Pozitivní březen
Poslední dobou jsem si jen stěžovala a nimrala se ve vztahu s Koblihou. Dokonce jsem kvůli tomu opět navštívila kineziologii, namíchala si nové bachovky, ale dlouhou dobu se nic nedělo a já se v tom pořád nějak plácala. Ale nakonec to všechno ke mně přeci jen nějak došlo a já se začala cítit dobře a přestala řešit jak malichernosti, tak otázky budoucnosti. A je mi fajn!
Takže tenhle článek by měl být takovým malým shrnutím pozitvních věcí, které se v březnu udály, a díky nimž jsem zase o něco šťastnější a spokojenější.
V rámci řešení problémů s Koblihou jsem si uvědomila, že důležitější než žádost o ruku, pořízení dětí v blízké době a ostříhání jeho prořídlé kštice je pro mě to, jaký Kobliha skutečně je a jak se ke mně vždycky choval. A že je to ten nejlepší parťák do (ne)pohody, kterého bych si mohla vybrat. V poslední době jsem se zaměřovala jen na ta negativa a úplně zapomínala na ta pozitiva. A že těch pozitiv bylo vždycky víc!
Taky jsem si uvědomila, že bych se měla přestat srovnávat s ostatníma (kdo se vdal, kdo povil) a nebrat vážně názory žen, které bez znalosti širších okolností skálopevně tvrdí, že pokud si vás chlap nechce vzít, tak vás dostatečně nemiluje.
Uvědomuju si, že náš vztah byl několik let zbrzděn mými psychickými problémy, a že jsme si tudíž moc neužili, a tak si myslím, že není od věci nechat si nějaký čas a prostor na to, abysme to dohnali. Myslím tím hlavně nějaké větší cestování. Namlouvala jsem si, že cestování vlastně moc nemusím, ale jakmile jsem se z velké části zbavila svého strachu, zjišťuju, jak je cestování naplňující.
Zatím cestujeme jen po okolí, na podzim to byla Vídeň, teď v březnu to byla Bratislava. Bratislavu jsem si hrozně užila, protože jsem poprvé po dlouhé době nebyla vystresovaná z cesty (panikáři a tračníkovci jistě chápou) a při pobytu jsem nebyla nervózní z malého počtu veřejných záchodů. Celkem v pohodě jsem se pohybovala po městě, jezdila na delší výlety a stravovala se v restauracích. Všechno to jsou věci, které jsou pro "normální" lidi úplně běžné, ale pro lidi, kteří trpí úzkostmi, to může být docela peklíčko, při kterém strach z toho, co by se mohlo stát, úplně přebije radost z poznávání nového.
Bezproblémová dovolená mě nabila takovým optimismem, že jsem hned začala plánovat další - buďto Budapešť, Kyjev nebo Chorvatsko. Budapešť by byla nejmíň stresující, protože cestu vlakem už znám. Kyjev nebo Chorvatsko by byly spojené s překonáním dalšího mého strachu - z létání. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.
Další pozitivní věcí je, že jsme konečně začali budovat "hnízdo" (to zní fakt děsně úchylně). Vlastní byt je v nedohlednu, tak nemá cenu čekat s koupí nového nábytku na to, až to jednou přijde. Bydlíme spolu už skoro 6 let a pořád máme naše první vybavení, které patřilo mezi to nejlevnější, které v domech s nábytkem tehdy prodávali. Už se těším, až se konečně zbavíme našeho malého rozvrzaného gauče, který jsme koupili v Jysku za neuvěřitelné dva tisíce. Nový gauč by nám měli dodat na přelomu dubna a května. Pak máme v plánu vybrat obývací stěnu.
Co se týče hubnutí, o kterém jsem se již delší dobu nezmínila, je situace taková, že jídelníček dodržuju tak z 60 %. Obědy jsem si teď často dávala venku, a i když to nebyly žádné vyložené prasárny, porce byly asi větší, než bych měla mít. A odpolední svačinky byly často sladké. Takže pozitivní je, že i když jsem to docela flákala, neztloustla jsem a moje váha se už od ledna pohybuje mezi 81-82 kily.
