Sarajevo, Mostar, Dubrovnik
Kdyby vás zajímalo, proč jsme si jako cíl naší první větší zahraniční dovolené vybrali právě Bosnu a Hercegovinu (a Chorvatsko), tak důvodů bylo hned několik. Pokud vás to nezajímá, přeskočte na text pod hvězdičkami :-)
1) Kdysi mě uchvátil balkánský temperament a zaujala mě pohnutá historie zemí bývalé Jugoslávie. Tehdy jsem sjížděla všemožné filmy (nejen od Kusturici), poslouchala balkánskou hudbu (nejen od Bregoviće), a dokonce jsem rok chodila na kurz srbštiny. Později jsem se přihlásila na bakalářské studium Jihovýchodoevropských studií se specializací na srbštinu (ale vydržela jsem tam jenom jeden rok, protože to už jsem studovala magistra na češtině, bydlela s Koblihou a chodila do práce, tak jsem se z toho nechtěla zbláznit).
2) Koblihu lákají země, které nejsou ještě tak turisticky provařené a zachovávají si svoji autentičnost.
3) Já jsem se chtěla podívat k moři.
4) Oba máme rádi Hru o trůny.
***
1. den
Naše první kroky vedly do Sarajeva. Do Sarajeva nelétá z ČR žádný přímý spoj, přestup bývá v Bělehradě nebo Vídni. My jsme letěli z Prahy se společností Air Serbia s mezipřistáním v Bělehradě. Cesta z Prahy do Bělehradu trvala 2 hodiny, v Bělehradě jsme měli čekat něco málo přes 2 hodiny (kvůli zpoždění jsme ale čekali 3 hodiny) a do Sarejeva jsme letěli už jen necelou hodinu. V obou případech jsme letěli malým vrtulovým letadlem a dostali jsme občerstvení ve formě malé lahvičky s vodou a malého pytlíčku slaných krekrů (což bylo fajn, protože jakmile jsme v Bělehradě prošli letištní kontrolou, už jsme neměli možnost koupit si nic k jídlu nebo pití).
Ze Sarajevského letiště jezdí do centra speciální autobus, nejezdí ale moc často a my ho zrovna propásli, tak jsme se vydali kousek po svých na zastávku trolejbusu (lístek můžete koupit v trafice). Ale protože jsme byli z cestování vyhládlí, zastavili jsme se na oběd.
Já si dala místní specialitu - čevapi. Bylo to poprvé a naposled, protože mi z toho bylo hrozně těžko. A to jsem to zapíjela "sarajevským" pivem, které mívají často i v nealko verzi (ale častěji mají nealko Bavaria, které není nic moc).
Kobliha si dal pljeskavicu, což bylo taky mleté maso (jen ne malé válečky, ale placka). K obojímu byla hojně přidaná cibule a nesměly chybět hranolky. Co jsem tak v průběhu dovolené vypozorovala, tak mi přišlo, že Balkánci obecně neznají jinou přílohu než hranolky a ten jejich bílý chleba. Obecně mě bosenská kuchyně vůbec nezaujala, protože jídlo je těžké a mastné a neobsahuje moc zeleniny, natož čerstvé.
Ještě než jsme se ubytovali v našem penzionu, prošli jsme Baščaršijou, což je velké tržiště, kde je spoustu restaurací, kaváren, obchůdků s kovaným zbožím, různými šátky a dalšími místními výrobky. V BaH se platí KM (konvertibilní markou), jejíž hodnota odpovídá přibližně jedné polovině eura. Ceny tu nejsou nijak vysoké, rozhodně nižší než třeba v centru Prahy. Z tržnice jsem byla nadšená, protože působila opravdu hodně orientálně, což jsem nečekala.
V Sarajevu bylo velké množství mešit, muslimských hřbitovů a zahalených žen. I já se musela zahalit, když jsme se šli podívat do mešity. Do některých mešit byl povolený vstup (byl placený), do některých musely
mít ženy šátek, zakryté nohy a ramena. Bylo to tam buď přímo označené
piktogramy, nebo nám to řekli při kupování vstupenky.
2. den
Na druhý den jsme si naplánovali pěší výlet, takovou menší tůřičku. Naším cílem bylo pohoří Trebević. Jeden z vrcholů je dostupný kabinovou lanovkou (jízdenku pořídíte za docela normální cenu na rozdíl od lanovky v Dubrovniku), dál jsme pokračovali po svých a byl to docela náročný výstup (pro mě). Ale výhledy byly úžasné. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si vzala turistické boty, protože některé úseky jsme lezli po kamenech (a to nemám na mysli kameny, které jsou na fotce níž).
