15 leté výročí
V únoru 2019 mě čeká jedno velmi zajímavé výročí. Bude to přesně 15 let, co jsem začala držet svou úplně první dietu. Byla jsem tehdy skoro patnáctiletá puberťačka. Příští rok ze mě bude třicátnice. A já tedy můžu říct, že vlastně polovinu svého života bojuju se svojí váhou. Držím diety, upravuju svůj jídelníček, zařazuju sport a hubnu, abych pak zase polevila, na všechno se vykašalala a začala opět tloustnout. Křivka mé váhy v průběhu 15 let se opravdu podobá té dětské hračce - joju. Pohyby tohoto joja sice nejsou úplně pravidelné, ale poklesy a nárůsty jsou dosti patrné.
Protože mám dneska opět nějakou bilanční a přemýšlecí náladu, dala jsem dohromady údaje ze své excelové tabulky, plus zapátrala v paměti a sestavila takový přehled svých váhových úbytků a přírůstků za posledních 15 let. Na tom mém seznamu je krásně vidět, že když mám nějaký cíl, dokážu se do hubnutí pořádně opřít a výsledky se dostaví. Když naopak přijde období nějakých stresů, nastoupí rezignace a uklidňování sladkostmi a všechno je v kopru. Taková je prostě moje povaha - rychle se pro něco nadchnu, dokážu máknout, ale když přijdou první nezdary, vzdávám to. Na druhou stranu ale neztrácím naději a jdu do toho pokaždé znova s vírou, že tentokrát to bude jiné a lepší. To ostatně dokazuje i tabulka níže.
Na tenhle článek mě vlastně přivedla jedna sledující na facebooku, která mi do komentáře k fotce mé aktuální váhy (79 kilo) napsala, že jsem skvělá. Jenže já nejsem skvělá. A nepíšu to kvůli falešné skromnosti nebo že bych chtěla, aby mě ostatní přesvědčovali o opaku. Víte, kdo je podle mě skvělý? Ten, kdo dokáže totálně překopat svůj životní styl, zhubne a váhu si udrží. A žije při tom svůj "real life" a nemá potřebu rozebírat každý shozený kilogram v online světě.
Skvělé jsou holky, co jsem potkala při točení proměny v pořadu Fit and Beauty, skvělí jsou lidičkové ve facebookové skupině Kalorické tabulky. Obdivuju lidi, kteří mají hubnutí ztížené kvůli věku, zdravotním potížím, musí se starat o děti, a přesto zvládnou zhubnout a váhu si udržet. Kdybych měla jejich vytrvalost, dávno mám svých vysněných 70 kilo. Je svým způsobem ostuda, že já jako relativně zdravá holka (ťuk ťuk), co nemá žádné závazky, má dostatek volného času na vaření a sport, není schopná zhubnout na svou vysněnou váhu během pár měsíců.
Ano, zažila jsem si dost hnusné období, které bych nepřála nikomu. V té době opravdu hubnout nešlo, musela jsem se obalit tukem, abych to všechno nějak ustála. Jenže už to budou skoro 4 roky, kdy jsem se dostala z nejhoršího (odstěhovala se z toho hrozného bytu, vysadila antidepresiva), více než rok, co jsem dokončila školu. Kdokoli jiný by už dávno byl na své váze. Ale jen já se v tom musím pořád šťourat, bilancovat, počítat, plánovat, místo toho abych dala všechnu energii do hubnutí a konečně zhubla.
To jsem prostě já. A asi to tak má být. Protože i když nechápu proč, tak se pořád nachází další a další lidi, které můj příběh motivuje a inspiruje. Možná to jsou lidi, kteří jsou stejní hubnoucí "tragédi" jako já. Kterým prostě nestačí kousnout se a zhubnout jednou provždy. Potřebují k tomu dojít společně s dalšími věcmi - sebeláskou, sebeúctou apod.
