Proč jsem neschopná...
Proč jsem neschopná účastnit se jako každý normální člověk společenského života?
Tuhle otázku si pokládám posledních 5-6 let vždy, když se přede mě staví dilema, zdali jít do společnosti nebo ne.
Úplně na začátku jsem si myslela, že je to jen lenost a pohodlnost, pak se k tomu přidal strach a někdy dokonce až fyzická nechuť. Pak přišla cizí slova - sociální fobie? těžká introverze?
Doteď nevím, co je toho příčinou.
Propásla jsem tolik "významných" akcí - firemní večírky, srazy lektorek, narozeninové oslavy, svatby.
A upřímně můžu říct, že mě nemrzí ani jedna propásnutá akce. Nikdy jsem si neřekla: "Škoda, že jsem tam přece jen nešla."
Co mě ale opravdu mrzí, je to, že jsem svou nepřítomností některé lidi zklamala, protože si moji nepřítomnost možná vyložili tak, že o ně nestojím, že pro mě nejsou důležití.
A mně bylo z toho svého sociálního selhání, z té neschopnosti vždy tak trapně, že jsem to těm druhým ani pořádně nevysvětlila. Vždycky, když bych měla říct popravdě, proč jsem se akce nezúčastnila, cítila bych se jak největší mrzák, kripl, simulant a vymlouvač. Na jednu stranu jsem ze sebe nechtěla udělat chudinku, na druhou stranu jsem si říkala, že ostatní (psychicky silní/zdraví lidé) to budou stejně považovat za výmluvy, protože pokud tyhle stavy nikdy sami nezažili, nemůžou nikdy uvěřit tomu, že je to něco tak hrozného, co vás skutečně až fyzicky bolí, že kvůli tomu opravdu nikam nemůžete (nebo nechcete?).
Přirovnala bych to ke scéně z filmu Satan přichází, kdy rodiče vláčejí malého Damiena do kostela. Samozřejmě ty projevy jsou jenom vnitřní, ale máte pocit, že vás někdo/něco tam uvnitř trhá a zavařuje se vám mozek, když přemýšlíte o tom, jestli to překonat, nebo se tomu podvolit.
Teď se úplně nabízí volba "překonat to". Jasně, někam se vám nechce, ale překonáte to, a nakonec jste rádi, že jste tam šli. I já jsem to zažila. Možná to je alibistické tvrzení, ale mám pocit, že už to prostě poznám, kdy někam opravdu chci a vím, že to zvládnu, a kdy je to předem prohraný boj. Možná se mýlím.
Všechno je to hrozně vyčerpávající. Nejprve představa, že musíte někam jít, ale necítíte se na to. Přichází nepříjemné chvění a tmavý oblak zkalí vaši radost a pohodu. Pak začne hlodat červíček úniku. Nepůjdu tam! Jenže se ve vás sváří to, co je podle vás správné, s tím, co cítíte (nechci! nechci!). Převracíte to a posuzujete ze všech stran a nemůžete se rozhodnout. Zkoušíte, jestli to za vás může rozhodnout někdo druhý. Pokud ne, přemýšlíte dál. Asi tak v 80 % se po dlouhém rozvažování rozhodnete pro únik. Hrozně se vám uleví. Zároveň se cítíte provinile. Asi jako když jste znovu podlehli kalorickému dortíčku, který jste si původně dát nechtěli.
Ve 20 % to přece jen překonáte a po cestě trpíte. Něco vás ale nutí k tomu, abyste to dokončili, když už jste se do toho dali. Abyste to nevzdali. A tak to tedy s vypětím všech sil"zvládnete". V 50 % z těch 20 % (takže vlastně v 10 % z těch původních 100 %) pak po celou dobu trpíte. Je vám zle psychicky a fyzicky. Neumíte se přetvařovat. Nechcete se přetvařovat. Asi nejste úplně ideální společník. Ale i tak si tam odtrpíte tu společenskou hodinku, dvě a uleví se vám, až když se vydáte na cestu k domovu. Nejšťastnější jste pak zase doma v bezpečí. Často se za ten "výkon" odměníte nějakou sladkostí. Bylo to náročné a bylo toho dost, ale už je to za vámi. Konečně.
O tom, jak jsem utekla z oslavy narozenin, si můžete přečíst zde.
V těch zbývajících 10 % se vám poštěstí, že si celou akci náležitě užijete. Ne že by tam nebyly chvíle strachu a nervozity, ale ve srovnání s ostatními pocity, jsou tyto nepříjemné chvíle zanedbatelné. Taková akce je pak takovým vaším trumfem a vítězstvím, na který vzpomínáte ve chvílích, kdy se cítíte pod psa.
