Prasátko se nudí (článek psaný nadvakrát)
... psáno před několika týdny
Když je Prasátko ve sračkách, utápí se ve svých emocích a píše blog. Když se Prasátko cítí dobře, vymýšlí nějakou neplechu. A protože jsem si namíchala nový koktejl bachových esencí, tentokrát ve složení naprosto perfektním, přestala jsem konečně řešit svoje existenciální potíže a začala blbnout.
Nervozita už skoro není, úzkosti se taky dlouho neobjevily (ťuky ťuk), do práce chodím ráda a začala jsem dělat na diplomce. Co víc si přát?
Samozřejmě že v takové chvíli nepřichází kýžený klid a pohoda, ale naopak řešení věcí, které ležely léta ladem kvůli těm několika závažným existenciálním problémům.
Například sex a sexualita. Velké a závážné téma.
Když má člověk 100 kilo, tak si obvykle nepřijde moc sexy. Hlavně když funí do schodů, má oteklej obličej a jeho oblečení připomíná mnišskou kutnu.
Když pak zhubne na 85 kilo, začne se cítit jako člověk, možná i trochu jako žena. Muži si toho začnou všímat a občas i podrží dveře nebo nabídnou pomoc.
Prasátečko neví, jak na to reagovat, a tak radši nasadí nevšímavý výraz, sklopí oči a dělá, že nevidí a neslyší.
Ale Prasátečko chce být ženou, chce se tak cítit, vnímat a prožívat svoji sexualitu (jak by řekly čarodějnice na nějakých ezo setkáních).
... k psaní jsem se vrátila o několik týdnů později, ale stále popisuji tu původní zkušenost, ačkoli je dávno minulostí
A tak si Prasátečko založí profil na seznamce a pýří se nad těmi desítkami zpráv, které oslavují jeho krásu a šarm. A najde si dva, tři muže, kteří mu jsou moc sympatičtí (a navíc nejsou vůbec oškliví!), a u kterých si říká: "Škoda že jsem zadaná". A při usínání si představuje jednoho z nich a co všechno by se s ním dalo dělat. Ale pořád v těch představách zavazí obličej té jedné jediné osoby, který těmhle dobrodružným představám brání... A i při sexu se Prasátečko pokouší myslet na jednoho z těch tří, ale ono to prostě nejde, protože když máte sedm let jednoho jediného partnera, kterého navíc milujete, tak prostě už nedokážete vidět nikoho jiného, i kdybyste chtěly.
A pak se jeden z těch tří ukáže jako agresivní machistickej debil. A ten druhej jako nespolehlivej přelétavec a ten třetí jako malé srábátko, které není schopno komunikovat jako vyzrálý jedinec.
A tak se Prasátko znova přesvědčilo, že nejen že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, ale taky že ten zdánlivě atraktivní holub je kolikrát na úrovni ne opeřence, nýbrž holuba z nosu, jen to není hned na první pohled vidět.
Vyprávěla jsem vám někdy o tom, jak jsme se s Koblihou dali dohromady? Seznámili jsme se přes inzerát, několik měsíců si vyměňovali sáhodlouhé maily plné společných názorů a zájmů, leč bez jakéhokoli náznaku lechtivosti a erotičnosti. Pak jsme se poprvé sešli, pokecali a rozloučili se. Jiskra nepřelétla. Ani poprvé, ani podruhé, ani po třetí. Kobliha byl dobrej kámoš, ale tak trochu suchar. Tak jsem s ním víc jak rok kamarádila, přibližně jednou za měsíc se s ním sešla, párkrát do týdne si s ním vyměnila mail a mezitím samozřejmě hledala nějakého toho ideála, v reálu i na netu.
