Letošní cestování (a bilancování)
Pokud sledujete můj blog (a s ním i můj osobní/osobnostní rozvoj) od úplného počátku, případně jste četli i některé z mých starších článků, jistě víte, že jsem osoba velice bojácná, která nerada vystupuje ze své komfortní zóny.
A pokud srovnáte mé starší články se články novějšími, určitě si všimnete toho, že za poslední rok jsem udělala neuvěřitelný pokrok, a to ani ne tak v hubnutí, ale především v překonávání svých bariér vytvořených v průběhu posledních let všemi těmi strachy a úzkostmi, které mě obklopovaly.
Letošní rok by se dal nazvat rokem "cestovatelským", protože jsem navštívila tolik měst jako ještě nikdy. Ve srovnání s opravdovými cestovateli nebo běžně cestujícími lidmi je těch mých pár městeček úplně zanedbatelných, ale pro mě má tenhle rok z hlediska cestování velký význam. A doufám, že příští rok bude podobně vydatný, případně ještě vydatnější (a že se konečně odvážím absolvovat cestu letadlem).
A kde jsem všude byla?
Moje "cestovatelská éra" začala už v listopadu 2017, kdy jsme s Koblihou navštívili Vídeň. Ve Vídni jsem kdysi byla se školou, takže to pro mě nebylo nic nového a převratného. Už podruhé jsem tedy navštívila zámky Schönbrunn a Belvedere, koukla na Stephansdom, Hofburg, Hundertwasserhaus, dala si Wiener Schnitzel a Sachertorte. To, že jsem se v cizině relativně dobře domluvila a že jsem delší cestu vlakem (4 hodiny) zvládla bez stresů, mi zvedlo moje cestovatelské sebevědomí. A tak se s cestováním začalo počítat i do dalšího roku.
V březnu 2018 jsme jeli do Bratislavy. Tam to bylo s domluvou ještě o něco lepší (joke). Navštívili jsme toho hodně, ale největší dojem ve mně asi zanechala galerie Danubiana, což je galerie moderního umění, která leží na polostrově. Za zmínku určitě stojí i výlet na hrad Devín a návštěva vyhlídkové věže Ufo, což je něco jako pražská Žižkovská věž. Ze slovenské kuchyně jsem ochutnala pravé halušky s bryndzou a slaninou a pak taky perkelt
V květnu jsme jeli na prodloužený víkend do Dvora Králové. Jeden den jsme navštívili Zoo a safari (ale jen tu nedivokou, páč ta divoká byla rezervovaná na celý den dopředu), druhý den jsme si udělali pěší výlet na Kuks a Braunův Betlém, třetí den jsme navštívili přehradu Les Království. Musím říct, že miluju tyhle naše pěší výlety. V přírodě člověk cítí takový klid a pohodu, může se kochat krásnými výhledy, celou cestu nepotkat ani živáčka a v případě potřeby se jít vy*at do lesa - pro tračníkovce ideální :-D
V červenci jsme na pár dnů navštívili Klatovy (pamatuju si, jak mi v dětství učarovaly katakomby s vysušenejma mrtvolama). Měli jsme štěstí, protože čirou náhodou se tam zrovna konal Mezinárodní folklorní festival, takže jsme měli možnost podívat se na zajímavá taneční vystoupení (třeba jednoho estonského a jednoho argentinského spolku) a poslechnout si koncert kapely Friška. Mimo to jsme si udělali dva jednodenní výlety - první na vodní hrad Švihov, druhý na zámek Klenová.
