Moje masky
Tohle téma ve mně rezonuje už hodně dlouho, vlastně už od rané puberty. Pamatuju si, jak jsem si do jednoho ze svých sešítků (a že jsem jich za svůj život popsala fakt hromadu) kreslila možné návrhy svého budoucího stylu. Budu příští školní rok "sexy dračice", "tajemná éterická víla" nebo "drsňačka"? Snažila jsem se o mnohé a vždycky to byl propadák. Proč? (fotka mluví za vše)
Tak nějak jsem se během dětství smířila s tím, že nejsem úplně normální. Ve škole jsem byla "ta tlustá socka", "ta šprtka" a "ta slušňačka". Pro mámu jsem byla "úplně jiná, než si myslela, že budu". Nebyla jsem dokonalé dítě, ani zajímavá pro spolužáky. Chtěla jsem trochu pozornosti, někam zapadnout, ale zároveň vybočovat. A hlavně být uznávána a obdivována. Myslela jsem, že toho dosáhnu, pokud se skryju za nějakou "masku". A tak začala moje éra maskování nedokonalé, nesebevědomé holky, která vlastně sama o sobě nebyla vůbec špatná. Ale to říkejte někomu, komu je 14, 16, 20 let...
Začalo to mým "hip hop" obdobím v mých 14 letech. Poslouchala jsem PSH, Chaozz, Eminema, PSH a Divokej západ. Víc jsem toho neznala, ale úplně mi to stačilo, abych se cítila jako skutečná raperka a hiphoperka. Nosila jsem volnou mikinu s kapucou, která zakrývala mé faldy (ta mikina, ne ta kapuca), měla jsem klíčenku s obrázkem ganjy (jsem se musela podívat, jak se to píše) a skládala jsem vlastní texty, některé sama, některé ve spolupráci se svou kámoškou (naše duo se jmenovalo TBM - Totálně brutální mučírna, možná vylovím z paměti nějaké texty). Tyhle svoje/naše songy jsem "rapovala" spolužákům při tělocviku (když jsem zrovna necvičila, což bylo dost často) a sklízela obdiv. Pokud se teda dá považovat za pochvalu, když mě přirovnávali k Leošovi Marešovi. V té době jsem začala chlastat, kouřit a hulit (trávu, aby bylo jasno, že nemluvím o pánských kožených doutnících). Bylo to o prázdninách před začátkem devítky. Říkali jsme tomu "pohoda, hip hop, *název vesnice, ze které pocházím*". Každá z nás kámošek jsme doma odlily trochu tvrdého chlastu do malé lahvičky, ukradly rodičům pár cigár a šly se vyvalit někam do přírody. Začaly jsme se kamarádit s klukama z vedlejší vesnice, kteří v té době už docela slušně vyhulovali, a my se na nich dobře přiživovaly. Spokojené byly obě strany. Z téhle doby pochází jeden z mých "vrcholných" zážitků, a to hulení v popelnici na papír (byla zima a byli jsme tam zalezlí ve třech) a moje snaha ožrat se po vaječňáku, kvůli které jsem si vysloužila pořádný břichabol. A pak taky příhoda, jak jsme si z jedné kámošky vystřelili tím, že jsme ubalili brko jenom z tabáku a jí jsme tvrdili, že je to extra silnej matroš. Ta dělala věci! Telecí léta se vším všudy. Taky jsem byla poprvé neplatonicky zamilovaná. Už nevím, jak se jmenoval, ale pamatuju si, že měl poloretardovaného kamaráda Honzíka, kterého za sebou tahal jako ocásek. Ale nikdy nic nebylo... prej měl holku, ale kdo ví.
Pak nastalo moje "čarodějnické období". S kámoškou M. jsme si koupily na krk pentagram, chodily celé v černém, přečetly pár čarodějnickejch knížek, zkoušely kouzla a hypnózu. Největší sranda byla, když si kámoška při hypnóze usrala a já zase usla. V té době jsem byla platonicky zamilovaná do jakéhosi Jardy. Nevěděl, že existuju, ale poté, co jsem na jeho nalákání udělala nějaký čarodějnický rituál, potkala jsem ho právě na oslavě pálení čarodějnic, kde se na mě podíval! Teda aspoň myslím...
