Třicetiny
Už je to to tady! Už je to tady! Už je to...
Co?
No přece TŘICETINY! Velký mezník v životě každé ženy.
Anebo ne?
***
Když mi bylo kolem deseti, tak jsme spolu s mojí o dva roky starší kámoškou teoretizovaly, že až nám bude 30, tak spácháme sebevraždu, protože nechceme být nikdy staré. A třicítka se nám z naší tehdejší perspektivy jevila jako extrémní stáří.
Dnešní děti se na to dívají asi dost podobně. Nedávno jsem vyslechla část rozhovoru dvou chlapečků (pravděpodobně první stupeň základky). Jeden z nich říkal: "On je hrozně starej, je mu asi 40!" A ten druhý žasnul a přikyvoval a tvářil se, jakoby ten první mluvil o oživlé mrtvole.
***
Ale funguje to i naopak. Moje o rok starší kamarádka si mi před nějakým časem stěžovala, že její nezletilá neteř chodí se starším klukem, jezdí za ním do Prahy na nějaké technopárty, kde určitě chlastá a fetuje, a to teda ona by svým dětem nikdy nedovolila!
Když mi pak následně řekla, že té neteři je 15, musela jsem se začít smát. "A ty si nepamatuješ, jak jsme v prváku chodily pařit do Feveru?" "No jo, ale to byla vesnická diskotéka, kde se jenom chlastalo!" Jenže milá zlatá, kdybysme tenkrát chtěly, tak bychom se tam i k těm drogám dostaly, jenže my nechtěly, copak si to nepamatuješ? Asi ne no... je to už tak hrozně dávno... skoro 15 let... půlka našeho dosavadního života.
***
Věk je jen číslo. Každému je jenom tolik, na kolik se cejtí. Dneska se ten věk posouvá. A další a další teoretické fráze...
Přesto mi přijde, že ženské řeší věk až neuvěřitelně. Na vinted je diskuze na téma "na kolik vypadám" a diskuze "vypadám mladší, než ve skutečnosti jsem", přičemž všechny přispívající chtějí vypadat mladší a jedna z největších urážek je ta, že dotyčné hádáte víc, než jí skutečně je.
A já to mám taky tak.
Opět jsem neodolala a ve všech svých velkých skupinách začátečníků jsem se zeptala, kolik si studenti myslí, že mi je let (ne, nebylo to jen tak zničeho nic, ale v učebnici máme v jednom cvičení fotky lidí a studenti mají hádat, kolik jim asi je, přičemž si procvičí frázi "je mu/jí asi XY let"). Kde jsou ty časy, kdy mi hádali 24! No, nebylo to tak zlé, většina mi hádala těch 30, což je můj skutečný věk, takže by mě to nemělo urazit/rozesmutnit, ale přesto jsem z toho byla rozmrzelá. A úplně nejhorší bylo, když jedna studentka udala rozpětí mezi 30 a 35! Jak kdyby mi řekla, že jsem stará a tlustá a mám svá nejlepší léta za sebou.
***
Co to jsou vlastně nejlepší léta? První desetiletí svého života si "užíváme" jako děti. Můžeme si hrát, nemáme moc povinností, ale na druhou stranu máme spoustu zákazů a příkazů ze strany rodičů. Nemůžeme si dělat, co chceme, protože jsme limitovaní tím, co nám rodiče dovolí. Nad bucoucností přemýšlíme jen tak v mlžném oparu. Nejvíc se těšíme na to, až odpoledne skončí škola a až budou prázdniny. A taky až budou Vánoce a narozeniny, protože to znamená dárky!
Mezi desítkou a dvacítkou se uděje spoustu věcí. Z dětí se stávají dospělí, což s sebou přináší spoustu střetů, vypjatých emocí, intenzivních zážitků... první lásky, první zklamání, první sex... začíná se řešit budoucnost (kam půjdeš na školu? čím se chceš v životě živit?). Děláme spoustu rozhodnutí, která nás v našem budoucím životě ovlivní. Vybrali jsme si správně? To se ukáže až časem...