Myslím, že většina turistů se sem vůbec nedostane, potkávali jsme totiž samé místní a zdravili se s nimi "dobar dan" (to je prý hodně zdvořilé, jak jsme s epozději dozvěděli) nebo "zdravo" nebo "čao"(nejmíň formální). Jeden takový postarší bosenský pár se s námi dal do řeči, a bylo to docela vtipné, protože jsme mluvili bosensko-rusko-německy ☺
A když jsme pak stoupali z vrcholu dolů, prošli jsme se po staré olympijské bobové dráze, která je dalším smutný svědectvím, jak město Sarajevo kvůli válce zchátralo.
Při zpáteční cestě jsem byla docela otrávená. Byla jsem hladová (v jedné restauraci, kde jsme se zastavili, jsem si dala jen šopský salát, který byl opravdu miniaturní a bylo v něm hrozně moc cibule, a uštipce s kajmakom, což jsou takové jakoby koblížky se sýrem, takže o zdravém a vydatném jídle jsem si mohla nechat jen zdát).
Nejdřív jsme šli pořád z kopce, pak po nekonečných schodech dolů. Chudáci kolena. Do pohody jsem se dostala až na sarajevském tržišti (již zmíněném výše), kde jsem si dala pravý turecký čaj a dezert. Bohužel už si nepamatuju, jak se můj dezert jmenoval, ale byl opravdu moc dobrý - byl to takový lehký mléčný dezert, trochu jako zmrzlina, a cítila jsem tam kokos. Oproti tomu Koblihův dezert nám moc nechutnal, protože byl nehorázně sladký (politý cukrovým sirupem).
3. den
Třetí den jsme se nejdřív šli podívat na sarajevské opevnění a přitom prošli jedním z největších místních muslimských hřbitovů. Je hrozně smutné, že snad všichni zde pohřbení patřili mezi oběti války v 90. letech.
Opevnění mě nijak zvlášť nezaujalo, spíš výhled z blízké restaurace, kde jsme si dali pivo (opět Sarajevsko). Taky mě fascinovalo zátiší u popelnic - takovýhle bordel byl všude. A do toho velké množství toulavých koček (což nebylo tak hrozné, protože to vidíme i u nás), ale i toulavých psů (třeba velikosti vlčáka). A v neposlední řadě spoustu žebráků (ale asi míň než pak v Mostaru).
Pak jsme se vydali do Tunelu spasa, což byl tunel, který byl vykopaný za války při obléhání Sarajeva, aby se jím dodávaly potraviny a ostatní potřebné věci, případně přepravovali nemocní/zranění lidé. Z centra Sarajeva jsme se tam přemístili trolejbusem. Od zastávky trolejbusu to byla ale pěkná štreka po sluníčku (bylo vedro k padnutí).
Naším dalším cílem byl pramen řeky Bosny (Vrelo Bosne). Ten se nachází v jednom parku (vstup do něj se platí) v lázeňském městě Ilidža. Do něj jsme se od Tunelu dostali autobusem. Vtipné bylo, že v BaH obecně moc nevedou jízdní řády, takže člověk se má řídit tím, jestli na zastávce stojí lidi, nebo nestojí 😅
Ilidža se mi moc líbila, je tam spoustu kaváren, barů a restaurací s venkovním posezením. A mám odsud jednu takovou historku s tureckým záchodem, ale tu si radši nechám pro sebe 😆 Ale ještě k jídlu, které jsem si dala v jedné místní restauraci. Vybrala jsem si jídlo, kde měla být zelenina, maso a brambory. Těšila jsem se, že si konečně dám něco alespoň trochu zdravého. No a dostala jsem tohle (viz níže), zelenina tam sice byla, ale brambory byly smažené, no a nahoře monstrózní vrstva sýra.
4. den
Nastal náš poslední den v Sarajevu. Navštívili jsme výstavu Srebrenica, která byla hodně drsná. Dostali jsme audioprůvodce (já v angličtině, Kobliha v polštině), prohlíželi jsme si fotky a poslouchali o tom, kolik lidí a za jakých okolností zemřelo ve válce v Jugoslávii. Nejvíc informací a fotek bylo z masakru ve Srebrenici. Kdybychom byli v Sarajevu dýl, pravděpodobně bychom si udělali výlet přímo do Srebrenice, naši sousedé z penzionu tam byli a říkali, že to byl hodně silný zážitek.
Po obědě jsme se pomalu vydali směrem na nádraží. Tam jsme ještě navštívili Avaz Twist Tower. Poseděli jsme i v kavárně, která má na rozdíl od pražské Žižkovské věže ceny úplně normální bez "nebeské" přirážky.
