Co mi dalo a vzalo magisterské studium na FF UK
Konečně je to za mnou! Po dlouhých pěti letech studia nestudia, kdy jsem s tím asi třikrát sekla a pak znovu sebrala energii k pokračování, mám v ruce modrou rouru ukrývající papír s latinským textem, kterému stejně skoro nikdo nerozumí.
Jsem magistra a mám to černé na bílém (nebo modrém?). Hurá! Napsala jsem diplomku, obhájila ji, udělala dvoje státnice, přežila jsem (a dokonce si i užila) promoci, na kterou jsem se vůbec netěšila, zaplatila 15 tisíc za prodloužené studium a teď konečně můžu napsat článek o tom, co pro mě studium na FF znamenalo. Protože už je skutečně u konce.
Někteří vědí, někteří ne, že jsem studovala Učitelství češtiny jako cizího jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (detailněji popsáno zde). Předtím jsem studovala češtinu a literaturu tamtéž. Hned po bakaláři jsem začala pracovat jako lektorka češtiny pro cizince a práce se mi hrozně líbila. Magisterský titul jsem tehdy vůbec nepotřebovala, a tak jsem se chtěla na další studia vykašlat. Jenže všichni moji blízcí mě přemlouvali, ať to aspoň zkusím, že nechat toho přeci můžu kdykoli, a tak jsem tedy nastoupila.
Už od začátku byl celý můj přístup ke studiu špatný. V té době jsem už bydlela s Koblihou a na prvním místě bylo budování hnízdečka, na druhém místě práce, na třetím místě snaha dostat se do psychické a fyzické pohody, pak možná ještě něco a pak škola.
Do školy jsem chodila zřídka. Zapsala jsem si málo předmětů a na některé, které jsem si zapsala, jsem v průběhu semestru stejně přestala chodit, protože jsem to dohromady s prací nedávala. Časově sice jo, ale ne psychicky a fyzicky. Byla jsem unavená, vyčerpaná, trpěla jsem depresemi a úzkostmi. Můj pracovní režim to šíleně zhoršoval, ale já měla pocit, že se žádné práce vzdát nemůžu, protože bych třeba už další nedostala. A tak jsem učila v úplně ujeté časy, třeba od 7 ráno do osmi třiceti a pak od 7 večer do osmi třiceti. A v tom volném mezičase jsem byla doma a válela se, koukala na filmy nebo spala. Do školy jsem nebyla schopná chodit. Asi za půl roku jsem přibrala 30 kilo, protože jsem si vždycky večer, když jsem přišla z kurzu, dala nějakou sladkou prasárnu na uklidnění nervů.
Studovala jsem tak málo, že jsem se málem nedostala z prváku do druháku. Měla jsem poslední termín zkoušky a věděla jsem, že pokud ji nedám, do druháku se nedostanu kvůli nedostatku kreditů. Nakonec jsem ji zvládla a studovala dál, tentokrát už zodpovědněji.
Ve druháku jsem začala víc chodit do školy. Dokonce jsem si našla kamarády mezi o rok mladšími spolužáky, se kterými jsem chodila na semináře a přednášky (spolužáky ze svého ročníku jsem skoro neznala). Přitom jsem pořád učila v kurzech a mezi svými spolužáky jsem platila za tu "zkušenou". Náležitě jsem si to užívala.
Jenže jsem studovala pořád dost pomalu a neměla ani zadanou diplomku. Nebudu vás unavovat detaily, bylo to stále to stejné dokola - odkládání, protahování. Nakonec jsem měla příležost skamarádit se i se spolužáky o dva roky mladšími, protože s nima jsem toho taky hodně absolvovala. Pak jsem si konečně zadala diplomku a studium si přerušila. Přerušeno jsem měla asi rok a půl. V té době jsem se pokoušela psát diplomku, ale nešlo to. Dokonce jsem si v práci vzala dva měsíce volno, ale dopadlo to tak, že prvních pár týdnů jsem louskala jednu anglickou publikaci (pro moje téma zásadní), další týden jsem seděla nad prázným listem wordu a snažila se vyplodit nějaké smysluplné věty, no a další týdny jsem se poflakovala, protože jsem uznala, že to prostě nemá cenu. Že jsem dutá jako bambus a tu školu prostě nedodělám.