Po dvacítce plyne všechno nějak rychleji. Školu vystřídá práce, přichází finanční nezávislost, ale s ní i starosti (budu mít na nájem?). To, na co jsme se celý předchozí roky těšili, je konečně tady, ale není to úplně takové, jaké jsme si to představovali... navíc ty neustálé otázky ohledně budoucnosti (kdy si najdeš vážnou známost? kdy bude svatba? kdy budou děti?).
A pak přichází ta třicítka a my tak nějak přemýšlíme nad tím, co jsme stihli a nestihli...
***
Jasně, ne každý nad tím přemýšlí, ale co tak pozoruju na sociálních sítích, tak většina mých vrstevnic má potřebu na tu svou třicítku upozornit... většinou se nostalgicky loučí s dvacítkou, bilancují nad tím, co (ne)stihly, a doufají, že další léta budou lepší, plodnější a nevím už jaká...
Některé moje vrstevnice jsou vdané a mají jedno nebo dokonce dvě děti. Některé vrstevnice se vydaly na akademickou dráhu a studují na PhD. Některé dělají kariéru. Některé cestují po celém světě. A některé samozřejmě kombinují několik předchozích možností.
Některé nemůžou narazit na toho správného chlapa, se kterým by mohly založit rodinu. Některé tu rodinu ani nechtějí. Některé žijí v nefunkčním vztahu. Některé bydlí stále u rodičů. Některé setrvávají v práci, která je ubíjí.
Některé mají hypotéku. Některé by ji chtěly, ale nedosáhnou na ní. Některé ji zatím nechtějí.
Některé vypadají pořád stejně, na některých se stárnutí projevuje více, a některé vypadají čím dál líp.
***
Sociální sítě nám neustále ukazují, jak vypadají a jak žijí různí lidé, a chce to velkou dávku sebevědomí, abychom se nenechali semlít neustálým porovnáváním.
Není to tak dlouho, co jsem si dělala "seznam hanby" (rozuměj "mojí" hanby), na který jsem si dělala statistiku, kdo z mých facebookových přátel je vdaný/ ženatý nebo alespoň zasnoubený a/a nebo má alespoň jedno dítě. Byla jsem v menšině a cítila jsem to jako hroznou křivdu a nespravedlnost. Proč se všichni někam posouvají a já pořád nic?
Na druhou stranu to není tak dávno, co jsem si psala s jedním kámošem a svěřila se mu, že mě nejvíc děsí představa skutečné dospělosti - být vdaná, mít děti a hypotéku. Svým způsobem si předurčíte váš životní směr na docela dlouhou dobu (pokud se nestane něco neočekávaného, což se často v životě stává, ale víte, jak to myslím). Prostě už nemáte takovou tu možnost někam vypadnout, ztratit se, zalézt a zahrabat se, opustit všechno a všechny a dělat si, co se vám zrovna namane, ať už to je třeba jet sbírat jahody do Austrálie jako jedna moje kámoška nebo jet na Ukrajinu na lektorát jako jiná moje kámoška.
***
Víte co, já ten svůj první krok do dospělosti udělala hrozně moc brzo (odstěhování se od rodičů) a myslím, že jsem se tím ošidila o spoustu věcí, a kdybych to mohla vrátit, tak to asi vrátím, a možná bych teď byla úplně někde jinde. Nemyslím ale brzo z hlediska věku, ale brzo z hlediska životní etapy. Kdybych nevyletěla hned po bakaláři, ale v klidu si dodělala magistra, pravděpodobně bych si ušetřila to nekonečné protahování studia a nervy s tím spojené, možná by se mi znova neobjevily ty úzkosti a možná bych "nezestárla" tak rychle.
Jenže já někdy bývám impulzivní. A tehdy mě nikdo nezastavil (i když maminka mě varovala!) a takhle to dopadlo. Teď je mi skoro 30 a já si říkám, že nejlepší léta, která moji vrstevníci věnovali vedle budování kariéry především cestování, já věnovala boji proti úzkostem. "Ztratila" jsem možná 5, možná i víc let, které se podepsaly jak na mojí postavě (neustálé přibírání, pak občasné hubnutí), tak na mojí tváři (obávám se, že ty černé prohlubně pod očima se budou s věkem ještě víc prohlubovat). Ale i přesto můžu děkovat někomu tam nahoře, že mně a mým blízkým zachoval relativní zdraví, a kdybych se modlila, což se nemodlím, tak bych se modlila za to, aby tomu tak bylo co nejdýl... oproti zdraví jsou všechno tohle prkotiny.
