ženy směřuje k tomu, aby přilákala vhodného samečka, toho si ochočila, přiměla ho k sňatku a pořídila si s ním mládě.
A pak se veškeré její snažení soustředí jen na tu malou larvičku, kterou krmí, přebaluje, venčí, vychovává, aby za pár let poslouchala odmlouvání, práskání dveří a používala věty jako: "Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš respektovat naše pravidla!"
Když jsem se učila na státnice z psychologického a pedagogického minima, zarazila jsem se u popisu vývoje partnerského vztahu - intimitu mezi partnery naruší dítě, z partnerů se stávají rodiče, po odchodu dítěte z domova se intimita mezi partnery znovu obnovuje, anebo dochází k rozchodu.
Stačí si projet pár diskuzi na Modrém koníkovi nebo Mimibazaru a člověk si udělá představu o tom, co se z žen (kdysi mladých, krásných a atraktivních) postupem času v dlouhodobém svazku může stát. I když někteří vinted teoretici tvrdí, že to není mateřstvím, že se prostě jen ukáže pravá tvář dotyčné, která už dosáhla svého, a tak se nemusí dál přetvařovat.
Co mám na mysli? Ženy, které vymýšlí na chlapy podrazy, jen aby konečně otěhotněly. Ženy, které se svým parnerem nespí, protože sex je pro ně jen prostředkem k početí mimíska. Ženy, které neustále peskují své parnery, zakazují jim chodit ven, nebo jim dokonce seberou celou výplatu a přidělují jim jen malé kapesné (takový případ ve svém okolí skutečně mám). Ženy, které své partnery neustále kontrolují. Ženy, které se o sebe přestanou starat a rezignují na jakoukoli snahu být pro sebe a své muže atraktivní. Ženy, které se přestanou starat nejen o svůj zevnějšek, ale o svůj duševní rozvoj.
Moje noční můra.
***
Bylo to předminulý rok na Silvestra, nebo spíš už na Nový rok, zkrátka nějakou dobu po půlnoci. Ještě sem tam lítaly rachejtle a my jsme si to s Koblihou vášnivě rozdávali na vnitřním parapetu okna.
Vzpomněla jsem si (ano, občas filozofuju i při sexu), že tolik let předtím jsem silvestrovské veselí trávila vždycky s partou kamarádek, flirtovala s různými kluky, a jednou se mi dokonce podařilo jednoho sbalit. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně k tomuhle momentu, k téhle situaci směřoval celý můj dosavadní život. Celé moje dosavadní snažení a konání. Všechno, co jsem dělala, co jsem ZE SEBE dělala a udělala, čím jsem se formovala a co mě zformovalo do téhle mé aktuální podoby... cílem a účelem toho všeho bylo najít někoho, kdo mě bude milovat a šukat.
A když mi tohle došlo, pocítila jsem u srdce takový sladkobolný pocit, který mi říkal, že je to vlastně hrozně krásné, ale že jsem chtěla víc. Že jsem si to představovala jinak. A padl na mě hrozný smutek.
A pak jsme zjistili, že nám praskla šprcka a já byla hlavním iniciátorem toho, že si postinor brát nebudu.
A pak jsem si celý měsíc namlouvala, že jsem určitě otěhotněla a říkala si, že takové dítě by jisto jistě vyřešilo moje chmury a moje neustálé přemýšlení nad smyslem života. A zároveň jsem měla strach, že ještě nejsem připravená a nechtěla se vzdát svého milovaného sobectví.
A pak jsem "to" dostala a bylo mi to líto. A za týden jsem byla ráda, že to nedopadlo. A za další týden mi to bylo zase líto.
