Padesát odstínů šedi (temnoty, svobody) - něco jako recenze
Někteří možná víte, že jsem vystudovala český jazyk a literaturu a za dob svých svých bakalářských studií jsem přečetla desítky, ne-li stovky knížek (hlavně tedy od českých autorů). Dost jsem si zakládala na své imidži mladé intelektuálky a opovrhovala jsem konzumní literaturou. Třeba takový Michal Viewegh byl pro mě zaprodanec pekla. Oproti tomu Ladislav Klíma, Ladislav Fuks, Karel Hynek Mácha a mnozí další byli mými modlami, které jsem bezvýhradně uctívala a nesnesla žádnou jejich kritiku.
Díky vinted jsem nedávno objevila slovní spojení "guilty pleasure". Musím přiznat, že i ve svém "intelektuálském" období jsem měla hned několik takových guilty pleasure. Byly to především různé humoresky z dob Národního obrození - schematické příběhy o zarputilých vlastencích, například od Františka Jaromíra Rubeše. Jistě uznáte, že zrovna takovéhle guilty pleasure působí pořád dost intelektuáln, protože - kdo to kurňa zná? 😅
Když jsem se učila na bakalářské státnice, měla jsem jako guilty pleasure svůj v mládí velmi oblíbený seriál Divoký Anděl. A při učení se na magisterské státnice to bylo právě Padesát odstínů...
V tomto článku bych ráda shrnula své pocity ze všech tří knih a zhodnotila, jestli jejich četba pro mě byla nebo nebyla ztráta času.
Padesát odstínů stmívání
Asi bych měla na úvod zmínit, že jsem před nějakým časem přečetla celou sérii Stmívání (a má imidž intelektuálky je teď v prachu). I z toho důvodu se nemůžu ubránit srovnávání. Protože obě série jsou 1) dost rozsáhlé, několikadílné 2) dějově vlastně dost jednoduché a omílá se tam jedno a to samé pořád dokola, 3) zápletku tvoří až nereálně intenzivní síla přitažlivosti mezi hlavními hrdiny, 4) Ona si myslí, že je obyčejná, ale On ji vidí jako neobyčejnou a absolutně dokonalou, 5) On je bohatý, skvělý a úžasný, ale má svou temnou stránku, se kterou se Ona musí poprat.
Trochu moc sexu
Asi největší rozdíl mezi oběma sériemi spočívá bezpochyby v tom, že příběh Padesáti odstínů je hojně proložený sexuálními scénami (anebo mám říct, že sexuální scény jsou proloženy příběhem?). Jako člověk, který má realitivně uspokojivý sexuální život, avšak někdy postrádá trochu fantazie a dominance ze strany partnera, můžu říct, že ze začátku je čtení erotických scén docela vzrušující a inspirující. Ale víte, jak je to s tím rčením, že opakovaný vtip není vtipem? Stejně tak opakované popisy sexuálních praktik přestávají být vzrušivé a je z toho nuda, nuda, šeď, šeď (odkaz na Cimrmana, kdyby někdo nepochopil 😅).
Oproti tomu linie příběhu začíná být postupně docela poutavá (když se čtenář přestane těmi sexuálními scénami rozptylovat). Velice zajímavý je taky psychický vývoj postavy Christiana (i když psycholog by k tomu asi měl jisté výhrady - léčení Christianova traumatu z dětství je až neuvěřitelně urychlené). V posledním díle jsem už sexuální scény přeskakovala a šla vyloženě jen po tom příběhu, který byl čím dál komplikovanější (do děje vstoupily další postavy a zápletka už nebyla jen o tom, že Ona Ho chce, ale On je divnej).
No a konec... ten byl sladkej jako cukrkandl. Přesně takový, jaký si každá romantická čtenářka od začátku přála.
Film
Nevím, jestli byl zfilmovaný jen první díl série, nebo i ostatní, ale ten první byl tak hrozný (v první polovině šíleně trapný, v druhé šíleně nudný), že jsem po dalších nepátrala.
Inspirovalo mě to?
Pár sexshopů postavilo na Odstínech svou reklamní kampaň. Jako by jedna jediná kniha (nebo tři) mohly udělat z dříve frigidních čtenářek sexuchtivé Anastasie... Docela by mě zajímalo, jestli tenhle příběh skutečně někomu zlepšil sexuální život. Ale jo, musím se přiznat, že i já jsem nějaké věci z knih chtěla vyzkoušet, a dokonce je vyzkoušela. Ale že by mě něco z toho nějak zvlášť vzalo, že bych to chtěla do svého sexuálního života integrovat natrvalo, to zas ne. Naštěstí jsem nikdy nebyla frigidní čtenářka brakové literatury.