A pak jsem začala být "punkerka". To bylo v prváku na střední, kdy jsem byla konečně hubená. Koupila jsem si pyramidkovej pásek za 700 (a to byly tehdá nějaké peníze!), na brigádě jsem si našetřila na modré glády (za 2 500), propíchla jsem si na několikrát uši, abych měla víc dírek (protože čím víc dírek, tím je člověk drsnější) a po vzoru jedné opravdové (?) punkerky, kterou jsem potkala na koncíku, jsem si na krk pověsila matku (ne svojí, ale takovou tu kovovou, co patří na šroubek). Poslouchala jsem Jaxi taxi (a myslela si, že je to punk), Green day (ehm), Sum 44 a Blink 182 (bez komentáře). Ale taky E!Ečka a Visáče. A možná ještě něco. No a byla jsem na pár koncertech, kde jsem dokonce pogovala. Chtěla jsem bejt fakt drsná. A víte co - sem tam mi to někdo i věřil. Fakt jsem se snažila. Třeba z klukama z gymplu jsem chlastala 1. ligu, jestli se to tak dá říct. Jednou jsem se s nima vsadila, kdo toho vypije víc. No, vyhrála jsem, ale ty následky! Fakt jsem se tenkrát styděla... A pak s kámoškou M. jsme se občas svlíkly do podprsenky a začaly se mlátit - jakože rádoby sexy bitka. Muselo to být směšný. A M. se jednou tak hrozně vožrala, že se vyblila v hospodě na stůl a my ji táhli domů přes celou Prahu. Tohle období bylo asi nejbouřlivější, co se týče ožraleckejch excesů.
Úplně bych zapomněla na své "führerovské" období, což bylo období, kdy jsem byla fascinovaná 2. světovou válkou a Třetí říší. Četla jsem knížky, koukala na filmy a dokumenty, učila se německy prostřednictvím textů od Rammstein. V opilosti jsem se nechávala od kluků oslovovat "Mein Führer" a cítila jsem se děsně zajímavě a mocně. A když mi pak jeden kluk složil poklonu, že jsem první holka, co poslouchá jednu nejmenovanou kapelu (ne, Orlíci to nebyli), tak jsem se tetelila blahem.
Pak nastoupila "temná éra", kdy už mě unavovalo hrát si na něco, co nejsem, a já začala být zase ta normálně nenormální holka, co ze všeho nejradši sní o lepším budoucím životě, holka, co se hrozně ráda schází se svými kamarádkami a probírá všechno možné a nemožné, čte si a cpe se sladkostmi. A tloustne.
No a pak vejška a mé období "romantické intelektuálky", kdy jsme se spolužačkou Gotičkou chodily do čajoven, pily červené víno, rozebíraly Máchův Máj a bloumaly po hřbitovech. K téhle době patří hudba kapely XIII. století, Karel Kryl, Olšany a poezie. A taky moje dopisování s jedním skutečným básníkem, který mi romanticky ukryl svou sbírku básní s věnováním na hrobě F. L. Čelakovského. A nesmím zapomenout ani na své platonické zbláznění se do jednoho pana doktora (filozofie, nikoli medicíny).
A pak přišel Kobliha a já zase sundala masku.
Je to už 8 let, co jsem sundala masku intelektuálky a ptám se sebe sama, jestli jsem ji vyměnila za nějakou jinou, anebo to jsem už opravdu jen já. Já, smířená se svými dostatky i nedostatky, nebo alespoň se o to snažící.
Když jsem začala trpět úzkostmi, chtěla jsem se působit za každou cenu normálně, hlavně aby to na mě nikdo nepoznal. Což je svým způsobem taky maska. Ale teď?
Jednou za čas se mi stává, že mám jakousi "krizi identity", přijdu si najednou hrozně nezajímavá a neidentifikovatelná, šíleně nudná a stará. A tak si založím profil na nějaké seznamce a zkouším, jak na lidi (ehm, budu upřímná - na chlapy) působím. Protože když se zeptám Koblihy, co se mu na mně líbí a jak by mě charakterizoval, tak mi řekne, že neví, že se mu líbím jako celek. Což je sice fajn, ale moc si z toho člověk nevezme. A tak na seznamce přijímám poklony a sleduju, co je na mě vlastně zajímavého. A co jsem zjistila? Že už mi ty masky nejdou, už jsem z toho fakt vyrostla. Neumím flirtovat, jsem milá a zdvořilá (dokud není někdo opravdu hodně dotěrný) a snažím se být vtipná, protože vtip, to je jedna z mých hlavních zbraní. A tak se dostávám k tomu zásadnímu bodu, který měl být výsledkem celé téhle mé analýzy.
