Co je u mě nového?
Po delší době jen takový krátký článeček o tom, jak se mi vede. Abyste věděli, že stále ještě žiju, jídelníček dodržuju, hubnu a mám se vlastně dost dobře (ve srovnání s tím, jak jsem se měla posledních pár let).
To, že se mám dobře, je jeden z důvodů, proč si nenajdu čas na psaní. Psaní mi vždycky pomůže, když se cítím pod psa. Když se mám fajn, tak se radši věnuju jiným věcem. Třeba jdu ven. Nebo se sejdu s nějakými kamarády. Nebo cokoli jiného než veřejné pitvání svých pocitů.
***
Musím říct, že dokončením školy se mi hrozně ulevilo. Spadl mi velký kámen ze srdce. Už mě netíží vědomí toho, že musím (nebo bych měla) napsat diplomku. Že mě čekají několikery státnice. Že nevím, jestli to dám, a co budu dělat, jestli to nedám.
Zároveň jsem se přestala stresovat z práce. Částečně tomu pomohlo vědomí toho, že s magisterským titulem už nemusím mít nějakou výjimku od ministerstva, a že pokud bude všechno šlapat jako doposud, mohla bych učit tam, kde učím, jak dlouho jen budu chtít. I když člověk nikdy neví. Stačí, že se vymění koordinátorka kurzu, které budu nesympatická, a další kurz mi nedá. Ale s magisterským titulem mám dveře otevřené do spousty jiných institucí, a vědomí toho mě uklidňuje.
V poslední době se výrazně zlepšil můj nepříjemný pocit z lidí (strach a nejistota při kontaktu s nimi). Myslím, že za to vděčím nejvíc kineziologii, částečně bachovkám. Mám teď dva velké kurzy a můžu říct, že svoje studenty miluju. Jsou hrozně fajn, milí, hodní. Chovají se ke mně hezky a já se na setkání s nimi vždycky těším. Těšení se na ně úplně překonává strach z toho, že se mi něco nepovede, že se ztrapním, že si o mně budou myslet něco nehezkého. Není to tak dávno, co jsem to měla přesně naopak - strach dominoval nad jakýmikoli pozitivními pocity.
Nově mám teď dva individuály - jednoho trochu zvláštního pubertálního kluka a pak dvojici hrozně milých upovídaných Rusek. Individuál jsem neměla už celkem dlouho, tak je to příjemná změna. Je to jiné než menežování skupiny čtrnácti studentů. Takové víc povídací. Kdo by si nechtěl příjemně povídat a dostávat za to peníze 😅
Vydělám si teď celkem příjemně, takže konečně se nemusím stresovat tím, že jsem socka, která musí počítat každou korunu, aby vyšla do dalšího měsíce. Poslední půlrok jsem měla dost málo práce, abych zvládla napsat diplomku, naučit se na státnice a nebláznit se z toho. Jeden celý měsíc jsem nepracovala vůbec, takže jsem vysála skoro všechny svoje rezervy, což bylo pěkně naprd. Ale teď mám zase z čeho šetřit. A taky vím, na co bych chtěla šetřit!
S Koblihou jsme konečně realizovali náš první výjezd za kopečky. Sice "jen" do Vídně a "jen" na tři noci, ale pro mě to byl opravdu velký krok. Kdo mě zná, nebo četl moje články o úzkostech, tak ví, že neznámé situace, cestování apod. je pro mě posledních pár let hodně velký problém. Neustálá nervozita, nepříjemné pocity v břiše, střevní potíže, panické záchvaty... kdo by si za takových okolností dokázal užít cestování? Jsem tedy hrozně ráda, že jsem cestu do Vídně a pobyt tam zvládla na jedničku (prostě jako úplně normální člověk!) a posílilo mě to natolik, že se těším, až prubnem něco dalšího. Rádi bysme navštívili Berlín, Bratislavu, Budapešť. A až se na to budu cítit a odhodlám se letět letadlem, tak Kyjev (tam chce Kobliha) a Chorvatsko (tam chci já).