A co vy? Četly jste Odstíny? Líbily se vám? Našly jste v nich inspiraci?
Díky vinted jsem nedávno objevila slovní spojení "guilty pleasure". Musím přiznat, že i ve svém "intelektuálském" období jsem měla hned několik takových guilty pleasure. Byly to především různé humoresky z dob Národního obrození - schematické příběhy o zarputilých vlastencích, například od Františka Jaromíra Rubeše. Jistě uznáte, že zrovna takovéhle guilty pleasure působí pořád dost intelektuáln, protože - kdo to kurňa zná? 😅
Když jsem se učila na bakalářské státnice, měla jsem jako guilty pleasure svůj v mládí velmi oblíbený seriál Divoký Anděl. A při učení se na magisterské státnice to bylo právě Padesát odstínů...
V tomto článku bych ráda shrnula své pocity ze všech tří knih a zhodnotila, jestli jejich četba pro mě byla nebo nebyla ztráta času.
Padesát odstínů stmívání
Asi bych měla na úvod zmínit, že jsem před nějakým časem přečetla celou sérii Stmívání (a má imidž intelektuálky je teď v prachu). I z toho důvodu se nemůžu ubránit srovnávání. Protože obě série jsou 1) dost rozsáhlé, několikadílné 2) dějově vlastně dost jednoduché a omílá se tam jedno a to samé pořád dokola, 3) zápletku tvoří až nereálně intenzivní síla přitažlivosti mezi hlavními hrdiny, 4) Ona si myslí, že je obyčejná, ale On ji vidí jako neobyčejnou a absolutně dokonalou, 5) On je bohatý, skvělý a úžasný, ale má svou temnou stránku, se kterou se Ona musí poprat.
Trochu moc sexu
Asi největší rozdíl mezi oběma sériemi spočívá bezpochyby v tom, že příběh Padesáti odstínů je hojně proložený sexuálními scénami (anebo mám říct, že sexuální scény jsou proloženy příběhem?). Jako člověk, který má realitivně uspokojivý sexuální život, avšak někdy postrádá trochu fantazie a dominance ze strany partnera, můžu říct, že ze začátku je čtení erotických scén docela vzrušující a inspirující. Ale víte, jak je to s tím rčením, že opakovaný vtip není vtipem? Stejně tak opakované popisy sexuálních praktik přestávají být vzrušivé a je z toho nuda, nuda, šeď, šeď (odkaz na Cimrmana, kdyby někdo nepochopil 😅).
Oproti tomu linie příběhu začíná být postupně docela poutavá (když se čtenář přestane těmi sexuálními scénami rozptylovat). Velice zajímavý je taky psychický vývoj postavy Christiana (i když psycholog by k tomu asi měl jisté výhrady - léčení Christianova traumatu z dětství je až neuvěřitelně urychlené). V posledním díle jsem už sexuální scény přeskakovala a šla vyloženě jen po tom příběhu, který byl čím dál komplikovanější (do děje vstoupily další postavy a zápletka už nebyla jen o tom, že Ona Ho chce, ale On je divnej).
No a konec... ten byl sladkej jako cukrkandl. Přesně takový, jaký si každá romantická čtenářka od začátku přála.
Film
Nevím, jestli byl zfilmovaný jen první díl série, nebo i ostatní, ale ten první byl tak hrozný (v první polovině šíleně trapný, v druhé šíleně nudný), že jsem po dalších nepátrala.
Inspirovalo mě to?
Pár sexshopů postavilo na Odstínech svou reklamní kampaň. Jako by jedna jediná kniha (nebo tři) mohly udělat z dříve frigidních čtenářek sexuchtivé Anastasie... Docela by mě zajímalo, jestli tenhle příběh skutečně někomu zlepšil sexuální život. Ale jo, musím se přiznat, že i já jsem nějaké věci z knih chtěla vyzkoušet, a dokonce je vyzkoušela. Ale že by mě něco z toho nějak zvlášť vzalo, že bych to chtěla do svého sexuálního života integrovat natrvalo, to zas ne. Naštěstí jsem nikdy nebyla frigidní čtenářka brakové literatury.
A co vy? Četly jste Odstíny? Líbily se vám? Našly jste v nich inspiraci?