Nejdelší dovolenou (týdenní) jsme strávili na Moravě. První část v Mikulově, druhou část ve Znojmě. Mikulov je moc hezké město (má romantické historické centrum, krásný hrad s velkým parkem), Znojmo se mi moc nelíbilo (náměstí hyzdí komunistické obchodní centrum a zámek je takový chátrající). Nejlepší z celé dovolené byla jednoznačně Pálava. To byla taková nádhera! Prostě příroda, kopečky, lesíčky, vinice. Pak jsme byli v Lednicko-Valtickém areálu (tam už jsem kdysi byla s kamarádkama), kde je toho k vidění spoustu, ale některé z památek jsou bohužel docela zchátralé, což je velká škoda. Ve Znojmě jsme si udělali jeden den výlet do Podyjí (skákání po kamenech bylo docela dobrodružné), druhý den jsme navštívili zámek Vranov nad Dyjí. Takhle dovolená byla naprosto bezkonkurenční, protože jsme pořád jenom chodili přírodou, lidí jsme moc nepotkávali, bylo krásné, teplé počasí. Prostě pohádka :-)
V září jsem jela s kamarádkou Kočkomilkou do Rakouska. Byly jsme ubytované v malém městečku Ebensee, které leží u jezera Traunsee. Hodně jsme výletovaly. Navštívily jsme z větších měst Linz a Salzburg, z těch malých pak lázeňské městečko Bad Ischl, Gmunden, St. Wolfgang a Traunkirchen. Bylo toho tolik, že by bylo na dlouho popsat všechno. Tak alespoň něco. Opravdu nádherné je to v okolí Wolfgangsee. Jezero je tak čisté, že vypadá skoro jako moře (viz fotka). A k tomu ty hory! Prostě nepopsatelná krása. Salzburg je moc hezké zajímavé historické město, Linz je hodně moderní, takže mě úplně nenadchl. Ale mají tam dobrý koláč.
V říjnu jsme s kamarádkou Tanečnicí jely do Pardubic na koncert Daniela Landy (o koncertě možná napíšu někdy příště). V Pardubicích jsem byla úplně poprvé (pokud tedy nepočítám kdysi jeden přestup na nádraží) a moc se mi tam líbilo. Je to tam malé, ale hezké. A mají tam dobré perníčky :-)
A v listopadu jsme jeli s Koblihou do Berlína. To byl můj sen kdysi na gymplu. Hrozně jsem si tehdy přála vidět Brandeburger Tor. A konečně jsem se dočkala - i když skoro až po 15 letech. V Berlíně jsme se podívali do Reichstagu (návštěvu je potřeba rezervovat předem na konkrétní den a čas), prohlídli si East Side Gallery a Check Point Charlie. Udělali jsme si taky jednodenní výlet do Postupimi - to je moc hezké historické město se spoustou památek (nejvýznamější je rokokový zámek Sanssouci, který se nachází ve velkém zámeckém parku). Berlín je sice na první pohled hodně moderní město (podobně jako Linz), ale i tady najdete spoustu pamětihodností, například zámek Charlottenburg (tam jsme absolvovali jednu prohlídku). Spoustu pamětihodností jsme viděli taky při cestě od Brandeburské brány na Alexanderplatz - univerzitní budovy, divadla, muzea (nesmím zapomenout na Museum Insel!). Berlín je fakt obrovský a těch pár dnů, co jsme tam strávili, bylo vážně málo. Ale stihli jsme toho docela dost (já malý nákup v Primarku, Kobliha ochutnávku Currywurstu).
***
A co je v plánu příští rok?
Letecky Kyjev a Sarajevo (bojim bojim letadla), vlakem pak Budapešť, Šumava a Regensburg. A když vyjde čas, tak Varšava, Krakow a Mnichov. No a já doufám, že mi vyjde ještě alespoň jedna akce s Kočkomilkou a jedna akce s Tanečnicí.
Jako takhle napsáno to zní jako vlastně docela málo destinací, takže by neměl být problém to za rok stihnout. Jenže na to nemáme 12 měsíců, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale asi tak 9 (prosinec, leden, únor je zima na courání venku). A bohužel si nemůžeme dovolit jet někam několikrát do měsíce, protože pokaždé musíme sehnat někoho, kdo nám bude hlídat kočku (je to náš malej závisláček). Je to otrava pořád někoho otravovat. No a Kobliha moc nechce jezdit jen na prodloužené víkendy, ale užít si těch dní víc, což je pak problém skloubit s prací (hlavně tou mojí, protože si nemůžu vzít klasickou dovolenou, ale 1) musím zrušit lekci (kurz se tím protáhne, což třeba jednou není problém, ale nejde to dělat vícekrát), 2) musím za sebe najít supla (tzn. přijdu o peníze).
Každopádně plány na příští rok, i když jsou zatím jen hodně předběžné, mi doufám pomůžou s tím, abych neměla svou každoroční novoroční depresi, při které si vždycky říkám - další rok v p*deli a co jsem dokázala? Další rok přede mnou a co mě čeká?