Nádraží, to byla kapitola sama o sobě. Věřili byste, že pokladní musí vypisovat lístek vlastnoručně? V jednu chvíli mi přišlo hrozně vtipné, jak je Sarajevo oproti Praze nebo jiným evropským městům zaostalé. Stačí se podívat na budovu letiště, nádraží... po ulicích běhají toulaví psi... dopravní prostředky z roku raz dva... prostě trochu prdel světa... jenže pak jsem si uvědomila, co všechno za tím vším stojí a zastyděla jsem se. To, co prožilo Sarajevo a jeho obyvatelé (vlastně nejen Sarajevo) za války, je tak hrozné, že to je jako nejhorší noční můra, kterou mi tady v poklidné České republice můžeme mít. Představa, že musíte po ulici utíkat před střelami snajprů, že se schováváte před bombardováním... bude to 30 let a je ještě spoustu domů, které mají ve fasádě díry po kulkách. Sarajevo má mnoho tváří, a to je na něm právě to zajímavé, co láká turisty "dobrodruhy".
Ze Sarajeva jsme se vydali vlakem do Mostaru. Jede tam i autobus, ale vlak nám byl doporučen kvůli krásným výhledům. Vlak byl klimatizovaný, velice pohodlný, cestra trvala něco málo přes 2 hodiny a hlavně v druhé půlce stály výhledy opravdu za to. Jeli jsme serpentýnami, projížděli tunely, jeli po můstcích, všude okolo hory a hory a zeleň. A ke konci cesty jsme jeli podél řeky Neretvy. Opravdu krása (kterou se mi bohužel nepodařilo zachytit na foťák).
Mostar je hodně turistický. Dá se tu platit nejen KM, ale i eury. Historickému centru vévodí Stari most, který ale není původní, protože byl za války totálně zničený.
V centru je spoustu restaurací, ty lepší (a dražší) nabízí výhled na řeku, nechybí samozřejmě milion suvenýrů (které jsou ve stejném duchu jako v Sarajevu). Večer se dá sedět na pláži u řeky a popíjet nějaký drink. Je tu hodně živo (i když ne tak jako v Dubrovniku).
5. den
Recepční z našeho ubytování nám zařídila tour po nejvýznamějších památkách v okolí. Jednalo se o celodenní výlet s obědem, za oba jsme zaplatili 70 eur. Byla to hodně komorní akce, protože jsme jeli osobním autem, které řídil náš průvodce a spolu s námi jeli ještě dva turisté z Austrálie. Tuhle tour můžeme vřele doporučit. Naše první zastavení byl Blagaj a pramen řeky Buny.
Pak se přemisťujeme do středověkého městečka Počitelj. Kde nám staré babky nabízí vychlazenou domácí šťávu z granátových jablek. Je přes třicet stupňů ve stínu a mně se sbíhají sliny, ale Kobliha mě varuje před posráním, a tak odolávám a dál upíjím svojí zteplalou vodu z vodovodu.
Pak následuje návštěva Mogorjela, což je nějaké staré hradiště, radši klikněte na odkaz, pokud vás to zajímá. Hned vedle je restaurace, kde jsme se pořádně nadlábli před koupačkou ve vodopádech.
Vodopády Kravica byly na pohled skutečně nádherné a voda byla neskutečně studená 😅 Ale byl to nezapomenutelný zážitek, asi nejsilnější z Mostaru. Díky našemu skvělému průvodci jsme se navíc dostali na místečko blízko vodopádů, kam ostatní návštěvníci neměli přístup. A viděli jsme, jak had ulovil rybu. A taky jsme ochutnali rakiji - nejlepší byla z granátového jablka.
Třešničkou na dortu byl výjezd na kopec Hum, který je blízko Mostaru. Z něj jsme měli možnost pozorovat nejen Mostar z výšky, ale i západ Slunce. Psala jsem, že koupání v Kravických vodopádech byl nejsilnější moment v Mostaru... ale nevím, možná to nakonec byla tahle chvíle, kdy naše pětice - my s Koblihou, novomanželé, kteří jsou spolu poprvé na dobrodružné dovolené, Australanka, co dala v práci výpověď, aby mohla tři měsíce cestovat po Evropě, Australan korejského původu, jehož angličtině jsem skoro nerozuměla a náš průvodce, padesátník s tričkem s Che Guevarou - seděla pod křížem, pozorovala stmívající se město, vstřebávala celodenní zážitky.