A pro všechny takové je tenhle článek.
Včera jsme se s Koblihou dívali na film Úsměvy smutných mužů. Byl to hodně silný film. A já v něm viděla paralelu. A říkala si, že můžu být ráda, že jsem "propadla" jen jídlu, a že ve chvílích smutku, bezmoci nebo nudy sahám po čokoládě a dortících a ne po flašce. Říká se, že závislost na jídle je zákeřná v tom, že jídlo k životu potřebujete, a nemůžete tudíž abstinovat. Pořád budete v kontaktu s jídlem a pokaždé budete muset řešit, jestli si něco dáte nebo nedáte. A ano, i závislost na jídle může zabíjet, i když spíše pomalu. Ale pořád je to milionkrát lepší než chlast nebo drogy, které vám zkazí život a osobnost na všech rovinách.
Jak mi nedávno řekla jedna moje kámoška (která nás dvě označila jako "diet friends"), tak i kdybych už nezhubla a byla pořád takováhle (osmdesátikilová), pořád vypadám relativně dobře. A má pravdu. Aktuálně jsem asi tak průměrně tlustá (v mém věku je spousta ženských, co jsou na tom stejně, spousta, co je na tom líp a spousta, co je na tom hůř). Když jdu po ulici, lidi se za mnou neotáčejí, splynu s davem. Když se někde potřebuju protáhnout, nejsem tak obrovská, abych při tom dělala moc velký rozruch. Ve většině obchodů se vejdu do běžné konfekce. Takže no stres.
Kdyby to náhodou mělo vyznít tak, že se vymívám lidem, co jsou tlustší než já, tak to tak rozhodně není! I oni můžou být samozřejmě spokojení. Je to na každém, jak si to nastaví. Já si vytyčila váhu 70 kilogramů, protože podle BMI je to moje vrchní hranice normální váhy, a taky protože když jsem ve svých 22 letech měla 67, líbila jsem se sama sobě a připadala jsem si štíhlá. Když se podívám na tu svoji fajnovou tabulku, vidím tam, že tehdy v 15 pro mě bylo hodně i 65 kilo. Teď by mi to přišlo naprosto úžasné a ani by mě nenapadlo chtít mít pod 60.
Ale co tím chci říct - že celou dobu se zaměřuju na těch 70 kilo a přijde mi to jako hrozně vzdálený cíl. A kvůli tomu si vůbec neuvědomuju, že se sebou začínám být opravdu spokojená. Díky posilovně se mi tělo pomalu ale jistě tvaruje a já jsem aktuálně nespokojená jen se třemi věcmi - s břichem, se zády a obličejem. V posilovně se teď zaměřuju na břicho a záda a doufám, že to bude mít brzy výsledky. Obličej aktuálně neřeším, ale mám v plánu udělat si v lednu nebo únoru nějakou "detoxikační kůru". Úplně vyřadit sladkosti, pít nějaké čaje na odvodnění, nějak posilnit ledviny. Ještě nevím, co přesně, ale myslím, že můj pučmelounský obličej souvisí právě se zavodněním.
A jaké je teda poselství tohohle článku? Protože snad každý můj článek má alespoň nějaké pidi poselství. Tenhle jich má několik.
1) Nikdy není pozdě s hubnutím začít. Čím dřív začnete, tím líp.
2) Pokud "selžete", nevzdávejte to a začněte znova, jinak a lépe.
3) Pokud máte pocit, že to sami nezvládnete, svěřte se do péče odborníků (ale pořádně vybírejte, ať nenarazíte na nějaké vychcánky, kteří prd umí, ale budou z vás vysávat peníze).
4) Pokud jste v hubnutí stálice jako já, berte to tak, že je to nejspíš vaše životní téma, které musíte zpracovat. Že to není jen o hubnutí, ale i jiných věcech jako sebelásce, sebeúctě. Že prostřednictvím hubnutí a tloustnutí narážíte na jiná osobní témata, která je potřeba pochopit.
