Rammstein (2019)
Jelikož jsem už dříve psala o Landovi, bylo by nespravedlivé, kdybych nenapsala i o své druhé, a ještě větší hudební srdcovce, kterou jsou už dlouhá léta Rammstein.
Poprvé jsem se s nimi setkala někdy na základní škole, kdy jsem v hudebním pořadu Eso viděla klip k písničce Ich will. Nevím, co přesně jsem v té konkrétní době poslouchala, předpokládám, že Kelly Family a Leoš Mareš už to nebyli, ale určitě to nebyl ani žádný rock nebo tvrdá muzika. Tehdy jsem hodně poslouchala rádio, nejdřív Blaník, později City, líbili se mi třeba No Name, Richard Müller nebo Petr Hapka. Moje rodiče měli rádi české country, takže hudba Rammstein pro mě bylo něco naprosto neznámého, nezvyklého a docela strašidelného. Pamatuju si, jak jsem konsternovaně sledovala klip a v duchu si říkala, že je to "satanská hudba" (jako fakt 😅). Nikdy jsem nebyla věřící nebo vychovávaná v duchu křesťanství, takže to hodnocení nijak nesouviselo s vírou v peklo a tak, ale spíš s tím, že mě to děsilo a fascinovalo zároveň.
Podruhé jsem se s Rammstein setkala asi ve 14 letech při hodině němčiny. Místo naší neoblíbené "frau Kopeček" přišla suplovat mladší a modernější učitelka, která s sebou přinesla písničku Heirate mich, kterou jsme "společně" překládali. Zpětně si říkám, že ta učitelka musela být trochu šáhlá, anebo nás chtěla zaujmout za každou cenu - což se jí u mě povedlo na 100 %. Kdyby přinesla Ich will, nebo Du hast, tak by byla šance, že alespoň něco přeložíme sami, ale takhle nám to skoro celé přeložila ona, protože ten text je hodně náročný. Ale hlavně výběr toho textu - písnička je o tom, jak milenec vyhrabává svou mrtvou z hrobu, líbá ji, její kůže se trhá jako papír, oba jsou nazí (soulož si můžeme jen domýšlet).
V té době jsem už asi byla vyzrálá na poslech tvrdé hudby se zvrácenými texty, a tak jsem si brzy sehnala cédéčko Mutter, později i další a začala jsem milovat Rammstein, Tilla Lindemanna a hlavně němčinu, která mi dřív vůbec nic neříkala. Pro Rammstein jsem nadchla i svoji spolužačku, a tak jsme si jako téma našeho projektu do hodiny počítačů vybraly vytvoření prezentace o skupině Rammstein. Poslech Rammstein a sympatie k německému jazyku mě neopustily ani na gymplu, ani na vejšce. Začala jsem ale ujíždět spíš na té poetické rovině Rammstein, než na té jejich tvrdé.
Miluju Rosenrot, vždycky mi bylo chudáčka Tillíčka děsně líto, že ho ta malá coura využila a zneužila, a říkala si, že kdybych byla já ne jejím místě, tak by se s Tillem-mnichem pomilovala a utekla s ním někam pryč, kde bychom se vzájemně zahrnovali nehynoucí láskou 😅 Možná někdy v téhle době se mi začali líbit starší chlapi a v mých sexuálních fantaziích se začaly objevovat sutany (omlouvám se své věřící kamarádce Gotičce).
Seemanna mám spojeného se svým prvním polibkem. Bylo to o prázdninách a mně bylo 14, někdy po půlnoci mi napsal, ať jdu s ním ven a já jsem se vyplížila z domu. Nejdřív jsme seděli na zastávce, pak jsme stáli u lampy (podobně jako v té písničce ("an der Laterne", i když v jiném kontextu). Ne, že by nám při polibku tahle písnička hrála, nebo že by dotyčný líbač měl rád Rammstein, ale v té době, kdy jsem byla poprvé neplatonicky zamilovaná, jestli se to tak teda říct, tak jsem tuhle písničku poslouchala pořád dokola a přitom jsme o něm snila a možná že jsem už tušila, že z toho vztahu vlastně nic nebude... a možná jsem i předvídala, že si na svoji opravdovou lásku ještě hodně dlouho počkám... a že Dušan sice nebyl "der beste Seemann", jak zpívá Till, ale byl "der erste Seemann"...