6. den
Navštívili jsme další mešitu a vyšplhali na minaret. Prohlídli jsme si výstavu válečných fotografií, došli jsme si na oběd a já dala svoji půlku žebračce, protože jsem se před cestou nechtěla přejíst, aby mi nebylo v autobuse blbě.Obecně to v Mostaru bylo se žebráky ještě horšá než v Sarajevu. Běhal tam například takový malý, asi desetiletý kluk, který chtěl po všech peníze. V tom třicetistupňovém horku tam na ulici na zemi seděla matka s miminkem (které kojila), nebo jiná s batoletem a taky žebraly.
Vyrazili jsme na na nádraží. Cesta do Dubrovniku měla trvat lehce přes 3 hodiny a autobus měl být klimatizovaný. Taky se mělo stavět na záchod (v autobuse nebyl). Nakonec cesta trvala přesně 4 hodiny, klimatizace nebyla klimatizace, ale spíš takové mini větráčky, které ale po dvou hodinách vůbec nepomáhaly a my se koupali ve vlastním potu. Na záchod se nestavilo (ale předpokládám, že kdyby si člověk řekl, tak zastaví). Naštěstí jsme to ve zdraví přežili a do Dubrovniku dorazili živí a zdraví.
Po příjezdu nastal menší kulturní šok. Ceny byly nehorázně vysoké (odhadem tak třikrát větší než v BaH). Ještě před hradbami města nás nějaký číšník nalákal do jedné restaurace, která nakonec byla ale fakt divná (na terasu se procházelo přes obchod s koženým zbožím) a obsluha byla nepříjemná. Dali jsme si jen rizoto, protože bylo levné a docela jsme na něj i měli chuť. Ani jsem ho nedojedla, protože jsem se tam cítila fakt nepříjemně.
Těšila jsem se k moři a Kobliha mě vzal k nějakému městskému vlezu do moře, kde to takhle k večeru smrdělo rybinou. Po té děsné čtyřhodinové cestě jsem byla frustrovaná a naštvaná, přišla jsem si jako chudá socka a nadávala na celej Dubrovnik. A najednou jsem začala být nervózní, začalo mi být blbě a já po dlouhé době opět pocítila svoje staré známé úzkosti. A to bylo hodně nepříjemné. Ve městě jsem si dala zmrzlinu, abych doplnila hladinu cukru a postupně jsem se dostala do normálu. Ale stejně jsem si zbytek dne už vůbec neužila.
7. den
Poprvé za celou dovolenou jsem se vyspala do růžova. Vděčím za to hlavně funkční klimatizaci a roletám na oknech. Koblihovi jsem ráno jasně řekla, že aby se zlepšil můj dojem z Dubrovniku, musím jít na opravdovou pláž. A tak mě tam vzal. Taky jsme se dohodli, že když jsme tu vlastně jen na jeden celý den, nebudeme řešit ceny a prostě si dáme, na co budeme mít chuť. Je fakt, že náš třídenní pobyt v Dubrovniku nás vyšel asi na stejné peníze jako pět předchozích dní v BaH, ale aspoň jsme se přestali cítit jako socky a užívali si se vším všudy (třeba i s plážovým drinkem).
Navštívili jsme pláž Cava a Copacabana (obě jsou kamínkové, což je dost nepříjemné pro nožičky). Z centra Dubrovniku se k nim člověk dostane autobusem a jedna od druhé jsou opravdu kousek. Pak jsme šli podél moře a kolem přístavu. Po nějaké době jsme se od moře odpojili a začali stoupat. Já jsem si totiž prosadila moře, Kobliha vyhlídky. Nebyla to sice náročná turistika, ale turistické boty by se v některých úsecích hodily. Svoje sandále jsem pak musela hodit do koše. Ale ty výhledy za to opravdu stály.
Odpoledne a večer jsme strávili prohlídkou starého města. Na hradby jsme nešli, protože to bylo dost drahé (myslím, že v přepočtu asi 600 korun na osobu), ale stačilo nám proplétat se uličkami, posedět na mole v přístavu.
8. den
Dneska letíme domů. Takže ráno balení, poslední snídaně na naší terásce, pak po schodech naposledy dolů do centra (ty schody byly příšerné hlavně když se šlo nahoru). V centru jsme navštívili další výstavu válečných fotografií, Kobliha si tam koupil dvě knížky. Pak na oběd a na letiště (jezdí tam speciální autobus).
Na letišti se dozvídáme, že má náš let zpoždění, a tak čekáme o dvě hodiny dýl. Je tam spousta Čechů, takže už se cítíme zpoloviny jako doma. Když nastupujeme do letadla (letíme z Czech Airlines) a stevard nás vítá "Dobrý den", tak si naplno uvědomujeme, že tohle dobrodružství už je u konce.