Vždycky jsem chtěla mít nějakou nálepku, nějakou charakteristiku a nějaký výrazný rys, podle kterého si mě lidi zařadí. Záviděla jsem jiným holkám, že působí tak anebo jinak a snažila se, abych taky tak působila. Jenže každý člověk má nějakou svou přirozenost a nejšťastnější může být právě tehdy, kdy tu svou přirozenost podporuje, nesnaží se ji překrýt něčím jiným, co se mu zdá zajímavější. A já jsem prostě kamarádka. Obyčejná holka do nepohody, se kterou je sranda. Nikdy nebudu "drsňačka" nebo "famme fatale". A to je myslím důvod, proč jsem si nikdy dřív nenašla žádnou déle trvající známost. Na "cizí" kluky jsem hrála hry a dělala ze sebe někoho jiného, což pro mě nebylo dlouhodobě udržitelné, a když oni pak prozřeli, zjistili, že jsem jiná, než jakou mě sbalili. A kluci, kteří o mě měli opravdový zájem, a to byli vždycky výhradně jen kamarádi, mi přišli málo zajímaví (protože já přece chtěla taky toho "drsňáka" nebo "intelektuála").
A víte, jak mi tohle všechno docvaklo? Protože je to pár měsíců, co mi přišel do schránky (poštovní, nikoli mailové) dopis od mého starého kamaráda. Kámošili jsme spolu několik let, on za mnou jezdil do Prahy, já za ním byla jenom jednou (a ještě na tajňačku, protože by mě rodiče nepustili), on mi jednou v smsce vyznal lásku, já ho odmítla, pak jsme spolu kámošili dál a pak to nějak utichlo. No a teď se mě v dopise ptal, jak se mám, a jestli jsem vdaná nebo svobodná a že on je pořád sám a že mě hrozně rád uvidí a dal mi svoji adresu a svůj telefon. Hned jsem mu odepsala a těšila se na odpověď. Utekly tři měsíce a žádný dopis. Tak mě napadlo, že ho odradilo to, že nejsem volná, že si třeba myslel, že bysme po těch letech mohli navázat na nějaké hlubší úrovni. Nakonec jsem ho oslovila prostřednictvím facebooku, omluvil se, že prý napsal odpověď hned, ale že ji pořád ještě neodeslal, ale že ji hned druhý den pošle. Za pár dnů dopis opravdu přišel, ale hned v úvodu byla napsaná omluva za to, že dopis posílá až teď. Wtf? Takže neposlal ten dopis, o kterém mluvil, že ho napsal a neposlal, ale napsal úplně nový dopis. Proč? Kecal mi a žádný první dopis nikdy nenapsal? Nebo se ten první dopis ztratil? Nebo v tom prvním dopise bylo něco, co se mi nakonec rozhodl neposlat? Otázky, samé otázky... Ale je to fuk. Jsem ráda, že jsme zase v kontaktu. Ale proč to píšu. Samozřejmě že v tom má být nějaké poselství, to bych nebyla já.
Takže poselství zní - masky jsou na hovno. Pokud chcete mít zdravé vztahy s lidma, sundejte si masky a buďte takoví, jací opravdu jste. A nebojte se toho, že nejste dost dobří na to, abyste ukázali svou pravou tvář. Jste dobří, ať vám kdy v životě řekl kdokoli cokoli - beztak do vás jen promítal své nejistoty a nespokojenosti. Nehrajte si na nic, protože možná to druzí přímo nepoznají, ale něco jim na vás nebude sedět. A vztahy se nedají zakládat na lži. A pokud chcete, aby vás ostatní měli rádi, ukažte jim svou pravou tvář. Samozřejmě že "není skutek ten, aby se zavděčil lidem všem", jak s oblibou říkávala moje babička. Ale vám přece nejde o všechny, jde vám jen o pár lidí, kteří vás budou mít upřímně rádi právě proto, že jste přesně takoví, jací jste. Takže buďte sví. To je cesta k lásce, štěstí a spokojenosti.