***
A ačkoli měl být tenhle článek pouze a jenom o cestování, posledním odstavcem jsem se tak trochu přesunula do bilanční roviny, tak možná přihodím ještě pár slov na tohle téma, abych o tom nemusela smolit nový článek.
Tenhle rok byl mým prvním rokem bez školy, a právě kvůli tomu, že mi odpadl jeden velký stresor, přesunula se moje mysl k řešení jiných věcí, a to konkrétně k řešení mého vztahu s Koblihou, který jsem po dobu studia moc neřešila. No a jak jste si asi všimli, pár měsíců to bylo mezi námi hodně napjaté a z mé strany byl rozchod na spadnutí. Nejhorší věc, kterou jsem mohla udělat bylo to, že jsem to začala probírat veřejně (na vinted), kde ze mě holky (bez znalosti širšího kontextu) udělaly chudinku, co si nechá s*át na hlavu, a o kterou její chlap nemá absolutně zájem. To byla poslední kapka (přemýšlela jsem o tom už delší dobu) a já se z vinted smazala a konečně začala žít ten "real life". Nechtěla jsem pořád jenom o něčem přemýšlet, teoretizovat, diskutovat s cizíma lidma o osobních věcech...
No a myslela jsem, že se vykašlu i na blog, ale chybělo mi to, pořád jsem dost velkej "overthinker" a grafoman, takže jsem blog zase obnovila. Ale zrušila jsem komentáře. Upřímně - píšu blog hlavně pro sebe (baví mě to, je to pro mě relax a terapie) a pro svoje známé/kamarády (kteří mě mají rádi, rádi mě čtou). To, že můj blog čtou i pro mě úplně neznámí lidé a že je ten blog baví a obohacuje, mě neskutečně těší. A samozřejmě jedna moje část by hrozně chtěla, aby byl můj blog oblíbený a známý a aby mě jednou někdo oslovil, že chce, abych napsala knihu, nebo abych přišla do nějakého pořadu :-D Ale uvědomuju si, že se slávou a oblíbeností se bude vždycky pojit i kritika, hejtění, shazování a urážení. A tohle já nechci, na to nemám žaludek. Takže jsem se smířila s tím, že slavná prostě nikdy nebudu.
Ale zpátky k tomu bilancování. Díky té krizi jsme se s Koblihou zas o něco posunuli a já už mám konečně jistotu, že on je pro mě ten pravý životní partner. Už nepochybuju. A on už ví, že je pro mě hrozně důležité, aby mluvil o tom, že to má stejně, protože já jsem prostě člověk verbální a potřebuju to slyšet. A taky potřebuju plánovat a mluvit o budoucnosti, protože jinak se cítím nejistá a to je to, co mě nejvíc děsí. Jsem realista a vím, že kdykoli se může cokoli po*rat a plány nakonec nevyjdou, ale potřebuju vědět, že to společné směřování tam prostě je.
Takže tenhle rok byl o tom zjistit, co vlastně v životě chci, co je pro mě důležité. Byl o tom naučit se vykomunikovat různá nedorozumění, naučit se netlačit na pilu a dát druhému prostor. A taky byl o tom žít trochu víc offline, vystrčit růžky z ulity, poznávat svět a užívat si volného pohybu (což pochopí asi jedině ten, kdo někdy zažil úzkosti spojené s pohybem mimo bezpečí domova).
Ale co nejvíc jsem si tenhle rok uvědomila (hlavně v posledních měsících), je to, že to, jak se cítím a jak se chovám, se hrozně odráží v tom, jak se ke mně chovají druzí. Často máme pocit, že změnit se mají primárně ti druzí, protože u nich je něco špatně. Jenže kolikrát stačí, když se změní něco v nás a pak je to jako lavina :-) Začně se měnit všechno a všichni kolem nás. Ale o tom možná někdy příště v jiném článku.