A na vejšce jsem milovala Wo bist du (a spolu s Tillem jsem se ptala, kde je ten můj milý jediný, který mě bude milovat a já jeho) a Stirb nicht vor mir (a doufala jsem, že se s tím svým milým setkám dřív, než jeden z nás umře ). "Ich weiss, dass irgendwann irdgenwer mich liebt" - " Vím, že někdy někdo mě bude milovat." A čekala jsem ("Ich waaaaaarte hier!"). A nakonec jsem se opravdu dočkala a dala se dohromady s Koblihou ☺
Rammstein mají prostě skvělé procítěné ploužáky o lásce, což ale spousta nefanoušků neví, protože nejvíc známé jsou takové ty odrhováky typu Feuer frei, Links, Du Hast, Amerika apod. Ty já osobně moc nemusím.
Ale z těch "necajdákových" písniček mám ráda třeba Sonne, Mein Herz brennt a teď se mi hodně líbí nejnovější cédéčko, kde je pecka třeba Deutschland, Puppe.
Ale cajdáky u mě jednoznačně vedou (to je asi tím věkem v kombinaci s mojí romantickou duší), třeba Amour, Frühling in Paris, z nejnovějšího céda Diamant.
***
Aktuálně tedy můžu říct, že Rammstein poslouchám dýl než polovinu svého dosavadního života a nikdy jsem na ně nezanevřela. Byly doby, kdy jsem je třeba trochu odsunula do pozadí, ale pak jsem je zase poslouchala o to víc. Vtipné je, že v mé sociální bublině není skoro nikdo, kdo by Rammstein poslouchal. Pro první polovinu mých známých jsou moc tvrdí, pro druhou polovinu zase moc měkcí (anebo prostě sračka, protože jsou tak známí/prodejní/poslouchá je tolik lidí). Kobliha říká, že mu Rammstein přijdou takoví moc líbiví a podbíziví.
Na koncertě jsem byla poprvé v roce 2011 (v O2 aréně) a byla to zajímavá zkušenost. Nějak zvlášť mě to ale nenadchlo, protože to byla tour k cédéčku Liebe ist für alle da, které mě úplně nezaujalo. Navíc tyhle velké koncerty mě štvou tím, že člověk vůbec nic nevidí, ale chtěla jsem alespoň jednou v životě slyšet naživo svou nejoblíbenější kapelu, tak jsem šla a nelitovala jsem. Ale říkala jsem si, že jednou mi to stačí.
Když tu Rammstein byli před rokem, tak jsem to hned smetla ze stolu a řekla si, že nejdu. A ani mě nijak zvlášť nemrzelo, že jsem nešla.
Letos mě napadlo, že bych možná i šla, ale než jsem to stihla zaregistrovat, lístky už byli vyprodané, tak jsem to brala jako znamení a dál to neřešila. K svátku jsem si od Koblihy přála nové CD a tričko s motivem nového CD a pak mi začalo být docela líto, že na koncert nejdu, protože nové cédéčko se mi hodně líbilo.
A pak mi v pátek, několik dní před koncertem píše moje kamarádka Střelenka, se kterou jsem byla i na prvním koncertu, jestli náhodou nechci jít s ní, že má lístek navíc. To bylo jasné znamení! Takže jsem šla!