Tak nějak jsem se během dětství smířila s tím, že nejsem úplně normální. Ve škole jsem byla "ta tlustá socka", "ta šprtka" a "ta slušňačka". Pro mámu jsem byla "úplně jiná, než si myslela, že budu". Nebyla jsem dokonalé dítě, ani zajímavá pro spolužáky. Chtěla jsem trochu pozornosti, někam zapadnout, ale zároveň vybočovat. A hlavně být uznávána a obdivována. Myslela jsem, že toho dosáhnu, pokud se skryju za nějakou "masku". A tak začala moje éra maskování nedokonalé, nesebevědomé holky, která vlastně sama o sobě nebyla vůbec špatná. Ale to říkejte někomu, komu je 14, 16, 20 let...
Začalo to mým "hip hop" obdobím v mých 14 letech. Poslouchala jsem PSH, Chaozz, Eminema, PSH a Divokej západ. Víc jsem toho neznala, ale úplně mi to stačilo, abych se cítila jako skutečná raperka a hiphoperka. Nosila jsem volnou mikinu s kapucou, která zakrývala mé faldy (ta mikina, ne ta kapuca), měla jsem klíčenku s obrázkem ganjy (jsem se musela podívat, jak se to píše) a skládala jsem vlastní texty, některé sama, některé ve spolupráci se svou kámoškou (naše duo se jmenovalo TBM - Totálně brutální mučírna, možná vylovím z paměti nějaké texty). Tyhle svoje/naše songy jsem "rapovala" spolužákům při tělocviku (když jsem zrovna necvičila, což bylo dost často) a sklízela obdiv. Pokud se teda dá považovat za pochvalu, když mě přirovnávali k Leošovi Marešovi. V té době jsem začala chlastat, kouřit a hulit (trávu, aby bylo jasno, že nemluvím o pánských kožených doutnících). Bylo to o prázdninách před začátkem devítky. Říkali jsme tomu "pohoda, hip hop, *název vesnice, ze které pocházím*". Každá z nás kámošek jsme doma odlily trochu tvrdého chlastu do malé lahvičky, ukradly rodičům pár cigár a šly se vyvalit někam do přírody. Začaly jsme se kamarádit s klukama z vedlejší vesnice, kteří v té době už docela slušně vyhulovali, a my se na nich dobře přiživovaly. Spokojené byly obě strany. Z téhle doby pochází jeden z mých "vrcholných" zážitků, a to hulení v popelnici na papír (byla zima a byli jsme tam zalezlí ve třech) a moje snaha ožrat se po vaječňáku, kvůli které jsem si vysloužila pořádný břichabol. A pak taky příhoda, jak jsme si z jedné kámošky vystřelili tím, že jsme ubalili brko jenom z tabáku a jí jsme tvrdili, že je to extra silnej matroš. Ta dělala věci! Telecí léta se vším všudy. Taky jsem byla poprvé neplatonicky zamilovaná. Už nevím, jak se jmenoval, ale pamatuju si, že měl poloretardovaného kamaráda Honzíka, kterého za sebou tahal jako ocásek. Ale nikdy nic nebylo... prej měl holku, ale kdo ví.
Pak nastalo moje "čarodějnické období". S kámoškou M. jsme si koupily na krk pentagram, chodily celé v černém, přečetly pár čarodějnickejch knížek, zkoušely kouzla a hypnózu. Největší sranda byla, když si kámoška při hypnóze usrala a já zase usla. V té době jsem byla platonicky zamilovaná do jakéhosi Jardy. Nevěděl, že existuju, ale poté, co jsem na jeho nalákání udělala nějaký čarodějnický rituál, potkala jsem ho právě na oslavě pálení čarodějnic, kde se na mě podíval! Teda aspoň myslím...