Když jsem neustále řešila situaci s Koblihou, neměla jsem potřebu a motivaci váhu ještě snížit, nebyla to pro mě priorita. Teď, když jsme s Koblihou v pohodě, začínám se na váhu zaměřovat a cítím, že mi to nevyhovuje a vadí mi to. Sice je 82 kilo nejmíň, co jsem v posledních pěti letech vážila (jen pro připomenutí - dlouhou dobu to bylo 99, pak nějaký čas 85), ale cítím, že už je na čase to zase o něco posunout. Je jaro, lidé se začínají odhalovat, léto se blíží, plavky se blíží... ráda bych na sobě měla tuku co možná nejméně. Pro začátek budu hrozně happy, když se dostanu pod 80 kilo (takže klidně 79,9). Dalším mezníkem bude, až mi váha ukáže číslo 75. A dál zatím neplánuju. Původní cíl byl 70, ale třeba to bude nakonec víc. A co pro to budu dělat? V prvé řadě se pokusím co nejvíc omezit svoje odpolední sladkosti. V druhé řadě se pokusím řídit jídelníčkem víc než jen ze 60 % (to znamená především nejíst tak často mimo domov). A ve třetí řadě se pokusím co nejvíc se hýbat (ironické je, že dneska mám tak línou náladu, že plánuju celý den proválet). Ale myslím, že nejdůležitější je, že jsem teď psychicky v pohodě a nemusím zajídat svoje stresy sladkostmi.
A poslední pozitivní věc je práce. Už je to přes měsíc, co mi začaly nové kurzy, a konečně můžu říct, že jsme se se studenty sladili a zvykli si na sebe. Což znamená, že mě práce nestresuje, ale baví a vždycky z hodiny odcházím s dobrou náladou a naplněná energií, ačkoli dvakrát do týdne vstávám v šest.
Doufám, že duben bude stejně tak pozitivní jako březen. Zatím nevím o ničem, co by mě mělo stresovat, tak snad ani nic nepřijde. Naopak se moc těším na narozeniny, jak je oslavíme nejdřív s Koblihou, potom s mými rodiči a potom s jeho rodiči (možná to nevíte, ale s Koblihou máme narozeniny ve stejný den). A na konci měsíce mě čeká koncert Gorana Bregoviće. Už ani nevím, kdy naposledy jsem byla na nějakém koncertě. Kupodivu se ale hrozně těším, strach zatím nepřichází (a snad ani nepřijde, ale minimálně nervozitu očekávám, protože to bych jinak nebyla já).
A hlavně to počasí! Sluníčko, teplo - člověk prostě musí být pozitivní!
Mějte se a užívejte!
Takže tenhle článek by měl být takovým malým shrnutím pozitvních věcí, které se v březnu udály, a díky nimž jsem zase o něco šťastnější a spokojenější.
V rámci řešení problémů s Koblihou jsem si uvědomila, že důležitější než žádost o ruku, pořízení dětí v blízké době a ostříhání jeho prořídlé kštice je pro mě to, jaký Kobliha skutečně je a jak se ke mně vždycky choval. A že je to ten nejlepší parťák do (ne)pohody, kterého bych si mohla vybrat. V poslední době jsem se zaměřovala jen na ta negativa a úplně zapomínala na ta pozitiva. A že těch pozitiv bylo vždycky víc!
Taky jsem si uvědomila, že bych se měla přestat srovnávat s ostatníma (kdo se vdal, kdo povil) a nebrat vážně názory žen, které bez znalosti širších okolností skálopevně tvrdí, že pokud si vás chlap nechce vzít, tak vás dostatečně nemiluje.
Uvědomuju si, že náš vztah byl několik let zbrzděn mými psychickými problémy, a že jsme si tudíž moc neužili, a tak si myslím, že není od věci nechat si nějaký čas a prostor na to, abysme to dohnali. Myslím tím hlavně nějaké větší cestování. Namlouvala jsem si, že cestování vlastně moc nemusím, ale jakmile jsem se z velké části zbavila svého strachu, zjišťuju, jak je cestování naplňující.
Zatím cestujeme jen po okolí, na podzim to byla Vídeň, teď v březnu to byla Bratislava. Bratislavu jsem si hrozně užila, protože jsem poprvé po dlouhé době nebyla vystresovaná z cesty (panikáři a tračníkovci jistě chápou) a při pobytu jsem nebyla nervózní z malého počtu veřejných záchodů. Celkem v pohodě jsem se pohybovala po městě, jezdila na delší výlety a stravovala se v restauracích. Všechno to jsou věci, které jsou pro "normální" lidi úplně běžné, ale pro lidi, kteří trpí úzkostmi, to může být docela peklíčko, při kterém strach z toho, co by se mohlo stát, úplně přebije radost z poznávání nového.