***
Co se týče hubnutí, tak musím říct, že to jde sice pomalu, za to ale jistě dolů. Za dva měsíce jsem shodila 5 kilo a je to na mně hodně vidět. Nosím kabát velikosti 44 namísto velikosti 46, trička mi jsou volnější, podprsenku zapínám na nejužší obvod. Celkově nejsem tak opuchlá a nafouklá. Pohled do zrcadla mě neděsí, ale těší.
Nejedu podle jídelníčku na 100 %, někdy si udělám nepředepsané kombinace, něčeho si dám víc, něčeho jiného míň, sem tam si něco mlsnu, něco ochutnám, ale pořád se snažím myslet na to, abych nesnědla něčeho extrémně víc, než mám povoleno. Zkrátka aby to bylo vyvážené.
***
Pár negativních věcí, které mě trochu stresují, mám (to bych to nebyla já), ale ve srovnání s tím, jak jsem na tom byla před několika měsíce, to je nebe a dudy.
Stresuje mě promoce, která mě čeká už asi za 14 dní. Jsem z toho nervózní, že se mi tam udělá blbě, že tu ceremonii něčím naruším, že se třeba poseru (já vím, že to zní šíleně, ale my tračníkovci prostě takhle přemýšlíme), že z toho bude ostuda a všichni si to budou navždycky pamatovat.
Kvůli svému strachu z doktorů jsem pořád odkládala a odkládala návštěvu zubaře a dopadlo to tak, že mám tři mezizubní kazy. Dva hodně malé a jeden střední. Takže jsem za dva měsíce (naštěstí až za dva měsíce) objednaná na vrtání. Prý to bude trvat tak hodinu. Se z toho zblázním! Nebojím se toho vrtání, bolesti apod., ale toho, že tam budu muset sedět takovou dobu. Bojím se své nervozity, paniky a úzkosti. Co když mě to tam přepadne? Moje silné nutkání utéct? Takovéhle pocity se blbě vysvětlují. Ještě když se k tomu přidají střevní potíže. Ale můžu se uklidnovat tím, že něco takového se mi stalo jen jednou, a to asi před 3-4 lety na ájúrvédské masáži (kde se prý lidem stávají různé nepříjemné věci, protože je to nějak psychidky otvírá a očišťuje či co). Ale od té doby (a vlastně ještě dřív) se bojím všech těhle situací, ze kterých nemůžu jen tak utéct.
No a pak mě stresuje aktuální situace jedné mé dobré kamarádky. Řekla bych, že aktuálně úplně nejbližší kamarádky. Má nějaké starosti a já bych jí hrozně ráda pomohla, ale nevím už jak. Jedná se o věci, které si musí vyřešit sama. Jenže mně přijde, že toho není schopna. Zároveň se neobrátí na nikoho, kdo by jí s tím pomoct mohl. A tak se trápí, trpí a stěžuje si. A já, kdybych mohla, tak to nejradši vyřeším za ní, klidně nějakým radikálně brutálním způsobem. Jenže vím, že mi to nepřísluší. A tak se užírám tou bezmocí.
***
Abych ale neskončila negativně. Už se moc těším na Vánoce! S Koblihou každý rok vyrábíme adventní věnec, pak si na něm zapalujeme svíčky, posloucháme koledy a užíváme si vánoční pohodu. Taky budeme péct nějaké cukroví, i když já ho teď nebudu moct užírat tak jako minulý rok. Taky půjdeme na vánoční trhy, Kobliha si dá palačinku a já si dám "prdelník" a budu si stěžovat, že voní líp, než chutná 😅 Spoustu dárků už mám nakoupených, určitě víc než polovinu, tak teď už budu jen dolaďovat.