***
Rok 2018 se pomalu blíží ke konci, začal nám advent, blíží se svátky, pak Silvestr, a nakonec dorazí nový rok 2019. A na co se v novém roce budu těšit (protože já se vždycky potřebuju na něco těšit)? No přeci na to, že alespoň některé z mých/našich plánů vyjdou :-) A že se budeme mít všichni rádi a budeme zdraví a šťastní :-)
A pokud srovnáte mé starší články se články novějšími, určitě si všimnete toho, že za poslední rok jsem udělala neuvěřitelný pokrok, a to ani ne tak v hubnutí, ale především v překonávání svých bariér vytvořených v průběhu posledních let všemi těmi strachy a úzkostmi, které mě obklopovaly.
Letošní rok by se dal nazvat rokem "cestovatelským", protože jsem navštívila tolik měst jako ještě nikdy. Ve srovnání s opravdovými cestovateli nebo běžně cestujícími lidmi je těch mých pár městeček úplně zanedbatelných, ale pro mě má tenhle rok z hlediska cestování velký význam. A doufám, že příští rok bude podobně vydatný, případně ještě vydatnější (a že se konečně odvážím absolvovat cestu letadlem).
A kde jsem všude byla?
Moje "cestovatelská éra" začala už v listopadu 2017, kdy jsme s Koblihou navštívili Vídeň. Ve Vídni jsem kdysi byla se školou, takže to pro mě nebylo nic nového a převratného. Už podruhé jsem tedy navštívila zámky Schönbrunn a Belvedere, koukla na Stephansdom, Hofburg, Hundertwasserhaus, dala si Wiener Schnitzel a Sachertorte. To, že jsem se v cizině relativně dobře domluvila a že jsem delší cestu vlakem (4 hodiny) zvládla bez stresů, mi zvedlo moje cestovatelské sebevědomí. A tak se s cestováním začalo počítat i do dalšího roku.
V březnu 2018 jsme jeli do Bratislavy. Tam to bylo s domluvou ještě o něco lepší (joke). Navštívili jsme toho hodně, ale největší dojem ve mně asi zanechala galerie Danubiana, což je galerie moderního umění, která leží na polostrově. Za zmínku určitě stojí i výlet na hrad Devín a návštěva vyhlídkové věže Ufo, což je něco jako pražská Žižkovská věž. Ze slovenské kuchyně jsem ochutnala pravé halušky s bryndzou a slaninou a pak taky perkelt
V květnu jsme jeli na prodloužený víkend do Dvora Králové. Jeden den jsme navštívili Zoo a safari (ale jen tu nedivokou, páč ta divoká byla rezervovaná na celý den dopředu), druhý den jsme si udělali pěší výlet na Kuks a Braunův Betlém, třetí den jsme navštívili přehradu Les Království. Musím říct, že miluju tyhle naše pěší výlety. V přírodě člověk cítí takový klid a pohodu, může se kochat krásnými výhledy, celou cestu nepotkat ani živáčka a v případě potřeby se jít vy*at do lesa - pro tračníkovce ideální :-D
V červenci jsme na pár dnů navštívili Klatovy (pamatuju si, jak mi v dětství učarovaly katakomby s vysušenejma mrtvolama). Měli jsme štěstí, protože čirou náhodou se tam zrovna konal Mezinárodní folklorní festival, takže jsme měli možnost podívat se na zajímavá taneční vystoupení (třeba jednoho estonského a jednoho argentinského spolku) a poslechnout si koncert kapely Friška. Mimo to jsme si udělali dva jednodenní výlety - první na vodní hrad Švihov, druhý na zámek Klenová.