***
Všichni mi říkají, že moc přemýšlím. Že kdybych nad tím tak nepřemýšlela, bylo by to lepší. Žilo by se mi líp. Já si to taky myslím. Měla bych žít přítomností a ne se pořád nimrat v tom, co bylo, co mohlo být, co bude, co by mohlo být. Je to na palici. Jenže je to těžké. Skoro celé svoje dospívání jsem snila o tom, jaké to bude, až budu dospělá. A najednou nevím, o čem mám snít teď. Navíc všude kolem mě se řeší témata jako svatba, děti, hypotéka a já mám neustále pocit, že na to musím mít nějaký názor, že bych měla mít nějaký plán, vždycky jsem ho měla. Chtěla bych být jako Kobliha, ten vůbec nic neplánuje. Dokonce ani neplánuje, co si dá druhý den k snídani, natož za jak dlouho si chce pořídit děti a kolik.
A tak se snažím taky moc neplánovat, hlavně ne ty zásadní věci, u kterých si nejsem jistá, jestli na ně jsem nebo nejsem připravená.
V tuhle chvíli plánuju akorát to, že zhubnu a budu se sama sobě líbit. Taky plánuju, že budu konečně trochu cestovat. Budu učit cizince a šetřit peníze, abych měla na cestování. A budu udržovat vztahy s lidma, které mám ráda.
Víc netřeba.
A noční můry? Snažím se je zahánět. Všímat si šťastných a spokojených párů, které se vymykají popsaným stereotypům. Víc se dívat kolem sebe a míň číst diskuze na vinted 😅
Upřímně - kdo si alespoň občas nepřipadá jako taková Heduš Homolková nebo Blažena Škopková (čas od 1:34)?
Byly jsme mladé, krásné, vzdělané, plné nadějí a ideálů. A kdo jsme teď?
Často děláme práci, která nás nebaví, nebo nás dokonce sere. Máme málo peněz, anebo alespoň míň, než bychom si za tu každodenní otročinu představovaly. Náš byt/dům není jako ze škatulky a my jsme rády, že existuje něco jako Ikea, kde se dá nakoupit levně a vkusně (v rámci možností). A jako tečku za "příjemně" strávenou "rodinnou" sobotou/nedělí si dáme masové koule ve smetanové omáčce. Pak končí víkend a my jedeme na novo - vstávat, do práce, domů a spát.
Nadáváme na hypotéku, kterou máme, anebo na hypotéku, kterou nemáme (protože na ni svým platem nedosáhneme). Jednou za rok (anebo víckrát) si našetříme na dovolenou a alespoň na chvíli zapomeneme na naše nudné všední dny.
Máme partnera anebo nemáme. Nakonec to vyjde nastejno. Zamilování vydrží jak dlouho? Pár měsíců? Možná let? Pak vás to stejně začne štvát. Buďto se začnete poohlížet po někom jiném nebo si říkáte, že už to nějak doklepete (přece jen už jste si na něj zvykly).
Občas mám pocit, že veškeré počínání ženy směřuje k tomu, aby přilákala vhodného samečka, toho si ochočila, přiměla ho k sňatku a pořídila si s ním mládě.
A pak se veškeré její snažení soustředí jen na tu malou larvičku, kterou krmí, přebaluje, venčí, vychovává, aby za pár let poslouchala odmlouvání, práskání dveří a používala věty jako: "Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš respektovat naše pravidla!"
Když jsem se učila na státnice z psychologického a pedagogického minima, zarazila jsem se u popisu vývoje partnerského vztahu - intimitu mezi partnery naruší dítě, z partnerů se stávají rodiče, po odchodu dítěte z domova se intimita mezi partnery znovu obnovuje, anebo dochází k rozchodu.
Stačí si projet pár diskuzi na Modrém koníkovi nebo Mimibazaru a člověk si udělá představu o tom, co se z žen (kdysi mladých, krásných a atraktivních) postupem času v dlouhodobém svazku může stát. I když někteří vinted teoretici tvrdí, že to není mateřstvím, že se prostě jen ukáže pravá tvář dotyčné, která už dosáhla svého, a tak se nemusí dál přetvařovat.