5) Stanovujte si mezicíle. Když máte 90 kilo a řeknete si jen to, že chcete mít 70, tak je to dost děsivé, protože to je celých 20 kilo. Bude to stát hodně úsilí, energie, času. Může vás to demotivovat. Pro mě bylo zásadní dostat se pod 85, pak pod 80. Bude následovat 75 (pak se můžu těšit na svatbu, haha) a 70 (pak na dítě, haha). Ale lepší než čísla na váze, je dostat se do nějaké konkrétní velikosti. U mě to byly džegíny z C&A. Začínala jsem na velikosti 48 (to jsem měla těch 102), pak jsem dlouho nosila 46, pak 44 a hrozně dlouho mi doma ležely 42. Zařekla jsem se, že si 44 prostě nekoupím a že na podzim tohohle roku se prostě do té 42 vejdu, jinak budu chodit jenom v sukních. A 42 už pár týdnů hrdě nosím a začínám si uvědomovat, že mi je na stehnech trochu volná! Ambice dostat se do 40 nemám, zato se chci dostat do trička, které jsem si koupila v Mikulově a bohužel mi je hodně těsné.
5) Pokud to alespoň trochu jde, zkuste se zaměřit spíše na zdravotní a kondiční aspekty než na ty estetické. Protože zdraví a kondička je něco, co dokážete posoudit víc objektivně než vzhled. Například já si, vždycky když jdu cvičit, přijdu v tom přiléhavém oblečení ještě tlustší, než když jsem začínala cvičit. Přitom je to hloupost. Na druhou stranu si ale uvědomuju, že mám větší výdrž při kardiu, že mám větší sílu v rukou apod.
A jedno vánoční poselství na závěr.
6) Vánoce jsou svátky klidu, pohody, setkávání se s blízkými, ne svátky obžerství. Jasně, že si o Vánocích něco dopřejeme, většinou víc než obvykle, ale myslete na to, že vše se dá dělat s mírou. Neznamená to, že si na každý den odpočítáte pět vanilkových rohlíčků a pak budete smutnit, že jste si dávku vybrali už ráno a odpoledne nemáte nic ke kafi. Ale prostě myslet na to, že ne každé jídlo musí být prasárna. Snažit se zařadit i něco zdravého, nějakou tu zeleninu, celozrnné výrobky, netučný jogurt nebo tvaroh. Prostě ty prasárničky kompenzovat něčím méně kalorickým (a nezapomínat na vlákninu a bílkoviny, protože většina vánočních pochutin jsou samé sacharidy a tuky). A jak padlo ve skupině Kalorické tabulky, Vánoce jsou jen 3 dny! A pak 1 den Silvestr! Takže i kdybyste tyhle čtyři dny jedli jako nezavření, nepřiberete 5 kilo. Jenže my si často dopřáváme už od začátku prosince, mezi svátky jedeme ve stejném duchu jako o svátcích a pak to vypadá, jak to vypadá. Já to tak měla minulý rok a nahoře jsem měla 3 kila (ale z větší části to bylo asi spíš zavodnění, protože to šlo rychle dolů). Letos se tomu chci vyhnout, tak uvidíme, jak budu úspěšná.
A ještě jedno úplně nejdůležitější poselství.
7) Mějte se rádi. Jak sebe, tak druhé. Touha po sladkostech často vyplývá z nedostatku lásky, anebo z neschopnosti si ji užít, zpracovat ji (to mi říkala kinezioložka). Takže mějte se rádi a dávejte si to najevo, jak s partnery, dětmi, rodinou, kamarády, domácími zvířátky... a buďte šťastní! Šťastně zaneprázdnění. Dělejte to, co vás baví a naplňuje. Věřím tomu, že když člověk dosáhne rovnováhy, štěstí a spokojenosti, tak se zbaví potřeby kompenzovat si něco prostřednictvím jídla.