Nejdelší dovolenou (týdenní) jsme strávili na Moravě. První část v Mikulově, druhou část ve Znojmě. Mikulov je moc hezké město (má romantické historické centrum, krásný hrad s velkým parkem), Znojmo se mi moc nelíbilo (náměstí hyzdí komunistické obchodní centrum a zámek je takový chátrající). Nejlepší z celé dovolené byla jednoznačně Pálava. To byla taková nádhera! Prostě příroda, kopečky, lesíčky, vinice. Pak jsme byli v Lednicko-Valtickém areálu (tam už jsem kdysi byla s kamarádkama), kde je toho k vidění spoustu, ale některé z památek jsou bohužel docela zchátralé, což je velká škoda. Ve Znojmě jsme si udělali jeden den výlet do Podyjí (skákání po kamenech bylo docela dobrodružné), druhý den jsme navštívili zámek Vranov nad Dyjí. Takhle dovolená byla naprosto bezkonkurenční, protože jsme pořád jenom chodili přírodou, lidí jsme moc nepotkávali, bylo krásné, teplé počasí. Prostě pohádka :-)
V září jsem jela s kamarádkou Kočkomilkou do Rakouska. Byly jsme ubytované v malém městečku Ebensee, které leží u jezera Traunsee. Hodně jsme výletovaly. Navštívily jsme z větších měst Linz a Salzburg, z těch malých pak lázeňské městečko Bad Ischl, Gmunden, St. Wolfgang a Traunkirchen. Bylo toho tolik, že by bylo na dlouho popsat všechno. Tak alespoň něco. Opravdu nádherné je to v okolí Wolfgangsee. Jezero je tak čisté, že vypadá skoro jako moře (viz fotka). A k tomu ty hory! Prostě nepopsatelná krása. Salzburg je moc hezké zajímavé historické město, Linz je hodně moderní, takže mě úplně nenadchl. Ale mají tam dobrý koláč.
V říjnu jsme s kamarádkou Tanečnicí jely do Pardubic na koncert Daniela Landy (o koncertě možná napíšu někdy příště). V Pardubicích jsem byla úplně poprvé (pokud tedy nepočítám kdysi jeden přestup na nádraží) a moc se mi tam líbilo. Je to tam malé, ale hezké. A mají tam dobré perníčky :-)
A v listopadu jsme jeli s Koblihou do Berlína. To byl můj sen kdysi na gymplu. Hrozně jsem si tehdy přála vidět Brandeburger Tor. A konečně jsem se dočkala - i když skoro až po 15 letech. V Berlíně jsme se podívali do Reichstagu (návštěvu je potřeba rezervovat předem na konkrétní den a čas), prohlídli si East Side Gallery a Check Point Charlie. Udělali jsme si taky jednodenní výlet do Postupimi - to je moc hezké historické město se spoustou památek (nejvýznamější je rokokový zámek Sanssouci, který se nachází ve velkém zámeckém parku). Berlín je sice na první pohled hodně moderní město (podobně jako Linz), ale i tady najdete spoustu pamětihodností, například zámek Charlottenburg (tam jsme absolvovali jednu prohlídku). Spoustu pamětihodností jsme viděli taky při cestě od Brandeburské brány na Alexanderplatz - univerzitní budovy, divadla, muzea (nesmím zapomenout na Museum Insel!). Berlín je fakt obrovský a těch pár dnů, co jsme tam strávili, bylo vážně málo. Ale stihli jsme toho docela dost (já malý nákup v Primarku, Kobliha ochutnávku Currywurstu).
***
A co je v plánu příští rok?
Letecky Kyjev a Sarajevo (bojim bojim letadla), vlakem pak Budapešť, Šumava a Regensburg. A když vyjde čas, tak Varšava, Krakow a Mnichov. No a já doufám, že mi vyjde ještě alespoň jedna akce s Kočkomilkou a jedna akce s Tanečnicí.
Jako takhle napsáno to zní jako vlastně docela málo destinací, takže by neměl být problém to za rok stihnout. Jenže na to nemáme 12 měsíců, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale asi tak 9 (prosinec, leden, únor je zima na courání venku). A bohužel si nemůžeme dovolit jet někam několikrát do měsíce, protože pokaždé musíme sehnat někoho, kdo nám bude hlídat kočku (je to náš malej závisláček). Je to otrava pořád někoho otravovat. No a Kobliha moc nechce jezdit jen na prodloužené víkendy, ale užít si těch dní víc, což je pak problém skloubit s prací (hlavně tou mojí, protože si nemůžu vzít klasickou dovolenou, ale 1) musím zrušit lekci (kurz se tím protáhne, což třeba jednou není problém, ale nejde to dělat vícekrát), 2) musím za sebe najít supla (tzn. přijdu o peníze).
Každopádně plány na příští rok, i když jsou zatím jen hodně předběžné, mi doufám pomůžou s tím, abych neměla svou každoroční novoroční depresi, při které si vždycky říkám - další rok v p*deli a co jsem dokázala? Další rok přede mnou a co mě čeká?
