Je mi skoro 30 a nevím, co se životem
Přesněji 27, takže do třicítky mi moc nechybí. Pamatuju si, jak jsme si někdy na začátku puberty s kamarádkou říkaly, že ve třiceti už je člověk na odpis a že je nejvyšší čas spáchat sebevraždu. Během adolescence se můj názor samozřejmě změnil. A já si myslela, že ve třiceti už má člověk jasno. Má partnera, děti, bydlení, práci, peníze. Že mu vlastně nic nechybí, hlavně už má rozum a ví, co od života chce.
Jenže poslední asi tak rok, co jsem se konečně vymotala z těch největších psychosomatických sraček, zjišťuju, že vlastně vůbec nevím, co v životě chci. Respektive každou chvíli chci něco jiného, a někdy chci dokonce několik protichůdných věcí zároveň.
Cítím se dost dospělá na to, abych dělala kokotiny jako ve dvaceti (například chodila na diskotéky a navazovala krátkodobé známosti s fešnými cizinci), ale zase se necítím být dospělá natolik, abych se rozhodla pro nějaké větší závazky (svatba, dítě, HPP).
Často se mi stává, že si pod vlivem dojmů z cizího příběhu, říkám, jak by to bylo krásné, kdyby to potkalo i mě. Třeba dítě! Musí to být tak úžasné chodit s malým pidižvíkem na hřiště a plácat bábovičky (ne, to není ironie ani zesměšňování). Pak zas čtu o milostných eskapádách své spolužačky a říkám si, kéž bych se mohla vrátit v čase a být zase krásná, štíhlá a nezadaná!
Jenže ani jedno, ani druhé není mé skutečné přání. Je v tom jenom hledání vlastního já, vlastního štěstí, které se určitě někde skrývá, ale já ho nemůžu najít.
Odmalička jsem hltačkou příběhů. Milovala jsem hlavně milostné příběhy, na které jsem se dívala v televizi. Nespokojila jsem se s tradičním filmovým koncem, já si všechny ty příběhy ještě dotvářela, přetvářela a vytvářela nové. Strávila jsem tolik hodin svého života denním sněním. Vysnívala jsem si příběhy svých oblíbených hrdinů, vysnívala jsem si svoji budoucnost. Na střední jsem začala hodně číst a žila další a další příběhy, které byly o tolik zajímavější než můj vlastní život.
A kromě svých příběhů jsem měla svoje kamarády, se kterými jsem trávila svůj život mimo snění. Jenže pak přišel opravdový život. Život, o kterém jsem snila, na který jsem čekala, na který jsem se tak dlouho a pracně připravovala. A já mám teď zpětně pocit, že jsem přišla o víc, než jsem tehdy získala.
Je to pohled mého současného rozpoložení, takže je možné, že třeba hned zítra se budu za tohle rouhání stydět a kroutit nesouhlasně hlavou, ale v tuhle chvíli to tak cítím. Ve svém opravdovém životě jsem získala především životního partnera, vybudovala jsem si kariéru, pořídila jsem si vlastní domácnost, začala vydělávat peníze, připoutala se k "domovu" kočkou. A co jsem ztratila? Přece všechny ty alternativní příběhy, které mohly být mou budoucností!
Zní vám to pitomě? Nikdy jste nepřemýšleli nad tím, že jste si vybrali špatný studijní obor, špatnou práci, nebo dokonce špatného partnera? Že jste radši měli zůstat na venkově, než se stěhovat do města (a nebo naopak)? Že jste měli vycestovat na Erasmus raději do Francie než do Německa? Že jste se měli věnovat více své rodině a méně práci (a nebo naopak)?
Tím nechci říct, že moje rozhodnutí byla špatná. V danou chvíli byla správná, nejlepší možná. A ani teď ze zpětného pohledu nemůžu říct, že byla špatná. Ale byla a jsou limitující. Když začnete chodit s Pepou, nemůžete chodit taky s Jardou (pokud nejste kurva). Když studujete germanistiku, můžete sice studovat zároveň i psychologii a historii, ale asi nebudete mít moc času na ostatní věci. Můžete samozřejmě studovat postupně, ale kde na to budete brát peníze, pokud k tomu všemu chcete ještě cestovat po Evropě (a Asii - protože to je teď moderní), chodit pařit do klubů, jezdit na fesťáky a nevím co ještě.
Je to jak ta paralela s deštníčkem (kterou jsem možná zmiňovala už dřív). Když jsme byly jako malé se sestřenicí na pouti, dostaly jsme takové malé deštníčky. Já měla žlutý, ona fialový. Ten její se mi líbil víc, tak jsme si ho vyměnily. Jenže jakmile měla ten žlutý ona, zdál se mi lepší.
