Básně psané za dob mých vysokoškolských studií

Prdel

Jednoho dne

přišla ke mně na návštěvu

Prdel

nesměle se usmála

a usadila se

přímo proti jídelnímu stolu

Byl právě čas k obědu

a mě přešla chuť

na jídlo, na život,

ba dokonce i na Smrt

Tak jsem se zastyděl

když  po mě pokukovala

ta bílá

nevinná

mlčenlivá kněžka

Čas se zastavil

a já nemoha polknout

první a zároveň poslední sousto

jsem odložil příbor.

***

Plaváček 

Fekálie

se valí městem

a odnáší ošatku

s chlapcem-Plaváčkem

někam do neznáma.

Z bodu A do bodu B

pluje jak loďka pomalu

a pak nepatrně zrychlí.

V zátoce Ho*en se náhle zastaví

a čeká

v objetí vyhřezlých kořenů stromů

s peřinkou z listí.

Jak kolébka uspává Plaváčka k věčnému spánku

a rybář nepřichází.

***

Epigonská

Ranní rosa padla

na rozpálenou zem

a rudá růže svadla

objata plamenem.

Kapka tiší bolest její

však růže mrtva dál

na matce zemi leží

kdo zlý jí život vzal?

Zeptejte se větru

ten smutný příběh zná.

Kdo jiný nežli láska

v něm hlavní roli má.

Muž, stařec, mrtvol bledý

a dívčina jak květ

v sobě našli zalíbení

překonat chtěli svět.

Však nežli láska jejich

požehnána byla,

starce jiná milenka

v svůj bytek odloudila.

Bílý šat a bílá tvář,

za ní bílá shůry zář,

oko černé na něj hledí,

loudí letmé políbení.

Bytek to je temný

a těsný jakbysmet,

však ženštinou byl zlákán

ten nadržený kmet.

Jak se stalo, tak se stalo,

nelze vzíti nikdy zpět,

mladé děvče ovdovělo,

smutno na něj pohledět.

A slunko rudě září

a šeřík kvete dál

a růže mrtva leží

stařec ji k sobě vzal.

***

Epigonská pro Kance

Nesmějte se medvědovi,

lidé zlatí, prosím vás!

Přejte lásku bručounovi,

jehož mládí odvál čas.

Celý život jak kus ledu

jeho srdce čekalo

až polibkem, dlaní teplou

by jak slunkem roztálo.

                       

Co je na tom, že už vlásky

šedé jak vlk kožich má,

Přece stejnou, ba i větší,

lásku mladé dívce dá.

Jeho vrásky, letokruhy.

o moudrosti leccos praví.

Na vzedmutých ňadrech dívčích

kypí přec on jarním zdravím.

Přej mu jeho lásku pozdní,

zdrž se slov a nezáviď.

Kdo ví, jestli za pár roků

bude Kanec ještě živ.

***

Amatér

Psát neumím.

Ne, já tvořit nedovedu.

Jak ráda bych však

napsala poému.

Anebo báseň!

Snažím se,

marně se veršům dvořím.

Čímž trpí papír

především.   

                    

A oni?

Neposlouchají mě,

shluk písmenek proklatých!

Jsem amatér, řemeslník,

teoretik,

všechno jiného,

jen ne umělec

a básník.

Leč věřte,

že nic není mým přáním větším,

než jednoho večera

zplodit báseň.

***