***
Oba nás Balkán tak nadchl, že plánujeme v srpnu ještě Srbsko. Jestli to vyjde, je zatím ve hvězdách, ale je fajn o tom přemýšlet, plánovat a hledat informace.
1) Kdysi mě uchvátil balkánský temperament a zaujala mě pohnutá historie zemí bývalé Jugoslávie. Tehdy jsem sjížděla všemožné filmy (nejen od Kusturici), poslouchala balkánskou hudbu (nejen od Bregoviće), a dokonce jsem rok chodila na kurz srbštiny. Později jsem se přihlásila na bakalářské studium Jihovýchodoevropských studií se specializací na srbštinu (ale vydržela jsem tam jenom jeden rok, protože to už jsem studovala magistra na češtině, bydlela s Koblihou a chodila do práce, tak jsem se z toho nechtěla zbláznit).
2) Koblihu lákají země, které nejsou ještě tak turisticky provařené a zachovávají si svoji autentičnost.
3) Já jsem se chtěla podívat k moři.
4) Oba máme rádi Hru o trůny.
***
1. den
Naše první kroky vedly do Sarajeva. Do Sarajeva nelétá z ČR žádný přímý spoj, přestup bývá v Bělehradě nebo Vídni. My jsme letěli z Prahy se společností Air Serbia s mezipřistáním v Bělehradě. Cesta z Prahy do Bělehradu trvala 2 hodiny, v Bělehradě jsme měli čekat něco málo přes 2 hodiny (kvůli zpoždění jsme ale čekali 3 hodiny) a do Sarejeva jsme letěli už jen necelou hodinu. V obou případech jsme letěli malým vrtulovým letadlem a dostali jsme občerstvení ve formě malé lahvičky s vodou a malého pytlíčku slaných krekrů (což bylo fajn, protože jakmile jsme v Bělehradě prošli letištní kontrolou, už jsme neměli možnost koupit si nic k jídlu nebo pití).
Ze Sarajevského letiště jezdí do centra speciální autobus, nejezdí ale moc často a my ho zrovna propásli, tak jsme se vydali kousek po svých na zastávku trolejbusu (lístek můžete koupit v trafice). Ale protože jsme byli z cestování vyhládlí, zastavili jsme se na oběd.
Já si dala místní specialitu - čevapi. Bylo to poprvé a naposled, protože mi z toho bylo hrozně těžko. A to jsem to zapíjela "sarajevským" pivem, které mívají často i v nealko verzi (ale častěji mají nealko Bavaria, které není nic moc).
Kobliha si dal pljeskavicu, což bylo taky mleté maso (jen ne malé válečky, ale placka). K obojímu byla hojně přidaná cibule a nesměly chybět hranolky. Co jsem tak v průběhu dovolené vypozorovala, tak mi přišlo, že Balkánci obecně neznají jinou přílohu než hranolky a ten jejich bílý chleba. Obecně mě bosenská kuchyně vůbec nezaujala, protože jídlo je těžké a mastné a neobsahuje moc zeleniny, natož čerstvé.
Ještě než jsme se ubytovali v našem penzionu, prošli jsme Baščaršijou, což je velké tržiště, kde je spoustu restaurací, kaváren, obchůdků s kovaným zbožím, různými šátky a dalšími místními výrobky. V BaH se platí KM (konvertibilní markou), jejíž hodnota odpovídá přibližně jedné polovině eura. Ceny tu nejsou nijak vysoké, rozhodně nižší než třeba v centru Prahy. Z tržnice jsem byla nadšená, protože působila opravdu hodně orientálně, což jsem nečekala.
2. den
Na druhý den jsme si naplánovali pěší výlet, takovou menší tůřičku. Naším cílem bylo pohoří Trebević. Jeden z vrcholů je dostupný kabinovou lanovkou (jízdenku pořídíte za docela normální cenu na rozdíl od lanovky v Dubrovniku), dál jsme pokračovali po svých a byl to docela náročný výstup (pro mě). Ale výhledy byly úžasné. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si vzala turistické boty, protože některé úseky jsme lezli po kamenech (a to nemám na mysli kameny, které jsou na fotce níž).
Myslím, že většina turistů se sem vůbec nedostane, potkávali jsme totiž samé místní a zdravili se s nimi "dobar dan" (to je prý hodně zdvořilé, jak jsme s epozději dozvěděli) nebo "zdravo" nebo "čao"(nejmíň formální). Jeden takový postarší bosenský pár se s námi dal do řeči, a bylo to docela vtipné, protože jsme mluvili bosensko-rusko-německy ☺
A když jsme pak stoupali z vrcholu dolů, prošli jsme se po staré olympijské bobové dráze, která je dalším smutný svědectvím, jak město Sarajevo kvůli válce zchátralo.