Ale pak mě nakonec osvítilo (díky kineziologii!) a já zvládla za pár měsíců napsat diplomku, naučit se na oborové státnice, na státnice z pedagogiky a psychologie a úplně v posledním možném termínu dokončit magisterská studia. Studium mi trvalo 5 dlouhých let. Moji první spolužáci promovali 3 roky přede mnou. A dokonce i ti spolužáci o rok, dva mladší promovali dřív než já. Až na pár výjimek.
Pozdě ale přece.
Kdybych mohla udělat věci jinak, určitě bych je udělala. Třeba bych se hned po bakaláři neodstěhovala od rodičů (ale tehdy mi to přišlo jako nejlepší možný nápad). Sekla bych s prací (nebo ji aspoň omezila) a víc se věnovala škole. Jenže tehdy jsem si myslela, že mi něco uteče (ne, neuteklo, mí nezkušení spolužáci získali v průběhu studia praxi, takže nakonec jsme na tom byli profesně podobně, jen oni už měli ten titul). Ale pozdě bycha honit, jak se říká. V žádném případě ale nelituju toho, že jsem se pro magisterské studium nakonec rozhodla. Naopak jsem za to vděčná, protože díky tomu můžu dělat práci, která mi jde a která mě baví. A mám na to dostatečnou kvalifikaci, což se mi může v budoucnu hodit.
Kdybych měla vyzvednout pár světlých momentů, které s sebou magisterské studim přineslo, byly by to následující:
1) poznala jsem spoustu zajímavých holek, z nichž některé se staly mými kamarádkami
2) výuka Erasmáků se Zrzkou - naše společné obědy, sexy student "Brís" a její hřbitovní svetr
3) zájezd do Wroclawi, výuka polských bohemistů, paření s holkama, náš učitel Piotr, seznámení se s Kočkomilkou
4) spoustu pracovních příležitostí a prohloubení vztahů se spolužačkami, které se staly mými kolegyněmi
***
O tom, jak jsem začala psát diplomku, můžete číst zde.
O tom, jak jsem dopsala diplomku, můžete číst zde.
O tom, jak jsem se cítila první dny po státnicích, si můžete přečíst zde.
Jsem magistra a mám to černé na bílém (nebo modrém?). Hurá! Napsala jsem diplomku, obhájila ji, udělala dvoje státnice, přežila jsem (a dokonce si i užila) promoci, na kterou jsem se vůbec netěšila, zaplatila 15 tisíc za prodloužené studium a teď konečně můžu napsat článek o tom, co pro mě studium na FF znamenalo. Protože už je skutečně u konce.
Někteří vědí, někteří ne, že jsem studovala Učitelství češtiny jako cizího jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (detailněji popsáno zde). Předtím jsem studovala češtinu a literaturu tamtéž. Hned po bakaláři jsem začala pracovat jako lektorka češtiny pro cizince a práce se mi hrozně líbila. Magisterský titul jsem tehdy vůbec nepotřebovala, a tak jsem se chtěla na další studia vykašlat. Jenže všichni moji blízcí mě přemlouvali, ať to aspoň zkusím, že nechat toho přeci můžu kdykoli, a tak jsem tedy nastoupila.
Už od začátku byl celý můj přístup ke studiu špatný. V té době jsem už bydlela s Koblihou a na prvním místě bylo budování hnízdečka, na druhém místě práce, na třetím místě snaha dostat se do psychické a fyzické pohody, pak možná ještě něco a pak škola.
Do školy jsem chodila zřídka. Zapsala jsem si málo předmětů a na některé, které jsem si zapsala, jsem v průběhu semestru stejně přestala chodit, protože jsem to dohromady s prací nedávala. Časově sice jo, ale ne psychicky a fyzicky. Byla jsem unavená, vyčerpaná, trpěla jsem depresemi a úzkostmi. Můj pracovní režim to šíleně zhoršoval, ale já měla pocit, že se žádné práce vzdát nemůžu, protože bych třeba už další nedostala. A tak jsem učila v úplně ujeté časy, třeba od 7 ráno do osmi třiceti a pak od 7 večer do osmi třiceti. A v tom volném mezičase jsem byla doma a válela se, koukala na filmy nebo spala. Do školy jsem nebyla schopná chodit. Asi za půl roku jsem přibrala 30 kilo, protože jsem si vždycky večer, když jsem přišla z kurzu, dala nějakou sladkou prasárnu na uklidnění nervů.