A jaké to bylo? Myslím, že by to bylo skvělé, kdybysme měly lístky na sezení (jako minule), to stání bylo hodně nepříjemné. Pominu fakt, že mě bolely nohy a záda, a že jsem se nemohla protáhnout, to bych ještě zkousla, ale vadilo mi být v tom davu lidí a nemoct jít nikam, aniž bych se musela prodírat. Naštěstí jsem tam neměla žádný panický nebo úzkostný stav, ale tak první polovinu koncertu jsem se necítila moc dobře a nemohla si koncert užít naplno. Taky mě dost naštvalo, že jsem vlastně vůbec neviděla na pódium. Nějak naivně jsem si myslela, že uvidím 😆 Koncert jsem si začala užívat až asi po první polovině koncíku, kdy se setmělo a já si mohla vychutnávat světelné efekty (když už jsme neviděla kapelu) a pak jsem i zpívala a skákala a mávala ručičkou a dostala se do takové euforie ☺ A úplně nejvíc super bylo, když nás začaly padat bílé konfety, bylo to jak sníh. A ty ohně při Sonne byly taky super. Nevím, kde přesně jsme se Střelenkou stály, ale řekla bych, že někde v prostředku, což je úplně nahovno místo, protože nejste tak vepředu, abyste něco viděli, ale zároveň jste zezadu blokovaný dalšíma lidma. Když jsem se dneska dívala na nějaké video, tak bylo vidět, kolik místa je zatím chumlem lidí, takže příště buďto sedět, anebo být úplně vzadu, kde má člověk prostor a může jít třeba v klidu na záchod nebo pro pití. Protože je fakt, že lidi, co seděli, to sice měli pohodlnější, ale asi si tak neužili ty ohně a konfety 😆
Takže myslím, že na ně ještě někdy půjdu, ale už nikdy doprostřed davu, to mi fakt nedělá dobře. Mimochodem tam omdlel nějakej pán, kterýmu bylo určitě přes 60 a vážil tak 130-150 kilo. Jako v tomhle věku a s touhle váhou nějaký čtyři hodiny stát, to teda nevím, co ho to napadlo, to docela riskoval. Naštěstí v tom množství lidí nebyla možnost, že by spadl na zem a bouchnul se do hlavy. Ale přišlo mi, že trvalo hrozně dlouho, než k němu doběhl zdravotník s vodou (ale to možná bylo moje zkreslený vnímání, když člověk stojí, neví, co má dělat (nikdo okolo neměl vodu) a jen čeká na pomoc. A po asi deseti minutách tam zdravotníci vyváděli nějakou holku zepředu. Takže to, čeho jsem se bála nejvíc (že tam omdlím a lidi mě ušlapou - jednou jsem totiž na koncertě, i když malým, taky omdlela, což se mi stalo zatím poprvé a doufám že naposled) bylo dost bezpředmětný, protože o toho pána se všichni starali, vytvořil se kolem něj kruh, tak ušlapání nehrozilo. Ale říkala jsem si, že kdyby tam třeba začalo hořet (ale věřím, že při tom množství pyrotechnických efektů to musí mít zajištěný), tak by to bylo drsný. No, prostě nemám ráda davy. Ale není to tak hrozný, abych to zase někdy neriskla ☺
PS: Fotky jsou od kamarádky Střelenky
Poprvé jsem se s nimi setkala někdy na základní škole, kdy jsem v hudebním pořadu Eso viděla klip k písničce Ich will. Nevím, co přesně jsem v té konkrétní době poslouchala, předpokládám, že Kelly Family a Leoš Mareš už to nebyli, ale určitě to nebyl ani žádný rock nebo tvrdá muzika. Tehdy jsem hodně poslouchala rádio, nejdřív Blaník, později City, líbili se mi třeba No Name, Richard Müller nebo Petr Hapka. Moje rodiče měli rádi české country, takže hudba Rammstein pro mě bylo něco naprosto neznámého, nezvyklého a docela strašidelného. Pamatuju si, jak jsem konsternovaně sledovala klip a v duchu si říkala, že je to "satanská hudba" (jako fakt 😅). Nikdy jsem nebyla věřící nebo vychovávaná v duchu křesťanství, takže to hodnocení nijak nesouviselo s vírou v peklo a tak, ale spíš s tím, že mě to děsilo a fascinovalo zároveň.
Podruhé jsem se s Rammstein setkala asi ve 14 letech při hodině němčiny. Místo naší neoblíbené "frau Kopeček" přišla suplovat mladší a modernější učitelka, která s sebou přinesla písničku Heirate mich, kterou jsme "společně" překládali. Zpětně si říkám, že ta učitelka musela být trochu šáhlá, anebo nás chtěla zaujmout za každou cenu - což se jí u mě povedlo na 100 %. Kdyby přinesla Ich will, nebo Du hast, tak by byla šance, že alespoň něco přeložíme sami, ale takhle nám to skoro celé přeložila ona, protože ten text je hodně náročný. Ale hlavně výběr toho textu - písnička je o tom, jak milenec vyhrabává svou mrtvou z hrobu, líbá ji, její kůže se trhá jako papír, oba jsou nazí (soulož si můžeme jen domýšlet).