PS: Pokud máte pocit, že je tenhle článek a rady v něm obsažené určené spíše mně, než vám, tak se vám to nezdá. Já se taky potřebuju motivovat :-D
PS2: Už končím a jdu zadělávat těsto na perníčky, zítra mě čeká velké pečení s babičkou, sestřenicí a bratrancem.
Protože mám dneska opět nějakou bilanční a přemýšlecí náladu, dala jsem dohromady údaje ze své excelové tabulky, plus zapátrala v paměti a sestavila takový přehled svých váhových úbytků a přírůstků za posledních 15 let. Na tom mém seznamu je krásně vidět, že když mám nějaký cíl, dokážu se do hubnutí pořádně opřít a výsledky se dostaví. Když naopak přijde období nějakých stresů, nastoupí rezignace a uklidňování sladkostmi a všechno je v kopru. Taková je prostě moje povaha - rychle se pro něco nadchnu, dokážu máknout, ale když přijdou první nezdary, vzdávám to. Na druhou stranu ale neztrácím naději a jdu do toho pokaždé znova s vírou, že tentokrát to bude jiné a lepší. To ostatně dokazuje i tabulka níže.
Na tenhle článek mě vlastně přivedla jedna sledující na facebooku, která mi do komentáře k fotce mé aktuální váhy (79 kilo) napsala, že jsem skvělá. Jenže já nejsem skvělá. A nepíšu to kvůli falešné skromnosti nebo že bych chtěla, aby mě ostatní přesvědčovali o opaku. Víte, kdo je podle mě skvělý? Ten, kdo dokáže totálně překopat svůj životní styl, zhubne a váhu si udrží. A žije při tom svůj "real life" a nemá potřebu rozebírat každý shozený kilogram v online světě.
Skvělé jsou holky, co jsem potkala při točení proměny v pořadu Fit and Beauty, skvělí jsou lidičkové ve facebookové skupině Kalorické tabulky. Obdivuju lidi, kteří mají hubnutí ztížené kvůli věku, zdravotním potížím, musí se starat o děti, a přesto zvládnou zhubnout a váhu si udržet. Kdybych měla jejich vytrvalost, dávno mám svých vysněných 70 kilo. Je svým způsobem ostuda, že já jako relativně zdravá holka (ťuk ťuk), co nemá žádné závazky, má dostatek volného času na vaření a sport, není schopná zhubnout na svou vysněnou váhu během pár měsíců.
Ano, zažila jsem si dost hnusné období, které bych nepřála nikomu. V té době opravdu hubnout nešlo, musela jsem se obalit tukem, abych to všechno nějak ustála. Jenže už to budou skoro 4 roky, kdy jsem se dostala z nejhoršího (odstěhovala se z toho hrozného bytu, vysadila antidepresiva), více než rok, co jsem dokončila školu. Kdokoli jiný by už dávno byl na své váze. Ale jen já se v tom musím pořád šťourat, bilancovat, počítat, plánovat, místo toho abych dala všechnu energii do hubnutí a konečně zhubla.
To jsem prostě já. A asi to tak má být. Protože i když nechápu proč, tak se pořád nachází další a další lidi, které můj příběh motivuje a inspiruje. Možná to jsou lidi, kteří jsou stejní hubnoucí "tragédi" jako já. Kterým prostě nestačí kousnout se a zhubnout jednou provždy. Potřebují k tomu dojít společně s dalšími věcmi - sebeláskou, sebeúctou apod.
A pro všechny takové je tenhle článek.
