Možné příčiny přejídání - hlad po blízkosti a intimitě

Když jsem v létě 2011 začala chodit k psychologovi XYZ kvůli svému dráždivému tračníku, soustředila jsem se především na to, abych se zbavila trávicích potíží. Měla jsem sice matnou představu o tom, že všechno souvisí se vším, ale problém, který mě pálil ze všeho nejvíc, byly v tu chvíli opakované bolesti břicha, průjmy atd. Dál jsem neviděla. S psychologem jsme probírali moji stávající situaci, řešili jsme problémy, které mě v danou chvíli stresovaly a zapřičiňovaly to nutkavé volání mého tračníku. Společně se zvládáním stresových situací se uklidňoval i můj tračník a já si říkala, že teď už snad bude klid.

S panem XYZ jsme pak hledali možné příčiny rozvinutí se dráždivého tračníku. Řekl mi, že největší vliv na naše psychické potíže mají zážitky z našeho dětství, vztah s rodiči... automaticky jsem mu odpověděla, že to asi nebude můj případ, jelikož jsem měla skvělé dětství, rodiče si mě všímali, byli na mě hodní, nebili mě...

Po bakalářských státnicích nabral můj život nové obrátky - sestěhovala jsem se s přítelem, našla jsem si práci, pořídila si kočičku a byla děsně spokojená - po dráždivém tračníku ani památka. Už jsem psychologa nepotřebovala. Jenže pak nastaly nějaké komplikace s domácími a my se s přítelem museli přestěhovat - hledání nového bytu, hledání nové práce, začátek školy, to všechno bylo příčinou toho, že se mi moje problémy vrátily v nebývalé síle (každý den jsem zvracela, trávila večery s bolestmi břicha na WC a nadopovaná imodiem jsem se vydávala do školy/práce se strachem, abych se někde nepo...). Brala jsem v té době antidepresiva, antipsychotika a ještě si pomáhala bylinkami, ale nebylo to nic platné. Rozhodla jsem se opět vyhledat pomoc psychologa. Můj psycholog ale začal ordinovat jinde, a tak jsem byla nucena vyzkoušet zas někoho nového.

Mým nový terapeutem se stala paní ABC, která byla sice děsně sympatická, ale nějak jsem pochybovala o tom, že právě ona mi může s mými problémy pomoct. Zatímco s panem XYZ jsme se dotýkali přímo mých střevních potíží, paní ABC mě celou hodinu nechala mluvit o všemožných problémech, které mě v danou chvíli zrovna sužovaly - problémy v práci, ve vztazích... přišlo mi to všechno úplně mimo a říkala jsem si, jak mi to kurňa může pomoct k tomu, abych nesrala jako amina pokaždý, když mě něco stresuje?

Teprve po roce celkem intenzivní terapie (nejdřív jsem tam chodila jednou za 14 dní, 3 týdny, pak se to ale ustálilo na 1 návštěvě za týden) mi to všechno začalo dávat smysl. Začalo to do sebe zapadat přesně tak, jako když skládáte puzzle - támhle se vám podaří složit kostelíček, támhle půlku zvířátka, támhle kousek horního okraje obrázku... a postupně všechny ty části propojujete, a tím se vám začne vytvářet celistvý obraz.

Ano, mám problémy s vnímáním sebe sama. Mám na sebe šíleně velké nároky. Chci být dokonalá, nechci chybovat. Nechci nikoho žádat o pomoc. Chci ale pomáhat ostatním, aby o mě říkali, jak jsem skvělá. Chci se všem zavděčit. Vždycky jsem byla děsně sobecká, máma mi to neustále předhazovala. Jediné, v čem se mnou byla spokojená, byly moje školní výsledky. Vždycky jsem byla nejlepší. Měla jsem jedničky, dostala jsem se na střední, odmaturovala jsem s vyznamenáním, dostala jsem se na vejšku, udělala jsem bakalářské státnice, našla jsem si práci v oboru, jsem uznávaná svými kolegy a nadřízenýmu, mý klienti mě mají rádi. Dělám svou práci, jak nejlíp umím. Přesto chci být ještě lepší, přesto na sebe mám stále větší a větší nároky, až se z toho hroutím... a nemůžu se radovat z malých každodenních radostí.

Ne, moje dětství nebylo skvělé. Moje matka nebyla dobrá matka. Chodila pořád do práce, a když z ní přišla, akorát na mě a na babičku řvala. Moje matka vždycky byla labilní. Taky se večer přežírala a měla střevní potíže. Občas mi řekla "buřtíčku", ale častěji mi z práce přinesla nějakou sladkou ňaminku. A pak zase křičela... a brečela... a vyčítala... a pak mě ignorovala a nemluvila se mnou třeba několik dní, až jsem si říkala, že kdyby mě třeba porazilo auto, zase by se mnou začala mluvit...

A já jsem jí milovala, tak jako skoro každé dítě miluje svoji maminku... což se ale pak v pubertě začalo střídat s nenávistí. Zkrátka taková ta opičí láska mezi matkou a dcerou...

Psycholožka mi řekla, že se mámy pořád zastávám, že mám tendenci ji chránit. Má pravdu. Všímám si toho i teď, ale dělala jsem to už jako malá...

Proč tohle všechno píšu? Možná máte taky nějaký svůj skrytý příběh, který vysvětluje, proč jste takoví, jací jste, proč se nemůžete zříct sladkostí, chipsů a nočních přežíraček. Není za tím jen chuť na horu nezdravého jídla, ale hlubší psychologická příčina, kterou si kolikrát vůbec neuvědomujete.

První krok je začít o tom přemýšlet, druhý krok je uvědomit si to, třetí krok je smířit se s tím a brát to jako svou součást. A pak s tím můžete pracovat. Od té doby, co jsem si uvědomila skutečnost, že žrádlo mi dodává pocit pohodlí, útulnosti, blízkosti, intimity, lásky... že je pro mě matčinou náručí... jsem ke všem víc vřelejší, víc přítulná, víc dotyková (samozřejmě mám na mysli lidi, která mám ráda - přítele, kamarády, kočku, tátu, u mámy mám zatím pořád ještě takový blok). Oproti tomu ubylo žracích chálovaček a můj vztah k jídlu se celkově změnil. Něco na tom bude, že jsem si nedostatek projevů lásky kompenzovala právě jídlem...

Pro inspiraci posílám odkaz na článek, který jsem přečetla až následně po tom, co jsem si tohle všechno uvědomila, a který mi akorát potvrdil, že jsem kápla na pravou příčinu svých problémů...

http://www.stobklub.cz/clanek/obezita-onemocneni-z-psychickych-pricin/

Když jsem hledala nějaké obrázky objímajících se lidí, narazila jsem na tenhle článek týkající se výchovy dětí, celkem mě to zaujalo:

http://www.novinky.cz/zena/deti/184208-metoda-pevneho-objeti-je-pri-vychove-ucinnejsi-nez-fyzicky-trest.html

Komentáře

Oblíbené příspěvky