Při zpáteční cestě jsem byla docela otrávená. Byla jsem hladová (v jedné restauraci, kde jsme se zastavili, jsem si dala jen šopský salát, který byl opravdu miniaturní a bylo v něm hrozně moc cibule, a uštipce s kajmakom, což jsou takové jakoby koblížky se sýrem, takže o zdravém a vydatném jídle jsem si mohla nechat jen zdát).
Nejdřív jsme šli pořád z kopce, pak po nekonečných schodech dolů. Chudáci kolena. Do pohody jsem se dostala až na sarajevském tržišti (již zmíněném výše), kde jsem si dala pravý turecký čaj a dezert. Bohužel už si nepamatuju, jak se můj dezert jmenoval, ale byl opravdu moc dobrý - byl to takový lehký mléčný dezert, trochu jako zmrzlina, a cítila jsem tam kokos. Oproti tomu Koblihův dezert nám moc nechutnal, protože byl nehorázně sladký (politý cukrovým sirupem).
Třetí den jsme se nejdřív šli podívat na sarajevské opevnění a přitom prošli jedním z největších místních muslimských hřbitovů. Je hrozně smutné, že snad všichni zde pohřbení patřili mezi oběti války v 90. letech.
Opevnění mě nijak zvlášť nezaujalo, spíš výhled z blízké restaurace, kde jsme si dali pivo (opět Sarajevsko). Taky mě fascinovalo zátiší u popelnic - takovýhle bordel byl všude. A do toho velké množství toulavých koček (což nebylo tak hrozné, protože to vidíme i u nás), ale i toulavých psů (třeba velikosti vlčáka). A v neposlední řadě spoustu žebráků (ale asi míň než pak v Mostaru).
Pak jsme se vydali do Tunelu spasa, což byl tunel, který byl vykopaný za války při obléhání Sarajeva, aby se jím dodávaly potraviny a ostatní potřebné věci, případně přepravovali nemocní/zranění lidé. Z centra Sarajeva jsme se tam přemístili trolejbusem. Od zastávky trolejbusu to byla ale pěkná štreka po sluníčku (bylo vedro k padnutí).
Naším dalším cílem byl pramen řeky Bosny (Vrelo Bosne). Ten se nachází v jednom parku (vstup do něj se platí) v lázeňském městě Ilidža. Do něj jsme se od Tunelu dostali autobusem. Vtipné bylo, že v BaH obecně moc nevedou jízdní řády, takže člověk se má řídit tím, jestli na zastávce stojí lidi, nebo nestojí 😅
Ilidža se mi moc líbila, je tam spoustu kaváren, barů a restaurací s venkovním posezením. A mám odsud jednu takovou historku s tureckým záchodem, ale tu si radši nechám pro sebe 😆 Ale ještě k jídlu, které jsem si dala v jedné místní restauraci. Vybrala jsem si jídlo, kde měla být zelenina, maso a brambory. Těšila jsem se, že si konečně dám něco alespoň trochu zdravého. No a dostala jsem tohle (viz níže), zelenina tam sice byla, ale brambory byly smažené, no a nahoře monstrózní vrstva sýra.
4. den
Nastal náš poslední den v Sarajevu. Navštívili jsme výstavu Srebrenica, která byla hodně drsná. Dostali jsme audioprůvodce (já v angličtině, Kobliha v polštině), prohlíželi jsme si fotky a poslouchali o tom, kolik lidí a za jakých okolností zemřelo ve válce v Jugoslávii. Nejvíc informací a fotek bylo z masakru ve Srebrenici. Kdybychom byli v Sarajevu dýl, pravděpodobně bychom si udělali výlet přímo do Srebrenice, naši sousedé z penzionu tam byli a říkali, že to byl hodně silný zážitek.
Po obědě jsme se pomalu vydali směrem na nádraží. Tam jsme ještě navštívili Avaz Twist Tower. Poseděli jsme i v kavárně, která má na rozdíl od pražské Žižkovské věže ceny úplně normální bez "nebeské" přirážky.