***
A ačkoli měl být tenhle článek pouze a jenom o cestování, posledním odstavcem jsem se tak trochu přesunula do bilanční roviny, tak možná přihodím ještě pár slov na tohle téma, abych o tom nemusela smolit nový článek.
Tenhle rok byl mým prvním rokem bez školy, a právě kvůli tomu, že mi odpadl jeden velký stresor, přesunula se moje mysl k řešení jiných věcí, a to konkrétně k řešení mého vztahu s Koblihou, který jsem po dobu studia moc neřešila. No a jak jste si asi všimli, pár měsíců to bylo mezi námi hodně napjaté a z mé strany byl rozchod na spadnutí. Nejhorší věc, kterou jsem mohla udělat bylo to, že jsem to začala probírat veřejně (na vinted), kde ze mě holky (bez znalosti širšího kontextu) udělaly chudinku, co si nechá s*át na hlavu, a o kterou její chlap nemá absolutně zájem. To byla poslední kapka (přemýšlela jsem o tom už delší dobu) a já se z vinted smazala a konečně začala žít ten "real life". Nechtěla jsem pořád jenom o něčem přemýšlet, teoretizovat, diskutovat s cizíma lidma o osobních věcech...
No a myslela jsem, že se vykašlu i na blog, ale chybělo mi to, pořád jsem dost velkej "overthinker" a grafoman, takže jsem blog zase obnovila. Ale zrušila jsem komentáře. Upřímně - píšu blog hlavně pro sebe (baví mě to, je to pro mě relax a terapie) a pro svoje známé/kamarády (kteří mě mají rádi, rádi mě čtou). To, že můj blog čtou i pro mě úplně neznámí lidé a že je ten blog baví a obohacuje, mě neskutečně těší. A samozřejmě jedna moje část by hrozně chtěla, aby byl můj blog oblíbený a známý a aby mě jednou někdo oslovil, že chce, abych napsala knihu, nebo abych přišla do nějakého pořadu :-D Ale uvědomuju si, že se slávou a oblíbeností se bude vždycky pojit i kritika, hejtění, shazování a urážení. A tohle já nechci, na to nemám žaludek. Takže jsem se smířila s tím, že slavná prostě nikdy nebudu.
Ale zpátky k tomu bilancování. Díky té krizi jsme se s Koblihou zas o něco posunuli a já už mám konečně jistotu, že on je pro mě ten pravý životní partner. Už nepochybuju. A on už ví, že je pro mě hrozně důležité, aby mluvil o tom, že to má stejně, protože já jsem prostě člověk verbální a potřebuju to slyšet. A taky potřebuju plánovat a mluvit o budoucnosti, protože jinak se cítím nejistá a to je to, co mě nejvíc děsí. Jsem realista a vím, že kdykoli se může cokoli po*rat a plány nakonec nevyjdou, ale potřebuju vědět, že to společné směřování tam prostě je.
Takže tenhle rok byl o tom zjistit, co vlastně v životě chci, co je pro mě důležité. Byl o tom naučit se vykomunikovat různá nedorozumění, naučit se netlačit na pilu a dát druhému prostor. A taky byl o tom žít trochu víc offline, vystrčit růžky z ulity, poznávat svět a užívat si volného pohybu (což pochopí asi jedině ten, kdo někdy zažil úzkosti spojené s pohybem mimo bezpečí domova).
Ale co nejvíc jsem si tenhle rok uvědomila (hlavně v posledních měsících), je to, že to, jak se cítím a jak se chovám, se hrozně odráží v tom, jak se ke mně chovají druzí. Často máme pocit, že změnit se mají primárně ti druzí, protože u nich je něco špatně. Jenže kolikrát stačí, když se změní něco v nás a pak je to jako lavina :-) Začně se měnit všechno a všichni kolem nás. Ale o tom možná někdy příště v jiném článku.
***
Rok 2018 se pomalu blíží ke konci, začal nám advent, blíží se svátky, pak Silvestr, a nakonec dorazí nový rok 2019. A na co se v novém roce budu těšit (protože já se vždycky potřebuju na něco těšit)? No přeci na to, že alespoň některé z mých/našich plánů vyjdou :-) A že se budeme mít všichni rádi a budeme zdraví a šťastní :-)
Komentáře
Okomentovat