Včera jsme se s Koblihou dívali na film Úsměvy smutných mužů. Byl to hodně silný film. A já v něm viděla paralelu. A říkala si, že můžu být ráda, že jsem "propadla" jen jídlu, a že ve chvílích smutku, bezmoci nebo nudy sahám po čokoládě a dortících a ne po flašce. Říká se, že závislost na jídle je zákeřná v tom, že jídlo k životu potřebujete, a nemůžete tudíž abstinovat. Pořád budete v kontaktu s jídlem a pokaždé budete muset řešit, jestli si něco dáte nebo nedáte. A ano, i závislost na jídle může zabíjet, i když spíše pomalu. Ale pořád je to milionkrát lepší než chlast nebo drogy, které vám zkazí život a osobnost na všech rovinách.
Jak mi nedávno řekla jedna moje kámoška (která nás dvě označila jako "diet friends"), tak i kdybych už nezhubla a byla pořád takováhle (osmdesátikilová), pořád vypadám relativně dobře. A má pravdu. Aktuálně jsem asi tak průměrně tlustá (v mém věku je spousta ženských, co jsou na tom stejně, spousta, co je na tom líp a spousta, co je na tom hůř). Když jdu po ulici, lidi se za mnou neotáčejí, splynu s davem. Když se někde potřebuju protáhnout, nejsem tak obrovská, abych při tom dělala moc velký rozruch. Ve většině obchodů se vejdu do běžné konfekce. Takže no stres.
Kdyby to náhodou mělo vyznít tak, že se vymívám lidem, co jsou tlustší než já, tak to tak rozhodně není! I oni můžou být samozřejmě spokojení. Je to na každém, jak si to nastaví. Já si vytyčila váhu 70 kilogramů, protože podle BMI je to moje vrchní hranice normální váhy, a taky protože když jsem ve svých 22 letech měla 67, líbila jsem se sama sobě a připadala jsem si štíhlá. Když se podívám na tu svoji fajnovou tabulku, vidím tam, že tehdy v 15 pro mě bylo hodně i 65 kilo. Teď by mi to přišlo naprosto úžasné a ani by mě nenapadlo chtít mít pod 60.
Ale co tím chci říct - že celou dobu se zaměřuju na těch 70 kilo a přijde mi to jako hrozně vzdálený cíl. A kvůli tomu si vůbec neuvědomuju, že se sebou začínám být opravdu spokojená. Díky posilovně se mi tělo pomalu ale jistě tvaruje a já jsem aktuálně nespokojená jen se třemi věcmi - s břichem, se zády a obličejem. V posilovně se teď zaměřuju na břicho a záda a doufám, že to bude mít brzy výsledky. Obličej aktuálně neřeším, ale mám v plánu udělat si v lednu nebo únoru nějakou "detoxikační kůru". Úplně vyřadit sladkosti, pít nějaké čaje na odvodnění, nějak posilnit ledviny. Ještě nevím, co přesně, ale myslím, že můj pučmelounský obličej souvisí právě se zavodněním.
A jaké je teda poselství tohohle článku? Protože snad každý můj článek má alespoň nějaké pidi poselství. Tenhle jich má několik.
1) Nikdy není pozdě s hubnutím začít. Čím dřív začnete, tím líp.
2) Pokud "selžete", nevzdávejte to a začněte znova, jinak a lépe.
3) Pokud máte pocit, že to sami nezvládnete, svěřte se do péče odborníků (ale pořádně vybírejte, ať nenarazíte na nějaké vychcánky, kteří prd umí, ale budou z vás vysávat peníze).
4) Pokud jste v hubnutí stálice jako já, berte to tak, že je to nejspíš vaše životní téma, které musíte zpracovat. Že to není jen o hubnutí, ale i jiných věcech jako sebelásce, sebeúctě. Že prostřednictvím hubnutí a tloustnutí narážíte na jiná osobní témata, která je potřeba pochopit.