Myslím, že radost a těšení se ze života konečně začalo převládat nad strachem. Tak doufám, že mi to vydrží a nepřijde nějaký nepříjemný obrat. Myslím, že po těch letech neustálého trápení se bych si zase nějakou tu radost zasloužila. Doufám, že jsem se dostatečně poučila a že už budu pokorná. Když se mi ulevilo naposledy, začala jsem dělat pěkné békoviny, a možná právě proto jsem zase spadla do sraček. Nesmím si to teď pokazit. Tak mi držte palce 😊
To, že se mám dobře, je jeden z důvodů, proč si nenajdu čas na psaní. Psaní mi vždycky pomůže, když se cítím pod psa. Když se mám fajn, tak se radši věnuju jiným věcem. Třeba jdu ven. Nebo se sejdu s nějakými kamarády. Nebo cokoli jiného než veřejné pitvání svých pocitů.
***
Musím říct, že dokončením školy se mi hrozně ulevilo. Spadl mi velký kámen ze srdce. Už mě netíží vědomí toho, že musím (nebo bych měla) napsat diplomku. Že mě čekají několikery státnice. Že nevím, jestli to dám, a co budu dělat, jestli to nedám.
Zároveň jsem se přestala stresovat z práce. Částečně tomu pomohlo vědomí toho, že s magisterským titulem už nemusím mít nějakou výjimku od ministerstva, a že pokud bude všechno šlapat jako doposud, mohla bych učit tam, kde učím, jak dlouho jen budu chtít. I když člověk nikdy neví. Stačí, že se vymění koordinátorka kurzu, které budu nesympatická, a další kurz mi nedá. Ale s magisterským titulem mám dveře otevřené do spousty jiných institucí, a vědomí toho mě uklidňuje.
V poslední době se výrazně zlepšil můj nepříjemný pocit z lidí (strach a nejistota při kontaktu s nimi). Myslím, že za to vděčím nejvíc kineziologii, částečně bachovkám. Mám teď dva velké kurzy a můžu říct, že svoje studenty miluju. Jsou hrozně fajn, milí, hodní. Chovají se ke mně hezky a já se na setkání s nimi vždycky těším. Těšení se na ně úplně překonává strach z toho, že se mi něco nepovede, že se ztrapním, že si o mně budou myslet něco nehezkého. Není to tak dávno, co jsem to měla přesně naopak - strach dominoval nad jakýmikoli pozitivními pocity.
Nově mám teď dva individuály - jednoho trochu zvláštního pubertálního kluka a pak dvojici hrozně milých upovídaných Rusek. Individuál jsem neměla už celkem dlouho, tak je to příjemná změna. Je to jiné než menežování skupiny čtrnácti studentů. Takové víc povídací. Kdo by si nechtěl příjemně povídat a dostávat za to peníze 😅
Vydělám si teď celkem příjemně, takže konečně se nemusím stresovat tím, že jsem socka, která musí počítat každou korunu, aby vyšla do dalšího měsíce. Poslední půlrok jsem měla dost málo práce, abych zvládla napsat diplomku, naučit se na státnice a nebláznit se z toho. Jeden celý měsíc jsem nepracovala vůbec, takže jsem vysála skoro všechny svoje rezervy, což bylo pěkně naprd. Ale teď mám zase z čeho šetřit. A taky vím, na co bych chtěla šetřit!
S Koblihou jsme konečně realizovali náš první výjezd za kopečky. Sice "jen" do Vídně a "jen" na tři noci, ale pro mě to byl opravdu velký krok. Kdo mě zná, nebo četl moje články o úzkostech, tak ví, že neznámé situace, cestování apod. je pro mě posledních pár let hodně velký problém. Neustálá nervozita, nepříjemné pocity v břiše, střevní potíže, panické záchvaty... kdo by si za takových okolností dokázal užít cestování? Jsem tedy hrozně ráda, že jsem cestu do Vídně a pobyt tam zvládla na jedničku (prostě jako úplně normální člověk!) a posílilo mě to natolik, že se těším, až prubnem něco dalšího. Rádi bysme navštívili Berlín, Bratislavu, Budapešť. A až se na to budu cítit a odhodlám se letět letadlem, tak Kyjev (tam chce Kobliha) a Chorvatsko (tam chci já).