Další příklad, tentokrát z puberty (asi jsem ho taky někdy zmiňovala). V patnácti jsem chodila s jedním moc hodným klukem. Byl fajn, ale já jsem jela na čtrnáct dní pod stan, kde jsme s kámoškama vždycky poznaly spoustu zajímavých kluků. Říkala jsem si, že přece nemůžu být zadaná a připravit se tak o možnost začít si s nějakým dalším skvělým klukem.
Asi teď namítnete, že to je prostě život. Že kdyby člověk žádná rozhodnutí neudělal, nezvolil konkrétní možnost, byl by pořád na místě a život by mu protekl mezi prsty. A máte pravdu. Bylo by to ještě víc na hovno. Ale to nemění nic na tom, že se cítím frustrovaná z toho důvodu, že možná nikdy nebudu pracovat jako psycholog, překladatel, herec, zpěvák, spisovatel, modelka, youtuberka aj. Že třeba nikdy nepojedu do Peru, do Vietnamu, do USA, na Island, na Maledivy, do Indie a na milion dalších míst, která jsem ještě nenavštívila. Že nebudu hrdá matka šesti dětí, a zároveň inspirátorka pro polovinu planety, ezo-eko-bio žena, úspěšná kariéristka, dobrovolnice v Africe, módní ikona a bambilion dalších rolí.
Nedávno mi jedna přechytralá dáma řekla, že člověk by měl vyzkoušet všechno, aby zjistil, co doopravdy chce. Asi bych jí měla poslat odkaz na tenhle článek, protože moje odpověď "život je dost krátkej na to, aby člověk bez předchozího uvážení zkoušel všechno, co se vystkytne" nějak nemohla pochopit.
Závidím lidem, kteří mají svůj cíl. Někdo chce prostě hodně cestovat. Jiný chce vyšplhat na kariérním žebříčku co nejvýš, někdo chce mít šťastnou a milující rodinu.
Co chci já?
Všechno a nic.
Věřím, že odpověď týkající se smyslu života a našeho poslání má každý uvnitř sebe. Nemusí kvůli tomu jezdit do ciziny, střídat jednoho partnera za druhým a skákat z jedné práce do druhé. Stačí se zklidnit a zaposlouchat se. Ale je to těžké, když kolem nás je tolik hluku, tolik informací, tolik vjemů.
V tuhle chvíli to nechávám otevřené a doufám, že odpověď dřív nebo později přijde. Hodně se upínám ke konci srpna, protože budu snad konečně navedena na tu pravou cestu. Ale o tom zas jindy.
Jenže poslední asi tak rok, co jsem se konečně vymotala z těch největších psychosomatických sraček, zjišťuju, že vlastně vůbec nevím, co v životě chci. Respektive každou chvíli chci něco jiného, a někdy chci dokonce několik protichůdných věcí zároveň.
Cítím se dost dospělá na to, abych dělala kokotiny jako ve dvaceti (například chodila na diskotéky a navazovala krátkodobé známosti s fešnými cizinci), ale zase se necítím být dospělá natolik, abych se rozhodla pro nějaké větší závazky (svatba, dítě, HPP).
Často se mi stává, že si pod vlivem dojmů z cizího příběhu, říkám, jak by to bylo krásné, kdyby to potkalo i mě. Třeba dítě! Musí to být tak úžasné chodit s malým pidižvíkem na hřiště a plácat bábovičky (ne, to není ironie ani zesměšňování). Pak zas čtu o milostných eskapádách své spolužačky a říkám si, kéž bych se mohla vrátit v čase a být zase krásná, štíhlá a nezadaná!
Jenže ani jedno, ani druhé není mé skutečné přání. Je v tom jenom hledání vlastního já, vlastního štěstí, které se určitě někde skrývá, ale já ho nemůžu najít.
Odmalička jsem hltačkou příběhů. Milovala jsem hlavně milostné příběhy, na které jsem se dívala v televizi. Nespokojila jsem se s tradičním filmovým koncem, já si všechny ty příběhy ještě dotvářela, přetvářela a vytvářela nové. Strávila jsem tolik hodin svého života denním sněním. Vysnívala jsem si příběhy svých oblíbených hrdinů, vysnívala jsem si svoji budoucnost. Na střední jsem začala hodně číst a žila další a další příběhy, které byly o tolik zajímavější než můj vlastní život.
A kromě svých příběhů jsem měla svoje kamarády, se kterými jsem trávila svůj život mimo snění. Jenže pak přišel opravdový život. Život, o kterém jsem snila, na který jsem čekala, na který jsem se tak dlouho a pracně připravovala. A já mám teď zpětně pocit, že jsem přišla o víc, než jsem tehdy získala.