5) Stanovujte si mezicíle. Když máte 90 kilo a řeknete si jen to, že chcete mít 70, tak je to dost děsivé, protože to je celých 20 kilo. Bude to stát hodně úsilí, energie, času. Může vás to demotivovat. Pro mě bylo zásadní dostat se pod 85, pak pod 80. Bude následovat 75 (pak se můžu těšit na svatbu, haha) a 70 (pak na dítě, haha). Ale lepší než čísla na váze, je dostat se do nějaké konkrétní velikosti. U mě to byly džegíny z C&A. Začínala jsem na velikosti 48 (to jsem měla těch 102), pak jsem dlouho nosila 46, pak 44 a hrozně dlouho mi doma ležely 42. Zařekla jsem se, že si 44 prostě nekoupím a že na podzim tohohle roku se prostě do té 42 vejdu, jinak budu chodit jenom v sukních. A 42 už pár týdnů hrdě nosím a začínám si uvědomovat, že mi je na stehnech trochu volná! Ambice dostat se do 40 nemám, zato se chci dostat do trička, které jsem si koupila v Mikulově a bohužel mi je hodně těsné.
5) Pokud to alespoň trochu jde, zkuste se zaměřit spíše na zdravotní a kondiční aspekty než na ty estetické. Protože zdraví a kondička je něco, co dokážete posoudit víc objektivně než vzhled. Například já si, vždycky když jdu cvičit, přijdu v tom přiléhavém oblečení ještě tlustší, než když jsem začínala cvičit. Přitom je to hloupost. Na druhou stranu si ale uvědomuju, že mám větší výdrž při kardiu, že mám větší sílu v rukou apod.
A jedno vánoční poselství na závěr.
6) Vánoce jsou svátky klidu, pohody, setkávání se s blízkými, ne svátky obžerství. Jasně, že si o Vánocích něco dopřejeme, většinou víc než obvykle, ale myslete na to, že vše se dá dělat s mírou. Neznamená to, že si na každý den odpočítáte pět vanilkových rohlíčků a pak budete smutnit, že jste si dávku vybrali už ráno a odpoledne nemáte nic ke kafi. Ale prostě myslet na to, že ne každé jídlo musí být prasárna. Snažit se zařadit i něco zdravého, nějakou tu zeleninu, celozrnné výrobky, netučný jogurt nebo tvaroh. Prostě ty prasárničky kompenzovat něčím méně kalorickým (a nezapomínat na vlákninu a bílkoviny, protože většina vánočních pochutin jsou samé sacharidy a tuky). A jak padlo ve skupině Kalorické tabulky, Vánoce jsou jen 3 dny! A pak 1 den Silvestr! Takže i kdybyste tyhle čtyři dny jedli jako nezavření, nepřiberete 5 kilo. Jenže my si často dopřáváme už od začátku prosince, mezi svátky jedeme ve stejném duchu jako o svátcích a pak to vypadá, jak to vypadá. Já to tak měla minulý rok a nahoře jsem měla 3 kila (ale z větší části to bylo asi spíš zavodnění, protože to šlo rychle dolů). Letos se tomu chci vyhnout, tak uvidíme, jak budu úspěšná.
A ještě jedno úplně nejdůležitější poselství.
7) Mějte se rádi. Jak sebe, tak druhé. Touha po sladkostech často vyplývá z nedostatku lásky, anebo z neschopnosti si ji užít, zpracovat ji (to mi říkala kinezioložka). Takže mějte se rádi a dávejte si to najevo, jak s partnery, dětmi, rodinou, kamarády, domácími zvířátky... a buďte šťastní! Šťastně zaneprázdnění. Dělejte to, co vás baví a naplňuje. Věřím tomu, že když člověk dosáhne rovnováhy, štěstí a spokojenosti, tak se zbaví potřeby kompenzovat si něco prostřednictvím jídla.
PS: Pokud máte pocit, že je tenhle článek a rady v něm obsažené určené spíše mně, než vám, tak se vám to nezdá. Já se taky potřebuju motivovat :-D
PS2: Už končím a jdu zadělávat těsto na perníčky, zítra mě čeká velké pečení s babičkou, sestřenicí a bratrancem.
Komentáře
Okomentovat