Jenže všichni chlapi se po prvotním okouzlení projevili jako totální idioti a já si čím dál častěji říkala: "Tak takhle by se Kobliha nezachoval!" A pak moje neustále kalkulující mysl došla ke zjištění, že Kobliha by pro mě byl ideální partner. Sice není nijak zvlášť zábavný, ale je hodný, spolehlivý, čestný a hlavně mě NESERE, což je pro moji duševní pohodu zásadní 😅 A tak jsem se naprogramovala na zamilování se a skutečně se zamilovala. A už je to 7 let a je to vlastně pořád stejné - pořád je hodný, spolehlivý a čestný a jen málokdy mě opravdu sere. A já jsem do něj pořád programově zamilovaná, navíc ho po těch letech fakt miluju.
Jen jednou za čas se začnu nudit a pak to probíhá přesně tak, jak jsem popsala výše - nechám se někým okouzlit, chvíli si pluju na obláčku, že někde by to mohlo být lepší, ale nakonec zjistím, že ten největší poklad mám vlastně doma a že bych si toho měla kurňa vážit.
A když se pak Koblihovi přiznám ke svým virtuálním "nevěrám" a zeptám se ho, jestli aspoň trochu žárlí, tak on řekne: "No... mně tyhlety internetový ty... nějak ne to...", což v překladu nás, kteří umíme slovně vyjadřovat své pocity, znamená: "Nějaké to tvoje psaní pro mě nic neznamená (ani v pozitivním, ani v negativním smyslu). Na papíře/klávesnici si dělej, co chceš, to jde mimo mě."
Na jednu stranu jsem za tuhle "svobodu" fakt ráda, na stranu druhou by mi nevadilo, kdyby byl můj milý alespoň trochu dominantní a majetnický a řekl by mi "nelíbí se mi, když děláš to a to, nedělej to". Prostě bych potřebovala trochu "zkrotit" 😅
...
Jak to máte vy, co jste dlouhodobě zadané? Koukáte někdy po cizích chlapech, nudíte se ve vztahu? Nebo spíš patříte k těm, které mají strach z toho, že jejich přítel kouká po jiných ženských?
Já osobně si myslím, že ani jeden extrém není ideální (lhostejnost versus přehnaná žárlivost), ale člověk si holt někdy nevybere.
Když je Prasátko ve sračkách, utápí se ve svých emocích a píše blog. Když se Prasátko cítí dobře, vymýšlí nějakou neplechu. A protože jsem si namíchala nový koktejl bachových esencí, tentokrát ve složení naprosto perfektním, přestala jsem konečně řešit svoje existenciální potíže a začala blbnout.
Nervozita už skoro není, úzkosti se taky dlouho neobjevily (ťuky ťuk), do práce chodím ráda a začala jsem dělat na diplomce. Co víc si přát?
Samozřejmě že v takové chvíli nepřichází kýžený klid a pohoda, ale naopak řešení věcí, které ležely léta ladem kvůli těm několika závažným existenciálním problémům.
Například sex a sexualita. Velké a závážné téma.
Když má člověk 100 kilo, tak si obvykle nepřijde moc sexy. Hlavně když funí do schodů, má oteklej obličej a jeho oblečení připomíná mnišskou kutnu.
Když pak zhubne na 85 kilo, začne se cítit jako člověk, možná i trochu jako žena. Muži si toho začnou všímat a občas i podrží dveře nebo nabídnou pomoc.
Prasátečko neví, jak na to reagovat, a tak radši nasadí nevšímavý výraz, sklopí oči a dělá, že nevidí a neslyší.
Ale Prasátečko chce být ženou, chce se tak cítit, vnímat a prožívat svoji sexualitu (jak by řekly čarodějnice na nějakých ezo setkáních).
... k psaní jsem se vrátila o několik týdnů později, ale stále popisuji tu původní zkušenost, ačkoli je dávno minulostí
A tak si Prasátečko založí profil na seznamce a pýří se nad těmi desítkami zpráv, které oslavují jeho krásu a šarm. A najde si dva, tři muže, kteří mu jsou moc sympatičtí (a navíc nejsou vůbec oškliví!), a u kterých si říká: "Škoda že jsem zadaná". A při usínání si představuje jednoho z nich a co všechno by se s ním dalo dělat. Ale pořád v těch představách zavazí obličej té jedné jediné osoby, který těmhle dobrodružným představám brání... A i při sexu se Prasátečko pokouší myslet na jednoho z těch tří, ale ono to prostě nejde, protože když máte sedm let jednoho jediného partnera, kterého navíc milujete, tak prostě už nedokážete vidět nikoho jiného, i kdybyste chtěly.