***
Co se týče hubnutí, tak musím říct, že to jde sice pomalu, za to ale jistě dolů. Za dva měsíce jsem shodila 5 kilo a je to na mně hodně vidět. Nosím kabát velikosti 44 namísto velikosti 46, trička mi jsou volnější, podprsenku zapínám na nejužší obvod. Celkově nejsem tak opuchlá a nafouklá. Pohled do zrcadla mě neděsí, ale těší.
Nejedu podle jídelníčku na 100 %, někdy si udělám nepředepsané kombinace, něčeho si dám víc, něčeho jiného míň, sem tam si něco mlsnu, něco ochutnám, ale pořád se snažím myslet na to, abych nesnědla něčeho extrémně víc, než mám povoleno. Zkrátka aby to bylo vyvážené.
***
Pár negativních věcí, které mě trochu stresují, mám (to bych to nebyla já), ale ve srovnání s tím, jak jsem na tom byla před několika měsíce, to je nebe a dudy.
Stresuje mě promoce, která mě čeká už asi za 14 dní. Jsem z toho nervózní, že se mi tam udělá blbě, že tu ceremonii něčím naruším, že se třeba poseru (já vím, že to zní šíleně, ale my tračníkovci prostě takhle přemýšlíme), že z toho bude ostuda a všichni si to budou navždycky pamatovat.
Kvůli svému strachu z doktorů jsem pořád odkládala a odkládala návštěvu zubaře a dopadlo to tak, že mám tři mezizubní kazy. Dva hodně malé a jeden střední. Takže jsem za dva měsíce (naštěstí až za dva měsíce) objednaná na vrtání. Prý to bude trvat tak hodinu. Se z toho zblázním! Nebojím se toho vrtání, bolesti apod., ale toho, že tam budu muset sedět takovou dobu. Bojím se své nervozity, paniky a úzkosti. Co když mě to tam přepadne? Moje silné nutkání utéct? Takovéhle pocity se blbě vysvětlují. Ještě když se k tomu přidají střevní potíže. Ale můžu se uklidnovat tím, že něco takového se mi stalo jen jednou, a to asi před 3-4 lety na ájúrvédské masáži (kde se prý lidem stávají různé nepříjemné věci, protože je to nějak psychidky otvírá a očišťuje či co). Ale od té doby (a vlastně ještě dřív) se bojím všech těhle situací, ze kterých nemůžu jen tak utéct.
No a pak mě stresuje aktuální situace jedné mé dobré kamarádky. Řekla bych, že aktuálně úplně nejbližší kamarádky. Má nějaké starosti a já bych jí hrozně ráda pomohla, ale nevím už jak. Jedná se o věci, které si musí vyřešit sama. Jenže mně přijde, že toho není schopna. Zároveň se neobrátí na nikoho, kdo by jí s tím pomoct mohl. A tak se trápí, trpí a stěžuje si. A já, kdybych mohla, tak to nejradši vyřeším za ní, klidně nějakým radikálně brutálním způsobem. Jenže vím, že mi to nepřísluší. A tak se užírám tou bezmocí.
***
Abych ale neskončila negativně. Už se moc těším na Vánoce! S Koblihou každý rok vyrábíme adventní věnec, pak si na něm zapalujeme svíčky, posloucháme koledy a užíváme si vánoční pohodu. Taky budeme péct nějaké cukroví, i když já ho teď nebudu moct užírat tak jako minulý rok. Taky půjdeme na vánoční trhy, Kobliha si dá palačinku a já si dám "prdelník" a budu si stěžovat, že voní líp, než chutná 😅 Spoustu dárků už mám nakoupených, určitě víc než polovinu, tak teď už budu jen dolaďovat.
Myslím, že radost a těšení se ze života konečně začalo převládat nad strachem. Tak doufám, že mi to vydrží a nepřijde nějaký nepříjemný obrat. Myslím, že po těch letech neustálého trápení se bych si zase nějakou tu radost zasloužila. Doufám, že jsem se dostatečně poučila a že už budu pokorná. Když se mi ulevilo naposledy, začala jsem dělat pěkné békoviny, a možná právě proto jsem zase spadla do sraček. Nesmím si to teď pokazit. Tak mi držte palce 😊
Komentáře
Okomentovat