A pak jsem začala být "punkerka". To bylo v prváku na střední, kdy jsem byla konečně hubená. Koupila jsem si pyramidkovej pásek za 700 (a to byly tehdá nějaké peníze!), na brigádě jsem si našetřila na modré glády (za 2 500), propíchla jsem si na několikrát uši, abych měla víc dírek (protože čím víc dírek, tím je člověk drsnější) a po vzoru jedné opravdové (?) punkerky, kterou jsem potkala na koncíku, jsem si na krk pověsila matku (ne svojí, ale takovou tu kovovou, co patří na šroubek). Poslouchala jsem Jaxi taxi (a myslela si, že je to punk), Green day (ehm), Sum 44 a Blink 182 (bez komentáře). Ale taky E!Ečka a Visáče. A možná ještě něco. No a byla jsem na pár koncertech, kde jsem dokonce pogovala. Chtěla jsem bejt fakt drsná. A víte co - sem tam mi to někdo i věřil. Fakt jsem se snažila. Třeba z klukama z gymplu jsem chlastala 1. ligu, jestli se to tak dá říct. Jednou jsem se s nima vsadila, kdo toho vypije víc. No, vyhrála jsem, ale ty následky! Fakt jsem se tenkrát styděla... A pak s kámoškou M. jsme se občas svlíkly do podprsenky a začaly se mlátit - jakože rádoby sexy bitka. Muselo to být směšný. A M. se jednou tak hrozně vožrala, že se vyblila v hospodě na stůl a my ji táhli domů přes celou Prahu. Tohle období bylo asi nejbouřlivější, co se týče ožraleckejch excesů.
Úplně bych zapomněla na své "führerovské" období, což bylo období, kdy jsem byla fascinovaná 2. světovou válkou a Třetí říší. Četla jsem knížky, koukala na filmy a dokumenty, učila se německy prostřednictvím textů od Rammstein. V opilosti jsem se nechávala od kluků oslovovat "Mein Führer" a cítila jsem se děsně zajímavě a mocně. A když mi pak jeden kluk složil poklonu, že jsem první holka, co poslouchá jednu nejmenovanou kapelu (ne, Orlíci to nebyli), tak jsem se tetelila blahem.
Pak nastoupila "temná éra", kdy už mě unavovalo hrát si na něco, co nejsem, a já začala být zase ta normálně nenormální holka, co ze všeho nejradši sní o lepším budoucím životě, holka, co se hrozně ráda schází se svými kamarádkami a probírá všechno možné a nemožné, čte si a cpe se sladkostmi. A tloustne.
No a pak vejška a mé období "romantické intelektuálky", kdy jsme se spolužačkou Gotičkou chodily do čajoven, pily červené víno, rozebíraly Máchův Máj a bloumaly po hřbitovech. K téhle době patří hudba kapely XIII. století, Karel Kryl, Olšany a poezie. A taky moje dopisování s jedním skutečným básníkem, který mi romanticky ukryl svou sbírku básní s věnováním na hrobě F. L. Čelakovského. A nesmím zapomenout ani na své platonické zbláznění se do jednoho pana doktora (filozofie, nikoli medicíny).
A pak přišel Kobliha a já zase sundala masku.
Je to už 8 let, co jsem sundala masku intelektuálky a ptám se sebe sama, jestli jsem ji vyměnila za nějakou jinou, anebo to jsem už opravdu jen já. Já, smířená se svými dostatky i nedostatky, nebo alespoň se o to snažící.
Když jsem začala trpět úzkostmi, chtěla jsem se působit za každou cenu normálně, hlavně aby to na mě nikdo nepoznal. Což je svým způsobem taky maska. Ale teď?
Jednou za čas se mi stává, že mám jakousi "krizi identity", přijdu si najednou hrozně nezajímavá a neidentifikovatelná, šíleně nudná a stará. A tak si založím profil na nějaké seznamce a zkouším, jak na lidi (ehm, budu upřímná - na chlapy) působím. Protože když se zeptám Koblihy, co se mu na mně líbí a jak by mě charakterizoval, tak mi řekne, že neví, že se mu líbím jako celek. Což je sice fajn, ale moc si z toho člověk nevezme. A tak na seznamce přijímám poklony a sleduju, co je na mě vlastně zajímavého. A co jsem zjistila? Že už mi ty masky nejdou, už jsem z toho fakt vyrostla. Neumím flirtovat, jsem milá a zdvořilá (dokud není někdo opravdu hodně dotěrný) a snažím se být vtipná, protože vtip, to je jedna z mých hlavních zbraní. A tak se dostávám k tomu zásadnímu bodu, který měl být výsledkem celé téhle mé analýzy.