***
Ale abych se vrátila k tomu původnímu tématu, tedy třicetinám. Když jsme se kdysi s Koblihou seznámili, tak mu bylo myslím 28. Ptala jsem se ho, jestli má nějaké plány, až překročí 30, jestli se v jeho životě něco změní. Tehdy mi napsal, že si akorát začne platit důchodové připojištění, jinak z toho žádnou vědu nedělá. Nakonec tomu osud napomohl tím směrem, že jsme jeho třicetiny oslavili spolu jako pár a největší dárek pro nás oba byl ten, že jsme se pár dní po našich narozeninách (máme je ve stejný den) sestěhovali do našeho úplně prvního společného bydlení.
Rychle uplynulo dlouhých sedm let a teď stojím na prahu třicítky já - stále svobodná, bezdětná, bydlící v nájmu, s několika kily nadváhy, rychle se množícími bílými vlasy a tmavými kruhy pod očima. Dvacet už mi nikdo hádat nebude.
Co se v mém životě změní? Kam se vydám? Pokusím se nijak zvlášť tenhle pomyslný mezník neřešit. Dál pracovat, cestovat, pečovat o sebe (jíst zdravě, hýbat se, hubnout, pravidelně se odličovat a krémovat, abych co nejvíc oddálila vrásky), stýkat se s kamarádkama, chodit co nejvíc do přírody, občas na koncerty, číst knihy. Zkrátka dělat to, co mě baví, protože nikdo nevíme, jak dlouho tady ještě budeme. A nemá cenu neustále porovnávat, jak žije ten či onen, důležitý je, jak žijeme my a jestli se v tom cítíme dobře. Pokud ne, tak to změňme, ale jen kvůli sobě, ne kvůli tomu, jak to mají nebo co si o nás myslí druzí.
Takže nakonec se asi dá říct, že věk je jenom číslo a je jen natolik důležitý, jakou míru důležitosti mu my sami připisujeme.
Co?
No přece TŘICETINY! Velký mezník v životě každé ženy.
Anebo ne?
***
Když mi bylo kolem deseti, tak jsme spolu s mojí o dva roky starší kámoškou teoretizovaly, že až nám bude 30, tak spácháme sebevraždu, protože nechceme být nikdy staré. A třicítka se nám z naší tehdejší perspektivy jevila jako extrémní stáří.
Dnešní děti se na to dívají asi dost podobně. Nedávno jsem vyslechla část rozhovoru dvou chlapečků (pravděpodobně první stupeň základky). Jeden z nich říkal: "On je hrozně starej, je mu asi 40!" A ten druhý žasnul a přikyvoval a tvářil se, jakoby ten první mluvil o oživlé mrtvole.
***
Ale funguje to i naopak. Moje o rok starší kamarádka si mi před nějakým časem stěžovala, že její nezletilá neteř chodí se starším klukem, jezdí za ním do Prahy na nějaké technopárty, kde určitě chlastá a fetuje, a to teda ona by svým dětem nikdy nedovolila!
Když mi pak následně řekla, že té neteři je 15, musela jsem se začít smát. "A ty si nepamatuješ, jak jsme v prváku chodily pařit do Feveru?" "No jo, ale to byla vesnická diskotéka, kde se jenom chlastalo!" Jenže milá zlatá, kdybysme tenkrát chtěly, tak bychom se tam i k těm drogám dostaly, jenže my nechtěly, copak si to nepamatuješ? Asi ne no... je to už tak hrozně dávno... skoro 15 let... půlka našeho dosavadního života.
***
Věk je jen číslo. Každému je jenom tolik, na kolik se cejtí. Dneska se ten věk posouvá. A další a další teoretické fráze...
Přesto mi přijde, že ženské řeší věk až neuvěřitelně. Na vinted je diskuze na téma "na kolik vypadám" a diskuze "vypadám mladší, než ve skutečnosti jsem", přičemž všechny přispívající chtějí vypadat mladší a jedna z největších urážek je ta, že dotyčné hádáte víc, než jí skutečně je.