Nádraží, to byla kapitola sama o sobě. Věřili byste, že pokladní musí vypisovat lístek vlastnoručně? V jednu chvíli mi přišlo hrozně vtipné, jak je Sarajevo oproti Praze nebo jiným evropským městům zaostalé. Stačí se podívat na budovu letiště, nádraží... po ulicích běhají toulaví psi... dopravní prostředky z roku raz dva... prostě trochu prdel světa... jenže pak jsem si uvědomila, co všechno za tím vším stojí a zastyděla jsem se. To, co prožilo Sarajevo a jeho obyvatelé (vlastně nejen Sarajevo) za války, je tak hrozné, že to je jako nejhorší noční můra, kterou mi tady v poklidné České republice můžeme mít. Představa, že musíte po ulici utíkat před střelami snajprů, že se schováváte před bombardováním... bude to 30 let a je ještě spoustu domů, které mají ve fasádě díry po kulkách. Sarajevo má mnoho tváří, a to je na něm právě to zajímavé, co láká turisty "dobrodruhy".
Ze Sarajeva jsme se vydali vlakem do Mostaru. Jede tam i autobus, ale vlak nám byl doporučen kvůli krásným výhledům. Vlak byl klimatizovaný, velice pohodlný, cestra trvala něco málo přes 2 hodiny a hlavně v druhé půlce stály výhledy opravdu za to. Jeli jsme serpentýnami, projížděli tunely, jeli po můstcích, všude okolo hory a hory a zeleň. A ke konci cesty jsme jeli podél řeky Neretvy. Opravdu krása (kterou se mi bohužel nepodařilo zachytit na foťák).
Mostar je hodně turistický. Dá se tu platit nejen KM, ale i eury. Historickému centru vévodí Stari most, který ale není původní, protože byl za války totálně zničený.
V centru je spoustu restaurací, ty lepší (a dražší) nabízí výhled na řeku, nechybí samozřejmě milion suvenýrů (které jsou ve stejném duchu jako v Sarajevu). Večer se dá sedět na pláži u řeky a popíjet nějaký drink. Je tu hodně živo (i když ne tak jako v Dubrovniku).
5. den
Recepční z našeho ubytování nám zařídila tour po nejvýznamějších památkách v okolí. Jednalo se o celodenní výlet s obědem, za oba jsme zaplatili 70 eur. Byla to hodně komorní akce, protože jsme jeli osobním autem, které řídil náš průvodce a spolu s námi jeli ještě dva turisté z Austrálie. Tuhle tour můžeme vřele doporučit. Naše první zastavení byl Blagaj a pramen řeky Buny.
Pak se přemisťujeme do středověkého městečka Počitelj. Kde nám staré babky nabízí vychlazenou domácí šťávu z granátových jablek. Je přes třicet stupňů ve stínu a mně se sbíhají sliny, ale Kobliha mě varuje před posráním, a tak odolávám a dál upíjím svojí zteplalou vodu z vodovodu.
Pak následuje návštěva Mogorjela, což je nějaké staré hradiště, radši klikněte na odkaz, pokud vás to zajímá. Hned vedle je restaurace, kde jsme se pořádně nadlábli před koupačkou ve vodopádech.
Vodopády Kravica byly na pohled skutečně nádherné a voda byla neskutečně studená 😅 Ale byl to nezapomenutelný zážitek, asi nejsilnější z Mostaru. Díky našemu skvělému průvodci jsme se navíc dostali na místečko blízko vodopádů, kam ostatní návštěvníci neměli přístup. A viděli jsme, jak had ulovil rybu. A taky jsme ochutnali rakiji - nejlepší byla z granátového jablka.
Třešničkou na dortu byl výjezd na kopec Hum, který je blízko Mostaru. Z něj jsme měli možnost pozorovat nejen Mostar z výšky, ale i západ Slunce. Psala jsem, že koupání v Kravických vodopádech byl nejsilnější moment v Mostaru... ale nevím, možná to nakonec byla tahle chvíle, kdy naše pětice - my s Koblihou, novomanželé, kteří jsou spolu poprvé na dobrodružné dovolené, Australanka, co dala v práci výpověď, aby mohla tři měsíce cestovat po Evropě, Australan korejského původu, jehož angličtině jsem skoro nerozuměla a náš průvodce, padesátník s tričkem s Che Guevarou - seděla pod křížem, pozorovala stmívající se město, vstřebávala celodenní zážitky.
6. den
Navštívili jsme další mešitu a vyšplhali na minaret. Prohlídli jsme si výstavu válečných fotografií, došli jsme si na oběd a já dala svoji půlku žebračce, protože jsem se před cestou nechtěla přejíst, aby mi nebylo v autobuse blbě.Obecně to v Mostaru bylo se žebráky ještě horšá než v Sarajevu. Běhal tam například takový malý, asi desetiletý kluk, který chtěl po všech peníze. V tom třicetistupňovém horku tam na ulici na zemi seděla matka s miminkem (které kojila), nebo jiná s batoletem a taky žebraly.