Vždycky jsem chtěla mít nějakou nálepku, nějakou charakteristiku a nějaký výrazný rys, podle kterého si mě lidi zařadí. Záviděla jsem jiným holkám, že působí tak anebo jinak a snažila se, abych taky tak působila. Jenže každý člověk má nějakou svou přirozenost a nejšťastnější může být právě tehdy, kdy tu svou přirozenost podporuje, nesnaží se ji překrýt něčím jiným, co se mu zdá zajímavější. A já jsem prostě kamarádka. Obyčejná holka do nepohody, se kterou je sranda. Nikdy nebudu "drsňačka" nebo "famme fatale". A to je myslím důvod, proč jsem si nikdy dřív nenašla žádnou déle trvající známost. Na "cizí" kluky jsem hrála hry a dělala ze sebe někoho jiného, což pro mě nebylo dlouhodobě udržitelné, a když oni pak prozřeli, zjistili, že jsem jiná, než jakou mě sbalili. A kluci, kteří o mě měli opravdový zájem, a to byli vždycky výhradně jen kamarádi, mi přišli málo zajímaví (protože já přece chtěla taky toho "drsňáka" nebo "intelektuála").
A víte, jak mi tohle všechno docvaklo? Protože je to pár měsíců, co mi přišel do schránky (poštovní, nikoli mailové) dopis od mého starého kamaráda. Kámošili jsme spolu několik let, on za mnou jezdil do Prahy, já za ním byla jenom jednou (a ještě na tajňačku, protože by mě rodiče nepustili), on mi jednou v smsce vyznal lásku, já ho odmítla, pak jsme spolu kámošili dál a pak to nějak utichlo. No a teď se mě v dopise ptal, jak se mám, a jestli jsem vdaná nebo svobodná a že on je pořád sám a že mě hrozně rád uvidí a dal mi svoji adresu a svůj telefon. Hned jsem mu odepsala a těšila se na odpověď. Utekly tři měsíce a žádný dopis. Tak mě napadlo, že ho odradilo to, že nejsem volná, že si třeba myslel, že bysme po těch letech mohli navázat na nějaké hlubší úrovni. Nakonec jsem ho oslovila prostřednictvím facebooku, omluvil se, že prý napsal odpověď hned, ale že ji pořád ještě neodeslal, ale že ji hned druhý den pošle. Za pár dnů dopis opravdu přišel, ale hned v úvodu byla napsaná omluva za to, že dopis posílá až teď. Wtf? Takže neposlal ten dopis, o kterém mluvil, že ho napsal a neposlal, ale napsal úplně nový dopis. Proč? Kecal mi a žádný první dopis nikdy nenapsal? Nebo se ten první dopis ztratil? Nebo v tom prvním dopise bylo něco, co se mi nakonec rozhodl neposlat? Otázky, samé otázky... Ale je to fuk. Jsem ráda, že jsme zase v kontaktu. Ale proč to píšu. Samozřejmě že v tom má být nějaké poselství, to bych nebyla já.
Takže poselství zní - masky jsou na hovno. Pokud chcete mít zdravé vztahy s lidma, sundejte si masky a buďte takoví, jací opravdu jste. A nebojte se toho, že nejste dost dobří na to, abyste ukázali svou pravou tvář. Jste dobří, ať vám kdy v životě řekl kdokoli cokoli - beztak do vás jen promítal své nejistoty a nespokojenosti. Nehrajte si na nic, protože možná to druzí přímo nepoznají, ale něco jim na vás nebude sedět. A vztahy se nedají zakládat na lži. A pokud chcete, aby vás ostatní měli rádi, ukažte jim svou pravou tvář. Samozřejmě že "není skutek ten, aby se zavděčil lidem všem", jak s oblibou říkávala moje babička. Ale vám přece nejde o všechny, jde vám jen o pár lidí, kteří vás budou mít upřímně rádi právě proto, že jste přesně takoví, jací jste. Takže buďte sví. To je cesta k lásce, štěstí a spokojenosti.
Komentáře
Okomentovat