V té době jsem už asi byla vyzrálá na poslech tvrdé hudby se zvrácenými texty, a tak jsem si brzy sehnala cédéčko Mutter, později i další a začala jsem milovat Rammstein, Tilla Lindemanna a hlavně němčinu, která mi dřív vůbec nic neříkala. Pro Rammstein jsem nadchla i svoji spolužačku, a tak jsme si jako téma našeho projektu do hodiny počítačů vybraly vytvoření prezentace o skupině Rammstein. Poslech Rammstein a sympatie k německému jazyku mě neopustily ani na gymplu, ani na vejšce. Začala jsem ale ujíždět spíš na té poetické rovině Rammstein, než na té jejich tvrdé.
Miluju Rosenrot, vždycky mi bylo chudáčka Tillíčka děsně líto, že ho ta malá coura využila a zneužila, a říkala si, že kdybych byla já ne jejím místě, tak by se s Tillem-mnichem pomilovala a utekla s ním někam pryč, kde bychom se vzájemně zahrnovali nehynoucí láskou 😅 Možná někdy v téhle době se mi začali líbit starší chlapi a v mých sexuálních fantaziích se začaly objevovat sutany (omlouvám se své věřící kamarádce Gotičce).
Seemanna mám spojeného se svým prvním polibkem. Bylo to o prázdninách a mně bylo 14, někdy po půlnoci mi napsal, ať jdu s ním ven a já jsem se vyplížila z domu. Nejdřív jsme seděli na zastávce, pak jsme stáli u lampy (podobně jako v té písničce ("an der Laterne", i když v jiném kontextu). Ne, že by nám při polibku tahle písnička hrála, nebo že by dotyčný líbač měl rád Rammstein, ale v té době, kdy jsem byla poprvé neplatonicky zamilovaná, jestli se to tak teda říct, tak jsem tuhle písničku poslouchala pořád dokola a přitom jsme o něm snila a možná že jsem už tušila, že z toho vztahu vlastně nic nebude... a možná jsem i předvídala, že si na svoji opravdovou lásku ještě hodně dlouho počkám... a že Dušan sice nebyl "der beste Seemann", jak zpívá Till, ale byl "der erste Seemann"...
A na vejšce jsem milovala Wo bist du (a spolu s Tillem jsem se ptala, kde je ten můj milý jediný, který mě bude milovat a já jeho) a Stirb nicht vor mir (a doufala jsem, že se s tím svým milým setkám dřív, než jeden z nás umře ). "Ich weiss, dass irgendwann irdgenwer mich liebt" - " Vím, že někdy někdo mě bude milovat." A čekala jsem ("Ich waaaaaarte hier!"). A nakonec jsem se opravdu dočkala a dala se dohromady s Koblihou ☺
Rammstein mají prostě skvělé procítěné ploužáky o lásce, což ale spousta nefanoušků neví, protože nejvíc známé jsou takové ty odrhováky typu Feuer frei, Links, Du Hast, Amerika apod. Ty já osobně moc nemusím.
Ale z těch "necajdákových" písniček mám ráda třeba Sonne, Mein Herz brennt a teď se mi hodně líbí nejnovější cédéčko, kde je pecka třeba Deutschland, Puppe.
Ale cajdáky u mě jednoznačně vedou (to je asi tím věkem v kombinaci s mojí romantickou duší), třeba Amour, Frühling in Paris, z nejnovějšího céda Diamant.
***
Aktuálně tedy můžu říct, že Rammstein poslouchám dýl než polovinu svého dosavadního života a nikdy jsem na ně nezanevřela. Byly doby, kdy jsem je třeba trochu odsunula do pozadí, ale pak jsem je zase poslouchala o to víc. Vtipné je, že v mé sociální bublině není skoro nikdo, kdo by Rammstein poslouchal. Pro první polovinu mých známých jsou moc tvrdí, pro druhou polovinu zase moc měkcí (anebo prostě sračka, protože jsou tak známí/prodejní/poslouchá je tolik lidí). Kobliha říká, že mu Rammstein přijdou takoví moc líbiví a podbíziví.
Na koncertě jsem byla poprvé v roce 2011 (v O2 aréně) a byla to zajímavá zkušenost. Nějak zvlášť mě to ale nenadchlo, protože to byla tour k cédéčku Liebe ist für alle da, které mě úplně nezaujalo. Navíc tyhle velké koncerty mě štvou tím, že člověk vůbec nic nevidí, ale chtěla jsem alespoň jednou v životě slyšet naživo svou nejoblíbenější kapelu, tak jsem šla a nelitovala jsem. Ale říkala jsem si, že jednou mi to stačí.