Studovala jsem tak málo, že jsem se málem nedostala z prváku do druháku. Měla jsem poslední termín zkoušky a věděla jsem, že pokud ji nedám, do druháku se nedostanu kvůli nedostatku kreditů. Nakonec jsem ji zvládla a studovala dál, tentokrát už zodpovědněji.
Ve druháku jsem začala víc chodit do školy. Dokonce jsem si našla kamarády mezi o rok mladšími spolužáky, se kterými jsem chodila na semináře a přednášky (spolužáky ze svého ročníku jsem skoro neznala). Přitom jsem pořád učila v kurzech a mezi svými spolužáky jsem platila za tu "zkušenou". Náležitě jsem si to užívala.
Jenže jsem studovala pořád dost pomalu a neměla ani zadanou diplomku. Nebudu vás unavovat detaily, bylo to stále to stejné dokola - odkládání, protahování. Nakonec jsem měla příležost skamarádit se i se spolužáky o dva roky mladšími, protože s nima jsem toho taky hodně absolvovala. Pak jsem si konečně zadala diplomku a studium si přerušila. Přerušeno jsem měla asi rok a půl. V té době jsem se pokoušela psát diplomku, ale nešlo to. Dokonce jsem si v práci vzala dva měsíce volno, ale dopadlo to tak, že prvních pár týdnů jsem louskala jednu anglickou publikaci (pro moje téma zásadní), další týden jsem seděla nad prázným listem wordu a snažila se vyplodit nějaké smysluplné věty, no a další týdny jsem se poflakovala, protože jsem uznala, že to prostě nemá cenu. Že jsem dutá jako bambus a tu školu prostě nedodělám.
Ale pak mě nakonec osvítilo (díky kineziologii!) a já zvládla za pár měsíců napsat diplomku, naučit se na oborové státnice, na státnice z pedagogiky a psychologie a úplně v posledním možném termínu dokončit magisterská studia. Studium mi trvalo 5 dlouhých let. Moji první spolužáci promovali 3 roky přede mnou. A dokonce i ti spolužáci o rok, dva mladší promovali dřív než já. Až na pár výjimek.
Pozdě ale přece.
Kdybych mohla udělat věci jinak, určitě bych je udělala. Třeba bych se hned po bakaláři neodstěhovala od rodičů (ale tehdy mi to přišlo jako nejlepší možný nápad). Sekla bych s prací (nebo ji aspoň omezila) a víc se věnovala škole. Jenže tehdy jsem si myslela, že mi něco uteče (ne, neuteklo, mí nezkušení spolužáci získali v průběhu studia praxi, takže nakonec jsme na tom byli profesně podobně, jen oni už měli ten titul). Ale pozdě bycha honit, jak se říká. V žádném případě ale nelituju toho, že jsem se pro magisterské studium nakonec rozhodla. Naopak jsem za to vděčná, protože díky tomu můžu dělat práci, která mi jde a která mě baví. A mám na to dostatečnou kvalifikaci, což se mi může v budoucnu hodit.
Kdybych měla vyzvednout pár světlých momentů, které s sebou magisterské studim přineslo, byly by to následující:
1) poznala jsem spoustu zajímavých holek, z nichž některé se staly mými kamarádkami
2) výuka Erasmáků se Zrzkou - naše společné obědy, sexy student "Brís" a její hřbitovní svetr
3) zájezd do Wroclawi, výuka polských bohemistů, paření s holkama, náš učitel Piotr, seznámení se s Kočkomilkou
4) spoustu pracovních příležitostí a prohloubení vztahů se spolužačkami, které se staly mými kolegyněmi
***
O tom, jak jsem začala psát diplomku, můžete číst zde.
O tom, jak jsem dopsala diplomku, můžete číst zde.
O tom, jak jsem se cítila první dny po státnicích, si můžete přečíst zde.
Komentáře
Okomentovat