A pak se jeden z těch tří ukáže jako agresivní machistickej debil. A ten druhej jako nespolehlivej přelétavec a ten třetí jako malé srábátko, které není schopno komunikovat jako vyzrálý jedinec.
A tak se Prasátko znova přesvědčilo, že nejen že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, ale taky že ten zdánlivě atraktivní holub je kolikrát na úrovni ne opeřence, nýbrž holuba z nosu, jen to není hned na první pohled vidět.
Vyprávěla jsem vám někdy o tom, jak jsme se s Koblihou dali dohromady? Seznámili jsme se přes inzerát, několik měsíců si vyměňovali sáhodlouhé maily plné společných názorů a zájmů, leč bez jakéhokoli náznaku lechtivosti a erotičnosti. Pak jsme se poprvé sešli, pokecali a rozloučili se. Jiskra nepřelétla. Ani poprvé, ani podruhé, ani po třetí. Kobliha byl dobrej kámoš, ale tak trochu suchar. Tak jsem s ním víc jak rok kamarádila, přibližně jednou za měsíc se s ním sešla, párkrát do týdne si s ním vyměnila mail a mezitím samozřejmě hledala nějakého toho ideála, v reálu i na netu.
Jenže všichni chlapi se po prvotním okouzlení projevili jako totální idioti a já si čím dál častěji říkala: "Tak takhle by se Kobliha nezachoval!" A pak moje neustále kalkulující mysl došla ke zjištění, že Kobliha by pro mě byl ideální partner. Sice není nijak zvlášť zábavný, ale je hodný, spolehlivý, čestný a hlavně mě NESERE, což je pro moji duševní pohodu zásadní 😅 A tak jsem se naprogramovala na zamilování se a skutečně se zamilovala. A už je to 7 let a je to vlastně pořád stejné - pořád je hodný, spolehlivý a čestný a jen málokdy mě opravdu sere. A já jsem do něj pořád programově zamilovaná, navíc ho po těch letech fakt miluju.
Jen jednou za čas se začnu nudit a pak to probíhá přesně tak, jak jsem popsala výše - nechám se někým okouzlit, chvíli si pluju na obláčku, že někde by to mohlo být lepší, ale nakonec zjistím, že ten největší poklad mám vlastně doma a že bych si toho měla kurňa vážit.
A když se pak Koblihovi přiznám ke svým virtuálním "nevěrám" a zeptám se ho, jestli aspoň trochu žárlí, tak on řekne: "No... mně tyhlety internetový ty... nějak ne to...", což v překladu nás, kteří umíme slovně vyjadřovat své pocity, znamená: "Nějaké to tvoje psaní pro mě nic neznamená (ani v pozitivním, ani v negativním smyslu). Na papíře/klávesnici si dělej, co chceš, to jde mimo mě."
Na jednu stranu jsem za tuhle "svobodu" fakt ráda, na stranu druhou by mi nevadilo, kdyby byl můj milý alespoň trochu dominantní a majetnický a řekl by mi "nelíbí se mi, když děláš to a to, nedělej to". Prostě bych potřebovala trochu "zkrotit" 😅
...
Jak to máte vy, co jste dlouhodobě zadané? Koukáte někdy po cizích chlapech, nudíte se ve vztahu? Nebo spíš patříte k těm, které mají strach z toho, že jejich přítel kouká po jiných ženských?
Já osobně si myslím, že ani jeden extrém není ideální (lhostejnost versus přehnaná žárlivost), ale člověk si holt někdy nevybere.
Komentáře
Okomentovat