A právě takovou akcí byl můj nedávný sraz se spolužáky ze střední (foto výše). Od začátku jsem věděla, že tam chci jít. A i když mi bylo po cestě blbě a já si říkala, že se můžu kdykoli otočit a jet zpátky, tak jsem tam šla, a domů jela nakonec až nočním autobusem, což se mi nestalo hodně dlouho.
Co jsem tímhle článkem chtěla říct? Chtěla jsem se omluvit za svou nespolečenskost všem, kteří by si ji mohli brát osobně. Zároveň jsem se chtěla trochu obhájit před druhými i před sebou, protože není pravda, že se na tom nesnažím pracovat a že vždycky volím tu snažší variantu (únik).
Zase použiju ten samý "alibismus" jako na začátku, ale já prostě věřím své intuici a věřím tomu, že když někam mám skutečně jít (bude to pro mě víc prospěšné než ubíjející), tak to prostě ucítím.
Věřím tomu, že moje působení je pro druhé lidi obohacující a že druhým lidem skutečně pomáhám. Ať už se jedná o lidi, se kterými se stýkám pracovně, tak o lidi, se kterými se stýkám, řekněme, přátelsky. Ale k tomu, abych mohla tuhle svoji "superschopnost" užívat naplno a být tak co nejvíc prospěšná, prostě nemůžu dělat věci, na které se necítím, protože mě to vyčerpává. A když jsem vyčerpaná, tak nemůžu pomáhat sobě, natož druhým.
Tímto bych tedy chtěla uzavřít takovou dohodu sama se sebou, že se budu řídit svými pocity a intuicí, nebudu slibovat nic, čeho bych mohla později litovat, a nebudu se tudíž vinit z toho, že jsem nějaký slib musela porušit nebo z něj vycouvat. Nebudu slibovat účast na žádné akci a žádném setkání, abych se nemusela rozhodovat na základě pocity viny. Budu se rozhodovat podle toho, co chci a ne podle toho, co mi říká svědomí. Zkusím být zase chvíli ten malý sobec.
V rámci zachování duševního zdraví a spokojenosti.
Co si o tom myslíte? Zajímá mě váš názor, i pokud je odsuzující.
Tuhle otázku si pokládám posledních 5-6 let vždy, když se přede mě staví dilema, zdali jít do společnosti nebo ne.
Úplně na začátku jsem si myslela, že je to jen lenost a pohodlnost, pak se k tomu přidal strach a někdy dokonce až fyzická nechuť. Pak přišla cizí slova - sociální fobie? těžká introverze?
Doteď nevím, co je toho příčinou.
Propásla jsem tolik "významných" akcí - firemní večírky, srazy lektorek, narozeninové oslavy, svatby.
A upřímně můžu říct, že mě nemrzí ani jedna propásnutá akce. Nikdy jsem si neřekla: "Škoda, že jsem tam přece jen nešla."
Co mě ale opravdu mrzí, je to, že jsem svou nepřítomností některé lidi zklamala, protože si moji nepřítomnost možná vyložili tak, že o ně nestojím, že pro mě nejsou důležití.
A mně bylo z toho svého sociálního selhání, z té neschopnosti vždy tak trapně, že jsem to těm druhým ani pořádně nevysvětlila. Vždycky, když bych měla říct popravdě, proč jsem se akce nezúčastnila, cítila bych se jak největší mrzák, kripl, simulant a vymlouvač. Na jednu stranu jsem ze sebe nechtěla udělat chudinku, na druhou stranu jsem si říkala, že ostatní (psychicky silní/zdraví lidé) to budou stejně považovat za výmluvy, protože pokud tyhle stavy nikdy sami nezažili, nemůžou nikdy uvěřit tomu, že je to něco tak hrozného, co vás skutečně až fyzicky bolí, že kvůli tomu opravdu nikam nemůžete (nebo nechcete?).
Přirovnala bych to ke scéně z filmu Satan přichází, kdy rodiče vláčejí malého Damiena do kostela. Samozřejmě ty projevy jsou jenom vnitřní, ale máte pocit, že vás někdo/něco tam uvnitř trhá a zavařuje se vám mozek, když přemýšlíte o tom, jestli to překonat, nebo se tomu podvolit.