Co mám na mysli? Ženy, které vymýšlí na chlapy podrazy, jen aby konečně otěhotněly. Ženy, které se svým parnerem nespí, protože sex je pro ně jen prostředkem k početí mimíska. Ženy, které neustále peskují své parnery, zakazují jim chodit ven, nebo jim dokonce seberou celou výplatu a přidělují jim jen malé kapesné (takový případ ve svém okolí skutečně mám). Ženy, které své partnery neustále kontrolují. Ženy, které se o sebe přestanou starat a rezignují na jakoukoli snahu být pro sebe a své muže atraktivní. Ženy, které se přestanou starat nejen o svůj zevnějšek, ale o svůj duševní rozvoj.
Moje noční můra.
***
Bylo to předminulý rok na Silvestra, nebo spíš už na Nový rok, zkrátka nějakou dobu po půlnoci. Ještě sem tam lítaly rachejtle a my jsme si to s Koblihou vášnivě rozdávali na vnitřním parapetu okna.
Vzpomněla jsem si (ano, občas filozofuju i při sexu), že tolik let předtím jsem silvestrovské veselí trávila vždycky s partou kamarádek, flirtovala s různými kluky, a jednou se mi dokonce podařilo jednoho sbalit. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně k tomuhle momentu, k téhle situaci směřoval celý můj dosavadní život. Celé moje dosavadní snažení a konání. Všechno, co jsem dělala, co jsem ZE SEBE dělala a udělala, čím jsem se formovala a co mě zformovalo do téhle mé aktuální podoby... cílem a účelem toho všeho bylo najít někoho, kdo mě bude milovat a šukat.
A když mi tohle došlo, pocítila jsem u srdce takový sladkobolný pocit, který mi říkal, že je to vlastně hrozně krásné, ale že jsem chtěla víc. Že jsem si to představovala jinak. A padl na mě hrozný smutek.
A pak jsme zjistili, že nám praskla šprcka a já byla hlavním iniciátorem toho, že si postinor brát nebudu.
A pak jsem si celý měsíc namlouvala, že jsem určitě otěhotněla a říkala si, že takové dítě by jisto jistě vyřešilo moje chmury a moje neustálé přemýšlení nad smyslem života. A zároveň jsem měla strach, že ještě nejsem připravená a nechtěla se vzdát svého milovaného sobectví.
A pak jsem "to" dostala a bylo mi to líto. A za týden jsem byla ráda, že to nedopadlo. A za další týden mi to bylo zase líto.
***
Všichni mi říkají, že moc přemýšlím. Že kdybych nad tím tak nepřemýšlela, bylo by to lepší. Žilo by se mi líp. Já si to taky myslím. Měla bych žít přítomností a ne se pořád nimrat v tom, co bylo, co mohlo být, co bude, co by mohlo být. Je to na palici. Jenže je to těžké. Skoro celé svoje dospívání jsem snila o tom, jaké to bude, až budu dospělá. A najednou nevím, o čem mám snít teď. Navíc všude kolem mě se řeší témata jako svatba, děti, hypotéka a já mám neustále pocit, že na to musím mít nějaký názor, že bych měla mít nějaký plán, vždycky jsem ho měla. Chtěla bych být jako Kobliha, ten vůbec nic neplánuje. Dokonce ani neplánuje, co si dá druhý den k snídani, natož za jak dlouho si chce pořídit děti a kolik.
A tak se snažím taky moc neplánovat, hlavně ne ty zásadní věci, u kterých si nejsem jistá, jestli na ně jsem nebo nejsem připravená.
V tuhle chvíli plánuju akorát to, že zhubnu a budu se sama sobě líbit. Taky plánuju, že budu konečně trochu cestovat. Budu učit cizince a šetřit peníze, abych měla na cestování. A budu udržovat vztahy s lidma, které mám ráda.
Víc netřeba.
A noční můry? Snažím se je zahánět. Všímat si šťastných a spokojených párů, které se vymykají popsaným stereotypům. Víc se dívat kolem sebe a míň číst diskuze na vinted 😅