Když tu Rammstein byli před rokem, tak jsem to hned smetla ze stolu a řekla si, že nejdu. A ani mě nijak zvlášť nemrzelo, že jsem nešla.
Letos mě napadlo, že bych možná i šla, ale než jsem to stihla zaregistrovat, lístky už byli vyprodané, tak jsem to brala jako znamení a dál to neřešila. K svátku jsem si od Koblihy přála nové CD a tričko s motivem nového CD a pak mi začalo být docela líto, že na koncert nejdu, protože nové cédéčko se mi hodně líbilo.
A pak mi v pátek, několik dní před koncertem píše moje kamarádka Střelenka, se kterou jsem byla i na prvním koncertu, jestli náhodou nechci jít s ní, že má lístek navíc. To bylo jasné znamení! Takže jsem šla!
A jaké to bylo? Myslím, že by to bylo skvělé, kdybysme měly lístky na sezení (jako minule), to stání bylo hodně nepříjemné. Pominu fakt, že mě bolely nohy a záda, a že jsem se nemohla protáhnout, to bych ještě zkousla, ale vadilo mi být v tom davu lidí a nemoct jít nikam, aniž bych se musela prodírat. Naštěstí jsem tam neměla žádný panický nebo úzkostný stav, ale tak první polovinu koncertu jsem se necítila moc dobře a nemohla si koncert užít naplno. Taky mě dost naštvalo, že jsem vlastně vůbec neviděla na pódium. Nějak naivně jsem si myslela, že uvidím 😆 Koncert jsem si začala užívat až asi po první polovině koncíku, kdy se setmělo a já si mohla vychutnávat světelné efekty (když už jsme neviděla kapelu) a pak jsem i zpívala a skákala a mávala ručičkou a dostala se do takové euforie ☺ A úplně nejvíc super bylo, když nás začaly padat bílé konfety, bylo to jak sníh. A ty ohně při Sonne byly taky super. Nevím, kde přesně jsme se Střelenkou stály, ale řekla bych, že někde v prostředku, což je úplně nahovno místo, protože nejste tak vepředu, abyste něco viděli, ale zároveň jste zezadu blokovaný dalšíma lidma. Když jsem se dneska dívala na nějaké video, tak bylo vidět, kolik místa je zatím chumlem lidí, takže příště buďto sedět, anebo být úplně vzadu, kde má člověk prostor a může jít třeba v klidu na záchod nebo pro pití. Protože je fakt, že lidi, co seděli, to sice měli pohodlnější, ale asi si tak neužili ty ohně a konfety 😆
Takže myslím, že na ně ještě někdy půjdu, ale už nikdy doprostřed davu, to mi fakt nedělá dobře. Mimochodem tam omdlel nějakej pán, kterýmu bylo určitě přes 60 a vážil tak 130-150 kilo. Jako v tomhle věku a s touhle váhou nějaký čtyři hodiny stát, to teda nevím, co ho to napadlo, to docela riskoval. Naštěstí v tom množství lidí nebyla možnost, že by spadl na zem a bouchnul se do hlavy. Ale přišlo mi, že trvalo hrozně dlouho, než k němu doběhl zdravotník s vodou (ale to možná bylo moje zkreslený vnímání, když člověk stojí, neví, co má dělat (nikdo okolo neměl vodu) a jen čeká na pomoc. A po asi deseti minutách tam zdravotníci vyváděli nějakou holku zepředu. Takže to, čeho jsem se bála nejvíc (že tam omdlím a lidi mě ušlapou - jednou jsem totiž na koncertě, i když malým, taky omdlela, což se mi stalo zatím poprvé a doufám že naposled) bylo dost bezpředmětný, protože o toho pána se všichni starali, vytvořil se kolem něj kruh, tak ušlapání nehrozilo. Ale říkala jsem si, že kdyby tam třeba začalo hořet (ale věřím, že při tom množství pyrotechnických efektů to musí mít zajištěný), tak by to bylo drsný. No, prostě nemám ráda davy. Ale není to tak hrozný, abych to zase někdy neriskla ☺
PS: Fotky jsou od kamarádky Střelenky
Komentáře
Okomentovat