Vyrazili jsme na na nádraží. Cesta do Dubrovniku měla trvat lehce přes 3 hodiny a autobus měl být klimatizovaný. Taky se mělo stavět na záchod (v autobuse nebyl). Nakonec cesta trvala přesně 4 hodiny, klimatizace nebyla klimatizace, ale spíš takové mini větráčky, které ale po dvou hodinách vůbec nepomáhaly a my se koupali ve vlastním potu. Na záchod se nestavilo (ale předpokládám, že kdyby si člověk řekl, tak zastaví). Naštěstí jsme to ve zdraví přežili a do Dubrovniku dorazili živí a zdraví.
Po příjezdu nastal menší kulturní šok. Ceny byly nehorázně vysoké (odhadem tak třikrát větší než v BaH). Ještě před hradbami města nás nějaký číšník nalákal do jedné restaurace, která nakonec byla ale fakt divná (na terasu se procházelo přes obchod s koženým zbožím) a obsluha byla nepříjemná. Dali jsme si jen rizoto, protože bylo levné a docela jsme na něj i měli chuť. Ani jsem ho nedojedla, protože jsem se tam cítila fakt nepříjemně.
Těšila jsem se k moři a Kobliha mě vzal k nějakému městskému vlezu do moře, kde to takhle k večeru smrdělo rybinou. Po té děsné čtyřhodinové cestě jsem byla frustrovaná a naštvaná, přišla jsem si jako chudá socka a nadávala na celej Dubrovnik. A najednou jsem začala být nervózní, začalo mi být blbě a já po dlouhé době opět pocítila svoje staré známé úzkosti. A to bylo hodně nepříjemné. Ve městě jsem si dala zmrzlinu, abych doplnila hladinu cukru a postupně jsem se dostala do normálu. Ale stejně jsem si zbytek dne už vůbec neužila.
7. den
Poprvé za celou dovolenou jsem se vyspala do růžova. Vděčím za to hlavně funkční klimatizaci a roletám na oknech. Koblihovi jsem ráno jasně řekla, že aby se zlepšil můj dojem z Dubrovniku, musím jít na opravdovou pláž. A tak mě tam vzal. Taky jsme se dohodli, že když jsme tu vlastně jen na jeden celý den, nebudeme řešit ceny a prostě si dáme, na co budeme mít chuť. Je fakt, že náš třídenní pobyt v Dubrovniku nás vyšel asi na stejné peníze jako pět předchozích dní v BaH, ale aspoň jsme se přestali cítit jako socky a užívali si se vším všudy (třeba i s plážovým drinkem).
Navštívili jsme pláž Cava a Copacabana (obě jsou kamínkové, což je dost nepříjemné pro nožičky). Z centra Dubrovniku se k nim člověk dostane autobusem a jedna od druhé jsou opravdu kousek. Pak jsme šli podél moře a kolem přístavu. Po nějaké době jsme se od moře odpojili a začali stoupat. Já jsem si totiž prosadila moře, Kobliha vyhlídky. Nebyla to sice náročná turistika, ale turistické boty by se v některých úsecích hodily. Svoje sandále jsem pak musela hodit do koše. Ale ty výhledy za to opravdu stály.
Odpoledne a večer jsme strávili prohlídkou starého města. Na hradby jsme nešli, protože to bylo dost drahé (myslím, že v přepočtu asi 600 korun na osobu), ale stačilo nám proplétat se uličkami, posedět na mole v přístavu.
8. den
Dneska letíme domů. Takže ráno balení, poslední snídaně na naší terásce, pak po schodech naposledy dolů do centra (ty schody byly příšerné hlavně když se šlo nahoru). V centru jsme navštívili další výstavu válečných fotografií, Kobliha si tam koupil dvě knížky. Pak na oběd a na letiště (jezdí tam speciální autobus).
Na letišti se dozvídáme, že má náš let zpoždění, a tak čekáme o dvě hodiny dýl. Je tam spousta Čechů, takže už se cítíme zpoloviny jako doma. Když nastupujeme do letadla (letíme z Czech Airlines) a stevard nás vítá "Dobrý den", tak si naplno uvědomujeme, že tohle dobrodružství už je u konce.
***
Oba nás Balkán tak nadchl, že plánujeme v srpnu ještě Srbsko. Jestli to vyjde, je zatím ve hvězdách, ale je fajn o tom přemýšlet, plánovat a hledat informace.
Komentáře
Okomentovat