Teď se úplně nabízí volba "překonat to". Jasně, někam se vám nechce, ale překonáte to, a nakonec jste rádi, že jste tam šli. I já jsem to zažila. Možná to je alibistické tvrzení, ale mám pocit, že už to prostě poznám, kdy někam opravdu chci a vím, že to zvládnu, a kdy je to předem prohraný boj. Možná se mýlím.
Všechno je to hrozně vyčerpávající. Nejprve představa, že musíte někam jít, ale necítíte se na to. Přichází nepříjemné chvění a tmavý oblak zkalí vaši radost a pohodu. Pak začne hlodat červíček úniku. Nepůjdu tam! Jenže se ve vás sváří to, co je podle vás správné, s tím, co cítíte (nechci! nechci!). Převracíte to a posuzujete ze všech stran a nemůžete se rozhodnout. Zkoušíte, jestli to za vás může rozhodnout někdo druhý. Pokud ne, přemýšlíte dál. Asi tak v 80 % se po dlouhém rozvažování rozhodnete pro únik. Hrozně se vám uleví. Zároveň se cítíte provinile. Asi jako když jste znovu podlehli kalorickému dortíčku, který jste si původně dát nechtěli.
Ve 20 % to přece jen překonáte a po cestě trpíte. Něco vás ale nutí k tomu, abyste to dokončili, když už jste se do toho dali. Abyste to nevzdali. A tak to tedy s vypětím všech sil"zvládnete". V 50 % z těch 20 % (takže vlastně v 10 % z těch původních 100 %) pak po celou dobu trpíte. Je vám zle psychicky a fyzicky. Neumíte se přetvařovat. Nechcete se přetvařovat. Asi nejste úplně ideální společník. Ale i tak si tam odtrpíte tu společenskou hodinku, dvě a uleví se vám, až když se vydáte na cestu k domovu. Nejšťastnější jste pak zase doma v bezpečí. Často se za ten "výkon" odměníte nějakou sladkostí. Bylo to náročné a bylo toho dost, ale už je to za vámi. Konečně.
O tom, jak jsem utekla z oslavy narozenin, si můžete přečíst zde.
V těch zbývajících 10 % se vám poštěstí, že si celou akci náležitě užijete. Ne že by tam nebyly chvíle strachu a nervozity, ale ve srovnání s ostatními pocity, jsou tyto nepříjemné chvíle zanedbatelné. Taková akce je pak takovým vaším trumfem a vítězstvím, na který vzpomínáte ve chvílích, kdy se cítíte pod psa.
A právě takovou akcí byl můj nedávný sraz se spolužáky ze střední (foto výše). Od začátku jsem věděla, že tam chci jít. A i když mi bylo po cestě blbě a já si říkala, že se můžu kdykoli otočit a jet zpátky, tak jsem tam šla, a domů jela nakonec až nočním autobusem, což se mi nestalo hodně dlouho.
Co jsem tímhle článkem chtěla říct? Chtěla jsem se omluvit za svou nespolečenskost všem, kteří by si ji mohli brát osobně. Zároveň jsem se chtěla trochu obhájit před druhými i před sebou, protože není pravda, že se na tom nesnažím pracovat a že vždycky volím tu snažší variantu (únik).
Zase použiju ten samý "alibismus" jako na začátku, ale já prostě věřím své intuici a věřím tomu, že když někam mám skutečně jít (bude to pro mě víc prospěšné než ubíjející), tak to prostě ucítím.
Věřím tomu, že moje působení je pro druhé lidi obohacující a že druhým lidem skutečně pomáhám. Ať už se jedná o lidi, se kterými se stýkám pracovně, tak o lidi, se kterými se stýkám, řekněme, přátelsky. Ale k tomu, abych mohla tuhle svoji "superschopnost" užívat naplno a být tak co nejvíc prospěšná, prostě nemůžu dělat věci, na které se necítím, protože mě to vyčerpává. A když jsem vyčerpaná, tak nemůžu pomáhat sobě, natož druhým.
Tímto bych tedy chtěla uzavřít takovou dohodu sama se sebou, že se budu řídit svými pocity a intuicí, nebudu slibovat nic, čeho bych mohla později litovat, a nebudu se tudíž vinit z toho, že jsem nějaký slib musela porušit nebo z něj vycouvat. Nebudu slibovat účast na žádné akci a žádném setkání, abych se nemusela rozhodovat na základě pocity viny. Budu se rozhodovat podle toho, co chci a ne podle toho, co mi říká svědomí. Zkusím být zase chvíli ten malý sobec.
V rámci zachování duševního zdraví a spokojenosti.
Co si o tom myslíte? Zajímá mě váš názor, i pokud je odsuzující.
Komentáře
Okomentovat