Je to pohled mého současného rozpoložení, takže je možné, že třeba hned zítra se budu za tohle rouhání stydět a kroutit nesouhlasně hlavou, ale v tuhle chvíli to tak cítím. Ve svém opravdovém životě jsem získala především životního partnera, vybudovala jsem si kariéru, pořídila jsem si vlastní domácnost, začala vydělávat peníze, připoutala se k "domovu" kočkou. A co jsem ztratila? Přece všechny ty alternativní příběhy, které mohly být mou budoucností!
Zní vám to pitomě? Nikdy jste nepřemýšleli nad tím, že jste si vybrali špatný studijní obor, špatnou práci, nebo dokonce špatného partnera? Že jste radši měli zůstat na venkově, než se stěhovat do města (a nebo naopak)? Že jste měli vycestovat na Erasmus raději do Francie než do Německa? Že jste se měli věnovat více své rodině a méně práci (a nebo naopak)?
Tím nechci říct, že moje rozhodnutí byla špatná. V danou chvíli byla správná, nejlepší možná. A ani teď ze zpětného pohledu nemůžu říct, že byla špatná. Ale byla a jsou limitující. Když začnete chodit s Pepou, nemůžete chodit taky s Jardou (pokud nejste kurva). Když studujete germanistiku, můžete sice studovat zároveň i psychologii a historii, ale asi nebudete mít moc času na ostatní věci. Můžete samozřejmě studovat postupně, ale kde na to budete brát peníze, pokud k tomu všemu chcete ještě cestovat po Evropě (a Asii - protože to je teď moderní), chodit pařit do klubů, jezdit na fesťáky a nevím co ještě.
Je to jak ta paralela s deštníčkem (kterou jsem možná zmiňovala už dřív). Když jsme byly jako malé se sestřenicí na pouti, dostaly jsme takové malé deštníčky. Já měla žlutý, ona fialový. Ten její se mi líbil víc, tak jsme si ho vyměnily. Jenže jakmile měla ten žlutý ona, zdál se mi lepší.
Další příklad, tentokrát z puberty (asi jsem ho taky někdy zmiňovala). V patnácti jsem chodila s jedním moc hodným klukem. Byl fajn, ale já jsem jela na čtrnáct dní pod stan, kde jsme s kámoškama vždycky poznaly spoustu zajímavých kluků. Říkala jsem si, že přece nemůžu být zadaná a připravit se tak o možnost začít si s nějakým dalším skvělým klukem.
Asi teď namítnete, že to je prostě život. Že kdyby člověk žádná rozhodnutí neudělal, nezvolil konkrétní možnost, byl by pořád na místě a život by mu protekl mezi prsty. A máte pravdu. Bylo by to ještě víc na hovno. Ale to nemění nic na tom, že se cítím frustrovaná z toho důvodu, že možná nikdy nebudu pracovat jako psycholog, překladatel, herec, zpěvák, spisovatel, modelka, youtuberka aj. Že třeba nikdy nepojedu do Peru, do Vietnamu, do USA, na Island, na Maledivy, do Indie a na milion dalších míst, která jsem ještě nenavštívila. Že nebudu hrdá matka šesti dětí, a zároveň inspirátorka pro polovinu planety, ezo-eko-bio žena, úspěšná kariéristka, dobrovolnice v Africe, módní ikona a bambilion dalších rolí.
Nedávno mi jedna přechytralá dáma řekla, že člověk by měl vyzkoušet všechno, aby zjistil, co doopravdy chce. Asi bych jí měla poslat odkaz na tenhle článek, protože moje odpověď "život je dost krátkej na to, aby člověk bez předchozího uvážení zkoušel všechno, co se vystkytne" nějak nemohla pochopit.
Závidím lidem, kteří mají svůj cíl. Někdo chce prostě hodně cestovat. Jiný chce vyšplhat na kariérním žebříčku co nejvýš, někdo chce mít šťastnou a milující rodinu.
Co chci já?
Všechno a nic.
Věřím, že odpověď týkající se smyslu života a našeho poslání má každý uvnitř sebe. Nemusí kvůli tomu jezdit do ciziny, střídat jednoho partnera za druhým a skákat z jedné práce do druhé. Stačí se zklidnit a zaposlouchat se. Ale je to těžké, když kolem nás je tolik hluku, tolik informací, tolik vjemů.
V tuhle chvíli to nechávám otevřené a doufám, že odpověď dřív nebo později přijde. Hodně se upínám ke konci srpna, protože budu snad konečně navedena na tu pravou cestu. Ale o tom zas jindy.
Komentáře
Okomentovat