A já to mám taky tak.
Opět jsem neodolala a ve všech svých velkých skupinách začátečníků jsem se zeptala, kolik si studenti myslí, že mi je let (ne, nebylo to jen tak zničeho nic, ale v učebnici máme v jednom cvičení fotky lidí a studenti mají hádat, kolik jim asi je, přičemž si procvičí frázi "je mu/jí asi XY let"). Kde jsou ty časy, kdy mi hádali 24! No, nebylo to tak zlé, většina mi hádala těch 30, což je můj skutečný věk, takže by mě to nemělo urazit/rozesmutnit, ale přesto jsem z toho byla rozmrzelá. A úplně nejhorší bylo, když jedna studentka udala rozpětí mezi 30 a 35! Jak kdyby mi řekla, že jsem stará a tlustá a mám svá nejlepší léta za sebou.
***
Co to jsou vlastně nejlepší léta? První desetiletí svého života si "užíváme" jako děti. Můžeme si hrát, nemáme moc povinností, ale na druhou stranu máme spoustu zákazů a příkazů ze strany rodičů. Nemůžeme si dělat, co chceme, protože jsme limitovaní tím, co nám rodiče dovolí. Nad bucoucností přemýšlíme jen tak v mlžném oparu. Nejvíc se těšíme na to, až odpoledne skončí škola a až budou prázdniny. A taky až budou Vánoce a narozeniny, protože to znamená dárky!
Mezi desítkou a dvacítkou se uděje spoustu věcí. Z dětí se stávají dospělí, což s sebou přináší spoustu střetů, vypjatých emocí, intenzivních zážitků... první lásky, první zklamání, první sex... začíná se řešit budoucnost (kam půjdeš na školu? čím se chceš v životě živit?). Děláme spoustu rozhodnutí, která nás v našem budoucím životě ovlivní. Vybrali jsme si správně? To se ukáže až časem...
Po dvacítce plyne všechno nějak rychleji. Školu vystřídá práce, přichází finanční nezávislost, ale s ní i starosti (budu mít na nájem?). To, na co jsme se celý předchozí roky těšili, je konečně tady, ale není to úplně takové, jaké jsme si to představovali... navíc ty neustálé otázky ohledně budoucnosti (kdy si najdeš vážnou známost? kdy bude svatba? kdy budou děti?).
A pak přichází ta třicítka a my tak nějak přemýšlíme nad tím, co jsme stihli a nestihli...
***
Jasně, ne každý nad tím přemýšlí, ale co tak pozoruju na sociálních sítích, tak většina mých vrstevnic má potřebu na tu svou třicítku upozornit... většinou se nostalgicky loučí s dvacítkou, bilancují nad tím, co (ne)stihly, a doufají, že další léta budou lepší, plodnější a nevím už jaká...
Některé moje vrstevnice jsou vdané a mají jedno nebo dokonce dvě děti. Některé vrstevnice se vydaly na akademickou dráhu a studují na PhD. Některé dělají kariéru. Některé cestují po celém světě. A některé samozřejmě kombinují několik předchozích možností.
Některé nemůžou narazit na toho správného chlapa, se kterým by mohly založit rodinu. Některé tu rodinu ani nechtějí. Některé žijí v nefunkčním vztahu. Některé bydlí stále u rodičů. Některé setrvávají v práci, která je ubíjí.
Některé mají hypotéku. Některé by ji chtěly, ale nedosáhnou na ní. Některé ji zatím nechtějí.
Některé vypadají pořád stejně, na některých se stárnutí projevuje více, a některé vypadají čím dál líp.
***
Sociální sítě nám neustále ukazují, jak vypadají a jak žijí různí lidé, a chce to velkou dávku sebevědomí, abychom se nenechali semlít neustálým porovnáváním.
Není to tak dlouho, co jsem si dělala "seznam hanby" (rozuměj "mojí" hanby), na který jsem si dělala statistiku, kdo z mých facebookových přátel je vdaný/ ženatý nebo alespoň zasnoubený a/a nebo má alespoň jedno dítě. Byla jsem v menšině a cítila jsem to jako hroznou křivdu a nespravedlnost. Proč se všichni někam posouvají a já pořád nic?