Bezproblémová dovolená mě nabila takovým optimismem, že jsem hned začala plánovat další - buďto Budapešť, Kyjev nebo Chorvatsko. Budapešť by byla nejmíň stresující, protože cestu vlakem už znám. Kyjev nebo Chorvatsko by byly spojené s překonáním dalšího mého strachu - z létání. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.
Další pozitivní věcí je, že jsme konečně začali budovat "hnízdo" (to zní fakt děsně úchylně). Vlastní byt je v nedohlednu, tak nemá cenu čekat s koupí nového nábytku na to, až to jednou přijde. Bydlíme spolu už skoro 6 let a pořád máme naše první vybavení, které patřilo mezi to nejlevnější, které v domech s nábytkem tehdy prodávali. Už se těším, až se konečně zbavíme našeho malého rozvrzaného gauče, který jsme koupili v Jysku za neuvěřitelné dva tisíce. Nový gauč by nám měli dodat na přelomu dubna a května. Pak máme v plánu vybrat obývací stěnu.
Co se týče hubnutí, o kterém jsem se již delší dobu nezmínila, je situace taková, že jídelníček dodržuju tak z 60 %. Obědy jsem si teď často dávala venku, a i když to nebyly žádné vyložené prasárny, porce byly asi větší, než bych měla mít. A odpolední svačinky byly často sladké. Takže pozitivní je, že i když jsem to docela flákala, neztloustla jsem a moje váha se už od ledna pohybuje mezi 81-82 kily.
Když jsem neustále řešila situaci s Koblihou, neměla jsem potřebu a motivaci váhu ještě snížit, nebyla to pro mě priorita. Teď, když jsme s Koblihou v pohodě, začínám se na váhu zaměřovat a cítím, že mi to nevyhovuje a vadí mi to. Sice je 82 kilo nejmíň, co jsem v posledních pěti letech vážila (jen pro připomenutí - dlouhou dobu to bylo 99, pak nějaký čas 85), ale cítím, že už je na čase to zase o něco posunout. Je jaro, lidé se začínají odhalovat, léto se blíží, plavky se blíží... ráda bych na sobě měla tuku co možná nejméně. Pro začátek budu hrozně happy, když se dostanu pod 80 kilo (takže klidně 79,9). Dalším mezníkem bude, až mi váha ukáže číslo 75. A dál zatím neplánuju. Původní cíl byl 70, ale třeba to bude nakonec víc. A co pro to budu dělat? V prvé řadě se pokusím co nejvíc omezit svoje odpolední sladkosti. V druhé řadě se pokusím řídit jídelníčkem víc než jen ze 60 % (to znamená především nejíst tak často mimo domov). A ve třetí řadě se pokusím co nejvíc se hýbat (ironické je, že dneska mám tak línou náladu, že plánuju celý den proválet). Ale myslím, že nejdůležitější je, že jsem teď psychicky v pohodě a nemusím zajídat svoje stresy sladkostmi.
A poslední pozitivní věc je práce. Už je to přes měsíc, co mi začaly nové kurzy, a konečně můžu říct, že jsme se se studenty sladili a zvykli si na sebe. Což znamená, že mě práce nestresuje, ale baví a vždycky z hodiny odcházím s dobrou náladou a naplněná energií, ačkoli dvakrát do týdne vstávám v šest.
Doufám, že duben bude stejně tak pozitivní jako březen. Zatím nevím o ničem, co by mě mělo stresovat, tak snad ani nic nepřijde. Naopak se moc těším na narozeniny, jak je oslavíme nejdřív s Koblihou, potom s mými rodiči a potom s jeho rodiči (možná to nevíte, ale s Koblihou máme narozeniny ve stejný den). A na konci měsíce mě čeká koncert Gorana Bregoviće. Už ani nevím, kdy naposledy jsem byla na nějakém koncertě. Kupodivu se ale hrozně těším, strach zatím nepřichází (a snad ani nepřijde, ale minimálně nervozitu očekávám, protože to bych jinak nebyla já).
A hlavně to počasí! Sluníčko, teplo - člověk prostě musí být pozitivní!
Mějte se a užívejte!
Komentáře
Okomentovat