Na druhou stranu to není tak dávno, co jsem si psala s jedním kámošem a svěřila se mu, že mě nejvíc děsí představa skutečné dospělosti - být vdaná, mít děti a hypotéku. Svým způsobem si předurčíte váš životní směr na docela dlouhou dobu (pokud se nestane něco neočekávaného, což se často v životě stává, ale víte, jak to myslím). Prostě už nemáte takovou tu možnost někam vypadnout, ztratit se, zalézt a zahrabat se, opustit všechno a všechny a dělat si, co se vám zrovna namane, ať už to je třeba jet sbírat jahody do Austrálie jako jedna moje kámoška nebo jet na Ukrajinu na lektorát jako jiná moje kámoška.
***
Víte co, já ten svůj první krok do dospělosti udělala hrozně moc brzo (odstěhování se od rodičů) a myslím, že jsem se tím ošidila o spoustu věcí, a kdybych to mohla vrátit, tak to asi vrátím, a možná bych teď byla úplně někde jinde. Nemyslím ale brzo z hlediska věku, ale brzo z hlediska životní etapy. Kdybych nevyletěla hned po bakaláři, ale v klidu si dodělala magistra, pravděpodobně bych si ušetřila to nekonečné protahování studia a nervy s tím spojené, možná by se mi znova neobjevily ty úzkosti a možná bych "nezestárla" tak rychle.
Jenže já někdy bývám impulzivní. A tehdy mě nikdo nezastavil (i když maminka mě varovala!) a takhle to dopadlo. Teď je mi skoro 30 a já si říkám, že nejlepší léta, která moji vrstevníci věnovali vedle budování kariéry především cestování, já věnovala boji proti úzkostem. "Ztratila" jsem možná 5, možná i víc let, které se podepsaly jak na mojí postavě (neustálé přibírání, pak občasné hubnutí), tak na mojí tváři (obávám se, že ty černé prohlubně pod očima se budou s věkem ještě víc prohlubovat). Ale i přesto můžu děkovat někomu tam nahoře, že mně a mým blízkým zachoval relativní zdraví, a kdybych se modlila, což se nemodlím, tak bych se modlila za to, aby tomu tak bylo co nejdýl... oproti zdraví jsou všechno tohle prkotiny.
***
Ale abych se vrátila k tomu původnímu tématu, tedy třicetinám. Když jsme se kdysi s Koblihou seznámili, tak mu bylo myslím 28. Ptala jsem se ho, jestli má nějaké plány, až překročí 30, jestli se v jeho životě něco změní. Tehdy mi napsal, že si akorát začne platit důchodové připojištění, jinak z toho žádnou vědu nedělá. Nakonec tomu osud napomohl tím směrem, že jsme jeho třicetiny oslavili spolu jako pár a největší dárek pro nás oba byl ten, že jsme se pár dní po našich narozeninách (máme je ve stejný den) sestěhovali do našeho úplně prvního společného bydlení.
Rychle uplynulo dlouhých sedm let a teď stojím na prahu třicítky já - stále svobodná, bezdětná, bydlící v nájmu, s několika kily nadváhy, rychle se množícími bílými vlasy a tmavými kruhy pod očima. Dvacet už mi nikdo hádat nebude.
Co se v mém životě změní? Kam se vydám? Pokusím se nijak zvlášť tenhle pomyslný mezník neřešit. Dál pracovat, cestovat, pečovat o sebe (jíst zdravě, hýbat se, hubnout, pravidelně se odličovat a krémovat, abych co nejvíc oddálila vrásky), stýkat se s kamarádkama, chodit co nejvíc do přírody, občas na koncerty, číst knihy. Zkrátka dělat to, co mě baví, protože nikdo nevíme, jak dlouho tady ještě budeme. A nemá cenu neustále porovnávat, jak žije ten či onen, důležitý je, jak žijeme my a jestli se v tom cítíme dobře. Pokud ne, tak to změňme, ale jen kvůli sobě, ne kvůli tomu, jak to mají nebo co si o nás myslí druzí.
Takže nakonec se asi dá říct, že věk je jenom číslo a je jen natolik důležitý, jakou míru důležitosti mu my sami připisujeme.
Komentáře
Okomentovat